Sedmá rota prvního střeleckého pluku Mistra Jana Husi Československých legií, která je zařazena na pravý bok roty osmé, bojuje na nejsložitějším místě celé operace. Situaci jí komplikuje navíc to, že ještě před útokem ztratila svého velitele. Podporučík Jan Syrový (pozdější prvorepublikový ministr národní obrany a předseda československé vlády v době mnichovského diktátu, pozn. aut.) byl totiž spolu s důstojnickým zástupcem Hladůvkou těžce zraněn nepřátelskou dělostřeleckou palbou ještě před zahájením útoku. Rota tak už má jen jediného důstojníka, praporčíka Václava Kašpara, a pouhé dva důstojnické zástupce, Koudelku a Maxu. Na této trojici teď stojí úspěch celé akce...

Průběh boje zachycuje celkem podrobně válečný deník roty. Maxa s Koudelkou se v devět ráno staví do čela první vlny útoku, který vede úderná četa střelců. Pod vražednou palbou nepřátelského kulometu z levého křídla řada z nich padne, zbytek úderného oddílu se ale dostane do přední linie nepřátelských zákopů a vyřídí kulomet několika granáty.

Záhy je doplňuje druhá útočná vlna, které velí osobně Kašpar. Ten pak spolu s Maxou čistí zákopy první linie a nepřátelské vojáky skryté v zemljankách a „blindážích" (zákopech na ochranu před dělostřeleckou palbou) bere do zajetí. První nepřátelská linie padá během první hodiny boje.

Oba mladí velitelé poté zaútočí v čele svých mužů na pravé křídlo, kde řádí další nepřátelský kulomet. I tady se jim podaří několika granáty kulometnou obsluhu zlikvidovat. Sedmá rota dobude díky tomu v druhé hodině bojů i druhou linii nepřátelských zákopů a začne postupovat malou spojovací chodbou do třetí. Nepřátelští vojáci se vzdávají a jeden z nich ukáže českým legionářům cestu do čtvrté linie...

O tom už ale Kašpar s Maxou nevědí. Za vyřazení kulometu bránícího druhou linii zaplatili cenu nejvyšší. Proražení čtyř linií nepřátelské obrany stálo nakonec sedmou rotu sedmnáct padlých a šedesát raněných.

„Osud si vybral ty nejlepší z nás. Mnohé oko nestydělo se slzeti, když na vozíku přivezli naše mrtvé kamarády. Kašpar, Maxa, svérázný Ostravák Růžička, Beneš a jiní nebyli mezi živými," zavzpomínal v časopise Bratrství z 8. června 1923 jeden z vojáků této roty Matěj Kypson.

Byli to mladí kluci. Václav Kašpar by se v září roku 1917 dožil 21 let. Jeho kamarád a spolubojovník František Alexandr Maxa oslavil jedenadvacáté narozeniny pouhé tři týdny před bitvou. Narodil se 7. června 1896. A byl to nejstarší bratr mého dědečka.

Do armády

František Maxa vyrůstal jako třetí z osmi dětí v malé vesnici Vejprnice u Plzně. Františkův otec pracoval jako topič a strojník. Ve Vejprnicích měla rodina malý bíle omítnutý domek s nízkou kůlnou a zahrádkou, ve které nechyběl pár třešňových stromů, záhon jahod a několik řádek růží. Zvlášť ty růže budou během války mladému jednoročákovi hodně chybět.

Jako student se stal František Maxa cvičencem vejprnického Sokola, což je životopisná kapitola, která byla vlastní mnoha pozdějším legionářům. Záhy mu svěřili vedení dorostu. "Výborný svěřenec, duch hloubavý a zanícený, ale také důsledný a rozhodný," zůstává v jeho charakteristice z tehdejší doby.

Po vypuknutí války František rukuje. Coby jednoroční dobrovolník se dostává k sedmému c. k. zemskému pěšímu pluku do Plzně. Slouží zde až do května roku 1915.

V rakousko-uherské armádě není radno pouštět si ústa na špacír a kritika se po zásluze trestá. František to poznává ještě v Plzni. "Dneska v kuchyni byl hejtman a jeden jednoročák řekl před ním, že jsou malé porce a pak že jest tam špatný pořádek. Za to jsme dostali dnes v befehlu všichni jednoročáci v kassárnách 14 dní kassernarest. Ale možná, že nám to zruší anebo nám dají více. Ti starší se přihlásili zítra k raportu. Tak nevíme, jak to dopadne. Přijďte si sem některý den pro komisárek," píše v dopise rodičům 27. dubna 1915. Zmínka o komisárku (vojenskému přídělu potravin) by neměla zůstat opominuta. Brzy totiž už přijde doba, kdy mladý voják bude své blízké spíš prosit, aby mu něco k jídlu poslali.

V té době už v Rusku existuje víc než půl roku vojenský útvar zvaný Česká družina, složený z nejmladší generace českých přistěhovalců do Ruska a v Rusku zaměstnaných Čechů. Na podzim, 22. října 1914, byli Češi posláni na frontu "osvobodit svůj národ".

Výcvik jako zlý sen

Dne 22. května 1915 přijde do Plzně rozkaz k přesunu do Rumburku, kde mají vojáci absolvovat výcvikový dril bezprostředně před odchodem na frontu. Jedou vlakem přes Prahu a Českou Lípu, dvaačtyřicet vojáků vždy v jednom vagonu. Rumburk je v té době téměř výhradně německým městem, což se projevuje i na vztahu obyvatel k vojákům. František sice dokáže zaznamenat i ocenit krásnou kopcovitou krajinu, ale to nemění nic na faktu, že se ocitl v cizím prostředí, se kterým se nedokáže sžít a které se nechce sžít s ním.

"Česky zde vůbec není slyšeti. Setkali jsme se s jedním továrníkem, jediným Čechem v Rumburce. Byli jsme u něho v zahradě, dostali jsme večeři a pivo. Celý jeho personál je český... Ale málo se nám tu líbí. Nesměli jsme ve vlaku v těch německých krajinách česky zpívati. V Rumburce při příjezdu si na nás dovolovali příliš," píše domů.

V půl páté ráno mají vojáci budíček, ve čtvrt na šest vybíhají do terénu. V rumburských kopcích je honí v plné polní až do jedné odpoledne, po krátkém oddychu pak znovu od půl třetí až do půl sedmé. Běhají do kopců, znovu a znovu, den za dnem. Noci se skládají z nočních poplachů. Za večeři a snídani platí jednoročáci čtyři zlaté měsíčně, nemají chleba, chybí jim maso, docházejí peníze.

"Bude-li to tak dále, raději se necháme přeložiti k marškumpanii. Běháme po těch vrchách a skrz lesy, že se pak nemůžeme ani hnout. Všichni již mají té execírky dost. Všechno musí oddřít jednoročáci a zas jen jednoročáci," píše trpce František. Den za dnem okouší jeden z hrozivých vynálezů moderních armád, složených z povolaných rekrutů: lámání mladých vojáků do té míry, aby odchod na frontu brali jako vysvobození.

K velké fyzické námaze se přidává vypětí psychické: armáda zakáže návštěvy českých vojáků u krajanského továrníka, na veřejnosti nesmějí mluvit česky. Německé okolí se k nim ne vždy chová přátelsky: "Jsme samí Češi a kde zde lidé mohou něco na nás říci, tak řeknou," stěžuje si František. Jediné světlé chvilky si vojáci občas užívají s německými dívkami, s nimiž se scházejí v sadu u křížové cesty v kopci pod kostelem svatého Jana za účelem "výuky němčiny".

Suché a horké počasí, vysilující dřina, nedostatek jídla a psychický tlak si však vyberou svou daň. Začátkem června 1915 se devatenáctiletý voják hroutí s bezmála čtyřicetistupňovou horečkou. S podezřením na zápal plic zůstává týden v nemocnici, řadou krizí procházejí i ostatní.

"Dneska šli kamarádi již ráno v půl čtvrté na übung (cvičný poplach, pozn. aut.). Přijdou až ve čtyři odpoledne. Jest zde strašný horko dnes a na déšť ani pomyšlení. Dopoledne přišli čtyři zpátky, tři padli a nemohli dál a jeden má vyvrknutou nohu v kotníku. Všichni Plzeňáci. Nikde jsme tak nedrželi pohromadě jako teď... Včera jsem prohlížel kufr a našel jsem tam tu fotografii, co jsme fotografovaný s tím vozíkem u chalupy. Když jsem se na ní podíval a viděl jsem tam Jeníka tak stát, tak jsem musel plakati," píše František v dopise z 9. června 1915. Jeník či Jenda říkali doma mému dědečkovi.

V létě 1915 potřebuje rakousko-uherská armáda posílit stavy, začíná odvádět i všechny chlapy do padesátky. V Rumburku se na nárožích objeví povolávací vyhlášky. František se bojí, zda nebude odveden jeho táta, opakovaně se na to dotazuje své nejstarší sestry Madly i rodičů. Madle vůbec píše nejvíc, starší sestra pro něj představuje autoritu a navíc se jí nebojí vypsat ani to, čím by nerad strašil rodiče. Občas dopisy neplatí, nemá už čím. Také si píše o růže, které mu scházejí. "Až mě budeš posílati nějaký balík, řekni Andě, aby ti přinesla nějaké růže z naší zahrady a dej je k tomu, abych aspoň něco měl od nás."

Píše se červenec 1915 a rakousko-uherské armádě se povede na východní frontě protiútok, při němž dobyde znovu Lvov. Pro ruskou armádu je to od května už několikátá porážka, musí ustupovat na východ.

Naše Anda mi řekla, že jsem zemřel

Jednoročáci procházejí poslední školou před odjezdem na frontu. Absolvují ji v Jablonci, pět set dobrovolníků, které už rovnou rozřazují ke kumpaniím. V Jablonci je ale ještě dráž než v Rumburku a Františkovi zoufale chybějí peníze. Rozhodne se tedy školu nedokončit a spolu s dalšími jednoročáky se nechává v polovině července 1915 dobrovolně přeložit zpátky do Rumburku. Není to bohužel nejšťastnější volba - z Rumburku odešel krátce před tím maršbatalion, na frontě okamžitě rozbitý. Armáda má vystavět nový, a protože už se nedostává zkušených vojáků, postaví tento útvar z nováčků. František se tedy spolu s ostatními jednoročáky vrátil z Jablonce jen proto, aby ho odeslali dřív na frontu. Čekají pouze na telegram.

"Měli jsme navedeno hlásiti se nyní na žně, bohužel ale nám je dali sami. Je nás sedm. Kolik se nás vrátí, nevím. Již v Jablonci se mne poslední dni zdálo, že naše Anda přišla ke mně a řekla mi, že jsem zemřel. A jedno děvče z Jablonce mně řeklo, že se jí o mne zdálo, jak jsem spadl tam z jedné skály a jak oni mně pak šli v bílých šatech na pohřeb. Nevěřil jsem nikdy ničemu, ale poněvadž já mám jakési tušení, které mne ještě nikdy nezklamalo, zarazilo mne to nyní, když jsem si na to vzpomněl. Ale neříkej o tom našim nic. Není nic platno, dnes tam musí každý, šlo jich tam více, musím tam i já," píše své sestře Madle.

Dvoje letní a jedno zimní prádlo, pás, dvoje boty a obvazy. Sto čtyřicet ostrých patron. Výbava rakouského vojáka do pole. 30. července 1915 v půl deváté ráno vyjíždějí. Dívka, za kterou František v Rumburku chodil, mu s pláčem přinese škatulku egyptských cigaret, cukroví, láhev koňaku a krásnou kytici.

Transport míří přes rusko-haličské hranice do Krasnika. Zákopy, hroby, rozbité domy a zničené lesy upomínají na válku. Všude je spousta bláta. V protisměru se potkávají s vlaky plnými zajatých Rusů. Až do 24. srpna 1915 se František ozývá s dopisy, podle nichž nepřítel stále ustupuje. Pak se na týden odmlčí. Druhého září se ozve znovu. Tentokrát už z ruského zajetí ve městě Jílci v orlovské gubernii. "Je nás tu šedesát, samí jednoročáci."

Přešli do ruského zajetí úmyslně? Těžko říci, v dopisech nic bližšího o okolnostech zajetí nestojí. Ani nemůže, František musel chránit svou rodinu před rakouskými úřady. Podle předchozích lístků se nezdálo, že by se k podobnému kroku chystal. Na druhé straně se v časopise Legie z 12. července 1934 dochovalo svědectví dalšího vejprnického bojovníka od Zborova, Františka Harmáčka, podle nějž jej mladý Maxa už před narukováním v únoru 1915 přesvědčoval, že Češi "musejí svým utiskovatelům vypověděti stůj co stůj nesmiřitelný boj".

Harmáček sice takhle mluvil pod dojmem "zborovské legendy", která se ve 30. letech hodně rozšířila - Zborov se stal symbolem zápasu československých dobrovolníků za samostatný stát a podobná slova, jaká vkládá Harmáček do úst Františkovi, se říkala o všech legionářích - ale je pravda, že František silné národnostní cítění opravdu měl. Navíc je fakt, že k zajetí došlo prakticky okamžitě při prvním kontaktu s protivníkem. Vše tedy nasvědčuje tomu, že větší počet vojáků opravdu zběhl. V té době se totiž už mezi českými pluky vědělo o existenci České družiny, která v bojích rozhazovala tajně do rakouských zákopů letáky a posilovala své řady právě o zajatce.

Říkají nám ulejváci

Po zajetí přechází František spolu s dalšími vojáky na pravoslavnou víru a při křtu získává nové jméno Alexandr. Jde o poměrně častou věc, která má vojákům pomoci získat důvěru ruských obyvatel. Po Novém roce jsou zajatci přesunuti do vojenského tábora Pavlovskij posad u Moskvy. Projevuje se vliv prostředí a dočasně možná i cenzury - čeština se v jeho dopisech začíná střídat s němčinou i ruštinou.

Na lístcích, které teď posílá prostřednictvím Červeného kříže, je jen málo místa. Jeho vzkazy, v nichž dříve osvědčoval velice dobrý pozorovací talent a smysl pro detail, začnou být tedy velmi stručné. Jasně z nich však vyplývá snaha rodinu co nejvíc uklidnit. "Zde nyní vše jede na polní práce. Je zde velice krásně. Stromy teprve se počínají zelenati," píše v dopisu z 12. května 1916. Občas se zmíní, že při polních pracích vypomáhá. Často pozdravuje vejprnické duchovní, Františka Maternu a vikáře Čubra. Sem tam si postěžuje, že mu nechodí odpovědi.

Měsíc na to - 15. června 1916 - vstoupí do řad československého vojska na Rusi, bojujícího proti Rakousku-Uhersku.

Česká družina si do začátku roku 1916 vydobyla dobrou pověst u ruských velitelů hlavně zásluhou průzkumné činnosti. Díky přílivu nových dobrovolníků z ní mohl v únoru 1916 vzniknout Československý střelecký pluk a v dubnu 1916 Československá střelecká brigáda o dvou plucích, z nichž každý měl dva prapory o čtyřech rotách. Podíl zajateckého živlu v československé brigádě v té době neustále rostl.

Františkova korespondence domů přirozeně nic z toho neprozrazuje. Poslední lístek, který posílá v roce 1916 domů, pochází z 25. září a František v něm píše, že si užívá práce u sedláků. "Jsem zde s Altmanem, Frantou Šilhánem a Vénou Lávičkou z Tlučné. Sedlák je s námi spokojen. Loni jsme neměli takového," pochvaluje si. Pak se odmlčí.

Píše pravdu? Nebo mají jeho dopisy z tohoto roku už jen jediný cíl: chránit a uklidňovat rodinu? Podle dalších svědectví totiž takovou idylu, jakou líčí, zdaleka neprožíval: "Nedaleko nás umíraly v zajateckých táborech tisíce lidí na tyfus, choleru, úplavici. A jestliže nás všechny bolelo, že těm nešťastným nemůžeme pomoci, bolelo to tím více bratra Maxu. Přímo tím trpěl," vzpomínal po válce jeho spolubojovník a stejně jako František člen Sokola Rudolf Průša.

Odmlku v psaní na podzim 1916 způsobil pravděpodobně přesun Františkovy čety do lesů v Pinských močálech, kam jen těžko chodila polní pošta. O tom, co vše mladý voják v tomto roce prožíval, svědčí dva jeho dopisy z doby krátce před bitvou, které v tomto případě neposílal rodině, ale dalšímu z členů Sokola, učiteli Langovi do Tangorogu: "Minulý rok to bylo mnohem horší s naší věcí... Zkoušeli jsme někdy strašně na pozici. Ti vzadu si ani nedovedou představiti, co to je, být českým vojákem! Někde nás vítali jako heroe, jinde ale jako podezřelé lidi nás nechali hlídati, abychom snad z rozvědky neutekli. Ba jeden plukovník nám řekl při osmotru (slavnostní přehlídce, pozn. aut.): 'Austrijci!' (Rakušané!). Byli jsme rozedráni, bosi a v naší části nic neměli a ruské pluky také nám nechtěly ničeho vydati. Jaké klacky nám byly na mnoha místech házeny pod nohy! Říkali nám ulejváci, že prý jsme zbabělci a proto že jsme šli do plenu. My jsme ale přetrpěli vše. Nálada u nás zůstávala táž," stojí v tomto dopisu.

Když se řekne Čech, nepřítel utíká

Ani v následujícím roce neprozradí František z pochopitelných důvodů rodině, že znovu bojuje, tentokrát na druhé straně. V lístcích se omezuje na konstatování, že je živ a zdráv, a upozorňuje, že padl jeho kamarád Véna Diviš. Občas se zmíní o tom, že mu některý ze známých poslal psaní z fronty. "Jsem zdráv a mám se dobře," píše v posledním dopisu rodině z 20. června 1917.

V té době se české nadšení pro boj za samostatný stát střetává s rozkladem a únavou ruské armády. Dochází k tomu, co František zachytil ve svých dopisech učiteli Langovi: čeští vojáci musejí poslouchat nenávistné výpady ruských spolubojovníků, u řady pluků se setkávají s nepřátelstvím a výhružkami. Až v červnu 1917 se po nastolení Prozatímní vlády pokusí nový ministr války Alexandr Fjodorovič Kerenskij zahájit na haličské frontě ofenzivu, která má znovu dobýt Lvov. O konsolidaci celé armády ale nemůže být řeč. Útok má být veden jen na jihozápadní frontě, kde se jednotek nedotkla bolševická agitace tolik jako na severu. K akci, známé později jako Kerenského ofenziva, se nakonec postavily tři armády: jedenáctá, sedmá a osmá. Spolu s masou ruských divizí měla útočit Československá střelecká brigáda. Jejím příslušníkem byl v tu dobu už dlouho i František.

V dopise Langovi z 31. května 1917 se František netají hrdostí nad tím, že nyní mohou Češi všem těm, kteří jim nadávali do zbabělců, ukázat, "že jakmile se řekne slovo Čech, již nepřítel musí utíkati".

"S kým se jednou setkáme na poli válečném jako s nepřítelem, ten je ztracen! A proto jsme si dali také správný název: 'Bataliony smrti!' Na nás vložili velikou úlohu. My musíme strhnouti za sebou celou tu masu ruské armády, ukázati jim, že prorážeti frontu není dnes nic těžkého. My známe ty Němce, kteří se tak vychvalují, my známe z praxe, že takový obávaný Němec dovede také na kolenou prosit o milost. U nás ale takové milosti nenajde. Já jsem v rotě u podporučíka Syrového, toho známého hrdiny. Vydobyl jsem si již Georgijevský kříž. Bohužel, od nás ze vsi je mnoho zajatých, ale teprve my dva, já i Šilhán, jsme v armádě. Kde jsou ostatní, nevím. Bylo by smutné, aby naši hoši zůstali pozadu. Dnes je svatou povinností každého Čecha, aby se chopil práce na obranu. Zásobujte nás snarjády (šrapnely, pozn. aut.) a my za vás budeme bíti Němce," píše.

František nebyl v tomto směru mezi legionáři žádnou výjimkou. I když byla pozice Čechů u Zborova mimořádně zranitelná (de facto páchali velezradu a v případě zajetí by šli před popravčí četu), všechna dostupná svědectví mluví o jejich mimořádně vysoké morálce a bojechtivosti. Chtěli bojovat za národní ideál a za českou samostatnost, takže jejich nadšení bylo odůvodněné.

Zmínkou o Georgijevském kříži a o prorážení fronty se František neholedbá. Dne 25. února 1917 byl u říčky Stochod s dalšími sedmi členy 7. roty na rozvědce v úseku silnice z Malého do Velkého Obrysu. Když se doplazili k drátěným nepřátelským zátarasům, odřízla jim (zřejmě nevědomky) cestu zpátky skupina 20 německých rozvědčíků, která rychle postupovala směrem k silnici. František si všiml nebezpečí jako první a podle dochovaných svědectví byl také první, kdo na Němce zaútočil. Ostatní členové hlídky ho následovali. V bodákovém útoku se osmi Čechům podařilo zabít či zranit 16 Němců a otočit nepřátelskou rozvědku na útěk. Na české straně byli zraněni jen dva: voják Vávra do hlavy a Vališ do ruky. V silné palbě z německých zákopů pak Češi ustoupili do svých linií, přičemž s sebou vzali pušky přemožených nepřátel. „Každý nezúčastněný litoval, že při tom také nebyl," napsal druhý den do Pamětní knihy 7. roty voják Otta.

Odhlédneme-li od pochopitelného patosu, popsal František situaci před bitvou poměrně přesně. Československá brigáda v ní měla opravdu sehrát klíčovou roli. Skládala se z poručíků a praporčíků, kteří měli bohaté zkušenosti z rozvědné činnosti a útočili tak, jak byli zvyklí při rozvědných akcích. Ne jako masa, ale v malých skupinách, které jednají iniciativně, vyhýbají se těžké palbě dělostřelectva a kulometů a využívají terénu k proniknutí do nepřátelských pozic.

Důsledkem této taktiky byl pak v bitvě zcela mimořádný úspěch: 2. července 1917 se brigádě podařilo prolomit čtyři linie rakouské fronty v šířce 12 kilometrů a v pětikilometrové hloubce. Zajala přes 4000 vojáků a důstojníků a ukořistila dvacet děl.

Za odvážný útok ale zaplatila těžkými ztrátami. 167 mužů včetně Františka padlo přímo v boji, sedmnáct zraněných zemřelo v následujících dnech, jedenáct zůstalo nezvěstných.

A ještě v jednom ohledu byl osud k nejstaršímu bratrovi mého dědečka krutý - na rakouské straně stáli u Zborova proti československé brigádě nejen nenávidění Němci, ale také příslušníci 75. pěšího jindřichohradeckého a zejména 35. plzeňského pluku, Češi, z nichž navíc pravděpodobně některé osobně znal. Věděl o tom? Jeho dopis Langovi z 31. května naznačuje, že minimálně v obecné rovině s možným střetem s Čechy počítal. "Zítra odjíždíme na frontu. Budeme státi proti českým plukům. Bude tam jistě mnoho známých," píše v úvodu dopisu. Jak blízce známých, však asi nevěděl.

Pozdější rakouské vyšetřování prokázalo, že české pluky na rakouské straně netušily, že proti nim budou útočit Češi, a že v žádném případě nevydaly pozice bez boje. Jejich porážku způsobil spíš fakt, že jim nepřišly na pomoc německé zálohy. Bitvu u Zborova, která sice nepatřila mezi významné bojové operace z hlediska dějin 1. světové války, ale měla zásadní význam při formování československého státu, tak smutně provází jeden tragický paradox - o československou samostatnost se zde na život a na smrt rvali Češi s Čechy.