Chci zlomit prokletí rodu

7. červenec 2016 četba na 16 minut

Foto: H. Kalvachová

V roce 2026 to bude rovných 400 let od skonu prostopášného šlechtice i renesančního člověka Mikuláše Daczického z Heslova. Tedy skvělá příležitost pro rozhovor s baronkou Kateřinou Daczickou. Proč ale čekat tak dlouho. Paní Kateřina patří i mezi příbuzné Karla IV. a letos si připomínáme 700. výročí jeho narození.

K příbuzným českého krále a římského císaře Karla IV. se Kateřina Daczická zařadila díky své prababičce, Heleně baronce Waldbott von Bassenheim. Její maminkou byla Hedwiga baronka von Beust, která v rodokmenu propojuje rodinu Daczických přes četné větve až s Karlem IV. Paní Kateřina je z 21. pokolení. A hodně si toho považuje.

„Za vlády Karla IV. Čechy něco znamenaly. Škoda, že po něm jsme už neměli tak velkého a významného panovníka," říká Kateřina Daczická. Do oslav „národního výročí" se chce zapojit spolu s přáteli ze šlechtických kruhů. Ještě nemá úplně jasno, v jakých rolích. Zatím ví, že bude patronkou mince, která nejvýznačnějšího českého panovníka připomíná. Bude tváří Blanky z Valois, první manželky Karla IV., s níž je vlastně také spřízněna.

Paní Kateřina vyrostla na Újezdě blízko Kampy a Petřína. „Tamhle je můj rodný dům. Narodil se tam tatínek, bydlel v něm i dědeček s babičkou. Dům kdysi vlastnil můj pradědeček – tatínek mojí babičky, která se za svobodna jmenovala Durasová. Pocházela z velmi bohaté rodiny," ukazuje Kateřina Daczická na malostranský činžovní dům napříč přes ulici, který dnes dělá spíš ostudu.

Už dlouho v něm nikdo nebydlí. Je na něj smutný pohled – nejen z kavárny Café Savoy, kde náš rozhovor začínáme.

Za několik dnů navážeme v Kutné Hoře, městě spjatém s historií rodu Daczických. Ještě před slavnostním otevřením můžeme navštívit čerstvě zrekonstruovaný rodný dům nejslavnějšího předka – Mikuláše Daczického z Heslova. Během loňského roku se z dezolátního stavu vyšvihl do fazóny, jakou si slavný kutnohorský rodák jistě zaslouží.

Co předci prošustrovali

„Tady asi byla ložnice, kde malý Mikuláš spal," ukazuje naše průvodkyně na místnost, kde právě začíná výstava k 20 letům, co je Kutná Hora na seznamu památek UNESCO. K prošlapání prahu do pokoje Mikuláš mnoho nepřispěl, v domě vyrůstal do čtyř let. „Podzemí ho určitě pamatuje," říká Dagmar Fundová, ředitelka Nadace Kutná Hora – památka UNESCO, která nyní v domě sídlí.
Není sama, koho zajímá, jestli se v rodině dědí bouřliváctví, jakým proslul Mikuláš Daczický z Heslova. Paní Kateřina je na podobné dotazy zvyklá.

„Všichni si o něm myslí, že byl prostopášník a pijan. Byl ale jedním z nejvzdělanějších lidí. Z jeho Pamětí, které sepsal, čerpají historici dodnes," brání pověst svého předka. Původně zámožného díky zděděnému podílu ze stříbrného kutnohorského dolu.

„Rodinné stříbro" ale Daczičtí neudrželi. Majetek nabývali a pozbývali. „Kdysi vlastnili mnoho krásných měšťanských domů v Kutné Hoře. Mí předci měli také zámek Kluky u Čáslavi. Vždycky ale všechno prošustrovali," lituje současná představitelka původně rytířského a posléze šlechtického rodu. A tak věří, že je coby účetní a daňová poradkyně předurčena k tomu,
aby prokletí Daczických zlomila. Vlastně zdědila „jen" urozený původ a titul baronka. Jenže tituly se už dávno nenosí.

Zůstalo vám vůbec něco po předcích?

Je krásné být součástí rodu, jehož kořeny sahají do 16. století. Prokletí Daczických je ale v tom, že vždy určitou historickou etapu něco vlastnili, a pak majetek z nějakého důvodu ztratili. Někdy to bylo z neznalosti nebo nerozvážnosti, někdy z rozmařilosti. Naposledy přišli o zámek v Klukách u Čáslavi.

Je hezké, že mnozí z mých předků něčeho dosáhli, ale i smutné, že někteří hodně ztratili. Můj dědeček byl velmi schopný, bohužel nemohl dokázat nic. Přišel komunismus a za něj byla šlechta pronásledována. Dědeček s babičkou doslova živořili.

Ani za války na tom asi nebyli lépe…

V roce 1939 byl můj dědeček u podpisu deklarace zaslané prezidentu Emilu Háchovi, kde zástupci české šlechty vyjádřili, že sdílí tragický osud s českým národem. Že se chtějí „vždy a za všech okolností hlásiti k českému národu". Byl to protest proti tlaku nacistických okupačních úřadů na šlechtu, aby se přihlásila k německé národnosti, respektive říšské státní příslušnosti.

Prokletí Daczických je v tom, že vždy určitou historickou etapu něco vlastnili, a pak majetek z nějakého důvodu ztratili.

Dědeček byl pilot, ještě máme doma jeho pilotní knížku. Z vyprávění jsem slyšela, že za 2. světové války dva roky létal v Anglii. Bylo to prý hned ze začátku, takže to naštěstí uniklo pozornosti komunistů. Za tento „prohřešek" neskončil ve vězení jako ostatní piloti.

Dochovalo se z odkazu starobylého rodu Daczických alespoň něco „hmatatelného"?

Pro mě je nejcennější portrét Mikuláše Daczického z Heslova. Moje rodina ho pečlivě schraňuje. Nechala jsem ho zrestaurovat a zakonzervovat do speciální folie, aby k němu nemohla vlhkost a vzduch.

To je opravdu originál?

Ano, je to originál. V rodině obrázek vždy přecházel na prvorozeného potomka, a tak ho zdědil můj dědeček, pak můj tatínek. Nebyl sice nejstarší, ale jeho bratr Mikuláš v roce 1968 emigroval, tak portrét připadl tátovi.

Foto: H. Kalvachová

Byla jsem za historikem Národního muzea panem doktorem Sršněm, protože jsem se dozvěděla, že v muzejním depozitáři v Terezíně mají také Mikulášův portrét. Ukázalo se, že je to stará kopie našeho originálu. Pan Sršeň z toho byl hodně zklamaný.

Národní muzeum chtělo originál koupit, ale my ho nikdy neprodáme.

Víc podobizen Mikuláše Daczického tedy neexistuje?

Je to jeho jediný portrét. Je zkopírovaný i ve Wikipedii. Posloužil jako vzor i jinde. Třeba ve vinárně U Mikuláše Dačického na Smíchově ho podle něj nakreslili na zeď.

Četla jste Paměti, které sepsal váš neslavnější předek?

Máme je doma v knihovně, ale celým svazkem jsem se neprokousala. Pročítat jen samé letopočty není moc záživné. Líbí se mi sbírka básniček a říkadel Prostopravda. Staročeština ale asi mnohé odradí. Plánuji oprášit Prostopravdu do současného jazyka. Jen na to najít čas a peníze.

Zachoval se původní rukopis Pamětí?

Po něm jsem pátrala. Můj dědeček, který udržoval návaznost, bohužel zemřel velmi brzy, ještě před mým narozením.

Pro mě je nejcennější portrét Mikuláše Daczického z Heslova. Moje rodina ho pečlivě schraňuje.

Od něj jsem se tedy nic nedozvěděla. Můj táta byl zase hodně mladý a v mládí ho historie rodiny tolik nezajímala. Byl velký fešák a spíše si užíval života, než si ho vyhlídla maminka.

Když jsem se pídila po tom, co se dochovalo, dostala jsem se do muzea v Terezíně. Mají tam originální svazek Pamětí.

Není však kompletní, chybí asi šest listů. Možná jsou v soukromých rukou a někdo ani neví, o jakou jde vzácnost.

Rytíř od Marie Terezie

V udržování rodového odkazu tedy jste z rodiny nejaktivnější?

Dá se říci že ano. Daczických už také moc není. Můj dědeček Mikuláš byl z pěti dětí. Prateta Marietta zemřela před pár lety a byla bezdětná. Ilka měla Downův syndrom a zemřela už dávno. Prastrýc Hugo měl syna Alvara, který byl bezdětný, a Jana, který už nežije. Zůstal po něm syn Jan, kterému se nedávno narodil syn Mikuláš a dcera Tereza. Prastrýc Bedřich emigroval v roce 1948 do Spojených států spolu se svými dvěma dcerami, které se provdaly a již se Daczické nejmenují.

A můj dědeček měl mého tatínka a staršího strýce Mikuláše, který také již zemřel. Po strýci zůstal syn Mikuláš, který však studuje v cizině. V Čechách je tedy jen moje rodina, má sestra, tatínek, maminka a tátův bratranec Jan s rodinou.

Oslovuje vás dnes někdo paní baronko?

Někdo mi dokonce říká hraběnko. Titul baron byl Daczickým udělen v roce 1814 na všechny linie rodu – po meči i po přeslici. Předtím jsme byli rytíři. Šlechtictví poprvé potvrdil císař Maxmilián II. Habsburský v roce 1571.

Do rytířského stavu byli příslušníci rodiny přijati až o dvě stě let později. Vlastnoručním podpisem to stvrdila tehdejší císařovna Marie Terezie.

Titul baron si tedy Daczičtí užili jen 104 roky, když prezident

T. G. Masaryk šlechtictví jako takové zrušil…

To je otázka, jestli šlechtické tituly byly opravdu právoplatně zrušeny. Může je zrušit jen ten, kdo je udělil. Ale Masaryk nebyl král ani císař, kteří je za zásluhy udělovali. Druhá věc je, co je vlastně titul. Je to Jeho Jasnost či Jeho Výsost. Baron je hodnost. Takže co se vlastně zrušilo? Tyto pochybnosti nejsou z mé hlavy. Už před lety se nad nimi zamýšlel Richard Händl na webu Historická šlechta.

Jste vdaná, přesto stále Daczická. Jak se jmenují vaše dcery?

Udržujeme tradici, takže příjmení mají po mně a mých předcích. Nedávno mě pětiletá dcera překvapila.

Chodí do Kühnova dětského sboru, a když jsem ji přivedla na zkoušku, zaslechla jsem, jak se hlásí: Veronika Daczická z Heslova. Doma jí naši historii nevtloukám do hlavy, ale asi ji bude zajímat.

První Kutnohorský kuřák

Co jí budete vyprávět o Mikuláši Daczickém z Heslova?

Všichni ho znají jako velkého bouřliváka, milovníka žen a vína. Traduje se také, že byl první kuřák v Kutné Hoře a v Čechách vůbec. Což je symbolické, dnes je tu jediná továrna na cigarety v Česku. Zapomíná se, že byl hodně vzdělaný a sečtělý. Poté, co se v mládí vybouřil, stal se spisovatelem.

Celý život ho ale pronásledovala šarvátka v krčmě. Šlechtic Felix Novohradský z Kolovrat se do něj pustil a Mikuláš si to nenechal líbit. Vyzval ho na souboj, při kterém soupeře smrtelně zranil. Rodina ho pak zažalovala. Byl několikrát vězněn, na kauce se dostal ven, ale stálo ho to hodně peněz. U soudu se obhajoval sám. Nakonec vdově Novohradské zaplatil 125 kop grošů, a tím došlo ke smíru.

Foto: H. Kalvachová

Uvádí se, že byl bezdětný. Byl to opravdu váš praprapra…prastrýc?

Nechce se mi věřit, že byl bezdětný, když byl takový prostopášník. Oficiálně ale dítě neměl. S rodinnými vztahy je to tak: Mikulášův otec Ondřej měl dvě ženy. Z prvního manželství s vdovou Annou Křivoláčkovou měl pět dětí. S druhou ženou Dorotou z Práchňan zplodil deset dětí a jedno z nich byl Mikuláš. Prvovozený syn z prvního manželství byl Tobiáš, který se jako jediný ze synů z prvního vztahu dožil dospělosti. My jsme větev po něm.

Mikulášův rodný dům je nádherně opravený. Není vám líto, že slavného rodáka moc nepřipomíná?

Ještě v době, kdy byl dům v zoufalém stavu, jsem uvažovala, že bychom si ho jako rodina dlouhodobě pronajali nebo odkoupili od města. Plánovala jsem, že by v něm bylo muzeum a centrum pro děti. Ale narodila se první dcera a měla jsem jiné starosti. Město nyní dům opravilo, ale stop po Mikuláši Daczickém tu opravdu moc není. Snažím se, aby u domu nebo uvnitř byla jeho busta. Ale po posledních diskusích bude spíše uvnitř, aby nedošlo k jejímu odcizení nebo poškození.

Jak jste s ní daleko?

Oslovila jsem místního sochaře a restaurátora Jakuba Ďoubala. Podle obrazu vytvořil maketu a teď řešíme, z jakého materiálu má busta být.

Samozřejmě je to i otázka peněz. Kdyby kutnohorští rodáci a místní firmy chtěli přispět, velmi bych to ocenila.

Na domě je vlastně erb Daczických, čerstvě zrestaurovaný a nepřehlédnutelný.

Však tam také už držel silou vůle, teď už zase dělá čest svému rodu.

Kde zapracovala genetika

Na filmovém plátně ztvárnil v Cechu panen kutnohorských, který režíroval Otakar Vávra, Mikuláše Daczického Zdeněk Štěpánek. Tolik zvučných jmen najednou, jak se vám film líbí?
Miluji ho. Vím, že Zdeněk Štěpánek tím filmem úplně žil. S rolí se chtěl co nejvíce ztotožnit. Chodil za mým dědečkem, aby mu vyprávěl o tom, jaký byl Mikuláš bonviván. Prý se celé hodiny díval na portrét Mikuláše, aby se s ním co nejvíce sžil.

Titul baron byl Daczickým udělen v roce 1814 na všechny linie rodu – po meči i po přeslici. Předtím jsme byli rytíři.

Dědil se bujarý společenský život z generace na generaci?

Tatínek byl zamlada hodně společenský. Genetika ale víc zapracovala u strejdy, který žil v Kanadě. Po listopadu se vrátil a užíval života. Zemřel na cirhózu jater. Ale aby to nevypadalo, že mí předci byli jen samý večírek – mnozí byli vážení občané, dokonce i ve službách císaře. Jeden z předků byl kutnohorský konšel a císařský rychtář, další císařský důstojník. Daczičtí byli také krajskými hejtmany.

Čest jménu Daczický právě nedělá víno Dačického pohár nebo pivo Dačický. To se už dávno nevaří v Kutné Hoře, ale v některém z tuzemských pivovarů kolosu Heineken. Používá se jméno s vaším svolením?

Ne, nikdy se nás na to nikdo neptal. To víno jsem nikdy nepila, jen vím, že nikdy nebylo nic moc. Daczickým kdysi patřil pivovar Lorec v Kutné Hoře. Ten je nyní v soukromých rukou a jak jsem nedávno slyšela, chtějí tam výrobu piva obnovit.

Jak se přihodilo, že Daczičtí přišli o zámek Kluky?

Když šel pradědeček baron Richard bojovat během první světové války, pronajal svá pole za 40 tisíc zlatých. Po válce je pachtýřovi ponechal za stejných podmínek. Neuvědomil si, že mezitím byla měna a pozemková reforma. Pachtýř se nezachoval vůbec solidně. Trval na smluvených podmínkách, i když už byly mimo realitu. Pradědeček pak zámek finančně neutáhl a musel ho prodat. Původně ho dostal od tety, které patřily čtyři zámky.

Škoda, že jste se nenarodila dříve, abyste majetek ohlídala.

Po celé generace nebyl v rodině žádný ekonom. Původně jsem chtěla být zvěrolékařkou, ale veterina není v Praze a nechtěla jsem být na koleji. Tak jsem se dala na daně. Ale zámek v Klukách se do našich rukou už nevrátí.

Mikuláš Daczický z Heslova (1555–1626)

Kutnohorský patriot, český vlastenec, uznávaný kronikář, básník, ale také bouřlivák, rváč, milovník žen a vína.

Právnické a literární vzdělání získal v kladrubském klášteře, kam byl dán na vychování. Než se v 35 letech oženil, žil bouřlivým životem. Později se věnoval sepisování kronikářských Pamětí, které zachycují události od roku 1278 do roku 1626, kdy zemřel. V Pamětech použil rodovou kroniku, s jejímž sepisováním začal jeho dědeček Mikuláš z Práchňan a navázal otec Ondřej Daczický, po první manželce řečený Křivoláček.

Paměti zachycují zejména historii Kutné Hory, ale také důležité události z Čech i jiných zemí (viz ukázky z Pamětí).

Jeho kniha veršů Prostopravda, která vznikla v letech 1619–1620, je považována za první sbírku básní českého autora v naší literatuře.

Foto: H. Kalvachová

Kateřina Daczická (40)

Plným jménem Kateřina Ludmila Anna Daczická z Heslova.

Je příslušnicí 13. generace šlechtického rodu Daczických, jehož zakladatelem byl Ondřej Daczicky z Hesslowa (1510–1571), zvaný Křivoláček.

Kateřina je potomkem z větve Tobiáše Daczického, staršího bratra Mikuláše.

Její praprarodiče, baron Richard Daczický z Heslova a německá baronka Helena Waldbott von Bassenheim, vlastnili zámek Kluky u Čáslavi, o který přišli. Dědeček Mikuláš a babička Anna, rozená Durasová, pak žili v Praze. Kateřina s rodiči a sestrou Barborou vyrůstala na Malé Straně.

Vystudovala Bankovní institut, soukromou vysokou školu v Praze. Je daňovou poradkyní a má vlastní účetní a daňovou kancelář Ambition.

Je vdaná. S manželem Pavlem má pětiletou dceru Veroniku Sofii a čtyřměsíční Terezu Sofii. Miluje golf, ráda cestuje, má ráda humor.

Článek vyšel 11. března 2016 v Dotyku č. 11/2016 a v Dotyku Styl Royal č. 3/2016.