Uprchlíci

Česko: Cizím vstup zakázán

12. prosinec 2014 četba na 16 minut

Foto: redakce

Přijmout uprchlíky ze Sýrie? To ani náhodou – odmítá česká vláda. Na zeměkouli však už nyní migrují miliony lidí ročně a problém běženců se týká stále více zemí. Týdeník Dotyk zkoumá, jak dlouho může Česko stát stranou, jaké jsou příčiny i důsledky celosvětového „stěhování národů" a kterých oblastí na planetě se tento fenomén 21. století týká především.

Už takhle je to tady samej Rusák, spousta šikmookejch, a teď ještě mají přijít ty Syřani a podobný teroristi… S větší či menší obměnou ve výrazivu či dotčené národnosti takto reaguje na otázky o imigrantech řada spoluobčanů. Téma
nyní vyhrotila diskuse v Evropské unii o přijetí snad až desítek tisíc uprchlíků ze Sýrie. Ve své zemi byli stíháni nejprve diktátorským režimem, pak občanskou válkou a nyní expanzí hrdlořezů tzv. Islámského státu.

Česká vláda zareagovala sice kultivovaněji než „hlas ulice", ale v zásadě podobně. Z „bezpečnostních ani technických důvodů" země není připravena případné tisíce uprchlých Syřanů přijmout. Kabinet také odmítá možnost jakýchkoliv kvót pro rozmístění běženců v zemích Evropské unie. Stahujeme přitom takříkajíc kalhoty ještě dřív, než se přiblížil brod – ani minulý týden na zatím poslední schůzce v Bruselu ještě oficiálně nepadlo o možné povinnosti přijímat uprchlíky a kvótách žádné slovo. 

Údajně proevropský kabinet Bohuslava Sobotky se nicméně chová stále tak, jako by Evropská unie byla jen nepříjemným chomoutem, který nám kdosi vnutil. Sankce vůči Rusku přijímá jen se skřípěním zubů, a stejně tak se nyní staví k aktuálnímu problému běženců. „Musíme naši pozici deklarovat už teď, když se o ní jedná," vysvětlil ministr vnitra Milan Chovanec, proč si s negativním stanoviskem vůči syrským uprchlíkům přispíšil.

Jmenoval přitom například svého německého resortního kolegu Thomase de Maiziera, který se ho už prý na připravenost Česka ptal. Německo už také samo nabídlo azyl pěti tisícům Syřanů, kteří se k našemu sousedovi mají přesunout z Libanonu. Několik stovek Syřanů už přijala Velká Británie. Proč se pomoci Syřanům nezdráhají sousední Němci, zato Češi ano, nikdo z tuzemských politiků samozřejmě neosvětlil. Problém imigrantů ale buší stále silněji už i na dveře zápecnického Česka. Logiku má nikoliv hledat argumenty pro nemožnost jejich přijetí, ale vypracovat strategii, jak – v rámci politických a ekonomických kapacit země – zvládat migraci spolu s ostatním vyspělým světem.

Jednosměrný provoz

Nelze přitom šmahem označit český národ a jeho představitele za xenofoby. Většina společnosti je vstřícná jak k našim Romům, tak k cizincům z Ukrajiny či po desetiletích soužití už do značné míry „asimilovaným" Vietnamcům – abychom jmenovali dvě největší komunity cizinců u nás (když mezi ně nepočítáme Slováky, v žebříčku vklíněné na druhou příčku). Je ovšem třeba rozlišovat mezi tzv. dobrovolnými migranty, kteří přijíždějí za studiem, podnikáním nebo rodinou, a uprchlíky, zoufajícími si kvůli válce, přírodním pohromám či politickým důvodům.

A je příznačné, že většinová společnost v Česku není vůbec připravena na tuto vlnu utečenců. Ať jsou to chudáci z těch ekonomicky nejzbídačelejších zemí Afriky či Asie nebo muslimové ze zemí, kde jim dělají peklo ze života jejich příliš radikální souvěrci. Také zatím poslední dlouhodobý výzkum společnosti CVVM mezi lety 2003 až 2011 ukázal, že Češi nejlépe přijímají (vedle Slováků) cizince z EU, ale „exotické" imigranty a zejména muslimy opravdu rádi nevidí. Týkalo se to především Afghánců nebo Palestinců. Dnešní názory jsou stejné. „Jsme velmi nepříjemně překvapeni tím, jak se vyvíjí situace s nepřijetím syrských uprchlíků. To, že se tím ministr vnitra chlubí v Bruselu, považujeme za ostudu," říká pro týdeník Dotyk Elena Tulupová, manažerka Konsorcia nevládních organizací pracujících s migranty. „Od nové vlády bychom čekali více promyšlený a lidský přístup," dodává.

Přílivu migrantů přitom dnes čelí nejen zámořské země jako USA nebo Austrálie, ale vedle jihoevropských zemí třeba právě i sousední Německo. Muslimové jsou velice početnou enklávou také ve Skandinávii. „Bydlíme v domě, kde je polovina rodin arabských. Nikdo to tady neřeší," potvrdil mi například syn, student pražské VŠE, který nyní jeden semestr tráví na univerzitě v dánském Aarhusu. Obdobné zkušenosti mají studenti z mnoha jiných západoevropských měst.V

Česku je ovšem ze zmínky o Syřanech pozdvižení. Malá středoevropská země jako by zapomněla na to, jak sami Češi i Slováci v historii mnohokrát využili azylu v zahraničí. Na druhou stranu je ale třeba dodat, že exodus lidí z bývalého Československa na Západ neznamenal zdaleka tak výrazný kulturní střet, jako když nyní do Evropy míří lidé ze zcela odlišných (hlavně sociálně a nábožensky) prostředí. Idea tzv. multikulturalismu, kdy se měli imigranti i starousedlíci vzájemně svou jinakostí obohacovat, přitom podle evropských politických lídrů selhala.

„Multikulturalismus vede jen k prohlubování rozdílu mezi komunitami a oslabování kolektivní identity," prohlásil už před třemi lety britský ministerský předseda David Cameron, a k jeho skepsi se přihlásili i německá kancléřka Angela Merkelová či tehdejší francouzský prezident Nicolas Sarkozy. Jenže při současném exodu třeba zmiňovaných Syřanů nebo zbídačených Afričanů nejde o nějaké multikulturní hrátky, nýbrž de facto o humanitární pomoc. I proto se teď Západ pomoci nezříká. Osmadvacítka západních zemí slíbila na jednání v OSN přijmout na 100 tisíc syrských uprchlíků.

Pokud jde o český přístup, v jedné věci má česká vláda pravdu: v omezených technických možnostech, jak se o běžence vůbec postarat. Podle ministra Milana Chovance mají uprchlická zařízení ministerstva vnitra kapacitu pro pouhých 700 lidí. To je ovšem argument dvojznačný – když uprchlíky programově odmítáte, tak pro ně pochopitelně nepřipravujete ubytování. Český logistický problém s migranty je ale jinde. Politici se měsíce dohadují o tom, zda a jak přijmout několik desítek volyňských Čechů z Ukrajiny, které zle zatápí Putinův režim. K ničemu zatím nedošli.

Jen snad k tomu, že šéf resortu vnitra přišel s fintou, že pokud by opravdu „hrozila" nutnost přijmout syrské běžence do EU, Česko by je sice odmítlo, ale náhradou by přijalo aspoň „vlastní" lidi právě z Ukrajiny. Nehledě na to, že je to handl nedůstojný lidských bytostí, Praha prostě ani nezvládne takové operace zorganizovat. Za českými humny přitom fenomén migrace stále víc eskaluje…

Na lovu mrtvol

Příslušníci australského námořnictva si při zdravotních prohlídkách pořád častěji stěžují na posttraumatický stres. Hlavně ti, kteří hlídkují v pobřežních vodách. Právě tam se setkávají s plavidly ilegálních přistěhovalců, kteří se snaží dosáhnout břehu země zaslíbené za každou cenu. A mnohdy i za cenu vlastního života. „Našli jsme jen sedmdesát mil dlouhý pás mrtvol," popsal jeden z námořníků stanici ABC hrůzný zážitek poté, co jeho loď dorazila k místu, kde se plavidlo s imigranty už potopilo. Mnozí Australané kritizují kvůli podobným tragédiím vládu za údajně příliš striktní imigrační politiku, kterou nyní razí. Fakt je, že zákon umožňuje loď s běženci i vrátit zpět na širé moře. Jen loni ale na australský kontinent zamířilo téměř 25 tisíc lidí na ilegálních lodích a loďkách. Země, v níž se zároveň usídluje čím dál víc bohatých Číňanů, se snaží omezit příliv nejchudších lidí hlavně z Afghánistánu, Srí Lanky nebo Iráku.

Další bohatá země, Spojené státy, rovněž permanentně čelí přílivu uprchlíků. Nejde zdaleka jen o kocábky s „Fidelovými" Kubánci. Známý plot na americko-mexické hranici je také důkazem toho, jak bohaté státy přitahují okolní svět. Z evropských zemí má největší potíže s ilegálními „mořeplavci" Itálie, která je blízko africkým břehům. Problém proto bude jen sílit. Jenže napětí poroste nejen kvůli Africe, ale také kvůli očekávanému příchodu běženců z dalších míst světa, kde se místním zdá život nesnesitelný. Což jsou nejen Sýrie či Ukrajina, ale konflikty se nepodařilo uhasit ani v Afghánistánu, Iráku a dalších zemích Blízkého východu.

Velké polické téma

Téma imigrantů se ve vyspělejších zemích zákonitě stává zároveň ožehavým tématem politickým. Ve Švédsku budou předčasné volby i proto, že dosavadní vláda neustála svůj údajně příliš benevolentní postup vůči imigrantům. V posledních letech posilují nacionalistické strany ve více evropských zemích. Jako příklad může například sloužit postupný, ale stálý nárůst pozic francouzské Národní fronty Marine Le Penové, která se stala tamní nejsilnější stranou v letošních volbách do Evropského parlamentu. Téma imigrace zvedá, ovšem v mnohem střízlivější poloze než francouzská ultrapravice, také britský premiér David Cameron. I jemu se blíží volby a každý hlas voličů, byť z kteréhokoliv tábora, se počítá.

O zpřísnění podmínek pro povolení k pobytu začali letos živěji jednat také Švýcaři. Hovoří se o zavedení kvót a posuzování žádostí o azyl, ale i pracovního povolení. Změny podnítilo lidové referendum, ovšem vláda a pak zákonodárci o nich budou jednat až během následujících tří let. Rovněž v Německu je samozřejmě enkláva odpůrců přijímání uprchlíků.Například demonstrace pořádané nacionalistickou skupinou PEGIDA se konají v Drážďanech – ovšem proti nim tam tento týden zase proběhla manifestace příznivců integrace uprchlíků.

Ve světle toho, jak podrážděně na imigraci občas reagují voliči a vlády i ve vyspělém zahraničí, mohli bychom vlastně „konzervativní" přístup Prahy k Syřanům považovat za adekvátní. Jenže nezapomínejme na jeden zásadní rozdíl: do zmíněných zemí (USA, Austrálie, státy západní Evropy) míří a je v nich už také usazen neskonale větší počet cizinců, než Česku kdy „hrozilo". Například v USA jen v roce 2012 (čerstvější údaj není) získalo občanství více než 750 tisíc cizinců. Saldo přílivu migrantů (rozdíl mezi imigranty a lidmi, kteří zemi opustili) do Velké Británie dosáhlo od léta 2013 do léta 2014 bezmála čtvrt milionu lidí. A dokonce i v „konzervativním" Švýcarsku žije už málem třetina cizinců.

Tyto státy a jejich vlády už si jistou povinnost bohatých vůči chudým – pravda leckdy nechtěně – v té či oné míře plní. V Česku ještě společnost ani nezačala seriózně diskutovat o tom, co vše imigrace obnáší.

Multikulturní ideál

Téma imigrace – či šířeji řečeno migrace – se bez vší pochybnosti stává fenoménem tohoto století. Nevyhnutelně. Ve světě, který zglobalizoval ekonomiku, média či pohyb kapitálu, už nelze zakázat pohyb lidí. Někteří Afričané sice mají sotva co jíst, ale mají mobil a často přístup k internetu a prostě vidí a věří, že svět jinde může být lepší. Migrace tu zkrátka je a bude jen sílit, ať se nám to líbí, nebo ne. 

Mimochodem, nezapomínejme v této souvislosti ani na to, že obchod s lidmi (teď nemáme na mysli „bílé maso") je také jedním z nejvýnosnějších a nejrozšířenějších ilegálních byznysů na světě. Například jedna britská agentura zaměřená na organizovaný zločin před časem uvedla, že jediný ilegální migrant za přesun z Vietnamu do Británie zaplatí 20 tisíc eur (přes půl milionu korun) a pokud nemá peníze, je často přinucen k otrocké práci…

Dřív, než začne česká vláda za své spoluobčany všechny významnější akce ohledně imigrantů vetovat, je nezbytná aspoň trochu sofistikovaná společenská debata o tom, co vše běženci mohou způsobit škodlivého, a v čem jsou naopak přínosem. Za jakých podmínek je dobré třeba muslimy přijímat, jaká přizpůsobení od nich v principu bude zdejší komunita požadovat – a jaké prostředky a práva je za to ochotna jim poskytnout. „Když si Česko tak pečlivě vybírá, koho na své území pustí, tak by také mělo vytvořit podmínky pro jejich integraci," připomíná Elena Tulupová z konsorcia pro migranty. A to nejen na úrovni státu.

„Velmi mě inspirovala například osvědčená tradice multikulturního uvítání ve Skotsku. Je to jakási kombinace našeho vítání občánků a sousedské party, kde se neformálně potkají a poznají nově příchozí, místní obyvatelé a zástupci obce," vysvětluje. Dodává, že ani imigranti se samozřejmě nemohou uzavírat ve svých komunitách, ale měli by respektovat, poznávat a sdílet českou kulturu i jazyk.

Tři miliony prchajících Syřanů

V Česku se ale diskuse na migrační téma zatím nekoná. Lze registrovat jen jakési „výpady" odpůrců integrace ve stylu, jenž nabídla na webu třeba známá advokátka s politickými ambicemi Klára Samková: „Musí být vyslán zásadní signál, že země EU nebudou přijímat žádné emigranty… Je nám líto, ale na své kocábky nesedejte…" Samková ovšem zároveň veřejnosti podstrkuje nereálnou „variantu", podle níž má do půlmiliardové EU zamířit na 1,3 miliardy přistěhovalců… Sofistikovanější je sociolog a publicista Antonín Rašek. V médiích hovoří o tom, že „není rozhodující integrace cizinců v naší zemi, ale pomoc, aby se po zkušenostech získaných u nás mohli vrátit domů a ve svých zemích si vytvořili stejné či lepší podmínky, jaké hledali u nás".

Česká politická reprezentace ovšem vůbec netuší, zda se má lísat k Rusku, nebo si uvědomit svou příslušnost k NATO – takže uvedená hraběcí rada by v případě Syřanů stejně znamenala cizince od nás „vykopnout", ovšem elegantně. Diskuse se ovšem zdaleka nemůže týkat jen rizikových utečenců, ale otázky cizinců šířeji. Možná překvapí údaj, že v Česku už desetinu všech vysokoškoláků tvoří zahraniční studenti. Kolik z nich pak v zemi zůstane, kolik jich jen „vyučíme" za státní peníze a odcházejí využívat své vědomosti jinam? A proč se to děje? 

Pokud jde o tzv. kulturní diverzifikaci (vliv cizinců na domácí společnost), vnímají ji Češi ve srovnání s jinými evropskými zeměmi obecně negativně. Ukázaly to už před časem průzkumy Europaean Society Survey (2002) a Europaean Values Study (2006). Odtažitější vůči jiným etnikům byli v uvedených průzkumech mezi osmnácti zeměmi jen lidé v Portugalsku, Řecku a Polsku.

Dovolávat se v souvislosti s utečenci „lásky k bližnímu svému" je – dokonce i v tomto adventním čase – samozřejmě naivita. Na taková zastaralá klišé už naše moderní společnost nevěří. Bylo by ale žádoucí aspoň porovnat rizika a výhody toho, že se Česko začne chovat v rámci Evropské unie jako standardní a zodpovědná demokratická země, a ne jako nedospělý fracek, který chce jen brát a kritizovat. Koneckonců, nic jiného, než postavit se k imigraci čelem, nám ani nezbude. Jen syrských uprchlíků jsou podle posledních údajů tři miliony.