Filmový štáb už navštívil Amazonii a Velikonoční ostrovy. Dál se chystá do Spojených států, na Sibiř nebo do Egypta, ale třeba také do světových vývojových středisek automobilového průmyslu nebo mobilní komunikace. Podle tvůrců už se totiž v dějinách mnohokrát stalo, že jeden vynález zcela změnil budoucnost celých společností.

Film o kolapsu civilizací

"Je evidentní, že se s dnešním světem něco děje. A protože my všichni se zabýváme světem, kontinenty či civilizacemi, řekli jsme si, že se pokusíme filmem zachytit obraz světa na pozadí dlouhých časových řad. Tyto časové úseky ukazují relevantní trendy. Zajímá nás, jak civilizace vznikají, jak se mění a transformují, ale také to, jak spěly k zániku," řekl Dotyku egyptolog a šéf Českého egyptologického ústavu, profesor Miroslav Bárta.

Podobně popisuje svou motivaci Horký. "Dvacet let cestuji s kamerou po světě a točím. Vidím přitom, jak se svět mění a vyvíjí. Říkal jsem si vždycky, že svým posledním filmem bych chtěl ty změny zdokumentovat. Pak jsem se potkal s profesorem Bártou, nás oba zajímá totéž téma, a lekl jsem se, že ten poslední film přišel možná až příliš brzy! Ale třeba mi pak zbudou síly a ještě něco natočím."

Film bude vznikat dva až tři roky a podle režiséra Petra Horkého sleduje kontrast populací lidí na různém stupni vývoje, jež se střetávají a ovlivňují jedny druhé. Podle Bárty vykazují všechny civilizace některé společné znaky - všechny jsou například determinovány prostředím a zdroji energie, které mohou využít, každá má hierarchické uspořádání, ve všech existují hodnotové systémy a v jejich rámci elity, které mají i svá slabá období.

"U všech civilizací najdeme mýty, které definují i jejich zánik. Naším cílem je poukázat na faktory, jež vedly v různých dobách a na různých místech k jejich restartu," popisuje Horký. "Zajímají nás proto oblasti, kde se nacházejí společenství ve fázi změny."

"Kolaps znamená jen novou složitost třeba v dobrém přístupu k energiím. Dělo se to vždy a bude se to dít dál. Pokud si někdo myslí, že některé období bude trvat navěky, pak je naivní," dodává Bárta.

Cesta k amazonskému kmeni

První taková cesta vedla letos v březnu filmaře do Amazonie, konkrétně do Ekvádoru k povodí řeky Cononaco, k původnímu amazonskému kmeni Waorani, který se nachází přesně na zlomu další existence. Ještě před padesáti lety nebyl vůbec kontaktován naší civilizací, v současnosti ale čelí nelítostnému tlaku těžařských společností, které devastují původní prales. Horkého a Bártovým souputníkem se stal na této cestě Petr Jan Juračka, český přírodní vědec a cestovatel, který proslul také jako experimentátor v natáčení s drony.

"Ke kmeni jsme se dostali zejména díky fotografovi Vaškovi Šilhovi, který k tomuto kmeni jezdí už několik let. Zajistil letadlo, jímž se dá doletět na malé letiště přímo v sousedství části tohoto kmene," začíná vyprávět Juračka.

Kmen Waorani dnes už není jednolitý. "Určitá část jeho příslušníků žije dodnes divoce hluboko v pralese, nikdy nebyla kontaktována civilizací a navštívit je by bylo smrtelně nebezpečné, protože vetřelce vstupující na jejich území zabíjejí. Na druhé straně bychom i my mohli nežádoucím kontaktem nenávratně poškodit jejich kulturu, a to nechceme," dodává Horký.

Cesta tam, z deníku Petra Jana Juračky

Každé veliké dobrodružství začíná dlouho před tím, než se člověk nacpe do letadla. Shánění, ladění, nákupy, hledání, zjišťování... Jenomže to všechno je sranda, dokud se člověk nezačne setkávat s lidmi, kteří se na budoucí dny stanou jeho rodinou. Teda hlavně když jde o ty moje kumpány, kterým není rovno. Naši "šéfové" jsou dva kamarádi, režisér, polárník a huba ukecaná, Petr Horký, a pak profesor, egyptolog a černohumorista Mirek Bárta. Když se dají tihle dva dohromady s tím, že chtějí natočit film o zániku civilizací, je jasný, že se letí. Naším průvodcem znalým v oblasti byla další legenda, skvělej fotograf Vašek Šilha. "Takže chlapi!", pronesl Vašek na společné šíše v Praze a podíval se s důrazem na mě, na první kameru Ferdu a zvukaře Deliho, "až tam uvidíte ty šípy jo, hele, do ruky si to klidně vemte, ale já vás znám, chlapi, jestli s tím budete po sobě střílet, tak je to průser, jasný? Voni to mají už od výroby namočený v kuráre, by vás to zabilo!". Nastala chvíle ticha a výměny pohledů. "A taky si proklepáte dycinky holinky, aby v tom nebyl had anebo tarantule. Ale jinak se vám tam bude líbit, hele, to je jasný!"
"Hele Jindro", volám kamarádovi, který tam s Vaškem už byl, pár týdnů před námi, "jaký to tam teda je?". Jindra se ani nenadechl a hned na mě vyvalil celou story: "Kamaráde, já se teď vrátil a můžu Ti říct jediný - dal bych si dlouhou horkou sprchu, zašukal bych si, možná dvakrát, a hned se vrátil zpátky! Počítej teda s tím, že budeš permanentně mokrej, co Ti zmokne, už neuschne. Takže se taky smiř s tím, že teda polezeš každý ráno do mokrejch hadrů. Ale hlavně, hlavně se připrav na ty lidi. Jsou skvělý! Tenhle kmen byl kontaktovanej v padesátejch letech. Heh, až budete mluvit s Kamparim, s šamanem, hochu, to je chlap, co ještě pamatuje, když ten kmen kočoval a byl úplně nekontaktovanej. A najednou v tý džungli viděli těžaře. No co myslíš, že udělali? Báli se, to je jasný. Tak je do jednoho pobili, a bylo. Ale je to strašně veselej chlapík, nikdo neví, kolik mu asi tak je. Možná osmdesát, kdo ví. Teď už je v pohodě, bude sranda, neboj! A bacha na penisovou rybičku, nečůrej do vody, ať vo něj nepřijdeš, ale to Ty víš, viď. Kajmanů se naopak neboj, koupačka s nima je v klidu, bojí se Tě víc, než Ty jich! Ciao!". Až na místě jsme se dozvěděli, že to těžaři neskončilo. Zhruba každý dva roky se do Ekvádoru vrhali misionáři, skončili dost často obdobně.

První misionáře, kteří kmen Waorani zkusili poprvé navštívit před zhruba padesáti lety, potkala smrt. Českým filmařům se podařilo jednoho ze svědků tehdejší misionářské tragédie zachytit, jde o šamana Kampariho zmíněného ve výše zmíněné ukázce . "Dnes už je to starý muž, který žije ve spřátelené a kontaktované části kmene, ale tehdy ty misionáře vlastnoručně zabíjel," zmiňuje Juračka.

Právě ta část kmene, která dnes žije v kontaktu s civilizací, filmaře zajímala - jde zhruba o 200 obyvatel pralesa, kteří stále žijí původním životem, ale současně touží vyprávět svůj příběh veřejnosti a seznámit ji se svým způsobem života. Žijí totiž v oblasti, kterou drancují těžařské společnosti. A hledají způsob, jak se přizpůsobit nové době, a přitom se v ní úplně "nerozpustit". "Věří, že pokud se z jejich vesnice stane vyhledávané turistické místo, jejich pozice proti těžařům posílí," říká Horký.

"Jeden ze dnů jsme strávili i v rodině muže Umauje a jeho ženy Tapere. V loňském roce jim divocí a dosud nekontaktovaní příslušníci kmene zabili oštěpem syna Caygu, když se plavil přes jejich území. Zasáhli i jejich snachu, ale když jí spadla z hlavy čapka, všimli si, že je to žena, a nechali ji být. Jsou to hodně tvrdí lidé."

Válka v Buanamu, ukázka z deníku Petra Jana Juračky

Dvě hodiny proti proudu leží hospodářství jedné rodiny. Leží na břehu malého přítoku naší veliké řeky, Buanamo. Před vchodem do hlavní chýše leží veliká betonová deska s nápisy. Kdokoliv chce dovnitř, musí projít kolem ní. Zvažuju, že si na ní odložím techniku, ale stín je kousek vedle, a tak si krámy pokládám tři metry od desky. Ještě že tak! Ona to totiž není pracovní plocha, ani sušírna ovoce nebo prostě deska. Je to hrob. Je to hrob syna Umauje a jeho ženy Tapere, kteří zde žijí. Hrob Caygy. Jeho syn se dlouhodobě zastával práv nekontaktovaného kmenu, který bývá přilehlý prales. Cítil potřebu je chránit. Když se ale plavil přes jejich území, spolu se svou ženou, řeka byla mělká. Cayga vystoupil z lodě s motorovou pilou, aby přeřízl strom ležící napříč tokem. V tu chvíli dostal zásah několika oštěpy do těla, jeho žena měla oštěp v boku a ve stehně. Spadla jí čepice, až zaslechla křičet náčelníka útočícího kmene, který má velmi podobný jazyk jako Waorani: "Je to žena, nechte jí!". Plula tak na lodi po proudu dolů, sama v lodi, v potocích krve. Její poslední pohled s milovaným manželem byl jak z románu, díval se na ní a křičel, aby hlavně plula rychle pryč a zachránila se. Musela. Když se jeho otec vrátil na místo útoku, našel tělo svého syna probodané oštěpy. Jeden z oštěpů, patrně ten, který ukončil mladý život bojovníka, prošel skrz hrudí. Ten oštěp nám Umauje ukázal, půjčil nám jej do ruky.
Když jsme se ukládali ke spánku pod vedlejší stříškou, v týmu zavládla mírná nervozita. "Hele chlapi, neměli bysme to sbalit a zmizet? Ty vole, ty nekontaktovaný jsou tady kolem, vždyť je v tý džungli ani neuvidíme!", znělo skupinou. Mirek se pokusil nás uklidnit tvrzením, že je noc. Ve tmě se nekontakovaný pralesem přeci nemohou pohybovat! "A to nevíte, že se tady v tom křoví krčej už vod půl čtvrtý...", ukončil poslední debatu expedice Ferda.

Podle něj si dnes místní obyvatelé uvědomují, že se civilizaci nemohou trvale ubránit. Žijí s ní v kontaktu, ale současně si chtějí uchovat svou vlastní identitu a vlastní způsob života, byť třeba tou formou, že z ní udělají lákadlo pro turisty. Ti by zde mohli pozorovat původní způsob života pralesních Indiánů, byť i ten je dnes už civilizací poznamenaný.

"Indiánům nevadí mít adidasky a bavlněné tričko, které si mimochodem jeden lovec oblékl na počest našeho odjezdu, ale chtějí přitom zůstat žít v pralese a lovit opice foukačkou. Některé výdobytky civilizace, které se u nic objevily, jsou až komické. Třeba mají uprostřed pralesa basketbalové hřiště. A zabitý Cayga vlastnil motorku, ale na té tam není kde jezdit. Maximálně po runwayi pro letadlo. Jejich oblečení normálně sestává jen ze šňůrky na penis, ale dnes si k ní vezmou třeba tenisky," říká Juračka.

Kontaktů s civilizací v této části kmene stále přibývá. Všichni už se byli podívat v hlavním městě Ekvádoru Quitu, ženy se nechávají k porodu odvézt cesnou do nemocnice. To má i pozitivní dopad: rodí se hodně dětí a daří se jim přežívat, kmen má nízkou mortalitu. Místní se přizpůsobují, ale svou páteř přitom aspoň zatím nelámou.

Jeho budoucnost je přesto nejistá, především kvůli aktivitě těžařských společností, jejichž ochranky se podle místních historek neštítí Indiány stojící v cestě těžbě ani vraždit. "Mluví se o tom, že když těžaři potřebují zabrat kus území, použijí všechna řešení včetně silového. Ať už je to pravda, nebo ne, Indiáni se toho bojí," zmiňuje režisér Horký.

"Celý Ekvádor připomíná jeden velký Mordor rozprodaný těžařům. Řeka Cononaco je už jediný kousek pralesa, který jim nepatří," ukončuje Juračka.

Točit se bude i v Evropě

Film ani seriál se ale nebude odehrávat jen v exotických lokalitách, kde se původní obyvatelstvo mění v moderní době. "Zajímají nás oblasti, které jsou ve fázi změny. Budeme tedy točit i v euroamerickém světě, tady se toho přece mění spousta. Jsme jiní než zbytek světa, ponoření do vlastní posilující virtuality. Jeden příklad za všechny je třeba ve vídeňském muzeu Belvedere, kde je vystaven slavný obraz Polibek od malíře Gustava Klimta. Muzeum nechalo do zvláštní místnosti instalovat jeho kopii, před kterou si lze dělat selfie, před obrazem samotným je to zakázáno. Teď to má ten dopad, že před kopií je návštěvníků mnohdy víc, než před originálem. Tak proč jeli do muzea? Udělat si fotku u plakátu, který koupíte kdekoli na světě, anebo vidět originál?" zmiňuje jeden „projev doby" režisér filmu.

Filmaři se proto chystají i do vývojových středisek automobilového průmyslu a mobilní komunikace, které rovněž významným způsobem proměňují dnešní dobu. "Interface z mobilů se má posouvat víc a víc přímo do člověka. Zatím třeba v podobě interaktivních brýlí, ale mluví se i o možnosti ovládání mobilní komunikace elektronickým impulzem ve formě myšlenky. Může to být nesmysl, ale může to být také něco víc. Třeba nápad, který změní ekonomiku a trh práce," zmiňuje Bárta. „Volvo bude letos ve Švédsku předávat první rodinědo užívání autonomní auto, chceme být u toho. Navíc do roku 2020 by ve voze jejich značky neměl zemřít jediný člověk. To jsou všechno události, které mohou dramaticky změnit i naše životy." dodává Horký.

Mezi další témata, jichž se projekt chce dotknout, patří bobtnání byrokratického aparátu, vlád a úřadů u společností, které delší dobu prosperovaly, ale jejich vládnoucí elita postupně začne usilovat spíš o zajištění svých funkcí, než o další rozvoj společnosti. Právě to je jev, který byl zřetelný v prakticky všech civilizacích v minulosti a podle Bárty charakterizuje do značné míry i současnou západní civilizaci.

Tvůrci filmu budou v této souvislosti sledovat také roli takzvaných triggerů, tedy z povahy náhodných spouštěčů náhlých a nečekaných sociálních i ekonomických změn, kdy dojde k vývoji nikoli lineárně, ale skokově. "Příkladem takového náhlého a náhodného spouštěče byl třeba zásah proti studentům 17. listopadu 1989. Něco se stane a systém se během několika dnů radikálně promění. Říká se tomu přerušovaná rovnováha, kdy celá společnost udělá náhle obrovský skok. Původní spouštěč přitom tak ani nemusí být zamýšlen, může jít o individuální skutek jednotlivce, který ani neví, co vyvolal," říká egyptolog.

Právě to se podle něj stalo při takzvaném arabském jaru, tedy vlně protestů a revolucí v arabských zemích. Vlnu protivládních demonstrací odstartoval v Tunisku pouliční prodavač zeleniny Muhammad Buazízí, který se upálil v prosinci 2010 na protest proti rostoucí nezaměstnanosti. "Nikoho nenapadlo, že právě on bude tím, kdo odšpuntuje pomyslnou láhev se změnami," vysvětluje Bárta.

Film chce do mezinárodní distribuce

Rozpočet filmu hradí zčásti sama Horkého producentská společnost Piranhafilm, významně přispěl také český miliardář Karel Janeček. Partnery filmu jsou dále firmy Volvo a Adata, Lowepro nebo Nikon, konkrétně jejich světové centrály. "Vnímají, že se světem se něco děje, a chtějí, aby kolem toho vznikla diskuse," popisuje přístup partnerů Horký.

Výsledný snímek bude v kinech v Česku a na Slovensku distribuovat společnost Bioscop, kromě toho ale tvůrci usilují i o zahraniční distribuci. "Rádi bychom získali mezinárodně významnou osobnost pro namluvení případného komentáře, hledáme autory hudby a během měsíce chceme sestříhat představující materiál z prvního natáčení, s nímž budeme jednat s dalšími partnery. Jedna věc je forma, jakou se budou popisovat jevy a situace v populárně naučném seriálu, a něco jiného je film do kin, který má vlastní dějovou linii. Záleží na emocích, na vyprávění příběhů. Věříme, že vyznění nebude negativistické, ale naopak o hledání řešení a adaptaci. Chceme lidem ukázat, že každý příběh je unikátní, ale současně se nevymyká těm, které už civilizace zažily třeba před několika tisíci let. A věříme, že to nebude film lokální." uzavírá Horký.