Brixen, Sedmihradsko, Drážďany. Kam byli Češi posíláni do vyhnanství?

16. prosinec 2016 četba na 6 minut
Noční zatýkání Karla Havlíčka Borovského 16.prosince 1851 v Německém Brodě

Noční zatýkání Karla Havlíčka Borovského 16.prosince 1851 v Německém Brodě

Foto: Archiv

Poslední objetí s manželkou, plačící dítě v noční košilce, čekající eskorta s puškami přes rameno. Od často zobrazovaného nočního zatčení Karla Havlíčka Borovského a jeho deportace do jihotyrolského Brixenu v roce 1851 uplynulo 16. prosince 165 let. Odvážný žurnalista je nejslavnější, ale nikoli jediný Čech, jemuž v české historii úřady nařídily pobyt na odlehlém místě.

Kromě Havlíčka, který v nucené brixenské izolaci pobýval pod dozorem policie tři a půl roku do jara 1855, se do vzdálených končin habsburské monarchie nedobrovolně podíval třeba Josef Václav Frič. Radikální revolucionář z roku 1848 byl nejprve v letech 1849–1854 uvězněn, ale po propuštění se opět pustil do vlastenecké publikační práce. Vídeňské úřady jej proto znovu nechaly zatknout a internovat v Sedmihradsku na východě Uher. Jeho domovem se stalo zapadlé městečko Deés.

Městečko Deés v někdejším uherském Sedmihradsku, kam byl z Prahy vypovězen Josef Václav Frič. Dnes leží na území RumunskaMěstečko Deés v někdejším uherském Sedmihradsku, kam byl z Prahy vypovězen Josef Václav Frič. Dnes leží na území Rumunska.Autor: Archiv

Podobně jako Havlíček byl i činorodý Frič v neznámém prostředí zoufalý. Už v roce 1859 raději požádal o možnost Deés opustit a emigrovat mimo území monarchie. Bylo mu vyhověno a následující téměř dvě dekády do roku 1880 prožil Frič v Londýně, Paříži a Berlíně.

Karikatura Soběslava Pinkase ironizující Fričovo období německé emigrace. Podobnost s normalizačním výsměšným postojem k emigraci bije do očíKarikatura Soběslava Pinkase ironizující Fričovo období německé emigrace. Podobnost s normalizačním výsměšným postojem k emigraci bije do očí.Autor: Archiv

Národní vyhnanec

Z generace „osmačtyřicátníků" pochází i vyhnanec Karel Sabina. Na jeho případu je pikantní, že Sabinu do exilu neposlala státní moc, nýbrž jeho vlastní národ.

Když tento literát a radikální národovec odjížděl 7. srpna 1872 do Drážďan, myslel si, že je to nadosmrti. Neformální národní soud složený z vlasteneckých celebrit totiž pár dní předtím Sabinu usvědčil, že je agentem rakouské policie. A dal mu na vybranou: buď se do osmi dnů vystěhuje z Čech, nebo bude celá věc zveřejněna.

Sabina zvolil exil. Jenže už 9. srpna 1872 přinesl list Česká koruna informaci o Sabinově odsouzení a zradě a skandál se ihned rozrostl do celé společnosti. Vyhnanec se na to konto rozhodl ihned vrátit z Drážďan do Prahy. Členy takzvaného národního soudu zažaloval, ale veřejnost jej mezitím zatratila natolik, že Sabina v příštích pěti letech zbývajících do smrti raději téměř vůbec nevycházel z pražského bytu.

Karel SabinaKarel SabinaAutor: Archiv

Komunistické „brixeny"

Praxí starého Rakouska, které vypovídalo vyhnance do vzdálených míst uvnitř vlastních hranic, se o sto let později ostudně inspirovalo i komunistické Československo. Pochopitelně s tím rozdílem, že zatímco rakouské ministerstvo vnitra Havlíčkovi nebo Fričovi platilo po dobu jejich nuceného přesídlení poměrně slušnou měsíční apanáž, komunistický stát své vyhnance naopak vyvlastnil.

Například pražský arcibiskup Josef Beran byl po uvolnění izolace uvnitř jeho hradčanského paláce v letech 1949–1951 donucen pobývat mimo Prahu. Domov řeholnic v Mukařově, zámeček Roželov v brdských lesích, policejní vily v Paběnicích u Kutné Hory či v Růžodole u Liberce nebo Domov řeholnic v Radvanově u Tábora – to všechno byla místa, kde spolu s Beranem nuceně a pod estébáckým dohledem žili v 60. letech 20. století i další vysocí hodnostáři české a moravské katolické církve.

Lesní zámeček v Roželově poblíž Rožmitálu u Třemšína, kde v 60. letech 20. století nuceně pobýval pod dozorem StB pražský arcibiskup Josef BeranLesní zámeček v Roželově poblíž Rožmitálu pod Třemšínem, kde v 60. letech 20. století nuceně pobýval pod dozorem StB pražský arcibiskup Josef Beran.Autor: Archiv

V období komunistického teroru v letech 1951–1954 pak postihlo nucené vysídlení a de facto vyhnanství do chatrčí v odlehlém pohraničí na 2000 rodin českých sedláků. Opatření proti „třídnímu nepříteli" mělo i podobu doživotního zákazu pobytu v rodné vsi nebo nuceného vykonávání prací v JZD či na státním statku.

Podle britského historika Nigela Sweina šlo o evropský unikát, protože podobná deportace soukromých zemědělců se tehdy nekonala v žádné další komunistické zemi, snad jen s výjimkou předválečné kolektivizace v Sovětském svazu.

Vyhnanci do ciziny

Vyhnanství je trest starý jako lidstvo samo. Odcházelo se do něj už ze starověkých Athén i Říma, angličtí trestanci pak byli často prvními bílými muži zabydlujícími Austrálii či Ameriku. Ruským rebelům zase odjakživa hrozilo vyhnanství na Sibiř.

„Vyhnanství bylo často motivováno důvody politickými či náboženskými," upozorňuje právník a bývalý soudce Ústavního soudu Stanislav Balík. „Není ani podstatné, zda jde o vyhnanství nucené, či dobrovolné. Mnohonárodnostní říše s rozsáhlým územím realizovaly trest vyhnanství vypovězením do místa, vzdáleného vyhnancově bydlišti a působišti, uvnitř svých vlastních hranic," připomíná.

Sibiř si už v 18. století vyzkoušel slovenský cestovatel a dobrodruh Móric Beňovský.

Mimochodem, Sibiř si už v 18. století vyzkoušel slovenský cestovatel a dobrodruh Móric Beňovský, jehož nejprve Marie Terezie vykázala kvůli osvícenským názorům z habsburské monarchie do Polska, kde byl ovšem během ruské intervence zajat a poslán na Kamčatku.

Na počátku cestovatelské anabáze Mórica Beňovského, završené pobytem na Madagaskaru, bylo vypovězení do Polska od panovnice Marie TerezieNa počátku cestovatelské anabáze Mórice Beňovského, završené pobytem na Madagaskaru, bylo vypovězení do Polska od panovnice Marie Terezie.Autor: Archiv

V nevelkých českých zemích má ovšem dlouhou tradici i vypovězení vně hranic státu. Po bitvě na Bílé Hoře roku 1620 dostali poražení čeští protestanti na výběr: buď přestoupí ke katolictví, nebo musí odejít ze země. Statisíce Čechů včetně například myslitele Jana Ámose Komenského nebo výtvarníka Václava Hollara se raději vystěhovalo – do Saska, Polska a do jiných protestantských zemí celé Evropy.

S hromadným vyháněním do ciziny se u nás ovšem roztrhl pytel hlavně ve 20. století vinou totalitních diktatur. Jak známo, ze země se museli mimo jiné přemístit do některé ze čtyř okupačních zón Německa sudetští Němci, dilema přizpůsobit se, nebo odejít řešila česká poúnorová i posrpnová emigrace.

Vedle těchto tragédií se dnes jeví brixenský pobyt Karla Havlíčka Borovského, jemuž v letech 1852–1854 směly žít na náklady eráru po boku manželka s dcerou, jako téměř idylická zdravotní dovolená ve velehorách.

Dům v dnešním severoitalském Bressanone, kde v letech 1851 až 1855 nuceně pobýval Karel Havlíček BorovskýDům v dnešním severoitalském Bressanone, kde v letech 1851–1855 nuceně pobýval Karel Havlíček Borovský.Autor: Archiv