V bitvě, svedené počátkem listopadu před pražskými hradbami, se střetly česká stavovská armáda a dvě armády katolické, armáda císaře Svaté říše římské Ferdinanda II. Štýrského a armáda německé Katolické ligy. Nikdo na začátku tohoto střetnutí asi netušil, jak dalekosáhlé dopady bude mít pro další dějiny českého království, národa i převládajícího náboženství. Ve světle této osudovosti se snadno zastíní konkrétní lidské osudy bělohorských bojovníků na té či oné straně, přestože každý z nich by sám o sobě vydal na dramatické dílo. Jeden takový se nyní pokusíme připomenout.

Jedenadvacetiletý Kristián mladší kníže z Anhaltu-Bernburgu byl synem vrchního velitele stavovského vojska, generalissima knížete Kristiána I. Anhalta. Na Bílé hoře velel devíti kornetám jezdeckého pluku ve středu druhé řady, v počtu asi 700 arkebuzírů. Šlo o lehkooděné jezdce, které na rozdíl od jezdeckých jednotek těžkých kyrysníků chránil namísto kompletní zbroje jen přední a zadní kyrys (někdy ani to ne) a přilba na hlavě. Úbytkem těžké výstroje byla vykoupena jejich větší pohyblivost, s níž mohli atakovat nepřátelské jednotky. Své jméno arkebuzíři získali po krátké ručnici zvané arkebuza, kterou vozili zavěšenou na řemeni přes rameno a která z nich tvořila spolu s jednou nebo dvěma pistolemi u sedla i významnou palební sílu. V třicetileté válce, k níž stavovské povstání vytvořilo chmurnou ouverturu, se arkebuzíři stali ceněnou silou, ale v době bitvy na Bílé hoře se o jejich přednostech ještě tolik nevědělo.

Bitvě předcházela propaganda

Česko-moravské vojsko zaujalo ještě před bitvou výhodné postavení na návrší Bílé hory, které poskytovalo ochranu z bočních stran. Kvůli snaze pokrýt celé návrší v délce kolem dvou kilometrů však vytvořilo jen tři sledy hlubokou linii. Koncepci české bojové formace lze přirovnat k pružné šachovnici, při níž byla armáda rozestavěna do tří řad s mezerami tak, aby šiky z každé řady mohly prostoupit dopředu.

Nedlouho poté dorazilo také vojsko generála Jana Tserklaese hraběte Tillyho, které se pokusilo projít most přes Litovický potok, kde došlo k první srážce. České vojsko se muselo stáhnout a Tilly přešel na druhou stranu. Stavovské vojsko mělo v tu chvíli možnost zasáhnout nepřítele ve zranitelné situaci, což doporučoval zejména jeden ze stavovských velitelů Jindřich Matyáš Thurn, ale vrchní velitel Anhalt dal nakonec na přesvědčování Thurnova rivala, Jiřího Fridricha hraběte von Hohenloheho, a útok neriskoval. Byla to jedna z chyb, jež přispěly k pozdější porážce.

S hodinovým zpožděním dorazil zbytek císařského vojska. Tilly nechal postoupit své jednotky doleva, aby císařští mohli přejít most, čímž ale vystavil vojáky palbě kanónů z českého levého křídla. Katolické oddíly nicméně i tak postupně zaujaly pozice pod Bílou horou.

Českým stavům přišly na pomoc uherské posily, armádě to však na duchu moc nedodalo, protože ji tvořilo nepravidelně vyplácené vojsko, složené zejména z najatých žoldnéřů, a s nevyplaceným žoldem jejich nespokojenost rostla. Uhři spolu s českými pluky dávali svou nespokojenost najevo nejsilněji. Část stavovských vojáků navíc neodolala blízkosti Prahy a stáhla se za hradby do pražských krčem.

Své si ještě před bitvou řekla i propaganda, v tomto případě zejména na katolické straně. Katoličtí kněží ukazovali svým vojákům obraz panny Marie s vypíchanýma očima coby dílo kacířských Čechů, aby tak vyvolali u katolických vojáků hněv, jenž se stal později jedním z rozhodujících faktorů bitvy (protože na stavovské straně taková osobní zainteresovanost vojáků na výsledku bitvy ve stěžejních chvílích chyběla).

Velkou mystickou postavou katolického vojska se stal karmelitánský kněz Domingo Ruzola, zvaný otec Dominik od Ježíše a Marie, který krátce před polednem 8. listopadu doslova vpadl mezi důstojníky na válečnou poradu katolického vojska s vizí, že je potřeba okamžitě vyrazit k útoku. Podle kněze Buslidiuse, pozdějšího zpovědníka vrchního velitele císařsko-ligistického vojska vévody Maximiliána Bavorského, čišelo z Dominika při jeho apelu takové sebevědomí, že se všichni opravdu rozhodli hned zaútočit. A přestože později byla zejména protestantskou stranou Dominikova existence zpochybňována, je možné, že to byl právě tento karmelitán, který přiměl katolické vojsko k vyvolání šarvátky na hřebenu hory, jež měla sloužit jako průzkum bojem, překvapivě se ale zvrátila do samotné bitvy.

Císařsko-ligistický útok (vyprovokovaný zřejmě právě Dominikem) stavy dokonale zaskočil. Jejich vojsko bylo totiž ukolébáno dlouhým čekáním a někteří důstojníci se dokonce vzdálili od svých jednotek. Navíc nejprominentnější velitel stavovského vojska, o rok dříve zvolený český král Fridrich Falcký, na bojiště ani nedorazil, protože nevěřil, že bitva proběhne. Místo na Bílou horu proto zamířil na oběd s anglickými vyslanci Richardem Westonem a Edwardem Conwayem na Pražském hradě. Po obědě se sice rozhodl bojiště navštívit, ale to se už setkal jen s utíkajícími stavovskými vojáky...

Pravé katolické křídlo se na začátku bitvy dalo do pochodu v pevném šiku a blížilo se k pěšímu pluku stavovského velitele Jindřicha Matyáše Thurna. Pěchotu předjeli císařští rejtaři a jako jedni z prvních zasáhli do boje. Thurnovi se sice podařilo nápor nepřátelských kyrysníků odrazit, ale část jeho pluku se při nástupu do pole několik set metrů před nepřítelem obrátila a začala utíkat. Morálka unavených vojáků už totiž nebyla po dlouhých ústupech nijak vysoká. Navíc již několik měsíců vymáhali dlužný žold a právě nyní stáli i přesto na nejkritičtější pozici stavovského levého křídla. Mohli tak snadno propadnout pocitu obětované jednotky. Tak či onak, jejich selhání spustilo řetězovou reakci, neboť stavovské levé křídlo se náhle začalo nekontrolovatelně hroutit.

Úprk části Thurnova pluku strhl i jezdce podplukovníka Streifa a také další pluk s kompanií Fridricha Falckého a tři kornety české jízdy. Mezeru na chvíli vyplnily dva Hohenlohovy pluky, ty se ale po pár výstřelech také rozprchly. Velení stavovského vojska se začínalo rozpadat a oddíly si náhle počínaly na vlastní pěst. Vypadalo to, že se vidění otce Dominika až překvapivě snadno naplňuje.

Tento den si musíme dobýt čest

V naprostém zmatku se na straně stavovského vojska přece jen objevila síla, která projevila vůli bojovat a zvrátit průběh rychle prohrávané bitvy - byli to právě jezdci mladého knížete Anhalta, jenž později sepsal jedno z nejpodivuhodnějších svědectví o bitvě (zachyceno je například v knize Bílá hora autora Oliviera Chalineho). Teď vyrazil se svými sedmi sty arkebuzíry od pravého křídla druhé linie, aby zachránil situaci.

"Jakmile začal boj a já jsem byl se svými jezdci v sedle, pluky první linie, zejména Kaplířovi pěšáci, nám běžely vstříc ve zmateném úprku a jim v patách následoval jeden pluk kyrysníků," vzpomínal Anhalt. "Když jsem je uviděl a vyměnil si pár slov se svým podplukovníkem Wolfem von Löben, rozhodli jsme se, že Kaplířovce sami nahradíme. Moji jezdci byli ochotní a veselí, dodali si odvahy, když jsem k nim promluvil: měli byste se radostně pustit do díla a pctivě jet za mnou, tento den si musíme dobýt čest. Potom jsem plným tryskem se čtyřmi setninami vytrhl na nepřítele, a ten se, když nás uviděl, zastavil a nechal ten pěší pluk na pokoji."

Mladý Anhalt se prudce rozjel jihovýchodním směrem k vrcholu hřebene a strhl za svými jezdci tisícovku pěšáků moravských stavů. Ke slovu se dostaly především ony už zmíněné pistole a arkebuzy, jež tvořily hlavní část výzbroje Anhaltova pluku.

"Byli jsme velmi špatně vyzbrojeni, málokteří měli pláty kryjící záda a prsa, to spíš závěsné řemeny a pistole. Já osobně jsem byl ozbrojen špatně, svůj pancéř jsem měl přehozen přes červenou kožešinu, takže nešel pořádně sepnout, přílbu ani chrániče paží jsem mít nechtěl, neměli jsme ostatně dost času na to, abychom se mohli ozbrojit, nasedl jsem na krásného šedého hřebce, nevezl jsem s sebou nic jiného než své dvě pistole u sedla a po boku dobrý kord," popisoval tuto situaci Anhalt.

Přestože nebyli řádně vyzbrojeni, dokázali Anhaltovi jezdci svým protiúderem zastavit postup císařských kyrysníků Marradasova španělského pluku a obrátit je hromadnou salvou na neuspořádaný ústup.

Následně úspěšně odrazili protiútok dalších dvou císařských jízdních pluků o počtu osmi kompanií, které přišly kyrysníkům na pomoc. Dostali se tak až k pomalu postupujícímu čtverci císařské pěchoty na levém křídle prvního šiku císařského vojska, složenému z Breunerova a Tiefenbachova pluku o celkové síle 1300 mužů.

Řady pěšáků postup do kopce částečně rozvolnil a úder arkebuzírů měl pro ně fatální důsledky. Breunerův pluk, na nějž úder dopadl, nevydržel a se značnými ztrátami se rozpadl. Druhá polovina tercie moravského rodáka Rudolfa Tiefenbacha pak hledala spásu pod ochranou druhé císařské tercie složené primárně z Valonů. Vypadalo to, že čin mladého odvážného velitele výsledek bitvy přece jen otočí. Jeho úderu ale chyběla větší podpora a bez posil nemohl vítězit věčně.

A posily nepřišly. Moravská pěchota, která pospíchala Anhaltovi na pomoc, se po cestě střetla s valonskými pěšími pluky, a ty ji zatlačily na pravé křídlo. Do boje se na stavovské straně sice konečně zapojila uherská jízda, ale tu donutil k ústupu černý prapor polských kozáků, útočících s uzdou v zubech a s mečem v každé ruce. Definitivní konec Anhaltovým nadějím udělal jezdecký pluk Kratze ze Scharfensteina, který vrazil do arkebuzírů obrovskou silou z pravé strany. Samotného mladého válečníka ale zastavil v odporu teprve výstřel, který ho zasáhl do prsou a přerazil mu rameno.

"Protože jsem asi byl až příliš dychtivý a moji jezdci mě nedokázali následovat a také tu nebyl žádný další člověk, aby mě bránil, nezbývalo mi než se (abych tak řekl) kát za svou troufalost a znovu se vrhnout doprostřed nepřátel a probít se přes jejich řady, což se mi dařilo velmi ztěžka, a málem jsem tam při tom zůstal," líčil poslední okamžiky svého jezdeckého protiúderu Anhalt.

"Protože mě obkličovali ve velkém počtu, nemohl jsem dost dobře střílet na jednotlivce, ale když se některý z nich ke mně přiblížil, podržel jsem mu pistoli u nosu a nikdo z nich by se nebyl dal rád popálit. Na krok ode mne na mě stříleli čtyři nebo pět z nich, jejich značný počet mohl zřejmě rozeznat mou výzbroj. Až nakonec, vzhledem k tomu, že těch, kdo mě obklopovali, bylo tolik, mi jeden z pravé strany přiložil pistoli pod pravé rameno, a protože jsem se otočil, kulka pronikla nad pravou část hrudi. ´A tomuhle kamarádovi už bude zakázáno, aby pokračoval!´ S Boží pomocí přišel jeden z nich a odvedl mě k mým jezdcům, kteří byli ze všech stran silně obklopeni pěchotou a jízdou..." popsal konec boje jedenadvacetiletý velitel.

Stavovské vojsko se hroutí

Vojska katolické ligy na pravém křídle se dala do pohybu proti prudkému svahu pod Hvězdou a stavovská armáda začala nakonec hromadně prchat. Pole opustilo 300 uherských těžkých jezdců, doposud pozorujících bitvu, krátce na to opustil bojiště i Anhaltův otec, vrchní velitel Kristián I. Anhalt se svou družinou. Valonská pěchota obsadila českou dělostřeleckou baterii a otočila se doleva k poslednímu zbytku královské armády, soustředěnému u obory.

U zdi obory zůstali odříznuti vojáci v moravském žoldu, kterým v dané situaci nezbylo, než se bít až do konce. Útočníkům tak kladli tuhý odpor a bojové nadšení císařských i ligistů se začalo vytrácet. Ale přestože po bitvě vznikla legenda o hrdinných Moravanech bojujících u zdi obory do posledního muže, skutečnosti přece jen neodpovídala. Moravský pluk sice utrpěl u zdi obory těžké ztráty, ale nakonec dostal příležitost čestně kapitulovat, a také ji využil.

K masakru stavovských jednotek v závěru bitvy nicméně skutečně došlo, nebylo to ale pobití "chrabrých Moravanů" (převážně najatých zahraničních žoldnéřů) natlačených na zeď, ale bezuzdné vraždění několika stavovských jednotek včetně královské gardy, které stály uvnitř obory a dosud do boje nijak nezasáhly. Vítězové rozzuření tuhým bojem proti moravskému pluku si na nich vybili zlost a nedávali milost. Než se podařilo dostat útočníky opět pod kontrolu, většina obránců byla pobita.

Bitva na Bílé hoře zpečetila osud českého stavovského povstání a na dalších 300 let ovlivnila osud českého státu. Někteří velitelé stavovského vojska, kteří bitvu přežili, získali nabídku přejít na druhou stranu a často jí také využili. Kristián mladší z Anhaltu byl držen v zajetí u císařského dvora ve Vídni a jeho francouzsky psané zápisky, v nichž detailně vylíčil průběh bitvy, se staly ceněným historickým dokumentem. Dožil se 57 let. Beletristé popisující bitvu na Bílé hoře ho nezřídka zmiňovali jako jediného jejího hrdinu.