Vzrušení v srdci a naděje v očích. Tak prožívali předáci pražského spolku Podhradí v prvních únorových dnech moment, kdy jejich petici s názvem „Prezidente, odejděte!" podepisoval jubilejní desetitisící občan.
„Pokud jakákoli petice přesáhne 10 000 podpisů, Senát je povinen zařadit její projednání na nejbližší schůzi," vysvětluje týdeníku Dotyk mluvčí spolku Nikol Klevcovová význam chvíle. „Podporou propagandy diktátora Putina zrazuje náš prezident hodnoty České republiky. Brzy bude na Senátu, aby to posuzoval i na základě podnětu občanů," dodává.
První signatáři Charty 77
První signatáři Charty 77
Zaplaťpánbu za takový altruismus v současné ideálů zbavené české společnosti, chtělo by se říct. Jenže je dnes dopad petičních akcí skutečně takový, jaký si od nich slibují aktivisté? Dá se očekávat, že Miloš Zeman vezme podnět z „podhradí" – kolikátý už vlastně – alespoň vážně?
Objemná popelka
Spíš se zdá, že petice jsou v dnešní české realitě jen nadužívanými a marnými pokusy vrátit dobu slavných textů Charty 77 nebo Několika vět (viz Slavné české petice), z jejichž kolování mezi občany mívala státní moc hrůzu.
Proč? Stačí se podívat na statistiku, kolik protestních textů s přiloženými podpisovými archy ročně dorazí jen do obou komor českého parlamentu (viz Petice v Senátu a Petice v Poslanecké sněmovně).
Týdeník Dotyk zjistil z dostupné evidence v parlamentních archivech, že Senát v letech 1998–2013 obdržel 741 petic a Poslanecká sněmovna v letech 1993–2014 dokonce 5040 petic! Přesný celkový počet přiložených podpisů nelze spolehlivě zjistit, ale prokazatelně jde do milionů.
„Snad ke každému zákonu, který byl medializován, dorazila petice," potvrzuje pro týdeník Dotyk současná předsedkyně petičního výboru sněmovny Zuzka Bebarová-Rujbrová (KSČM). Mohou mít ovšem petice při takové petiční inflaci ještě nějakou váhu?
Za jedním z ilustrativních důsledků se přenesme do 2. března roku 2001, kdy v Senátu na samém konci schůze vystoupil s výroční zprávou o obdržených peticích tehdejší předseda petičního výboru, lidovec Josef Kaňa.
„Vážené kolegyně, kolegové. S ohledem na to, že před několika málo minutami odzvonily malostranské zvony poledne, měl bych být asi, abych si zachoval vaši přízeň, mimořádně stručný," prohlásil. Pouhou minutu na to už senátoři vzali jeho povinnou petiční inventuru jednomyslně a bez rozpravy na vědomí a odjeli do svých domovů.
Zdá se, že petice jsou v dnešní české realitě jen nadužívanými a marnými pokusy vrátit dobu slavných textů Charty 77 nebo Několika vět.
Mimochodem, nejmasovější petiční akce se tehdy týkaly ruské války v Čečensku a krachů českých kampeliček.
Jen o rok později – v roce 2002 – uvedl tehdejší zástupce petičního výboru, senátor František Mezihorák z ČSSD, projednávání zprávy rovněž příznačně:
Slavné petice české historie
Manifest českých spisovatelů
Text Jaroslava Kvapila z května 1917, podepsaný 222 literáty, vyzýval politické reprezentanty českého národa k odvážnějšímu odporu vůči Vídni a rakousko-uherskému mocnářství. Text odstartoval závěrečnou vlnu snah o samostatný stát. Založil tak českou petiční tradici nové doby.
Petiční výbor věrni zůstaneme
Původně iniciativa levicových intelektuálů, která v roce 1938 shromažďovala podpisy pod výzvu k obraně republiky před Hitlerem. Později se ze skupiny vytvořila jedna z hlavních odbojových centrál v protektorátu, kterou se nacistům podařilo zlikvidovat až v roce 1942.
Deset bodů
Jedenadvacátého srpna 1969 vyšla petice Deset bodů, adresovaná vládě a ústřednímu výboru KSČ. Jejími autory byli Václav Havel a Ludvík Vaculík, kteří v ní odmítali politiku tzv. normalizace. Organizátoři a signatáři byli perzekvováni a soudně stíháni.
Petice spisovatelů
Čtvrtého prosince 1972 podepsalo 25 spisovatelů petici prezidentovi ČSSR za amnestii pro politické vězně.
Charta 77
Nejznámější iniciativa proti normalizačnímu režimu v Československu z ledna 1977 požadovala dodržování závazků v oblasti lidských práv. Text Charty zprvu podepsalo 242 občanů, do roku 1989 bylo signatářů 1883.
Moravská výzva
Petice zorganizovaná katolickým aktivistou Augustinem Navrátilem z let 1987 až 1988 žádala v 31 bodech svobodu církve. Výzvu podepsalo na 600 000 lidí, šlo vůbec o nejmasovější protest proti komunistickému režimu v Československu.
Tak dost!
15. srpna 1988 napsali Ivan Martin Jirous a Jiří Tichý dopis vládě a parlamentu ČSSR, v němž režim obvinili z masivního vraždění, mučení a okradení politických oponentů po roce 1948. Oba autoři byli za akci postaveni před soud a posláni do vězení.
Několik vět
Text z června 1989, jehož hlavním autorem byl tehdejší mluvčí Charty 77 Alexandr Vondra, požadoval dodržování svobod a lidských práv v komunistickém Československu. Podepsalo jej na 40 tisíc občanů.
„Kolegyně a kolegové, tento balík v mém podpaží je jenom pohotovostní a nechce naznačit, že bych měl v úmyslu marnit váš čas."
A obdobně rychle se výroční petiční zprávy projednávají v Senátu i Poslanecké sněmovně dodnes. „Je škoda, že jde o formalitu a Popelku na chvostu schůzí," připouští Zuzka Bebarová-Rujbrová. Přesto podle ní petice mají i dnes hluboký smysl. „Jsou projevem zájmu o veřejný život a pokusem jej ovlivnit, mnohdy úspěšným," argumentuje.
Úspěšné petice
Je paradoxní, že nejznámější a nejváženější petice české historie byly de facto neúspěšné, respektive úspěšné až po mnoha letech. Protihitlerovská petice Věrni zůstaneme, Charta 77, Několik vět – to je přehlídka ztracených bitev, byť válku jejich autoři nakonec vyhráli.
Dnes je situace jiná. Převážná většina polistopadových petic také neuspěla, ale ještě navíc bez zájmu zapadla. Vzpomenete si třeba, že proti zrušení armádního folklorního souboru Ondráš protestovalo v roce 2008 svými podpisy osmnáct tisíc lidí? Nebo že v roce 1997 se sedmdesát tisíc petentů vyslovilo pro referendum o vstupu Česka do NATO? A že v roce 2005 jedenapadesát tisíc Čechů požadovalo zrušit komunisty?
Přesto některé z novodobých petic svého cíle dosáhly. Prokazatelně jde třeba o záchranu historického nádraží v Ústí nad Orlicí, částečně i záchranu Lázní Kyselka. Když se v roce 2008 postavilo téměř 53 tisíc petentů za zvýšení platů ve školství, posílila školní kapitola v rozpočtu na rok 2009 skutečně o 360 milionů korun.
Převážná většina polistopadových petic neuspěla, ale ještě navíc bez zájmu zapadla.
Především však petice mohou účinně formovat veřejné mínění, byť samy nemusí být důvodem dosaženého efektu. Umožňují totiž petentům dané téma nebo problém aspoň zviditelnit. Což je případ třeba amerického radaru v Brdech, známých „šmejdů", zdravotnických poplatků či registrovaného partnerství.
Pokud totiž počet petentů dosáhne deseti tisíc, Senát i sněmovna musejí uspořádat veřejné slyšení nebo seminář. O velkých peticích se rovněž nejedná jen v příslušných výborech, ale i na plénu – v posledních dvou dekádách šlo ročně průměrně o tři takové případy.
„Pokud jde o využívání petičního práva jako prostředku zviditelnění zájmových skupin, můžeme na ně tak nahlížet," říká pro týdeník Dotyk profesor Ladislav Vojáček, vedoucí katedry dějin státu a práva Právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně.
„V řádně fungujícím právním státě s právem shromažďovacím a spolčovacím a se svobodou tisku se dnes nabízí řada jiných cest, jak naplnit původní smysl petičního práva," připouští.
Petice došlé do Poslanecké sněmovny
(1993–2014)
10 nejvýznamnějších petic
(počet podpisů):
Petice proti preparátu RU-486
1995 (48 250)
Proti česko-německé deklaraci
1997 (130 783)
Petice proti omezení lékařů pro děti a dorost
2003 (185 483)
Petice proti základně NATO v ČR
2006 (61 500)
Petice proti zákonu o neziskových nemocnicích
2006 (233 719)
Petice za vyšší platy ve školství
2009 (90 000)
Petice Zemanovců za přímou volbu starostů
2011 (100 439)
Petice proti vládním reformám
2012 (90 782)
Petice proti „šmejdům"
2013 (179 086)
Petice za prokázání původu příjmů
2014 (150 000)
*
„Ale to neznamená, že bychom cestu petic měli zavrhnout," zdůrazňuje význam starodávného politického prostředku i v dnešní době.
Slyšení u panovníka
Kde se vůbec petice vzaly? Zakladatelem novodobé tradice českých petic je bezesporu dramatik Jaroslav Kvapil, který na jaře v roce 1917 pocítil potřebu přimět českou politickou reprezentaci na Říšské radě ve Vídni, aby se vzpamatovala a přestala vyjadřovat loajalitu uvadajícímu Rakousku-Uhersku.
Kvapilův text „Manifest českých spisovatelů" podepsalo 222 českých literátů včetně uctívaného Aloise Jiráska – a nápad překvapivě zafungoval. „Nepleť se nám do politiky, my se ti do divadla taky nepleteme," vzkázal sice Kvapilovi vídeňský zpravodaj Národních listů Josef Penížek, ale politici se lekli a otočili.
Hned na nejbližší schůzi rady dali ve své většině – kromě tehdy austrofederalistických sociálních demokratů Bohumíra Šmerala – ruce pryč od Vídně. Což nastartovalo proces přípravy samostatného státu, vyhlášeného pak 28. října 1918.
Historie petičního práva je však daleko starší. Petice vznikly ve středověku jako právo oslovit panovníka – a to se zaručenou beztrestností. Původně tak mohli učinit jen příslušníci nejvyšší aristokracie, ale časem bylo toto právo pod tlakem osvícenství a renesance rozšířeno i na nižší vrstvy. Na sklonku Rakouska-Uherska už mohl císaře oslovit peticí i běžný občan.
Každopádně petice nahrazovaly původně osobní slyšení u panovníka a představovaly jediný účinný nástroj, který umožňoval občanům dávat podněty k zákonodárným iniciativám parlamentu.
Sál Říšské rady ve Vídni – místo, kde v roce 1917 zafungoval Manifest českých spisovatelů, první česká novodobá petice.
Sál Říšské rady ve Vídni – místo, kde v roce 1917 zafungoval Manifest českých spisovatelů, první česká novodobá petice.
Petice mohou účinně formovat veřejné mínění, byť samy nemusí být důvodem dosaženého efektu.
Lidé peticemi mohli upozorňovat na různé nešvary v činnosti vládních orgánů, a tak parlamentu usnadňovali plnění jeho kontrolní funkce.
„Petiční právo však postupem času skutečně ztratilo na významu," domnívá se profesor Vojáček. „Příčinou je možná i nadužívání tohoto práva, ale hlavně otevření dalších cest, jimiž mohou občané vyjadřovat své výhrady k fungování státních orgánů," soudí.Od roku 1918 bylo petiční právo nedílnou součástí tuzemského právního řádu – a to formálně i v době komunismu. Úvahy o nadbytečnosti petic a obavy z jejich nadužívání se však objevily už v roce 1920.
Tehdy se chystaly jednací řády obou sněmoven budoucího československého Národního shromáždění a výbor pro změnu jednacího řádu konstatoval o petičním právu:Petice vznikly ve středověku jako právo oslovit panovníka – a to se zaručenou beztrestností.
„Z tohoto důstojného a nejstaršího parlamentního zařízení ... velmi málo zbylo pro dnešní dobu. Jestliže důležitého tohoto práva nyní méně a méně se v praxi užívá, jestliže petiční právo stále víc a více ztrácí ze svého původního významu, lze si to vysvětliti jednak vybudováním soudní a správní organisace, jednak rozvojem tisku a využitím spolčovací a shromažďovací svobody."
Výbor proto tehdy navrhl, aby se petice neprojednávaly přímo v plénu, ale aby je nejdříve „filtrovalo" předsednictvo sněmovny, které mohlo podle vlastní úvahy petici odložit nebo postoupit věcně příslušnému výboru. A ten byl druhým filtrem.
O peticích, které i výbor považoval za důležité, mohl podat zprávu plénu.Ordnung pro Česko
Dnes, po zkušenostech z doby totalitních diktatur, se příslušné výbory obou komor českého parlamentu musejí zabývat každou došlou peticí.
Zkraje 90. let, kdy do sněmovny přišlo až tisíc petic ročně, to ovšem vedlo k zahlcení poslanců, kteří nestíhali vyřizovat petice v předepsané lhůtě.Petice došlé do Senátu
(1998–2013)
Nejvýznamější petice
(počet podpisů):Petice proti zrušení vojenské nemocnice Olomouc
1998 (11 500)Petice proti zákonu o chovu psů
2001 (46 189)Petice za rovnoprávné české
zemědělství v EU
2002 (103 153)Petice proti násilí a sexu v televizi a ve filmu
2004 (83 930)Petice Zrušme komunisty
2005 (50 893)Petice proti spalovně v Rybitví
2010 (47 818)Petice proti nespravedlivé důchodové reformě
2012 (90 782)Petice k podání žaloby na prezidenta Václava Klause pro velezradu
2013 (70 197)Petice „Chceme kvalitní zdravotnictví" 2013 (132 141)
A právě tehdy čeští zákonodárci pošilhávali po sousedních parlamentech, jak se vypořádávají s náporem petic. „Při návštěvě Spolkového sněmu jsme byli udiveni, jakým způsobem projednává petice," netajil se v roce 2001 nadšením již zmíněný tehdejší šéf senátního petičního výboru Josef Kaňa.
„Spolkový sněm má obrovskou autoritu, je tam zasíláno ročně víc než 20 tisíc petic. Tyto petice zpracovává obrovský úřad, téměř 70 odborných pracovníků, vesměs právníků. K tomu máme asi hodně daleko. My na částečný úvazek externě zaměstnáváme v Senátu jednoho právníka," stěžoval si tehdy Kaňa.
Jenže německý sněm se i dnes na rozdíl od českého parlamentu povinně zabývá nejen peticemi, ale všemi stížnostmi jednotlivců. „My individuální stížnosti jednotlivců neřešíme, u nás jde o podání v obecném, byť někdy i lokálním zájmu," popisuje pro týdeník Dotyk předsedkyně sněmovního petičního výboru Zuzka Bebarová-Rujbrová. „Aparát petičního výboru pokládám za kvalitní a dostatečný, máme možnost si vyžadovat odborné expertizy od exekutivy," dodává ohledně tuzemského systému vyřizování petic.
A tak má i aktuální petice „Prezidente, odejděte" jistotu, že poté, co ji projedná plénum Senátu, bude zaevidována vedle desítek dalších podobných podpisových akcí v pravidelné senátní zprávě o letos doručených peticích. Tu pak v příštím roce senátoři jednomyslně a nejspíš bez rozpravy vezmou na vědomí.
Jak se s ní popasuje ten, jehož se hlavně týká, je nejisté. Na to už je petiční právo krátké.