Tragický osud slavného amerického herce, k jehož hvězdnému a kultovnímu statutu přispěla i předčasná smrt ve 24 letech za volantem vlastního rychlého vozu, však Lukáš Vaculík už naštěstí nenapodobil. Ve čtvrtek 8. června slaví někdejší idol československé mládeže už pětapadesáté narozeniny.

Od kapek deště ke Kamarádovi do deště

Svou filmovou premiéru si odbyl v dodnes ceněném snímku režiséra Karla Kachyni Lásky mezi kapkami deště z roku 1979. Zajímavou shodou okolností zůstává, že kromě Vaculíka odstartoval v tomto filmu svou kariéru i jiný dnes populární herec, a sice Michal Dlouhý, který dokonce ztvárnil ve snímku tutéž roli – chlapce Kajdu, jednoho ze synů zchudlého žižkovského ševce v podání Vladimíra Menšíka. Zatímco Vaculík hrál Kajdu šestnáctiletého, Dlouhý ho ztvárnil zhruba osmiletého.

„Kachyňa Vaculíka objevil, ale hvězdu jsem z něj udělal až já," prohlásil kdysi sebevědomě režisér Jaroslav Soukup, v jehož filmech Vítr v kapse (1982), Láska z pasáže (1984) a Kamarád do deště (1988) hrál Vaculík hlavní role. Dlužno dodat, že šlo o sebevědomí oprávněné: byly to právě tyto filmy, díky nimž se stal Vaculík naprostým idolem své generace.

Přispěly navíc k onomu spojování Vaculíka s Jamesem Deanem, protože právě u Soukupa ztvárnil mladý herec rebelující typy: ať šlo o mladého absolventa strojní průmyslovky Ondřeje, který se nástupu do první práce v plzeňské Škodovce bouří spolu se svým kamarádem Cindou proti formalismu tehdejších schůzí (Vaculíkova postava byla alter egem samotného režiséra, který ve Škodovce před nástupem na vojnu opravdu pracoval), nebo o zloděje Pavla, jehož si zahrál ve svém dodnes nejslavnějším filmu Láska z pasáže, který některá kina hrála třeba tři měsíce v kuse.

K hercově popularitě přispěla i televize. V 80. letech v ní patřil Lukáš Vaculík mezi nejobsazovanější mladé herce, hrál v pohádkách i v televizních inscenacích, ale v paměti diváků zůstaly zejména dva seriály, konkrétně seriál z dostihového prostředí Dobrá voda z roku 1982 a „učňovský seriál" Třetí patro z roku 1985.

Ani Karel Kachyňa na svůj někdejší objev nezapomněl, takže ho v roce 1988 přizval k natáčení tragické válečné romance Oznamuje se láskám vašim, jež proslula zejména nahými scénami Vaculíka s tehdy šestnáctiletou debutantkou Markétou Hrubešovou. Dobová kritika kvůli nim celý film strhala, ten ale zachycením milostného vztahu mezi Čechem a Němkou výrazně předběhl dobu a stal se ještě na sklonku minulého režimu jedním z prvních děl, která na válečnou dobu nahlížela novýma očima.

Také spolupráce Vaculíka se Soukupem pokračovala, a to filmovou povídkou Dlužný výstřel v historickém snímku Divoká srdce z roku 1989 (dvě povídky zachycené ve filmu měly být původně součástí rozsáhlejšího koprodukčního televizního seriálu, z této koprodukce ale sešlo kvůli změně politických poměrů v tehdejším Československu) a skončila snímkem Kamarád do deště II. z roku 1992, kdy se Soukup už jako soukromý producent pokoušel navázat na své komerčně úspěšné snímky z 80. let druhými díly.

Neopominul ani divadlo

„Podle mě se mohl stát Lukáš Vaculík romantickým hrdinou českého filmu ve stylu Roberta Redforda. Lukáš bohužel později vyslyšel hlasy, které mu radily, aby se pokusil víc vyniknout na divadle v intelektuálně laděných hrách. Podle mě to byla chyba, ale je to jeho volba," komentoval začátkem 90. let další Vaculíkovu dráhu Soukup.

Lukáš Vaculík se v té době divadlu skutečně intenzivně věnoval: od roku 1985 do roku 1991 byl v angažmá Městských divadel pražských, od roku 1991 do roku 1993 hrál v Divadle Komedie, následující dva roky strávil v Divadle Rokoku a další dva roky v Činoherním klubu.

Na film ale nezanevřel – éru svých romantických a trochu plachých hrdinů symbolicky uzavřel hlavní rolí v prvním porevolučním soukromém filmu Tankový prapor režiséra Víta Olmera, který podle Škvoreckého předlohy stihla nově vzniklá společnost Bonton Film natočit ještě předtím, než byl zrušen zákonný monopol Filmového studia Barrandov na filmovou produkci, a uvedla ho vpravdě s barnumskou reklamou v roce 1991. Olmer pak nabídl Vaculíkovi hlavní roli i v dalším svém filmu Nahota na prodej, což měl být akční film a současně kritický pohled na tehdejší realitu, ale v reálu nebyl ani jedním a Vaculíkovu kariéru spíš přibrzdil.

Z éry „divokého kapitalismu" první poloviny 90. let stojí ještě za zmínku méně obvyklý film Filipa Renče Válka barev z roku 1994, z televizní tvorby pak inscenace Kníže Václav režiséra Františka Filipa z roku 1995. Oba tituly už dnes zapadly, oba nicméně poskytly herci předvést širší hereckou škálu a zkusit si i jiné než „typicky vaculíkovské" postavy.

S novým tisíciletím se Vaculíkovi podařilo se úspěšně přehrát do rolí zralých mužů středního věku, přispěla k tomu ale především televize, protože z filmu se na dlouhou dobu vytratil. Ve velkém stylu se vrátil na filmová plátna až v roce 2013, kdy ztvárnil jednu z hlavních rolí (vytrvalého kriminalistu) ve snímku Příběh kmotra Petra Nikolaeva, inspirovaném knihou Jaroslava Kmenty Kmotr Mrázek. Podobnou roli hraje i v právě uváděném seriálu televize Prima Temný kraj.

Podle nemnoha rozhovorů, které tento málomluvný herec ve své kariéře poskytl, působí dnes jako silná vyrovnaná osobnost, jíž se po někdejší slávě nijak nestýská. Kromě televizní tvorby hraje i se zájezdovou divadelní společností Háta a všímá si kariéry své neteře Šárky Vaculíkové, která si jako profesi rovněž zvolila herectví. „Novináři o ní píší jako o neteři Lukáše Vaculíka, ale jsem přesvědčený, že za nedlouho přijde doba, kdy se tam bude psát: To je ten strejda Šárky Vaculíkové. Úplně se to otočí," řekl herec v rozhovoru, který začátkem roku poskytl Deníku.