Historie bývá nespravedlivá. Zatímco pracovny našich konzervativních politiků po listopadu 1989 ozdobily portréty prvorepublikových veličin Aloise Rašína nebo Tomáše Garrigua Masaryka, na demokrata a liberála Josefa Kaizla se docela zapomnělo. A to přesto, že výš než on nikdo z českých politiků v 19. století nevystoupal.

V letech 1898–1899 totiž Josef Kaizl působil jako ministr financí v kabinetu knížete Františka Thuna, který ve Vídni vládl předlitavské polovině rakousko-uherské monarchie. „Věřte, že býti českým ministrem je šeredná mise. My pořád děláme tu dvoustrannou politiku," posteskl si Kaizl při odchodu z úřadu – a i dnes to zní nadmíru aktuálně.

Důvody, proč dnes Kaizl není hvězdou české historie, byť byl ve své době jedním z nejvlivnějších mužů podunajské říše, jsou v zásadě dva. Jednak vsadil na „koně", který přes veškerou snahu rozumných a vzdělaných obhájců mnohonárodnostního státu pádil do propadliště dějin. A pak – zemřel předčasně, v pouhých sedmačtyřiceti letech. Jeho slibně zahájená kariéra vůdce národa se tím pádem nestačila rozvinout.

Ekonom evropského rozhledu

Politiku a finance měl Josef Kaizl doslova v genech. Narodil se 10. června 1854 ve Volyni jako nejstarší ze sedmi sourozenců v rodině českého kontrolora berního úřadu Eduarda Kaizla, který byl synem hospodářského ředitele schwarzenberského panství v Protivíně. Matka Teresie mluvila německy a byla dcerou hospodářského ředitele schwarzenberského panství v Hluboké nad Vltavou.

Úřednická rodina putovala za službou po celých Čechách, a tak i malý Josef střídal různé školy. Byly často německé, avšak už v roce 1863 se v Praze díky svému strýci, říšskému poslanci Edmundu Břetislavu Kaizlovi, seznámil se skupinou národovců kolem Vojty Náprstka. Protože skvěle studoval, zapsal se roku 1871 na Právnickou fakultu Karlo-Ferdinandovy univerzity a právě tehdy zahořel pro národohospodářskou vědu.

Když v roce 1875 absolvoval s titulem JUDr., bylo mu uděleno stipendium a díky tomu mohl odjet studovat ekonomii na renomovanou Univerzitu Štrasburk. Tam exceloval prací „Boj o reformu obchodu a ekonomické svobody v Bavorsku v letech 1799–1868", za niž byl univerzitou oceněn a tiskem ji vydal sám věhlasný profesor novohistorické školy ekonomie Gustav von Schmoller.

Roku 1879 se Kaizl vrátil do Prahy a zdálo se, že se zrodila nová akademická hvězda. Zprvu jako docent a od roku 1883 jako profesor politické ekonomie přednášel nejen na univerzitě, ale i v četných vlasteneckých sdruženích, jako byly Měšťanská beseda, právnický spolek Všehrd nebo Právnická jednota.

A promlouval i na půdě Českého klubu – tedy k českým poslancům ve vídeňské říšské radě, jejichž naprostá většina tehdy patřila k Národní straně neboli staročechům. Jako seriózní odborník a odpůrce jalového radikálního nacionalismu tehdy se staročechy sympatizoval, naopak si napsal do deníku, že nesouhlasí „s protivami oplývajícím smýšlením a snažením mladočeské menšiny v Českém klubu na říšské radě".

Poslanec, realista a poctivec

Bylo jen otázkou času, kdy Kaizl do politiky sám vstoupí. Stalo se tak v červnu 1885, kdy byl jako jedenatřicetiletý zvolen za staročechy poslancem v okrsku Chrudim, Heřmanův Městec, Golčův Jeníkov, Čáslav a Kutná Hora. Nebyl kdovíjak dobrým řečníkem, zato všechny oslnil erudicí a zejména střízlivou racionalitou.

„Doktor Kaizl nenáležel mezi nejlepší řečníky parlamentární," napsal o něm historik Zdeněk Tobolka. „Zůstal profesorem i jako řečník parlamentární. Chyběla mu vřelost, výmluvnost, živost a parátnost velkých řečníků politických. Jeho řeči nezískávaly svým přednesem, nýbrž svojí odbornou znalostí a hlubokým propracováním předmětu," popsal.

Kdo chce, může v Kaizlovi vidět dokonce jakéhosi předchůdce Václava Klause. Alespoň pokud jde o politický styl. Každopádně věcnost, odborná zdatnost a pragmatismus byly tehdy přesně tím, co česká národní politika postrádala a potřebovala jako sůl. Však byl Kaizl ihned po vstupu do praktického parlamentního chodu rozčarován a zapsal si, že mezi českými poslanci vládne patriarchát a diktát staročeského vůdce Františka Ladislava Riegra.

Vadila mu povrchnost, nedostatek solidarity a loajality, neúčast na schůzích i vzájemné potyčky a pomluvy. Hlavně však kolem sebe viděl malomyslnost a absenci reálných cílů a odpovídající taktiky – čili diletantismus.

Vadila mu povrchnost, nedostatek solidarity a loajality, neúčast na schůzích i vzájemné potyčky a pomluvy.

Proto se už v roce 1887 se staročechy rozešel a poctivě složil i poslanecký mandát. Slušně tehdy odmítl i nabídku na přestup ke konkurenčním mladočechům, do Národní strany svobodomyslné. Mimochodem, kdo z dnešních zákonodárců by jednal podobně?

Josef Kaizl dál psal národohospodářské texty i přednášel, ale na politiku nezanevřel. Naopak své názory vytříbil založením realistické skupiny, kterou vedl spolu s Tomášem Garriguem Masarykem a Karlem Kramářem a k níž se přihlásili mnozí další přední intelektuálové jako historici Jaroslav Goll a Antonín Rezek, chirurg Eduard Albert nebo právník Leopold Heyrovský.

Nová politická síla odmítala staročeskou opatrnost i mladočeské huránárodovectví a chtěla vést otevřenou, liberální demokratickou politiku. Budoucnost českého národa spojovala s Rakouskem v duchu austroslavismu a toužila toho dosáhnout nikoli striktně opoziční politikou a izolací, ale aktivní účastí na vládě!

Protože však realisté nechtěli tříštit síly a zakládat třetí národní stranu, vstoupili po odmítnutí staročechy roku 1890 k mladočechům.

Na vrcholu: vůdce a ministr

Kromě toho, že si Kaizl v následujících letech vyřešil osobní život (roku 1892 se zasnoubil a roku 1893 oženil s Kamilou Píšovou), podařilo se mu něco, co Masaryk nedokázal a kvůli čemu se s Kaizlem i mladočechy časem rozešel.

Josef Kaizl totiž postupně a pragmaticky ovládl mladočeskou stranu, která od roku 1891 dominovala české politice. Stal se opět říšským poslancem a roku 1894 ve straně prosadil tzv. nymburský program pozitivní české účasti na vídeňské vládní politice. Zkrátka přeměnil mladočechy z neukázněné a amatérské opoziční síly v seriózní státotvornou stranu.

Situace v monarchii mu nahrávala. Koncem 90. let probíhal tuhý boj o charakter západní části monarchie – Předlitavska. Zachovají si Němci privilegované postavení, nebo dojde k německo-slovanskému vyrovnání? Císař i šéfové vlád dělali ústupky na obě strany (navíc i vůči Uhrám), stát se otřásal v základech. Od chvíle, kdy roku 1897 Badeniho vláda zrovnoprávnila na úřadech v Čechách češtinu s němčinou, se zdálo, že se monarchie v pudu sebezáchovy opře víc o prorakouské Čechy než o neloajální Němce, kteří čím dál silněji volali po velkoněmeckém sjednocení s Berlínem.

Vrchol těchto tendencí nastal v březnu 1898. Tehdy František Josef I. jmenoval předsedou předlitavské vlády někdejšího českého místodržitele Františka Thuna. A ten vytvořil do té doby nevídanou prorakouskou koalici německých liberálních velkostatkářů, klerikálů, haličských Poláků a – mladočechů! Ústředními postavami vlády se stali Čech Josef Kaizl (ministr financí), Němec Josef Maria Baernreither (ministr obchodu) a Polák Adam Jedrzejowicz (ministr bez portfeje).

Šampaňské a útoky

„Po deváté hodině už jsem dostal císařův vlastnoruční list," vzpomínal později Kaizl ve svých memoárech Z mého života na chvíli, která znamenala vrchol v jeho politické kariéře. „Byli jsme všichni, starý i nový kabinet, v Panské ulici pohromadě. Večer jsem byl s Kramářem, Rezkem a bratrem Emanem v chambre separé v Riedhofu a častoval jsem je šampaňským," popisuje zákulisí oslav nástupu nové vlády ve Vídni.

Řekněme ale rovnou, že nadějný projekt na záchranu monarchie nevyšel. Ambiciózní cíle Thunovy vlády – zprovoznit obstrukcemi zablokovaný parlament, uzákonit jazykové vyrovnání Němců s Čechy a prosadit definitivní vyrovnání rakouské části říše s uherskou – zůstaly nenaplněny.

Nadějný projekt na záchranu monarchie nevyšel.

Vláda se naopak stala terčem nenávistných německých útoků. Vyčítali jí, že je „čechizační", „státu nebezpečná" a zejména protiněmecká, většina německých stran jí vyhlásila „nejrozhodnější nepřátelství". Baernreither byl dokonce označen za zrádce, takže už v říjnu 1898 podal raději demisi. Protestovalo i spojenecké Německo: „Slovanské vedení vlády v Předlitavsku nám podtrhává pevnou půdu pod nohama," psal velvyslanec Eulenburg své vládě do Berlína.

Stěžovali si ale také radikální mladočeští poslanci, kteří chtěli rychlejší prosazování češtiny do úřadů a žádali další ústupky. „A já vám pravím, že Thun je člověk, kterého míti za přítele je dobré, míti za odpůrce bylo by zpozdilé. Je loajální, má velký smysl pro autonomii a potřeby zemí, je pro plnou rovnoprávnost," mírnil je Kaizl.

„Co chceme na konec dnes dělati? Bouchnout? Dobře, to je hned učiněno, ale co z toho?" kladl otázku. Mimochodem postupoval velmi pragmaticky a ukázněně v národním zájmu, protože pár let předtím osobně intervenoval u císaře za odvolání nepopulárního Thuna z postu místodržitele v Čechách.

Thunova vláda nakonec čelila permanentní obstrukci a stala se rekordmanem ve využívání paragrafu 14, tedy v prosazování svých cílů prostřednictvím císařských nařízení. I proto padla už 23. září 1899. Vystřídal ji zcela proněmecký kabinet hraběte Manfreda Clary-Aldringena, který veškerá dosavadní česko-německá jazyková vyrovnání zrušil.

Kaizlovy zásluhy

Za půldruhého roku v ministerské funkci však Kaizl učinil pro Rakousko i pro svůj národ mnoho užitečného. Mimo jiné důsledně prosazoval češtinu na úřadech a přivedl na své ministerstvo ve Vídni řadu Čechů, kteří byli po roce 1918 užiteční při rozjezdu nově vznikající československé státní správy.

„Prosím Vás, jen mi pište a žádejte, co a kdy chcete, a nikdy se neostýchejte. Co mohu, udělám," vzkazoval Kaizl do Čech. A skutečně – nechal dodat českým obcím české kontovní knihy na výběr daní, zavedl česko-německé nápisy na finančních úřadech v Praze, nařídil tisknout směnečné blankety i v češtině, zavedl česká razítka pro novinářský kolek a ražbu českého kalendářního kolku na české kalendáře.

Do státního rozpočtu na rok 1899 prosadil položky na české střední školy v Prostějově, Poličce a Mladé Boleslavi a také peníze pro nově vzniklou českou techniku v Brně. Zvýšil dotace na regulaci Vltavy, na splavňování Labe a stavbu českých silnic, přidal peníze na zvýšení počtu profesorů Karlovy univerzity. Umožnil stavbu nových státních budov v pražském Karlíně a Smíchově a zajistil i zdvoukolejnění řady českých tratí.

Je to málo? Podobá se to známému porcování medvěda, známému z polistopadové české sněmovny? Jistě. Český živel tím však ekonomicky neobyčejně zesílil, což byl pozdější předpoklad pro vznik samostatného státu.

Český živel ekonomicky neobyčejně zesílil, což byl pozdější předpoklad pro vznik samostatného státu.

„Kaizl se nepochybně ve vládě zasazoval o české ,postuláty' a prováděl ,českou' personální politiku," připouští historik Jan Galandauer ve své monografii František kníže Thun. „Kdybychom však řekli, že rozdíl mezi ministerským předsedou a jeho ministrem financí spočíval v tom, že pro Thuna byl na prvním místě rakouský zájem a pro Kaizla zájem český, vystihli bychom skutečnost jen částečně a zjednodušeně. Oba byli dobrými Rakušany, i když jejich identifikace s říší vyrůstala z rozličných zdrojů a tradic," zdůrazňuje.

Jak by se byla bývala vyvíjela Kaizlova kariéra po odchodu z vlády a třeba v letech 1. světové války, se ale můžeme jen dohadovat.

„Mně jde o budoucnost. Dostali jsme ránu, musíme se sebrati a pracovati dále. Dělejme praktickou politiku," napsal v říjnu 1899 příteli Václavu Škardovi. Mladočeši opět přešli do opozice a v roce 1901 byl Josef Kaizl znovu zvolen říšským poslancem a stal se i zemským poslancem za okrsek pražský Karlín. Jenže všechny jeho další plány zhatila předčasná smrt. Podlehl jí přesně před 115 lety 19. srpna 1901, při letním pobytu na svém zámečku v Myslkovicích u jihočeské Soběslavi.

Pohřební průvod Prahou z karlínského kostela svatých Cyrila a Metoděje na Vyšehrad byl okázalý. Jenže jak už to v Čechách chodí, záhy se na zasloužilého politika zapomnělo. Dnes jej připomínají jen Kaizlovy sady před Invalidovnou v jeho domovském Karlíně.

Rubriku sponzoruje AMSP