Když na začátku roku 2011 téměř čtyři tisícovky českých lékařů hrozily hromadným odchodem za lepšími podmínkami do ciziny, cévní chirurg Pavel Šebesta se s akcí „Děkujeme, odcházíme" neztotožnil. Od úderného sloganu „Náš exodus, váš exitus" se dokonce důrazně distancoval. „Absolutně jsem souhlasil se všemi důvody, které kolegové ve své kritice poměrů v českém zdravotnictví uváděli, ale považoval jsem za naprosto nepřípustné a neetické vyhrožovat pacientům smrtí. To mi úplně trnuly zuby, když jsem to slyšel," vzpomíná s odstupem někdejší zakladatel a dlouholetý primář oddělení kardiovaskulární chirurgie pražské Nemocnice Na Homolce.

Ironií osudu bylo, že se nakonec stal součástí „exodu". Zatímco absolutní většina z tehdejších protestujících, mezi nimiž dominovali mladší lékaři, uvěřila vládním slibům a zůstala doma, docent Šebesta na prahu důchodového věku zvedl kotvy a odešel za prací mimo republiku. Využil nabídky, kterou dostal z Německa. Dnes už se rok a půl svému oboru věnuje v nemocnici v Chemnitzu, někdejším Karl-Marx-Stadtu, saském městě velikostí srovnatelném s českou Plzní.

Jakou jste měl motivaci, vydat se v šedesáti letech s uzlíčkem do světa?

Abyste pochopili mé rozhodnutí, museli byste znát celou mou životní dráhu. S několika kolegy z pražského IKEM jsme po revoluci založili v bývalém SANOPZ (někdejší zvláštní zdravotnické zařízení pro komunistické funkcionáře – pozn. red.), čili v nynější Nemocnici Na Homolce, oddělení cévní chirurgie. Zažil jsem tam svá nejhezčí profesní léta. Trvalo to 17 let, a pak jsem v roce 2007 kvůli novému vedení nemocnice o primariát přišel. Nechci to detailněji rozebírat, nesl jsme to ale velmi těžce, jako profesní újmu a zklamání, protože jsem byl přesvědčen, že jsme s kolegy svou práci dělali dobře. Pokud jsem v životě něco dokázal, tak právě tohle. Rozvinout cévní chirurgii. Začínali jsme s šesti lůžky, končili s šedesáti.

Nadační fond proti korupci poukazoval na to, že vedení nemocnice v čele s ředitelem Vladimírem Dbalým údajně navázalo kontakty s lidmi kolem pražského „kmotra" Ivo Rittiga. Narazil jste na něco takového?

Netuším, co za tím vším bylo, ale pochopil jsem, že tehdejší nové vedení všechny změny dělalo i proto, aby vyšlo vstříc některým zdravotnickým firmám. Každopádně nový šéf mi dal zřetelně najevo, že má další přítomnost už není žádoucí. Ještě jsem se tam asi tři roky plácal, pak mi nabídli místo na cévní chirurgii ve vojenské nemocnici ve Střešovicích. Rok jsem tam působil, všichni tam byli perfektní a milí, ale s mým původním oborem to mělo pramálo společného.

Proč?

Hlavní náplní mé specializace jsou operace tepen, nejčastěji postižených aterosklerózou. Jde o pacienty, kteří nemohou chodit, jimž hrozí ztráta končetin, pacienti ohrožení cévní mozkovou příhodou v důsledku zúžení tepny nebo naopak tepenné výdutě. To byl na Homolce náš denní chleba, ale Střešovice byly zaměřeny jiným směrem. V dobrém jsme se rozešli.

Když jste dostal nabídku z Německa, váhal jste hodně?

Samozřejmě jsem váhal. Jednak kvůli pokročilému věku, jednak kvůli špatné němčině. Já sice mluvím anglicky, francouzsky, dokonce jsem pět let ze zájmu chodil i na novořečtinu, ale němčinu jsem měl jen tu základní: když jedu lyžovat do Rakouska, umím si koupit permanentku. Proti tomu všemu ale stála možnost nastoupit na poměrně skvěle vybavené oddělení.

Jak jste se na novém pracovišti v saském Chemnitzu uchytil?

Hned od začátku mi dali místo „oberarzta", vedoucího lékaře. Uznali všechny mé diplomy, jichž jsem během profese přece jen nastřádal poměrně dost – mimochodem jen jejich překlady mě stály třicet tisíc korun. A loni prvního dubna jsem nastoupil. Podmínkou ale bylo, že budu mít taky zkoušku z němčiny příslušné úrovně, zhruba obdobu naší státnice, a to do tří týdnů. Což byl pro mě obrovský problém.

Opravdu je možné naučit se nějaký jazyk za tři týdny?

Sám jsem tomu nevěřil. Nový šéf mě osobně odvedl do jejich „volkshochschule" – s nadsázkou takové lidové školy umění, a přidělili mi profesorku, která do mě pět hodin denně, po mé práci, vtloukala němčinu. Bylo to brutální. Po třech týdnech byla zkouška, na kterou jsem se cíleně připravoval. Udělal jsem to, sice za tři, ale udělal.

Mluvíte už plynně s pacienty?

Zatím jsem použitelný téměř výhradně na operačním sále, jazyk je pořád ještě můj hendikep. Mladí kolegové mě ale snad docela berou a mohu jim ukázat i něco, co jsem se v Čechách naučil.

Je v chemnitzké nemocnici více českých lékařů?

Nedávno jsem před ranním hlášením vtipkoval, že jim vracíme rok 1939, ale že to děláme takovou nenápadnou infiltrací... Přímo na mé oddělení teď nastoupili dva Češi, čerství absolventi, k čemuž jsem i trochu přispěl. Doma nemohli najít vhodné uplatnění. A v celé nemocnici je Čechů podstatně více. Celkově bych řekl, že je tam mezi lékaři tak pětina cizinců. Je tam hodně Slováků, Rusové, Ukrajinci, Řekové i Kypřané. Němci jsou v tomto směru naprosto otevření.

Srovnáte-li celkovou úroveň zdravotnictví obou zemí, jak to dopadne? Výchozí podmínky byly přece v bývalé NDR i v Československu přibližně stejné.

České zdravotnictví, mluvím-li za náš obor, je na vynikající úrovni. Samozřejmě je ale vidět rozdíl ve finančním zázemí nemocnic, což je klíčové. Materiály, které se zavádějí do cév, jsou totiž neskutečně drahé. Přitom je dělá nějaká ubožačka někde v Macau na klíně a dostane za to pár dolarů týdně, kdežto dodavatelská firma to tady prodává za třicet tisíc eur. To je nemravnost, ovšem my s tím nic nenaděláme. Nelze se ale divit, že česká pracoviště mají po dvě třetiny roku stop stav, protože na materiály nejsou zdroje, kdežto v Německu toho mají plné skříně a nikdo to neřeší.

Když to všechno správně vykážete pojišťovně, je vše v pořádku. A to přitom největší pojišťovna AOK ještě dosáhne ročně mnohamilionových zisků, které jdou zpátky do systému. Nevím, proč to u nás nejde. Ale dvacet let jsme koukali s velkým podezřením na paláce, které si stavěla VZP, neexistovala žádná kontrola hospodaření.

Klíč drží pojišťovny

Jak se obecně díváte na prohlubující se disproporci mezi možnostmi medicíny a možnostmi ekonomiky? Nedostáváme se do stádia, kdy si jen bohatí budou moci dopřát tu nejlepší péči, vyměnit vlastní tělo „náhradními díly", a chudí budou odsunuti na okraj?

Já myslím, že už dnes na to narážíme, ta doba začala.

Ale celá naše civilizace přece stojí na principu, že každý lidský život má stejnou hodnotu. To by byl její konec. Jak zajistit, aby nejmodernější medicína byla přístupná co nejširšímu spektru pacientů?

Nechci působit moc levicově, ale myslím si, že prostě musí jednou skončit ta absolutní nadvláda producentů nad cenami ve zdravotnictví. Ta diskrepance mezi výrobní cenou a prodejní cenou je naprosto nemravná. Kdyby to bylo levnější, byla by i ta péče dostupnější více lidem. A je také otázkou, co je ještě účelné. Některé nové „moderní" metody vyhovují pouze producentům, pro pacienty žádná velká pozitiva nepřinášejí.

Co konkrétně máte na mysli?

Třeba taková endovaskulární léčba výdutí tepen. Klasická otevřená operace je nepoměrně jednodušší a levnější, sice pro pacienty více zatěžující, ale také s daleko trvalejším efektem. Nový způsob ale protlačují firmy, které produkují příslušná zařízení. Je to lepší jen pro tu firmu a i doktoři na to často slyší, když i jim to přináší finanční a kariérní výhody.

Kdo to může zastavit?

Dodavatelské firmy rozhodně ne. Jediný, kdo to může změnit, jsou pojišťovny, které to platí. A měly by to změnit ruku v ruce s odbornou veřejností, která tomu rozumí. Jde i o lékařskou etiku. Ale museli by se vybrat lidé, kteří s tímto byznysem nejsou spřaženi. Nejsem si jistý, že k tomu v Česku někdy dojde.

U nás se dokolečka řeší, že pojišťovny neplatí nemocnicím, neustále se mluví i o spoluúčasti pacientů. To v Německu není téma?

Nikdy jsem to tam zatím neslyšel.

Vidíte i další rozdíly?

Když zcela pominu čistě odbornou otázku, že se němečtí cévní chirurgové nemusí přetahovat s rentgenology o to, kdo má dělat některé dílčí výkony, jako je třeba zprůchodnění cévy, fascinuje mě, jak mají Němci absolutní a dokonalý přehled o pacientech. Nejde o to, že v Česku bychom ty informace neměli, ale pamatuji si, jak to při vizitách chodilo, že se vždy muselo listovat v papírech, co je to za člověka. Oni hned vědí, co jsme tomu člověku před dvěma dny dělali, vysypou z rukávu poslední naměřené hodnoty.

Na druhou stranu Němci jsou v tom svém uvažování hodně rigidní, na všechno mají standardy ošetřování, velice podrobně popsané, a na nás dokážou ocenit, že umíme improvizovat. A ne ke škodě pacienta. Někdy bych řekl, že jim také chybí tak dobrá škola, jako jsme měli my. Ona postgraduální škola chirurgického řemesla.

Renesanční osobnosti

Vy jste se řemeslu vyučil ještě za minulého režimu. Jak vlastně vzpomínáte na předrevoluční medicínu?

Na samotnou medicínu v zásadě v dobrém. Hlavně na lidi, které jsem měl možnost poznat. Už v Turnově, kde jsem začínal, jsem měl vynikajícího šéfa, primáře Mayera, kterému je dnes 90 let a létá třikrát ročně za dětmi do Ameriky. Internet a takovéto věci obsluhuje podstatně pružněji než já. Strašně rád vzpomínám na IKEM, který byl před rokem 1989 naprosto výjimečnou institucí, kde nás šéfové zaštítili a s politikou to mělo pramálo společného. Profesor Kočandrle to vzal všechno na sebe a ač jsme nebyli v partaji, mohli jsme jet třeba na rok do Ameriky, což pak občas vzbuzovalo i závist. V IKEM byli úžasní lidé – polygloti, lidé renesančního charakteru s obrovským rozhledem –, kteří se k nám mladým, kteří přišli odněkud z venkova, chovali neuvěřitelně přátelsky. Pracoval jsem tam třeba s vnukem Vojty Náprstka, který už bohužel zemřel.

Vám asi tací lidé museli být mentálně velmi blízcí. Máte též velmi zajímavou rodovou historii. Ve vašich žilách prý koluje i krev Josefa Babky, zakladatele slavné prvorepublikové sítě obchodních domů Brouk a Babka.

O tom by vám lépe vyprávěl můj otec, kdyby byl v lepší kondici. To je totiž celé jeho dětství, na které teď vzpomíná. Faktem je, že Josef Babka byl bratrem mé babičky, můj přímý prastrýček. Já si ho ještě pamatuji. Můj otec ho měl možná radši než vlastního tátu, byl to prý báječný chlap. Oni všichni byli z Mochtína u Klatov. Táta má teď u postele fotku mochtínského stavení, kde kdysi býval koloniál...

Vaše rodina měla i široké kulturní vazby...

Můj otec je výtvarník a dědeček z otcovy strany býval před válkou úředníkem ministerstva kultury. Měl na starosti právě oblast výtvarného umění, s mnoha lidmi z kumštu se velmi dobře znal. Blízký si byl zejména s profesorem Janem Bauchem, slovutným malířem a sochařem, který byl shodou okolností i mým kmotrem. To mě hodně ovlivnilo.

A vás výtvarné umění nelákalo?

Lákalo. Já jsem se tím hodně zabýval, ale zůstalo mi to spíše jako koníček. Dnes třeba v tom, že si ilustruji vlastní odborné práce. Nebo že jsem udělal ilustrace k monografii, kterou jsme vydali. A také mi to trochu konvertovalo do oblasti fotografie. Jsem nadšený amatérský fotograf. Někdy cestuji jen proto, abych mohl fotit.

Relaxujete i při sportu?

S manželkou jsme oba Vodnáři, vyznavači vody ve všech skupenstvích. Nejvíce mě asi baví lyžování. Před sedmi lety jsem se ale odhodlal i k lukostřelbě, která se mi vždy také líbila.Přihlásil jsem se do lukostřeleckého oddílu, který má střelnici na Strahově. Byl mi sympatický jejich činovník, který se na mě tehdy podíval a řekl jo, to by asi šlo... Tak jsem si potom koupil závodní luk a ohromně jsem se tomu začal věnovat. A potom jsem se – spíše shodou náhod a šťastných okolností – na halovém mistrovství republiky dopracoval ke stříbrné medaili. V 55 letech, což byla úplná ironie (smích).

Jak se člověk může stát dobrým lukostřelcem?

Hlavu musíte zcela vyprázdnit, na nic nemyslet. Jinak je to neuvěřitelně prospěšné. U operačního stolu jste pořád skloněný a s lukem si hřbet krásně protáhnete. Japonští lukostřelci to celé povýšili dokonce na filozofii – nechte šíp letět k cíli –, tak daleko ještě nejsem. A pravda také je, že co jsem v Německu, v tréninku jsem polevil. Není na to čas.

Do stejné řeky nevstoupíš

Jak zvládáte cestování?

Pendluji sem a tam. Když nemám o víkendu službu, v pátek jezdím domů a v pondělí brzy ráno vyrážím do Chemnitzu, abych stihl ranní hlášení. Dá se to ujet za dvě a čtvrt hodiny. Znám už každý kámen na cestě. Občas se vracím do Prahy i ve všední den. Mám totiž ještě některé „bafuňářské" povinnosti, protože sedím v různých tuzemských odborných institucích, což můj německý šéf velice toleruje.

Co se týče východního Německa, hovoří se o tom, že se po té dlouhodobé krizi opět zvedá – ekonomické ukazatele stoupají, klesá nezaměstnanost, úprk lidí na Západ se prý zastavil. Pocítil jste nějaká pozitiva?

Nejsem tam tak dlouho, abych mohl srovnávat. U Němců ten pravý rozkvět ani moc nepoznáte. Jsou jiní než my. Jak mají tu luteránskou výchovu, jsou velice skromní a spořiví. V Praze vidíte na každém rohu maserati nebo něco podobného, v Sasku rozhodně ne. Podporuje se lokání výroba, jezdí se v německých vozech střední třídy. Na žádný luxus si nikdo moc nehraje. Chemnitz byl jistě dosti ošklivým průmyslovým městem. Není nijak zvlášť hezký ani dnes, ale za těch posledních dvacet let tam určitě udělali strašnou spoustu práce, dost ho vyšňořili.

Východní Německo má i pověst líhně politických extremistů...

Bál jsem se trošku nějakých nácků, ale nikdy jsem se osobně s ničím takovým nesetkal, ačkoliv často vidíte naprosté exoty. Oni k tomu mají nejspíš sklon. Občas chodím cvičit do posilovny a jsem tam asi jediný, kdo nevypadá jako maurský náčelník. Bývají potetovaní od hlavy až k patě. V té módě je vidět ta určitá bezvýchodnost. Ona i německá krajina je celkově smutnější než naše. Na mě působí trošku depresivně. Česká je malebnější, půvabnější.

Kdybyste se dnes mohl vrátit do Česka na nějakou odpovídající pozici, využil byste toho?

To je těžká otázka, protože jsem dnes již – obrazně řečeno – dost daleko a složitě by se to vše vracelo zpět. A upřímně řečeno, je to samozřejmě spojeno i s materiálními výhodami, které pobyt v Německu představuje. Mám druhou paní, malé dítě a malý byt. Musíme jej vyměnit za větší a v Česku bych těžko, při platu, který bych měl, získal nějakou hypotéku. Samozřejmě, že se mi někdy stýská – po původním pracovišti, které jsem vybudoval a řídil, ale myslím si, že do stejné řeky vstoupit nelze. Nicméně, jak jsem sám poznal, člověk nikdy neví, kam ho osud zavane...