Probouzím se do dalšího jordánského rána. Jsem tu už déle než měsíc a chystám se na svůj první větší výlet. Většina turistů v Jordánsku míří do Petry nebo k Mrtvému moři. Já jsem se ale rozhodla pro něco víc neobvyklého. Pouštní zámky. Konečně se mi podařilo sehnat k sobě lidi, abychom zaplnili celé auto.
Bývalý lovecký zámeček a lázně v jednom – Hammám as-Sarah
Autor: Michaela Ducháčková
Dojídám snídani. Stejně jako každý jiný den se skládá z čaje, arabského chleba, sýru, marmelády, vajíčka a tentokrát máme i hummus a falafel. Je krátce před osmou a zvoní mi mobil. Volá moje americká kamarádka Ariel. S ostatními dívkami – Italkou Chiarou a Britkou Georgie – již čekají na smluveném místě. Vyzvednu je a po chvíli se k nám připojuje ještě jedna mladá žena z Japonska. Naše výletní parta je kompletní a můžeme vyrazit. Pět holek a jordánský řidič, který vypadá jako strýc krále.
Směrem k východu
Vydáváme se na východ od Ammánu směrem k saúdskoarabské hranici. Cesta je dlouhá, proto si povídáme, co koho do Jordánska přivedlo. Někdo přijel za prací, někdo ze studijních důvodů.
Všechny na vlastní pěst. Samy – bez rodiny a přátel. A bez obav, že by se nám tu něco mohlo stát. Ostatně po pár dnech zde je jasné, že není proč se bát. Muslimové jsou nesmírně vstřícní, ochotní a přátelští.
Nejhorší je dostat se z Ammánu. Zácpa, kam se podíváš. V každou denní hodinu. Silniční pravidla tu nikdo moc neřeší. Prostě si musíte cestu vytroubit. Jízdních „pruhů“ je tolik, kolik si jich řidiči udělají. Nejlepší je jet v terénním voze, tím si vzbudíte trochu respektu. Jako my. Jakmile jsme ale na dálnici, je to zázrak potkat další auta.
Po dlouhé době najednou zastavujeme. Z ničeho nic se vedle dálnice vyloupl první „zámek“. Je jím Kasr Harrána, budova z umajjovské doby, jejíž účel dodnes není znám. Nejčastěji se ale hovoří o tom, že se zde setkávala syrská aristokracie s beduíny. Na jednom průčelí dvoupatrové stavby je údajně vyryt letopočet 710. Žádné z nás se ho ale nedaří najít. Procházíme Harránu odspodu až po střechu a ignorujeme tak nápis DANGER, který ledabyle zahrazuje cestu na vrchol. Shora je totiž úžasný výhled do okolí.
Pokračujeme dál. Cestou míjíme podezřelý ozbrojený automobil, na němž stojí dva kulomety. Asi vojáci.
Sýrie není daleko a okolo dálnice jsou navíc důležité strategické vojenské body. Fotit se tu moc nesmí, mohlo by nás to dostat do malérů. Takže vyfotit „zámky“ a radši nic moc okolo.
Poprvé se ocitáme na místě, kde je široko daleko vidět jen poušť. Je kamenitá.
Naší druhou zastávkou je Kusajr Amra. Asi nejúchvatnější místo ze všech zastávek. Fresky uvnitř řadí Amru na seznam Světového dědictví UNESCO. Bohužel se tady nikdo moc nestará o jejich zachování. Je vidět, že část se restauruje, ale bude to nadlouho.
Fresky v někdejším loveckém zámečku pocházejí z 8. století. Zajímavé jsou na místní kulturu netypické motivy. Požitkářství a erotika úplně nezapadá do tehdejší přísně náboženské výzdoby umajjovské doby.
Turisty zde hlídá zlověstně vyhlížející beduín. Pro některé sličné dámy má ovšem slabost. Italka Chiara v něm získává nového kamaráda a má tak možnost nahlédnout i do normálně nepřístupných míst. Může za to asi její téměř arabský vzhled: husté černé kadeře a podmanivý pohled.
Po stopách Lawrence z Arábie
Třetí zastávka je ze všech nejvzdálenější. Přijíždíme do města Azrak, které je zhruba 50 kilometrů od saúdskoarabské hranice.
Ammán je sto kilometrů západně. Čas se už docela nachýlil a také počasí vypadá, že nás zastihne nepřipravené. Když procházíme Kasr al-Azrak, mírně mží.
Déšť v Jordánsku není tak častým jevem. Před cestou jsem někde četla, že tu prší jen devět dní v roce. První měsíc opravdu nepršelo, ale potom to už bylo častější. Že bych vychytala všech devět? Navíc ten rok přišla do Jordánska zima, takže jsem zažila ještě raritnější jev – sníh, námrazu a kolaps dopravy. A taky zasněženou Petru, to byl pohled!
Kasr al-Azrak, místo, kde pobývala legenda – Lawrence z Arábie.
Autor: Michaela Ducháčková
Zpět ale k Azraku. Zdejší hrad vešel do historie. Během první světové války se v Otomanské říši, kam Jordánsko spadalo, konalo velké arabské povstání. Ať už o této historické kapitole něco víte, nebo ne, jméno Lawrence z Arábie jste nejspíše už slyšeli. Právě tento muž v pevnosti Azrak přezimoval na přelomu let 1917 a 1918.
O historii místních památek se toho moc neví. Azrak není výjimkou.
Něco na tomto místě stávalo asi už dříve, do podoby dnešní (pomineme-li, že jde de facto o ruinu) byla stavba přebudována v době Ajjúbovců ve 13. století. Tehdy tu ještě bylo více vody. Dnes je okolo jen poušť, sucho a uprchlický tábor, díky němuž místo opět ožívá a stává se velkoměstem.
To je ono?
Od Azraku se vydáváme pomalu zpět do Ammánu. Před sebou máme poslední dvě zastávky – Hammám as-Sarah a Kasr al-Hallábát. Po padesáti kilometrech po dálnici sjíždíme do malé vesničky. K našemu údivu řidič zastavuje. Za drátěným plotem vyrůstá malá nenápadná budova. „To je ono?“ ptáme se řidiče, rodilého Jordánce, bez něhož bychom tuhle zastávku stěží našli. Přikyvuje a zapaluje si cigaretu.
Turisté sem moc nechodí. Bez znalosti terénu to prostě minete. Hledáme cestu přes plot, který celý pozemek obklopuje. Opravdu se sem smí? Vevnitř není mnoho k vidění. Bývalý lovecký zámeček a lázně v jednom jsou působivé především zvenčí.
Hlavní město Jordánského království Ammán
Autor: Michaela Ducháčková
Po chvíli jsme opět v džípu a míříme do zhruba tři kilometry vzdáleného Kasr al-Hallábát. Naše poslední zastávka. Zde nás čeká jediný větší výšlap dne. Vydáváme se pouští a se znepokojením sledujeme průtrž mračen, která je patrná v dáli nad Zarkou.
Vystoupat nahoru ovšem stojí za to. Poprvé se ocitáme na místě, kde je široko daleko vidět jen poušť. Jako na dlani. Je kamenitá. Pohádkové fotky s písečnými dunami si holt v Jordánsku nepořídím. I tak mi pohled bere dech. Jen tak stojím, hledím do dáli a vdechuji atmosféru klidu a míru.Dnes je většina z paláce buď nenávratně pryč, nebo se povaluje okolo v podobně vápencových a čedičových kvádrů.
Hm... Obama?
Do auta nasedáme jen tak tak. Brzy nás chytne pořádný slejvák. Ulice jsou zaplavené a my děkujeme prozřetelnosti za džíp. Jinak bychom plavali spolu s ostatními. Špinavá voda sahá po kolena a plaví se ulicemi Zarky. Zahalené ženy se v tom těžko pohybují.
Ze samotného Kasr al-Hallábát se toho moc nedochovalo. Nejzachovalejší je bývalá mešita, palác se rekonstruuje. Doba jeho největší slávy, kdy zde bylo kulturní centrum, už dávno skončila.
K cizincům jsou tu vstřícní, ale Američany nevidí rádi.
V Ammánu, kam dorážíme nedlouho poté, vypadá situace o poznání lépe. Je teprve půl třetí. Loučíme se s Japonkou a vydáváme se ještě na malou procházku centrem. Ostatní dívky bydlí daleko a ještě si to tu pořádně neprošly. Zkoumáme trh, nakupujeme koření, ovoce a zeleninu. Žízeň se rozhodneme zahnat nápojem z cukrové třtiny. Láká nás k ochutnání od prvního dne, stejně jako národní jídlo tzv. mansaf.
Zatímco čekáme, než prodavač natlačí dlouhé „tyče“ cukrové třtiny do přístroje a vymačká z nich šťávu, ptá se nás, odkud jsme. Itálie, Británie, Česká republika... Všechny slyšíme „vítejte“. Poslední se ke slovu dostává Ariel. „USA,“ říká. Prodavač se zamyslí: „Hmmm... Obama?“ Bereme své kelímky s divně chutnajícím nápojem a jdeme dál. K cizincům jsou tu vstřícní, ale Američany nevidí rádi. Ariel se nediví, sama má k blízkovýchodní politice své země výhrady.