Historie

"Budeme za vás bíti Němce," psal český legionář od Zborova

16. červen 2017 četba na 23 minut
Českoslovenští legionáři v zákopech u Zborova

Českoslovenští legionáři v zákopech u Zborova

Foto: Repro z knihy Za svobodu Rudolfa Medka

Píše se datum 2. července roku 1917. Je devět hodin ráno. U města Zborov v Haliči na západní Ukrajině se po celém úseku frontové linie mezi ruskou a rakousko-uherskou armádou hrnou ze zákopů čeští legionáři. Začíná bitva, která vstoupí do historie.

Sedmá rota prvního střeleckého pluku Mistra Jana Husi Československých legií, která je zařazena na pravý bok roty osmé, bojuje na nejsložitějším místě celé operace. Situaci jí komplikuje navíc to, že ještě před útokem ztratila svého velitele. Podporučík Jan Syrový (pozdější prvorepublikový ministr národní obrany a předseda československé vlády v době mnichovského diktátu, pozn. aut.) byl totiž spolu s důstojnickým zástupcem Hladůvkou těžce zraněn nepřátelskou dělostřeleckou palbou ještě před zahájením útoku. Rota tak už má jen jediného důstojníka, praporčíka Václava Kašpara, a pouhé dva důstojnické zástupce, Koudelku a Maxu. Na této trojici teď stojí úspěch celé akce…

FOTOGALERIE

Českoslovenští legionáři v zákopech u Zborova Nácvik útoku Polní lazaret československých legií

Průběh boje zachycuje celkem podrobně válečný deník roty. Maxa s Koudelkou se v devět ráno staví do čela první vlny útoku, který vede úderná četa střelců. Pod vražednou palbou nepřátelského kulometu z levého křídla řada z nich padne, zbytek úderného oddílu se ale dostane do přední linie nepřátelských zákopů a vyřídí kulomet několika granáty.

Záhy je doplňuje druhá útočná vlna, které velí osobně Kašpar. Ten pak spolu s Maxou čistí zákopy první linie a nepřátelské vojáky skryté v zemljankách a „blindážích" (zákopech na ochranu před dělostřeleckou palbou) bere do zajetí. První nepřátelská linie padá během první hodiny boje.

Oba mladí velitelé poté zaútočí v čele svých mužů na pravé křídlo, kde řádí další nepřátelský kulomet. I tady se jim podaří několika granáty kulometnou obsluhu zlikvidovat. Sedmá rota dobude díky tomu v druhé hodině bojů i druhou linii nepřátelských zákopů a začne postupovat malou spojovací chodbou do třetí. Nepřátelští vojáci se vzdávají a jeden z nich ukáže českým legionářům cestu do čtvrté linie…

O tom už ale Kašpar s Maxou nevědí. Za vyřazení kulometu bránícího druhou linii zaplatili cenu nejvyšší. Proražení čtyř linií nepřátelské obrany stálo nakonec sedmou rotu sedmnáct padlých a šedesát raněných.

„Osud si vybral ty nejlepší z nás. Mnohé oko nestydělo se slzeti, když na vozíku přivezli naše mrtvé kamarády. Kašpar, Maxa, svérázný Ostravák Růžička, Beneš a jiní nebyli mezi živými," zavzpomínal v časopise Bratrství z 8. června 1923 jeden z vojáků této roty Matěj Kypson.

Byli to mladí kluci. Václav Kašpar by se v září roku 1917 dožil 21 let. Jeho kamarád a spolubojovník František Alexandr Maxa oslavil jedenadvacáté narozeniny pouhé tři týdny před bitvou. Narodil se 7. června 1896. A byl to nejstarší bratr mého dědečka.

Do armády 

František Maxa vyrůstal jako třetí z osmi dětí v malé vesnici Vejprnice u Plzně. Františkův otec pracoval jako topič a strojník. Ve Vejprnicích měla rodina malý bíle omítnutý domek s nízkou kůlnou a zahrádkou, ve které nechyběl pár třešňových stromů, záhon jahod a několik řádek růží. Zvlášť ty růže budou během války mladému jednoročákovi hodně chybět.

František Alexandr Maxa

Jako student se stal František Maxa cvičencem vejprnického Sokola, což je životopisná kapitola, která byla vlastní mnoha pozdějším legionářům. Záhy mu svěřili vedení dorostu. "Výborný svěřenec, duch hloubavý a zanícený, ale také důsledný a rozhodný," zůstává v jeho charakteristice z tehdejší doby.

Po vypuknutí války František rukuje. Coby jednoroční dobrovolník se dostává k sedmému c. k. zemskému pěšímu pluku do Plzně. Slouží zde až do května roku 1915.

V rakousko-uherské armádě není radno pouštět si ústa na špacír a kritika se po zásluze trestá. František to poznává ještě v Plzni. "Dneska v kuchyni byl hejtman a jeden jednoročák řekl před ním, že jsou malé porce a pak že jest tam špatný pořádek. Za to jsme dostali dnes v befehlu všichni jednoročáci v kassárnách 14 dní kassernarest. Ale možná, že nám to zruší anebo nám dají více. Ti starší se přihlásili zítra k raportu. Tak nevíme, jak to dopadne. Přijďte si sem některý den pro komisárek," píše v dopise rodičům 27. dubna 1915. Zmínka o komisárku (vojenskému přídělu potravin) by neměla zůstat opominuta. Brzy totiž už přijde doba, kdy mladý voják bude své blízké spíš prosit, aby mu něco k jídlu poslali.

V té době už v Rusku existuje víc než půl roku vojenský útvar zvaný Česká družina, složený z nejmladší generace českých přistěhovalců do Ruska a v Rusku zaměstnaných Čechů. Na podzim, 22. října 1914, byli Češi posláni na frontu "osvobodit svůj národ".

Výcvik jako zlý sen

Dne 22. května 1915 přijde do Plzně rozkaz k přesunu do Rumburku, kde mají vojáci absolvovat výcvikový dril bezprostředně před odchodem na frontu. Jedou vlakem přes Prahu a Českou Lípu, dvaačtyřicet vojáků vždy v jednom vagonu. Rumburk je v té době téměř výhradně německým městem, což se projevuje i na vztahu obyvatel k vojákům. František sice dokáže zaznamenat i ocenit krásnou kopcovitou krajinu, ale to nemění nic na faktu, že se ocitl v cizím prostředí, se kterým se nedokáže sžít a které se nechce sžít s ním.

"Česky zde vůbec není slyšeti. Setkali jsme se s jedním továrníkem, jediným Čechem v Rumburce. Byli jsme u něho v zahradě, dostali jsme večeři a pivo. Celý jeho personál je český… Ale málo se nám tu líbí. Nesměli jsme ve vlaku v těch německých krajinách česky zpívati. V Rumburce při příjezdu si na nás dovolovali příliš," píše domů.

V půl páté ráno mají vojáci budíček, ve čtvrt na šest vybíhají do terénu. V rumburských kopcích je honí v plné polní až do jedné odpoledne, po krátkém oddychu pak znovu od půl třetí až do půl sedmé. Běhají do kopců, znovu a znovu, den za dnem. Noci se skládají z nočních poplachů. Za večeři a snídani platí jednoročáci čtyři zlaté měsíčně, nemají chleba, chybí jim maso, docházejí peníze.

"Bude-li to tak dále, raději se necháme přeložiti k marškumpanii. Běháme po těch vrchách a skrz lesy, že se pak nemůžeme ani hnout. Všichni již mají té execírky dost. Všechno musí oddřít jednoročáci a zas jen jednoročáci," píše trpce František. Den za dnem okouší jeden z hrozivých vynálezů moderních armád, složených z povolaných rekrutů: lámání mladých vojáků do té míry, aby odchod na frontu brali jako vysvobození.

K velké fyzické námaze se přidává vypětí psychické: armáda zakáže návštěvy českých vojáků u krajanského továrníka, na veřejnosti nesmějí mluvit česky. Německé okolí se k nim ne vždy chová přátelsky: "Jsme samí Češi a kde zde lidé mohou něco na nás říci, tak řeknou," stěžuje si František. Jediné světlé chvilky si vojáci občas užívají s německými dívkami, s nimiž se scházejí v sadu u křížové cesty v kopci pod kostelem svatého Jana za účelem "výuky němčiny".

PŘEDCHOZÍ ČÁST
Část 1/4
DALŠÍ ČÁST