Stejně jako Česká republika dlouhodobě neplní své mezinárodní závazky v oblasti obrany a po roce 2005 se stala „černým pasažérem" v rámci NATO, nejeví ani ochotu převzít větší míru odpovědnosti za řešení globálních sociálních problémů. Ty jsou přitom považovány za primární příčinu masové migrace.

A takové přehlíživé postoje zaujímá země, která se momentálně chlubí vyrovnaným státním rozpočtem, solidním hospodářským růstem a která není ani schopna utratit peníze, s nimiž se v letošním rozpočtu počítalo na investice.

Přestože vrcholní ústavní činitelé v čele s prezidentem hovoří o naší dobrovolné solidaritě a odmítají, abychom byli k altruismu kýmkoliv nuceni, faktem je, že větší ochota utrhnout si od úst se nestala tématem ani při projednávání rozpočtu na příští rok. Kde jinde než tam se ale může projevit, že z naší strany nejde jen o planá slova?

Od Afghánistánu po Mongolsko

Celkový objem oficiální české zahraniční rozvojové pomoci (tzv. ODA – Official development assistance) dosáhl v roce 2015 (zatím poslední dostupný údaj) necelých 5 miliard korun.

Tato částka zahrnuje asi ze dvou třetin tzv. mnohostrannou pomoc (peníze kterými pomáháme v rozvojovém světě prostřednictvím nadnárodních institucí, jako je EU či Světová banka), jedna třetina je bilaterální pomoc, která do chudších částí světa směřuje bez prostředníků přímo z Česka. A to často skrze soukromé firmy, nevládní organizace, univerzity či výzkumné ústavy.

Na seznamu zemí, kam česká pomoc nyní směřuje, je úctyhodný počet téměř stovky států, ovšem většinou jde jen o dary v hodnotě několika málo milionů či statisíců korun. Větší objem pomoci jde pravidelně jen do několika zemí, které si Česko vybralo za prioritní – Afghánistán, Bosna a Hercegovina, Etiopie, Moldavsko a Mongolsko (do pozadí poněkud ustoupily některé dřívější prioritní země – Angola, Vietnam, Jemen a Zambie).

Příkladem může být česká pomoc v oblasti geologického mapování v Etiopii či podpora domácí péče v Moldavsku.

Jak uvádí ministerstvo zahraničí, příkladem může být česká pomoc v oblasti geologického mapování v Etiopii či podpora domácí péče v Moldavsku, které se potýká s emigrací práceschopného obyvatelstva do Evropy a slabým sociálním zabezpečením dětí, starců a nemocných.

„Hodnotitelé z OECD označili Českou republiku za empatického dárce," pochlubil se v minulých dnech náměstek ministra zahraničních věcí Martin Tlapa po historicky prvním vyhodnocení české rozvojové pomoci ze strany příslušného výboru OECD, jehož se zúčastnili odborníci ze Švýcarska a Nizozemska. Další dostupná čísla ale Čechy k pýše příliš neopravňují.

Závazek odsunutý na rok 2030

Objem rozvojové pomoci se v rámci mezinárodního srovnání poměřuje k hrubému národnímu důchodu (HND). V Česku to bylo v roce 2015 jen 0,115 %, když i v krizových letech 2008–2012 byl podíl vyšší, byť jen relativně, nikoliv absolutně (viz Podíl české rozvojové pomoci na HND a Celková rozvojová pomoc ČR).

Česká republika zdaleka neplní to, co slíbila. V roce 2005 se totiž nové členské státy EU zavázaly usilovat o to, aby do roku 2010 dosáhly podílu zahraniční rozvojové pomoci 0,17 % a do roku 2015 minimálně 0,33 %. Kdyby Česko chtělo tento příslib dodržet, muselo by dnes chudým zemím přispívat asi třikrát více (14 až 15 miliard korun místo nynějších necelých 5).

Není bez zajímavosti, že uvedený evropský cíl 0,33 % chce nyní ČR splnit až v roce 2030. Tak to Dotyku sdělil tiskový odbor ministerstva. S žádným skokovým navýšením se tedy nepočítá. Je to podobné jako u výdajů na obranu, kde jsme náš závazek ve výši 2 % HDP nyní připraveni splnit v roce 2025 (!).

Kdyby Česko chtělo tento příslib dodržet, muselo by dnes chudým zemím přispívat asi třikrát více.

Toto oddalování plnění slibů se děje za situace, kdy se hovoří o největší bezpečnostních hrozbě a humanitární krizi od druhé světové války. Jako by Češi o současných hrozbách nechtěli ani slyšet a odmítají jakkoliv přehodnocovat své „priority".

Solidarita s policisty na balkánské trase

Je třeba ale zdůraznit, že zmíněná rozvojová pomoc zahrnuje převážně jen dlouhodobé projekty a ne už českou humanitární pomoc – tedy ony „rychlé akce" směřující do ohnisek válečných konfliktů či přírodních katastrof. Na tyto účely Česko vynakládá dalších několik set milionů korun ročně.

Do této škatulky patří i výdaje související s aktuálním řešením migrační krize, kdy skrze klíčový program ministerstva vnitra „Na asistenci uprchlíkům v regionech původu a prevenci velkých migračních pohybů" posílá letos ČR do zahraničí dary ve výši 150 milionů korun. Se stejným objemem peněz se podle sdělení ministerstva počítá i pro příští rok.
Poměrně vysoké částky dává Česko i do Svěřeneckého fondu pro Sýrii (letos 2,5 milionu eur) a Svěřeneckého fondu pro Afriku (0,74 milionu eur).

Jak ale v nedávném rozhovoru pro magazín Dotyk poznamenal Martin Rozumek, ředitel Organizace pro pomoc uprchlíkům, významná část českých „humanitárních peněz" ve skutečnosti nesměřuje k válečným uprchlíkům a do uprchlických táborů v zemím, které nejvíce trpí migrační krizí, nýbrž slouží hlavně k tomu, aby bylo běžencům zabráněno v další cestě do Evropy. Rozumek hovoří o „solidaritě s policisty" na balkánské trase.

Autor: Shutterstock

Prohnilý Západ?

Vraťme se ale k rozvojové pomoci. Kromě cíle stanoveného v rámci Evropské unie je zde ještě jeden, ambicióznější, v rámci OSN – aby bohaté státy dávaly na tuto pomoc alespoň 0,7 procenta HND.

Pro Česko by to znamenalo zvýšit pomoc z nynějších zhruba 5 miliard až na 30 miliard korun. Není těžké si představit, kolik hněvu by to v parlamentu vyvolalo, když většina ministrů české vlády je přesvědčena, že jejich resorty jsou stále podfinancovány.

Přesto existují země, které dávají na boj se světovou chudobou ještě daleko více. V čele žebříčku je Norsko, za ním Švédsko a Lucembursko. U nich je to přes 1 % HND. Poté následuje Dánsko, Spojené království a Nizozemsko, u nichž se ukazatel pohybuje někde kolem 0,7 %, tedy poblíž onoho cíle vytýčeného OSN.

Pro Česko by to znamenalo zvýšit pomoc z oněch nynějších zhruba 5 miliard až na 30 miliard korun.

Kdy se budeme i my schopni chlubit nějakými podobnými ukazateli? Nebo je právě toto spíše doklad prohnilosti Západu a jeho sebedestrukčního humanismu, proti kterému se mnozí Češi rozhodli nekompromisně bojovat?