Jenže do módy se dostal styl, který někteří korektně nazývají nekorektnost, ačkoli by se mělo na férovku mluvit spíš o staré známé bezohlednosti.

Bez skrupulí ji minulý týden „představil" posluchačům Českého rozhlasu Jan Chvojka, nový ministr pro lidská práva a šéf Legislativní rady vlády. „Chtěl bych více než můj předchůdce dát najevo, že nepomáháme jenom menšinám. Zapomínáme na práva většiny, která si to pak samozřejmě nemusí nechat ve volbách líbit a může to levici či naší straně ve volbách spočítat," vysvětlil opatrnou právnickou dikcí.

Na strunu voličské většiny zahrál Chvojka hned vzápětí, když za svou prioritu v oblasti lidských práv označil zpřísnění dohledu nad školní docházkou dětí v sociálně vyloučených lokalitách. Nic proti tomu, ale nepřísluší tento kurátorský přístup v demokratické zemi spíše resortům vnitra, školství či sociálních věcí než ochránci minorit?

Síla vítězí?

Sázkou na majoritu Chvojka samozřejmě neobjevil nic nového. Obhajobu většiny, většinových stereotypů, silných jedinců i názorových spřízněnců uvedl do polistopadové praxe už před čtrnácti lety Klausův a později i Zemanův Hrad.

Homofobní ministerský úředník Ladislav Bátora, vyznavač konspiračních teorií Petr Hájek, kluzký antisemita Adam B. Bartoš nebo nejnověji zdiskreditovaný hradní ceremoniář Jindřich Forejt – tito a další novodobí „disidenti" promptně nacházeli zastání u hlavy státu. Často na rozdíl od skutečně utlačovaných bezvýznamných občanů.

Podnikavým odsouzeným i dnes tu a tam ukápne z Hradu milost, před čtyřmi lety dokonce celá skupina obžalovaných z vlekoucích se byznysových kauz dostala amnestii.

Obhajobu většiny, většinových stereotypů, silných jedinců i názorových spřízněnců uvedl do polistopadové praxe už před čtrnácti lety Klausův a později i Zemanův Hrad.

Teď se ovšem tyto „protiproudní" představy o spravedlnosti stávají i oficiální ministerskou doktrínou. A to jenom proto, jak přiznal nový ministr Chvojka, aby to voliči jeho sociální demokracii ve volbách nespočítali!

Přitom právě vinou různých politických korouhviček a podkuřovačů většinovému mínění se z donedávna okrajových pokusů rozleptat osvědčený poválečný důraz na křesťanské hodnoty milosrdenství či obětavosti stal už téměř evropský i americký mainstream. „Západ tu není od toho, aby spasil celý svět, když to zkusí, zajde sám," přisadil si nedávno třeba politolog Petr Robejšek, mentor nově zakládané partaje Realisté. Čecháčkovská věta jak vystřižená z druhé republiky.

Mají ale podobně rezignovat na idealismus a humanismus i tradiční politické strany, jako je sociální demokracie?

Může být, že většina českých voličů už opravdu touží skoncovat s pozitivní diskriminací sociálně nepřizpůsobivých či Romů. A možná by si na to ráda povolala autoritu se silnou rukou, stejně jako to chtěla značná část německé, italské, rakouské či španělské populace mezi válkami před osmdesáti lety. Jenže tito lidé u voleb stejně nevsadí na kováříčka v podobě nekorektní ČSSD, protože si mohou vybrat hned z několika nekorektních kovářů. Stejně tak ani poválečné nadbíhání demokratických stran většinovým rovnostářským náladám u nás neodvrátilo nástup bolševiků.

Zkrátka a dobře, chce-li sociální demokracie aspoň stáhnout preferenční náskok Babišova hnutí ANO, měla by se držet svého kopyta a nechytračit s napodobováním nekorektní konkurence. Tedy pokud nějaké své „kopyto" ctí a netřese se jenom o volební výsledek.