Uprchlíci

Češi chtějí uprchlíky zastavit, ne jim pomáhat

22. listopad 2016 četba na 17 minut
Ředitel Organizace pro pomoc uprchlíkům Martin Rozumek

Ředitel Organizace pro pomoc uprchlíkům Martin Rozumek

Foto: Jan Rasch

Naši politici jsou slaboši a zbabělci, migranty potřebujeme, jinak vyhyneme, říká v rozhovoru pro Dotyk.cz ředitel Organizace pro pomoc uprchlíkům Martin Rozumek.

Řecký ministr pro migraci Janis Muzalas nedávno ostře kritizoval země visegrádské čtyřky – Polsko, Česko, Maďarsko a Slovensko – kvůli tomu, že prý úmyslně „sabotují" uprchlické kvóty a celý loni schválený přerozdělovací mechanismus. Na jeho základě by si státy EU měly do září 2017 „rozebrat" 160 tisíc běženců pobývajících v uprchlických táborech v Itálii a Řecku. Představitelé středoevropských zemí včetně Česka hovoří stále dokola o tom, že před vynucenou solidaritou dávají přednost té dobrovolné (či flexibilní).

Nakolik ale dokážeme být dobrovolně solidární? „Já bych řekl, že ta naše dobrovolná solidarita je spíše solidaritou s policisty a s některými zeměmi ležícími na trase uprchlíků do střední Evropy. A to vše s jediným cílem, aby se k nám žádní uprchlíci nedostali," myslí si Martin Rozumek, ředitel Organizace pro pomoc uprchlíkům.

V rozhovoru pro Dotyk poukazuje i na závažné demografické problémy, kterým Česko spolu s dalšími evropskými zeměmi čelí a které nás podle něj donutí v daleko větší míře otevřít hranice ekonomickým migrantům, o nichž se zatím u nás mluví spíše hanlivě. „Neblahý trend se nepodaří zastavit, pokud nebude migrace mnohem masivnější a z těch cizinců se nestanou naši spoluobčané," říká Rozumek.

Vy tedy u nás žádnou velkou solidaritu se zeměmi, které byly uprchlickou krizí nejvíce zasaženy – Řeckem, Itálií, Jordánskem či Libanonem –, a s uprchlíky samotnými nevidíte? Vždyť třeba posíláme peníze do některých blízkovýchodních uprchlických táborů.

Nelze říct, že neděláme nic. Česko například podporuje syrské uprchlíky v Jordánsku, a je to dobře. Třeba elektrifikace obřího jordánského uprchlického tábora Zátárí, pokud se nepletu, byla z velké části financována z českých peněz. Naše země dává peníze i do svěřeneckých fondů – zatímco Svěřenecký fond pro Sýrii bych pochválil, Svěřenecký fond pro Afriku slouží v podstatě jen k tomu, aby se nikdo z Afričanů nedostal do Libye, odkud by mohl přejít do Evropy. Jak ale říkám, většina těch peněz, které jsou Českou republikou vydávány na řešení migrační krize, slouží k tomu, aby se k nám žádní uprchlíci nedostali.

Proto jsme dnes připraveni posílat techniku, materiál, peníze a lidi do Řecka, Bulharska, Makedonie či Maďarska. S cílem, aby se neprodyšně opevnily evropské hranice, nikoliv proto, aby se s těmi lidmi slušněji zacházelo. Nevím například nic o tom, že by ta česká „solidarita" vůči Maďarsku měla podmínku, že se Maďaři začnou chovat slušně a začnou dodržovat mezinárodní právo.

Proto jsme dnes připraveni posílat techniku, materiál, peníze a lidi do Řecka, Bulharska, Makedonie či Maďarska. S cílem, aby se neprodyšně opevnily evropské hranice, nikoliv proto, aby se s těmi lidmi slušněji zacházelo.

V Maďarsku mezinárodní právo dodržováno není?

To, co se dnes děje na srbsko-maďarské hranici, je ostudou celé Evropy. A všichni před tím zavírají oči. Lidé jsou tam násilně vraceni, biti. Maďarská pohraniční stráž se snaží zrekrutovat až tři tisíce dobrovolníků, kteří jí mají pomáhat uprchlíky nahánět. Vymysleli si jakési osmikilometrové pásmo, odkud bez debaty každého vrací zpět do Srbska.

Maďaři předstírají, že Srbsko je bezpečná země, ale Srbsko ty lidi do azylové procedury nevezme, nepřijme je, a tak se to snaží zkoušet stále dokola. A toho všeho se účastní i naši policisté a naše technika, byť nejsem schopen doložit, jak aktivně.

Autor: Jan Rasch

Pošlapávání práva v Ruzyni i v detenci

Když srovnáte Českou „dobrovolnou solidaritu" se slovenskou, polskou či maďarskou, jak jsme na tom?

Z hlediska financí se toho u nás dělá mnohem více než jinde, určitě nijak nezaostáváme. Ono ale nejde jen o ten objem, ale i o celkové zaměření, jak se snažím vysvětlit. Naše základní motivace není uprchlíkům pomoci, ale uprchlíky zastavit.

Martin Rozumek (41)

  • Absolvent Právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně.
  • Organizaci pro pomoc uprchlíkům řídí od roku 2002. Předtím pracoval v Úřadu vysokého komisaře OSN pro uprchlíky.
  • V letech 2006–2009 působil i v advokátní kanceláři Montagová, Behenská, Nováková a partneři.
  • Hovoří anglicky, německy a rusky.

Myslíte, že je to dnes někde v Evropě jiné? Vždyť i západní země přehodnocují svůj původní otevřený přístup.

Ano, v rámci celé Evropské unie vidíme teď snahu být pro uprchlíky co možná nejméně atraktivní, ale my jsme v tom šampioni, celý Visegrád. A začíná to už třeba tím, že dochází k nezákonnému odmítání či přehlížení azylových žádostí.

Děje se to i jinde než na maďarsko-srbských hranicích?

Dva tisíce Čečenců čekají na polsko-běloruských hranicích, ale polští policisté jejich azylovou žádost nepřijmou. Dělají, že vůbec neslyší, když je nějaký člověk žádá o azyl. Jsou případy, že někoho i 15krát vrátili zpátky do Běloruska. Totéž se děje i mezi Slovenskem a Ukrajinou nebo mezi Bulharskem a Tureckem.

Také na letišti v Ruzyni – což je naše jediná schengenská hranice – máme zdokumentováno, že policie lidem vůbec nedovolí požádat o azyl a vrátí je okamžitě zpátky do letadla, kterým přiletěli. Dalším místem, kde se u nás vědomě pošlapává právo, jsou detence. Typický je v tomto detenční tábor Bělá-Jezová. Lidé jsou tam zavřeni za mřížemi bez toho, že by k tomu byl jasný právní důvod.

Detenční zařízení – to je snad něco specificky českého nebo středoevropského?

Na jihu Evropy, kde řeší největší problémy, se s tím téměř nesetkáte. Italové dělají detenci pouze výjimečně na velmi krátkou dobu. U Španělů vůbec nevím, že by lidé končili v detencích. V obou zemích se k běžencům stále chovají velmi slušně a snaží se jim pomáhat.
Typické je to na Sicílii, kudy už přitom prošly stovky tisíc lidí. U nás panuje protiuprchlická hysterie a přitom uprchlíka tady nikdo neviděl. To je pro řadu lidí na západ od nás naprosto nepochopitelné.

Autor: Jan Rasch

Většina Čechů je ale dnes přesvědčena, že nesmlouvavá restrikce je správná a nutná. Hlupáci jsou Němci, kteří si tam všechny ty „ekonomické migranty a teroristy, vydávající se za uprchlíky", bezhlavě pustili.

Máte pravdu, lidé takovou politiku vesměs oceňují. My jsme vždycky takoví chytráci ex post, kteří chtějí jen evropské dotace – tam se domáháme solidarity bohatých zemí s chudými –, ale sami solidární nejsme. I Evropskou unii vnímáme jen jako dojnou krávu, která je jinak zcela zbytečná.

Tak odstupme od Ženevské úmluvy

I po několika měsících evropské migrační krize dochází k neustálému mísení pojmů. Vysvětlete, jaký je rozdíl mezi uprchlíkem, člověkem v azylovém řízení, azylantem a migrantem.

Mezinárodněprávně je definován pouze uprchlík, a to v Ženevské úmluvě o uprchlících. U něj existuje jednoznačná povinnost jej přijmout. Definice je jednoduchá – uprchlíkem je osoba, která má odůvodněný strach z pronásledování. Zjednodušeně řečeno, jde jí o život nebo o osobní svobodu. A to z důvodů rasových, národnostních, náboženských či z důvodů politického přesvědčení a příslušnosti k nějaké sociální skupině.

Nikdo jiný v mezinárodním právu definován není. Vedle toho je zde národní právo, které má za úkol provést ono azylové řízení. Jak říkám, pokud o sobě někdo tvrdí, že je uprchlík, je naší povinností jej do toho azylového řízení přijmout. Aby se zjistilo, zda je doopravdy uprchlíkem, nebo ne.

Mají v tom jasno čeští politici?

Málokdo. Třeba Andrej Babiš prohlásil, že my nemáme povinnost přijímat žádné uprchlíky. To je samozřejmě naprostý nesmysl – 65 let ta povinnost pro nás existuje. Když na mě někdo někde řve, já s oblibou říkám, jděte za svým poslancem, ať iniciuje odstoupení ČR od Ženevské úmluvy, pokud se vám to nelíbí. V tom případě bychom měli ale vystoupit i z Rady Evropy.

Ekonomické migranty si ale na rozdíl od uprchlíků vybírat můžeme.

Ano, u všech ostatních migrantů – kteří nemají strach z pronásledování, netvrdí, že jsou uprchlíci, chtějí u nás podnikat, pracovat, studovat – je plné právo našeho státu vybírat si koho přijmout a koho odmítnout. A to je ten základní rozdíl, který bohužel naši politici stále nechápou.

Můj osobní názor je, že čím je společnost homogennější, tím je také blbější. Nejbohatší státy v EU jsou ty, které mají zároveň i nejvíce cizinců – Lucembursko, Švýcarsko.

Ekonomických migrantů máme dnes plnou Prahu – tvoří už asi čtvrtinu obyvatel hlavního města. Od Slováků přes Rusy a Ukrajince až po Vietnamce a další. Proč se tenhle výraz s onou hanlivou konotací používá jen u některých národů a pouze v souvislosti s migrací přes Středozemní moře?

Na to nemám odpověď. Můj osobní názor ale je, že čím je společnost homogennější, tím je také blbější. Nejbohatší státy v EU jsou ty, které mají zároveň i nejvíce cizinců – Lucembursko, Švýcarsko. A klíčové je právě to, že u těch neuprchlických migračních skupin si jednoznačně můžeme vybírat koho přijmout a koho odmítnout, nikdo nás v tomto směru k ničemu nenutí. Jisté ale je, že bez cizinců se neobejdeme. Kvůli naší vlastní demografické krizi.

Martin Rozumek o zastaršování: Letos už je to daleko lepší, jen občas nějaký e-mail, loni jsme ale dvakrát dostali poštou i obálku s bílým práškem.Martin Rozumek o zastrašování: Letos už je to daleko lepší, jen občas nějaký e-mail, loni jsme ale dvakrát dostali poštou i obálku s bílým práškem.Autor: Jan Rasch

Jak moc je podle vás tenhle problém závažný?

Byl jsem před asi pěti měsíci na jednom semináři, kde byl i pan profesor Ivo Možný, nedávno zemřelý sociolog. Drbal si tu svou špičatou bradku a říkal mi – ta otázka přece stojí úplně jinak, pomoc potřebujeme my v Evropě, nikoliv oni, protože náš demografický výhled je doslova katastrofální. Vymíráme takovým tempem, že před deseti lety bylo pozdě.

Ilustroval to na příkladu Německa, které má přes veškeré snahy porodnost 1,3 dítěte na jednu ženu. Na 100 žen se tak narodí 130 dětí, z toho bude asi 65 holčiček. Už ve druhé generaci máte tedy jen 65 žen, kterým se narodí jen asi 84 dětí. A v další generaci je těch žen už jen 42…

A přestože Němci loni přijali 890 tisíc uprchlíků z třetích zemí a další milion lidí tam přišel ze zemí Evropské unie, podařilo se jim v létě dosáhnout toho, že se stali druhou nejstarší společností na světě. Po Japonsku.

Ivo Možný má pravdu – zaplaťpámbu za každého ekonomického migranta z Ukrajiny, který je u nás ochoten pracovat a platit tu daně. Měli bychom si jich považovat. Bez migrace nás do roku 2050 bude jen 8 milionů.

Nesmrtelný ředitel Haišman

Jak by se podle vás měl změnit pohled na migraci?

Otázka nestojí tak, zda přijímat, či nepřijímat, ale abychom brzy vůbec byli schopni přilákat lidi ze zemí, ze kterých si to přejeme. Ten neblahý vývoj se nepodaří zastavit, pokud migrace nebude mnohem masivnější a z těch cizinců se nestanou naši spoluobčané.

K tomu je také třeba, abychom byli schopni slušně zacházet s uprchlíky. Ovšem pokud to bude na ministerstvu vnitra vypadat tak, jako to vypadá dnes, kde již šestadvacátým rokem kraluje pan Tomáš Haišman (ředitel odboru azylové a migrační politiky – pozn. red.) a snaží se dusit všechny ty zahraniční kvalifikované lékaře, sestry, programátory, neprodlužovat jim pobyty, tak se nezmění nic.

Teď mluvíte z vlastní zkušenosti?

Samozřejmě. V Česku existuje koncept integračních center, na podporu integrace cizinců – tato centra jsou v každém kraji a poskytují cizincům i právní pomoc. A na jejich činnosti se podílíme. Naši právníci nedělají nic jiného, než že zachraňují dlouhodobé pobyty zcela integrovaným lidem, kteří tady třeba několik let normálně pracují, mluví česky, platí daně a vnitro se je přesto snaží z Česka „vykopat", neprodloužit jim pobyt. Ze sedmdesáti procent jde o Ukrajince.

Vždyť celý český průmysl volá o pomoc, řeší akutní nedostatek pracovní síly, nemocnice kvůli nedostatku zdravotníků zavírají celá oddělení…

A přesto se toto děje. Je to úplně na hlavu… Mám i osobní zkušenost. Dcera si nedávno zlomila nohu a já s ní byl asi čtyřikrát v Motole, manželka třikrát. S českým doktorem jsem se tam setkal až při poslední návštěvě, byla to paní v penzi. Jinak Slovák, Řek a Ukrajinka. A potom mi manželka – která pracuje v jednom z těch integračních center a která mě vlastně k téhle práci přivedla – říká, přesně těmto lidem zachraňujeme pobyty, protože pan Haišman má potřebu si na nich honit triko. Asi aby se zalíbil ministru Chovancovi.

Autor: Jan Rasch

To, že ředitel Haišman na ministerstvu vnitra tak dlouho setrvává, ale naznačuje, že jeho styl práce vyhovuje i mnohým dalším, ne pouze ministru Chovancovi.

Hlavní důvod vidím v úzce restriktivně-bezpečnostním chápání migrační a azylové politiky v Česku. Nějaké významnější slovo při jejím utváření nemají odborníci na trh práce, demografové, zástupci vysokých škol a vědy nebo zástupci zaměstnavatelů, ale ministerstvo vnitra, policie a bezpečnostní služby. A tyto složky vnímají pana Haišmana pozitivně.

Pro mě je ale zásadní překážkou moderního, multidisciplinárního, lidsky slušného a kooperativního přístupu jak k partnerům z EU, tak partnerům na národní úrovni.

S Babišem maďarskou cestou?

Proč se u nás nenajde jediný politik, který by uprchlíkům a migrantům ukázal jinou tvář?

Já se s jimi bavím a oni se bojí, že kdyby ukázali přívětivější tvář, v politice skončí a nahoru vystřelí Babišovo hnutí ANO. Stejně se jim to nevyplatilo, stejně ANO vystřelilo.

Myslím, že jsme na nejlepší cestě, abychom dopadli stejně jako Poláci, Maďaři, možná i Chorvati. Vesele budeme odbourávat všechny demokratické výdobytky, jeden po druhém, a svádět to na uprchlíky, bezpečnost a terorismus. Až se z Babiše stane nový Viktor Orbán, budeme se všichni divit. Když vidím onu společenskou poptávku, nevidím důvod, proč by to u nás mělo dopadnout jinak.

Můžeme se „úspěšně" bránit uprchlíkům, ale před těmi demografickými problémy stejně neutečeme…

Politici uvažují jen krátkodobě. Myslím, že i když se teď vydá na pochod celá Sýrie, naši mistři udělají vše pro to, aby k nám nepřišel jediný člověk. Lidé si přejí jednoduchá řešení, nedomýšlejí následky. Čekají na silného vůdce a nechtějí si připustit, že ta situace je mnohem složitější.

Myslím, že jsme na nejlepší cestě, abychom dopadli stejně jako Poláci, Maďaři, možná i Chorvati. Vesele budeme odbourávat všechny demokratické výdobytky, jeden po druhém, a svádět to na uprchlíky, bezpečnost a terorismus.

A kde je ta prapodstata, že jsme tací, jací jsme? Je to pořád ono postkomunistické dědictví?

Je to ubohý „leadership". Naši politici jsou slaboši a zbabělci, kteří nedokážou nastavovat nějaké mantinely a hodnoty, které je třeba držet. A to je ten hlavní rozdíl oproti Německu, Švýcarsku a Rakousku.

Do budoucna si ale stejně budeme muset zvyknout, že naše společnost bude barevnější, ať se nám to líbí, nebo ne. Mám příbuzné ve Švýcarsku, a to by mohlo být naším vzorem – i v nejmenších obcích se tam umějí postarat o dvě tři eritrejské rodiny. Pomoci jim. Jasně, také mají problém s druhou generací kosovských Albánců, ale pokud jde o pomoc nově příchozím, kteří utíkají z války, to zvládají Švýcaři velmi dobře.

A já si myslím, že i u nás, kdyby došlo na lámání chleba, by mnoho lidí také bylo ochotno pomoci. Třeba když jsme dělali přesídlování Barmánců, byla odezva velmi dobrá. Zvláště v bloku měst od Hradce Králové po Kroměříž. Vzali si tam třeba za svou jednu rodinu a zafungovalo to výborně. Ochota našich lidí pomoci někomu konkrétnímu, kdo tu pomoc potřebuje, není vůbec špatná. Bohužel v nich politici probudili strach.