Manželka vzala tu moji výzvu s nakupováním fakt vážně a začíná preferovat Hamé či co, příště i Nivu, vybubnoval novinku ministr zemědělství Marian Jurečka přes svůj twitterový účet. Tweet doprovodil fotkou, která labužníky rozhodně nenavnadí. Zato se veřejnost dozví, že u Jurečků se teď k obyčejným houskám servíruje „královna paštik" Májka z Hamé. Kudy chodí, tam lidovec Jurečka propaguje české potraviny. S ještě větší vervou za ně kope v panice, která zavládla po vyhlášení ruského bojkotu některých potravin z Evropské unie. Jakkoli ministrovo populistické snažení – v jiném oboru nevídané – může být sympatické, je tu jedna „drobnost": česká potravina vlastně neexistuje. Jurečkův úřad vám tento fakt bez uzardění vysvětlí.

„Definice české potraviny není stanovena ani v novele zákona o potravinách, ani v nařízení o poskytování informací spotřebitelům. Různá loga jako ‚český výrobek', ‚česká potravina' jsou pouze iniciativy soukromých organizací a musí vycházet z obecné definice země původu," konstatuje mluvčí ministerstva zemědělství Hynek Jordán. Co tedy říká obecná formulka? Nic moc konkrétního. Možná i proto, že vychází ze staré unijní směrnice. Jaká je země původu, se musí striktně uvádět jen u několika produktů: hovězího masa, vajec, ovoce a zeleniny, medu, ryb a olivového oleje. „Od 1. dubna 2015 bude tato povinnost rozšířena na vepřové, drůbeží, kozí a skopové maso," dodává Jordán. Zákazník dostane informaci o místě chovu a místě porážky. Ale jakého původu jsou suroviny do salámu nebo párku, se už nedozví.

Hezky česky. I se švindlem


Jak se má zákazník-vlastenec při nákupech jídla orientovat, když se v tom, co je české, nevyznají ani prodejci? „Když mi dodavatelé řeknou, že je to česká potravina, označím ji tak. I když to někdy považuji za nesmysl," přiznává Zdeněk Juračka, šéf sítě družstevních prodejen Coop a místopředseda Svazu obchodu a cestovního ruchu. Jak se má zákazník-vlastenec při nákupech jídla orientovat, když se v tom, co je české, nevyznají ani prodejci?

„Polské kuře zabalené v Česku je asi taky české," přemítá obchodník. Ovšem podotýká, že se nepovažuje za experta na otázku, co je to česká potravina. Prodejny Coop jich přitom ze všech obchodních sítí nabízejí nejvyšší podíl. „Máme to v popisu práce. U nás je českých potravin 75 procent," upřesňuje Juračka. Jak dodává, k číslu dospěl s pomocí instrukce z ministerstva. Kampaň ve prospěch tuzemských potravin, přiživovaná každoročně stamiliony z eráru utrácenými za reklamu, se „hezky česky" zvrtává. Prodejci švindlují, aby vyšli vstříc poptávce spotřebitelů masírovaných neustálou agitací. Dovážené jahody, hrozno, květáky a další výpěstky označují jako české. Nebo je vůbec nepopisují. Falšování původu potravin považuje Státní zemědělská a potravinářská inspekce (SZPI) za jeden z nejvážnějších a nejčastějších přestupků.

Kontroloři ale dostanou do ruky od příštího roku silnější zbraň na potírání všemožných prohřešků. Novela zákona o potravinách zvyšuje maximální sankci ze 3 na 10 milionů korun. Na veřejnosti se takto radikální zpřísnění dobře prodává. Přitom ani teď se nejvyšší možná pokuta nevyužívá, zjistil týdeník Dotyk. Na SZPI a Státní veterinární správě, která prověřuje potraviny živočišného původu, se dotázal, kolik třímilionových sankcí udělily za poslední tři roky.

Pokuty s bídným efektem

Odpověď od veterinářů je jednoduchá: Ani jednou. „Nejvyšší pokutu – 2,38 milionu korun – uložila veterinární správa pro Zlínský kraj společnosti Kovář plus. Porušila zákon tím, že uvedla do oběhu 36 zásilek koňského masa v množství 237 tun klamavě označeného jako hovězí," zmiňuje ojedinělý případ mluvčí Státní veterinární správy Josef Duben. Doplňuje, že ústředí pak snížilo pokutu o 100 tisíc korun. Firma se proti ní brání žalobou. Jak využívá nejvyšší možné sankce SZPI? Tady je to zapeklitější. Z vyjádření inspekce ovšem vyplývá, že kromě dvou firem namočených do metanolové kauzy nepadla žádná právoplatná maximální pokuta za jednotlivý prohřešek. SZPI řeší v jednom správním řízení i více deliktů, finální pokuta pak může překročit i maximální třímilionovou hranici.

To se v uplynulých třech letech stalo právě u dvou účastníků metanolové aféry. „Společnost Verdana má zaplatit osm milionů korun. Lhůta pro zaplacení dosud neuplynula," říká mluvčí SZPI Pavel Kopřiva. Druhý provinilec, olomoucká firma Vapa Drink, sankci 5 milionů v termínu neuhradil. Inspekce proto předala věc celní správě, aby peníze vymáhala. „Sankce z řady dalších správních řízení zahájených v uvedeném období dosud nenabyly právní moci," doplnil Kopřiva.

Za více vypovídající považuje rostoucí objem celkově udělovaných pokut. Vloni jich SZPI pravomocně vyměřila za více než 64 milionů korun, rok předtím za 35 milionů. Z toho do maloobchodní sítě mířily v roce 2013 sankce za 47,5 milionu korun, to je téměř dvojnásobek oproti předešlému roku. „V prvním pololetí letošního roku už sankce pro maloobchod dosáhly téměř 28 milionů korun. To je o tři miliony více než za celý rok 2012," vyčíslil mluvčí inspekce.

Důvodem, proč SZPI plošně přitvrdila, je časté opakování prohřešků. „Dřívější sankce tedy neměly patřičný výchovný efekt," uznává Kopřiva. Připomíná také, že soudy často přistupují ke snížení uložených pokut, aby pro firmu nebyly likvidační. „Více než trojnásobné zvýšení maximální sankce, o kterém rozhodli zákonodárci, je i argument pro soudy, aby to akceptovaly," poznamenal mluvčí. „Zlovolné" zahraniční obchodní řetězce jsou dlouhodobě obviňovány z utlačování českých potravin. A politici, kteří si tento názor osvojili od agrární a potravinářské lobby, se neúspěšně snaží překopat maloobchodní trh.

A může za to společná zemědělská politika Evropské unie, s oblibou tvrdí agrárníci a velcí zpracovatelé. Je paradoxem, že mléka a cukru, svázaných produkčními kvótami přidělenými z Bruselu, se v České republice vyrobí víc, než sami spotřebujeme. Naopak v neregulovaném vepřovém a drůbežím mase, bramborách či cibuli je země nesoběstačná. Unijní dotační politika nasměrovala zdejší zemědělce k tomu nejjednoduššímu – pěstování pšenice a řepky. Dotace jdou na každý hektar, zatímco na prase žádná nároková platba není. Zemědělcům sekundují tuzemské masokombináty, které místo aby porážely prasata z českých chovů, dovážejí ve velkém maso do svých výrobků. Je to pro ně levnější. Párky a salámy z německého a polského masa, v horším případě z drůbežího separátu, pak máme kupovat jako tu pravou českou potravinu.

Před dvaceti lety se zelenina v Česku pěstovala na zhruba 35 tisících hektarech. Nyní to není ani 10 tisíc, přesně 9211 hektarů. Zeleniny ale jíme stejně – v průměru si každý obyvatel dopřeje za rok zhruba 78 kilogramů. Debaty o dovozu jsou tedy bezpředmětné. Zelináři nestačili na zahraniční konkurenci a pole jí vyklidili i u tradičních druhů, jako je cibule a mrkev. Zhruba 60 procent spotřebovaného množství se proto dováží. Pokud by čeští zelináři měli zajistit, aby země byla soběstačná během sezony, museli by plochy navýšit o 6750 hektarů, vyčíslil předseda Zelinářské unie Čech a Moravy Jaroslav Zeman.

S ovocnými sady je to podobné. V roce 1995 zaujímaly plochu přes 50 tisíc hektarů, nyní jsou zhruba poloviční (23 tisíc). Za rok je průměrná spotřeba na osobu necelých 75 kilogramů. Před 20 lety to bylo o 3 kila méně. Ovšem 42 procenty se na celkové spotřebě podílí jižní ovoce. Podíl takzvaných speciálních plodin (mezi něž patří ovoce a zelenina) na zemědělské půdě je v Česku jeden z nejnižších, porovnáme-li se s klimaticky podobnými zeměmi.

Česko si ale už nevystačí ani s bramborami. Před 20 lety se jejich výměra blížila 90 tisícům hektarů, letos je 24 tisíc. Vloni se do republiky dovezly brambory za rekordních 1,1 miliardy korun. Ze zdejších polí je vytlačila pšenice, řepka a v posledních letech kukuřice, aby bylo čím krmit betonové krávy, jak se říká bioplynovým stanicím. Úderem nového roku budou muset všichni velcí obchodníci s tržbami nad 5 miliard korun vyvěsit na dveřích obchodů žebříček pěti zemí, odkud nejčastěji odebírají potraviny. „Současně jsou také povinni oznámit ministerstvu zemědělství údaje o pěti zemích, které mají nejvyšší podíl na tržbách z prodeje potravin. Údaje musí uvádět vždy k 1. lednu za období posledních 12 měsíců, a to v procentech ke každé zemi," upozorňuje mluvčí úřadu Hynek Jordán.

Českou specialitu inspirovanou sousedním Slovenskem, kde se uplatňuje s neviditelným efektem, připravil bývalý ministr Miroslav Toman, nyní šéf Agrární i Potravinářské komory. Jeho nástupce Jurečka zákon úspěšně provedl parlamentem. Ani se nesnažil jej obohatit o povinné kvóty na podíl českých potravin, o kterých mluvil před nástupem do funkce. Nyní jeho ministerstvo tvrdí, že cílem úpravy není deklarovat zemi původu zboží, ale jde o informace o zemích, z nichž jsou potraviny odebírány. Jen aby se zahraniční řetězce v rámci náboru českých procent nepřizpůsobily třeba tím, že si tu založí eseročka, přes která budou kamiony přijíždějící ze zahraničí posílat do svých centrálních skladů.

„Efekt tohoto nařízení bude nulový," předpovídá šéf sítě Coop Zdeněk Juračka. Pochybuje o tom, že zákazník začne víc kupovat české potraviny poté, co si na dveřích obchodu přečte, že Česká republika je na seznamu třeba až třetí. Zatím se obchodníci s ministerstvem a SZPI, která bude nahlášené údaje ověřovat, handrkují, jak určit, zda výrobek pochází z té či oné země. Panuje v tom řada pochybností.

Bezprostřední reakce zdejších vládních politiků na ruské embargo pro vybrané zboží z EU byla neúměrná. Ilustruje to přehled o vývozu masa do Ruska v loňském roce. Česko v něm skoro není vidět. Dopady Putinova protiúderu na tuzemský potravinářský trh prozatím nejsou nijak dramatické. Madeta přebalila sýry a prodává je doma. Hamé se snaží víc vyrábět přímo v Rusku. Část ovoce a zeleniny, masa a dalších potravin z jiných evropských zemí, které nemohou do Ruska, zajisté skončí i v českých obchodech. Přebytky v akci si Češi nenechají ujít.

Média během okurkové sezony úspěšně vařila i z Jurečkovy výzvy k jídelnám ve státních úřadech, domovech důchodců či nemocnicích. Jenže v tendrech bude i nadále rozhodovat jediný parametr – cena. Ale i tady chce ministr zemědělství zakročit. Do zákona o veřejných zakázkách by rád zamontoval i další kritéria, aby zadávání zakázek bylo „sociálně zodpovědné". S tím by se měly svézt takzvané české potraviny.

Někde to není zapotřebí. „České zemědělské produkty využíváme tam, kde je kvalita pro nás přijatelná," uvádí Vladimír Staněk, generální ředitel společnosti Aramark, která zajišťuje stravování ve firmách, nemocnicích, vojenských posádkách a domovech pro seniory. Ministrovu apelu nerozumí: „Používat české suroviny by měla být prvořadá povinnost státních nebo krajských nemocnic a školních jídelen. I bez ohledu na to, co se děje na Ukrajině."

Jakmile Vladimir Putin vyhlásil embargo, Praha hned začala volat po obnovení intervenčních nákupů přebytků a exportních subvencí, kterými dříve EU zasahovala do agrárního trhu. Jenže teď už na to nemá peníze, proto líbivé nástroje reformou odstranila. Navzdory jednotnému trhu se Česká republika snaží různými proklamacemi vládních činitelů protežovat vlastní potraviny. Konečně by se tedy měla zúročit dvoumiliardová investice do reklamních kampaní národních značek Klasa a Regionální potravina (více Dotyk 33/2014). A každý by měl mít na výběr. Spousta zákazníků jde stále po ceně a původ zboží a kvalita je pro ně vedlejší. Rozšiřuje se ale skupina vyspělejších spotřebitelů, kteří chtějí nejen vědět, odkud výrobek pochází. Luští jeho složení a zajímá je i to, v jakém prostředí vyrostlo kuře nebo prase, jejichž maso kupují.

Tentokrát je výzva adresována ministru Jurečkovi a vládě, aby se v EU zasadili o povinné označování živočišných výrobků podle způsobu chovu, jako je tomu už deset let u vajec. Vybídli je k tomu Zelení, kteří se připojili k celoevropské kampani s názvem Na etiketě záleží. Ministr Jurečka má ideální příležitost, jak na půdě Bruselu legitimně hájit české potraviny. Lidé, kteří chtějí být maximálně informovaní o tom, co jedí, totiž zodpovědně nakupují lokální produkty. U nich nemusí řešit, odkud je kuře zabalené v Česku.