CESTOVÁNÍ - Dobrovolníkem na čajové plantáži na Srí Lance

30. září 2016 četba na 10 minut

Foto: Matouš Vinš

Na ostrově Cejlon jsem strávil měsíc a zažil mnoho krásných chvil. Ty nejlepší ale přišly, když jsem týden pracoval na jedné z čajových plantážích v horách. Díky portálu workaway.info jsem se dostal k úžasným lidem a poznal, jak Srílančané skutečně žijí.

Tohle trojkolové taxi-vozítko – tuk-tuk – nepůsobí ani trochu bezpečně, zvlášť pokud s ním řidič jede jako blázen. A už vůbec ne, pokud s ním jede jako blázen po prudkých serpentinách, kde máme po levé straně stovky metrů hluboký sráz. Ani ty dva převrácené náklaďáky pod ním mi moc odvahy nepřidávají.

Přežil jsem. Projíždíme kolem rozestavěného chrámu a pod ním už vidím červenou bránu do farmy. Vyskakuji z tuktuku a vítám se s přicházejícím farmářem Rajou. Pomáhá mi s batohem a vede mě po kamenných schodech mezi řádky čajovníku dolů k hlavní budově. Po cestě se k nám přidávají dva malí psi, kteří farmu hlídají.

Čajovníky pokrývají většinu zdejších kopců. Čaj se na Srí Lance začal pěstovat ve 2. polovině 19. století.

Autor: Matouš Vinš

Dole už na nás čeká usměvavý správce farmy We Je a ukazuje mi můj pokoj a zbytek domu. Postel s nebesy (tedy moskytiérou), téměř evropská koupelna, velká čistá kuchyně – vlastně je to mnohem lepší, než jsem čekal. Jen škoda, že We Je umí jen pár slov anglicky…

Správce mi hned chystá večeři a mezitím volá majitel farmy Suresh, který bydlí v hlavním městě Colombu. Dostávám důležité instrukce, práci na další den a opakované varování před pijavicemi. V horách je zrovna období dešťů a prý jsou teď skoro všude. K večeři jsou vajíčka od místních slepic, rýže, dušená zelenina se zdejším pepřem a silný čaj.

Raja se mě začíná vyptávat na všechno možné a vypráví o své rodině. Zároveň občas překládá to, co mi chce říct We Je. Po večeři mě bere na vzdálenější konec plantáže a ukazuje mi, kde co v okolní krajině mohu vidět. Před chvílí zapadlo slunce a oranžová obloha se ještě odráží ve stovkách jezer pod námi. Z dálky na nás občas blikne maják z jižního pobřeží ostrova…

Je čas na čaj

Budík. V půl šesté. Nebo lépe řečeno reprodukovaná modlitba z rozestavěného chrámu přímo nad farmou.

Snažím se ještě chvíli spát, ale nemám šanci. Přede dveřmi mě vítají oba psi, kteří celou noc poctivě hlídali, a We Je hned začíná chystat snídani. Jdu si krátce zacvičit mezi čajovníky a nemohu se nabažit výhledu. Malé zalesněné kopečky pod námi jsou ještě zahalené v mlze a z vrcholků hor nad námi se spouští obrovská oblaka. Oba psi celou dobu bedlivě sledují, aby se mi nic nestalo.

V kuchyni na mě už čeká luxusní snídaně, po níž se seznamuji s ostatními lidmi, kteří tu pracují, a přidávám se k nim. Zjišťuji, že Raja je opravdu jediný, kdo tady umí anglicky. Nevadí, domlouváme se rukama nohama – vyklízíme druhý zdejší dům, který se právě celý rekonstruuje, a tak žádná složitá komunikace není potřeba.

Dostávám důležité instrukce, práci na další den a opakované varování před pijavicemi.

Maličká kudrnatá Srílančanka se mi pořád snaží něco vyprávět, jenomže v tamilštině. Neuvěřitelně ji fascinují mé dready – pořád je osahává a pravděpodobně se snaží přijít na to, jak se něco takového dělá.

Jediné anglické slovo, které tu umí všichni bez výjimky, je „teatime“, čas na čaj. We Je nás na něj svolává asi po dvou hodinách práce. Čajová kultura tu před příchodem Britů neexistovala, čaj se na Srí Lance začal pěstovat až v druhé polovině 19. století, kdy většinu tehdejších kávových plantáží zničila plíseň.

Takže místní dnes louhují čajový prach, který už výrobci nikam jinam neprodají. Ale očividně jim to nevadí – z pití čaje se tu stala hlavně společenská událost, s dostatkem cukru navíc nechutná zas tak zle.

Půl hodinky jen tak společně posedáváme před kuchyní, přichází i manželský pár, který se zde stará o krávy a slepice ve spodní části farmy. We Je si zapaluje cigaretu, někteří žvýkají betel…

Sisyfovský úkol

Něco přes dvě hodiny pokračujeme ve vyklízení domu, a už mě správce volá na oběd, po kterém mám volno. Čekal jsem, že to bude větší dřina. Po rychlé sprše vytahuji foťák a vyrážím pracovat na reportáži, kvůli které jsem sem primárně přijel.

Jenže ono to nebude tak jednoduché, jak jsem si představoval. Srílančané se totiž neuvěřitelně rádi fotí. Jakmile vidí foťák, ztuhnou a začnou se do něj široce usmívat. Mám tedy jen dvě možnosti – buď přijít úplně nezpozorován, nebo čekat, až je to přejde.

První varianta kvůli neustálému doprovodu alespoň jednoho psa není moc reálná…

Nikdy by mě nenapadlo, kolik práce dá pletí čajové plantáže. Tady se žádné herbicidy nepoužívají, na všechno se jde pěkně ručně – farmář chce získat certifikát organické kvality. Jenže problém je v tom, že na Srí Lance prší. Hodně. V tom vlhku a teple je plevel nezastavitelný. Část, která byla před dvěma dny čerstvě vyčištěná, se může okopávat znovu.

V tomto počasí navíc moc nepomáhá pocení, takže jsem rád, že mohu po několika hodinách práce odložit motyku, vypít celou lahev vody naráz a dát si ledovou sprchu.

Na srílanských čajových plantážích běžně pracují pouze tamilské ženy a dostávají zaplaceno jen několik dolarů za den. Tady naštěstí dostanou zaplaceno o něco víc a nejtěžší práci zastanou tři svalnatí chlapi, i tak jsou ale místní teoreticky velice chudí. Jenže mám pocit, že jim nic zásadního nechybí – domy se tu dědí po generace, jídlo roste na každém kroku, televizi stejně mají všichni a cestování po ostrově je superlevné. Navíc jsou všichni úplně v klidu, za ničím se neženou a užívají si života.

Ovoce zdarma

Další den ráno nosíme od silnice dolů k budově tašky na novou střechu. Pokaždé jich s Rajou několik naložíme ženským na hlavu a pak je následujeme s vlastní várkou v náručí. Vůbec nechápu, jak mohou tak drobné bytosti unést takovou váhu…

Asi po hodině máme odnošeno, a když se sháním po další práci, dává mi We Je volno, že prý musím být unavený a mám raději vyrazit na výlet k nedalekým vodopádům.

Raja mi ukazuje cestu a zve mě na večer k sobě domů – chce mě představit rodině a ukázat mi svůj dům.
Mám chuť na ovoce, a tak se zastavuji v jednom z maličkých obchůdků, které tu jsou téměř v každé zatáčce, a ptám se, jestli mají manga. Slečna odbíhá dozadu a po chvíli se téměř s pláčem vrací, že bohužel nemají. Hned po ní přichází i její maminka s malým dítětem v náručí a moc se omlouvá, že mi nemůžou vyhovět.

Maličká kudrnatá Srílančanka se mi pořád snaží něco vyprávět, jenomže v tamilštině.

Kupuji si tedy alespoň nějaké banány, ale když už jsem na odchodu, dobíhá mě rozzářená slečna a podává mi čtyři krásná manga. Čerstvě utržená na zahradě. A že prý je mám zdarma. Tady v horách to funguje úplně jinak než v turistických oblastech na pobřeží, kde se na cizincích snaží vydělat za každou cenu, co nejvíce to jen jde.

Poté, co mě Raja seznámil s celou rodinou, vypili jsme společný čaj, udělali společnou fotku a dostal jsem darem avokáda z jeho stromu, se už potmě vracíme zpátky na farmu. Nad horami se začíná blýskat a zvedá se vítr – tohle nebude obyčejná přeháňka. Raději přidáváme do kroku a na farmu přicházíme právě včas.

Srílančané se neuvěřitelně rádi fotí.Srílančané se neuvěřitelně rádi fotí.Autor: Matouš Vinš

Z oblohy se spouštějí nekonečné provazce vody a celou okolní krajinu každou chvíli ozáří jeden z majestátních blesků. Jsem opravdu vděčný, že mě to nezastihlo někde cestou od vodopádů…

Probouzím se do nového dne a jdu si zacvičit na své oblíbené místo na plantáži, odkud je výhled na vrcholky hor i daleko do krajiny pod námi. Svítí slunko a odevšad stoupají oblaka páry. Na strmých srázech nad námi se přes noc objevilo několik nových velkých vodopádů – ten včerejší se s nimi vůbec nemůže měřit. Z cesty dolů ke kravám a slepicím je pro změnu malý potok a i říčka z džungle pod námi je teď slyšet mnohem silněji.

Těžké loučení

Schválně jsem si přivstal, abych stihl dojení krav. Opět jsem ale podcenil reakci místních na foťák, takže teď už asi deset minut sedím v blátě a čekám, až dojiče ten úsměv přestane bavit.

Navíc konečně chápu, co majitel myslel těmi pijavicemi, sklepávám z nohy už asi desátou…

Hurá, vyfoceno. Po cestě pěšinou/potokem zpět nahoru se mi na nohu jedna pijavice přisává. Trochu to šimrá, ale nebolí. Jen ten pocit, že se vám na noze kroutí černá slizká věc dlouhá asi jako malíček na ruce, opravdu moc příjemný není. Naštěstí na ni stačí trocha mýdla a pouští se dobrovolně.

FOTOGALERIE

Péče o čajové plantáže je těžká a špatně placená. Srílančané se neuvěřitelně rádi fotí. Péče o čajové plantáže je těžká a špatně placená.

Celé dopoledne pak pokračuji v pletí čajové plantáže a odpoledne jen vyrážím na krátký výlet do obchůdku pro mladý kokos a pracuji na článcích.

Pátek – poslední den. Ta část plantáže, na které jsem v úterý začal, je už opět zarostlá, z plevele tam na mě navíc provokativně pomrkávají dvě velké zelené ještěrky. Za dnešek jsem ale konečně udělal pořádný kus práce. Tělo si už totiž pomalu zvyká na náročné klimatické podmínky, a navíc už se mi natolik přehodil režim na brzké vstávání, že jsem schopný se i s vyřvávající modlitbou pořádně vyspat.

Po obědě vyrážím na výpravu do pralesa ve spodní části farmy, ale narážím doslova na pijavicové pole – zpod každého listu jich tu vykukuje alespoň deset – takže se raději vracím nahoru a naposledy si řádně užívám výhled dolů do krajiny.

Raja mě ještě zve k sobě domů na oběd, a pak mi zastavuje tuktuk, který mě zadarmo bere do nejbližšího městečka. Tak těžko už se mi odnikud dlouho neodjíždělo. Stal jsem se součástí „rodiny“ na farmě a poznal spoustu naprosto úžasných lidí. Na srílanských horách je svět ještě v pořádku a doufám, že to tam takové ještě nějakou chvíli vydrží.