CESTOVÁNÍ – Laos: Cesta do míst, která v průvodci nenajdete

30. září 2016 četba na 6 minut

Foto: Matouš Vinš

Cestovatel a fotograf Matouš Vinš strávil v únoru dva týdny v Laosu – v zemi, kterou původně plánoval při cestě po jihovýchodní Asii úplně vynechat. Vydal se do míst, o kterých se nepíše v turistických průvodcích a kam ještě téměř nedorazila moderní civilizace. Své zážitky popsal v reportáži pro Dotyk.

Náklaďák před námi víří víc a víc oranžového prachu, díry v cestě se stále zvětšují a zděné domy ve vesnicích střídají bambusové chýše. Sedím v malé dodávce s deseti místními a už přes pět hodin mířím úplně do neznáma.

Jednoduše jsem zapíchl prst do mapy a měl to štěstí, že tím směrem zrovna něco jelo. Cílem je městečko Vieng Kham schované hluboko v horách Laosu, nejzapadlejší země jihovýchodní Asie.

Autor: Matouš Vinš

Krajině vévodí majestátní vápencové skály, které se prudce zvedají přímo od silnice, a před námi se již tyčí laoské hory.

Komunistické řádění

Většina spolucestujících vystupuje v malých vesničkách po cestě, výjimečně nastoupí někdo, kdo se sveze pár kilometrů. Zůstává jen vrásčitý zachmuřený voják, mladá slečna a maminka s malou dcerou. Stoupáme prudkými serpentinami do horského průsmyku, kde řidič zastavuje na oběd, a do údolí na druhé straně už s ním sjíždím úplně sám.
Konečná. Vieng Kham.

Laos se sice navenek tváří přátelsky, vládne v něm ale tvrdá diktatura.

„Sabaidee!" křičí na mě všechny místní děti laoský pozdrav. Dospělí se ostýchají a většinou jen lehce přikyvují na pozdrav. Trochu si připadám jako v Čechách, tady ale komunistické řádění ještě neskončilo. Laos se sice navenek tváří přátelsky, vládne v něm ale tvrdá diktatura. Jenže ta by turisty (a dolary) nepřitáhla…

Zastavuje mě starý pán a představuje se jako místní učitel angličtiny. Mluví sice tak, že mu sotva rozumím, pořád je to ale první člověk, se kterým si zde mohu popovídat. A on je očividně také rád. „Už tři měsíce se tu nikdo nezastavil. Maximálně projedou na motorce nebo v terénních autech dál do hor. Výjimečně si někdo koupí polévku a jede dál.“

Vypráví mi, jak za dob války ve Vietnamu procestoval několik okolních zemí, protože všechno bylo zdarma. Peníze byly to poslední, co lidi řešili. Nejdůležitější bylo přežít. „Je fajn, že dnes máme mobily a zděné domy, dřív to ale stejně bylo lepší. Lidi si vzájemně pomáhali a skutečně si vážili toho mála, co měli. Jídlo si člověk vypěstoval nebo ulovil v džungli, dům postavil z bambusu, který roste všude okolo, a nic víc nepotřeboval,“ vzpomíná učitel na staré časy.

Pařát jako delikatesa

O něco později přichází několik studentů a až do setmění si na mně procvičují základní anglické fráze. Přespávám v hostinci pro místní za padesát tisíc laoských kipů na noc. Tedy asi 150 korun. Očividně platím výrazně víc, než by platil místní, tentokrát mi to ale ani nevadí…

Ráno. Budí mě zima, naštěstí ale nijak velká. Chvíli se na zadní terase domu nechávám zahřívat paprsky vycházejícího slunka a pozoruji ruch u řeky pod sebou. Několik žen už pere prádlo nebo nosí vodu na vaření. O něco později projíždí několik typických malých dlouhých lodí, na kterých se muži vydávají pro dřevo nebo na lov. Do toho celou dobu po břehu pobíhají tři malá černá prasátka, která místní často chovají, a hlasitě kvičí.

FOTOGALERIE

Sehnat něco k snídani bude celkem problém. V městečku je sice asi deset obchodů, kromě sušenek, bonbonů a limonád v nich ale skoro nic nemají. Zachraňuje mě až paní, která prodává nudlovou polévku. Vývar, pár čerstvých bylinek, trochu masa a kůže a široké rýžové nudle. Něco jako vietnamská Pho Bo, jen méně výrazná.

Stejná polévka mě pak čeká i k obědu, svačině a večeři. Člověk se z ní bohužel moc nenají. Jen k večeři dostávám jako bonus kuřecí pařátek – jednu z největších asijských delikates. Naštěstí už vím, jak ho jíst. Ožužlat kůži s pár gramy masa a vyplivnout. Je to takový drůbeží bonbon.

Dobrosrdeční lidé

Pomalu zjišťuji, že místní lidé jsou jedni z nejpřátelštějších, které jsem kdy v životě potkal. Na povrchu je sice ovládá naučený strach, v hloubi ale mají úžasné srdce. Jakmile zjišťují, že pro ně nejsem nijak nebezpečný, všichni se začínají usmívat, mávají mi a pózují na fotkách.
Večer za mnou přichází kluk mého věku a vyptává se nejen na Evropu a mé cesty, ale i ohromné množství anglických slovíček a frází. U všeho chce vědět, proč se to řekne zrovna tak, a ne jinak. A já jsem často v koncích, nikdy jsem nad tím nepřemýšlel.

Autor: Matouš Vinš

Na závěr mě zve k sobě domů na večeři a já jsem ohromně vděčný, že se konečně mohu najíst něčeho jiného než polévky. Bydlí se svými spolužáky v jednoduchém domku a všichni se mě zvědavě vyptávají na vše od počítačů přes auta až po holky. K jídlu máme lepkavou rýži se silným zeleninovým vývarem a vařenými listy špenátu.

Očividně platím výrazně víc, než by platil místní, tentokrát mi to ale ani nevadí.

Uléhám naprosto vyčerpaný a ráno se probouzím celkem pozdě. Vím, že kolem poledne mi jede autobus do Nong Khiaw, a tak už není čas na žádné dlouhé výlety. Chvíli si ještě povídám s učitelem angličtiny, a pak jen tak bezcílně bloumám městečkem.
Cizinec! S batohem!

Jen tak si to štráduje po silnici. Dobíhám ho a dáváme se do řeči. Přijel stopem až z Barmy a pokračuje do Vietnamu. Jmenuje se John a dnes by chtěl ujet alespoň sto kilometrů. Zapomněli jsme na obligátní otázku: „Where are you from?“
„Z Čech,“ odpovídám.

„To si děláš p*del?! Čau, já jsem Honza!“

Jsme všude, i v těch nejzapadlejších končinách světa. Myslím, že jestli někdo první obejde pěšky Mars, bude to Čech…