Čí jsou děti ze zkumavky

23. prosinec 2015 četba na 28 minut

Poslanecká sněmovna má rozhodnout, zda prolomit anonymitu dárců spermií a vajíček. Je to ale jen jedna z mnoha etických otázek souvisejících s asistovanou reprodukcí. V Česku jsou odsouvány na vedlejší kolej. Choulostivým tématem se stávají pro vicepremiéra a miliardáře Andreje Babiše, který začal budovat své „oplodňovací" impérium.

Muž středního věku sedící v poloprázdné hospodě. U rozpitého piva nás nechává nahlédnout do své nejintimnější komnaty. Ani jedno ze tří malých dětí, jejichž fotky má zasunuty v peněžence, by mu z hlediska genetiky nemělo říkat táto. Jejich biologickým otcem je někdo jiný. On sám netuší, kdo.

K početí došlo ve zkumavce – vlastně v Petriho misce – na jedné z pražských klinik, a to s pomocí darovaného spermatu.

„Zjistili mi neplodnost. S manželkou jsme to nikomu neřekli, příbuzným ani kamarádům. Ti jen vědí, že jsme byli už několikrát na umělém oplodnění,“ svěřuje se a upíjí ze sklenice.

Přesto „své“ děti nadevše miluje. Ještě před deseti lety by prý nevěřil, že bude mít nakonec tak početnou rodinu. Jestli si ale něčím jistý není, pak tím, zda by bylo moudré tajemství o původu potomkům svěřit. Netuší, jak je přijmou a co v nich taková informace vyvolá.

Je to ale jen jedna z mnoha složitých otázek souvisejících s tím, že už zhruba každý pátý či šestý český pár musí řešit problém neplodnosti. Čtyři až pět dětí v každé české školní třídě vzniklo metodou IVF (in vitro fertilizace). Dost na to, aby tato zkumavková generace, která už dorůstá do věku, kdy by již sama měla začít plodit děti, přestala být přehlížena.

Asistovaná reprodukce v datech

1978 Rok, kdy se narodilo první dítě ze zkumavky. Byla jím Britka Louise Brownová, jejíž rodiče se o potomka neúspěšně pokoušeli devět let (žena měla nenávratně neprůchodné vejcovody). Lékař Robert Geoffrey Edwards v roce 2010 získal Nobelovu cenu za fyziologii a lékařství.

1982 V ten rok se narodilo první české dítě ze zkumavky. Šlo o chlapce a narodil se v Brně. Rodiče si přáli zachovat jeho anonymitu. S jeho příchodem na svět je spjat lékař Ladislav Pilka, který loni zemřel.

1994 V tento rok bylo v Česku legalizováno umělé oplodnění z darovaného vajíčka. Spermie mohly být darovány už předtím.

Reprodukční medicína přináší stále sofistikovanější možnosti, jak pomoci „stvořit“ nový život. Mnohdy i rodičům, nad jejichž rozmnožovacím potenciálem by

ještě nedávno odborníci lámali hůl. Svého vlastního potomka si teoreticky mohou pořídit ženy po přechodu i bez dělohy, muži po své vlastní smrti, gayové i lesbičky.

Úměrně tomu, jak se rozvíjejí laboratorní metody plození, vyvstávají však další a další morální dilemata. Odpověď na ně hledají lékaři, filozofové, teologové, ale i samotní klienti IVF

klinik. Každý má nastavenu svou vlastní hranici, kam až lze v touze po dítěti zajít (viz Otazníky kolem spermií a vajíček). Je přitom zřejmé, že tato bariéra se v čase spíše posouvá.

Podle švýcarského modelu

Pokud by platila novela zákona, kterou připravila šestice konzervativních poslanců napříč politickým spektrem, v úvodu zmíněné dilema ohledně identity biologických rodičů by už asi nikdo v budoucnu neřešil.

Děti počaté z darovaných spermií či vajíček by měly možnost své pokrevní rodiče poznat a vyhledat, ocitnout se jim tváří v tvář. Až by dosáhly hranice dospělosti, měly by totiž nárok získat identifikační údaje o dárci uložené povinně na matrice (v oddělené databázi).

Budou o to ale zkumavkové děti stát? Unesou to ony? Unesou to dárci zárodečných buněk?

„Moderní psychologické směry jednoznačně zastávají názor, že dítě má vyrůstat v pravdě. Ta by mu měla být sdělena samozřejmě citlivě, třeba i za účasti psychologa,“ říká poslankyně Jitka Chalánková z TOP 09, profesí lékařka, jedna z autorek navrhované novely zákona o specifických zdravotních službách.

Už zhruba každý pátý či šestý český pár musí řešit problém neplodnosti.

Jako hlavní důvod této legislativní iniciativy vedle práv dětí na informace o předcích uvádí snahu o zamezení incestu. Nikdo dnes totiž není schopen zjistit, zda třeba anonymní dárce spermatu není blízký příbuzný s ženou, která je na klinice IVF přijímá. Nebo zda mezi snoubenci není příbuzenský vztah, když jeden z nich má anonymního otce či matku.

„Taková pravděpodobnost je ale naprosto mizivá. Je to podobné riziko, jako když se nějaké dítě narodí z mimomanželského vztahu a nikdo o jeho skutečném původu nic neví,“ oponuje Hana Višňová, vedoucí lékařka a zakladatelka pražského centra asistované reprodukce IVF Cube.

Spolu s dalšími odborníky-lékaři ze své branže navrhovaný zákon odmítá. Myslí si, že předkladatelům ve skutečnosti vůbec nejde o práva dětí ze zkumavky, ale hlavně o to, aby asistovanou reprodukci „zpátečnicky“ omezili či zastavili.

„Bude to stejné jako v Chorvatsku a Slovinsku, kde anonymitu také prolomili a výsledkem je, že tam nenajdete jediného ochotného dárce. Lidé, kteří po dítěti marně touží, jsou pak nuceni cestovat do zahraničí, třeba až někam do Španělska,“ varuje před důsledky Tonko Mardešić, jeden ze zakladatelů reprodukční medicíny v Česku a také spolumajitel klinik Pronatal.

Pro lékaře s chorvatskými kořeny, jenž se v Česku v roce 1994 zasadil o legalizaci IVF z darovaných vajíček, představují část klientely právě páry ze země jeho předků, která je daleko méně liberální než ČR.

Osmapadesátiletá poslankyně Chalánková, sama matka čtyř dětí počatých ještě „přirozenou“ cestou, připouští, že není fanynkou plození v laboratoři.

Asistovaná reprodukce v číslech

350 000

Zhruba tolik dětí ze zkumavky se každým rokem narodí na celém světě.

3000–5000

Tolik dětí ze zkumavky se ročně narodí v Česku (celkově se v ČR za rok narodí asi 100 tisíc dětí).

42

Tolik je v Česku center asistované reprodukce (neoficiální údaj).

15

Zhruba tolik procent párů je nyní v Česku neplodných. Číslo se neustále zvyšuje.

39

Mezní věk ženy v Česku, kdy umělé oplodnění hradí zdravotní pojištění.

49

Mezní věk, kdy žena může být ještě léčena a účastnit se asistované reprodukce.

Ale jedním dechem dodává, že to s tímto zákonem nemá vůbec nic společného. „Navrhujeme pouze to, co je běžné v řadě jiných evropských zemí,“ zdůrazňuje a poukazuje na to, že první zemí, která prolomila anonymitu dárců, bylo už v osmdesátých letech minulého století Švédsko. Zaštiťuje se i praxí ve Finsku, Rakousku, přičemž říká, že český návrh je vlastně opsaný ze švýcarské legislativy.

Existuje prý jediný rozdíl. Švýcaři mají v zákoně, že sperma od jediného dárce může být použito ke zplození maximálně osmi dětí. Český návrh je v tomto směru přísnější a hovoří o tom, že „zárodečné buňky jednoho anonymního dárce lze použít k vytvoření nejvýše osmi lidských embryí“.

Proč pomáhat stárnoucím rodičům?

Vzhledem k praxi IVF klinik (relativně málo embryí nakonec přežije a dokáže se uhnízdit v děloze), by to vyšlo tak na jedno, maximálně dvě děti od jednoho dárce. „To ale není věc, která by nešla upravit,“ brání předlohu Chalánková. Je prý schopna v zájmu dosažení konsensu akceptovat celý švýcarský model. Za úspěch by ale momentálně pokládala i to, pokud by se návrh zákona dostal alespoň sítem prvního čtení a mohla se o něm rozproudit nějaká veřejná debata.

Hladinu veřejného mínění nadzvedla už Chalánkové stranická kolegyně a spoluautorka návrhu Nina Nováková, která prohlásila, že „bychom měli dělat jiné věci pro reprodukční zdraví než to, že stárnoucím rodičům pomáháme, aby mohli mít dítě“.

Dobře pojmenovala jen jednu z příčin reprodukčních potíží – velmi pozdní snahu o početí.

Vlastního potomka si teoreticky mohou pořídit ženy po přechodu i bez dělohy, muži po své vlastní smrti, gayové i lesbičky.

Průměrný věk klientek center asistované reprodukce se alarmujícím způsobem zvyšuje, nyní se pohybuje někde mezi 36 až 38 lety. Přibližuje se tak hraniční čtyřicítce, kdy se plodnost začíná prudce snižovat a navíc případné těhotenství se stává stále riskantnější.

Poslankyně Nováková ale zapomíná na další podstatné faktory – neplodnost je prokazatelnou a prokázanou civilizační chorobou, zejména muži mají čím dál méně životaschopných spermií se stále horší pohyblivostí. Určitě nejde jen o vlastní pohodlí, užívání si mládí a svobodné rozhodování, jak také politička naznačuje.

Pokud dnes totiž chce žena vystudovat vysokou školu a alespoň částečně se uchytit na trhu práce, dříve než po třiceti může mít dítě jen stěží. Sotva je schopna zakládat rodinu mezi 20 až 25 lety, což je z hlediska plodnosti ideální věk. Jde tedy o daleko závažnější a hlubší celospolečenský problém.

Jaký jiný recept odpůrci navrhují, pokud česká demografická křivka nemá být z hlediska stárnutí populace ještě dramatičtější, než je už nyní? Uspokojivá odpověď zatím nepřichází.

Baby(š) boom

To nic nemění na faktu, že neexistuje důvod, proč by návrh na zrušení anonymity dárců neměl být ve sněmovně řádně prodiskutován. Ať už je výsledek jakýkoliv.

První zemí, která prolomila anonymitu dárců, bylo už v osmdesátých letech minulého století Švédsko.

Je otázkou, jak se k věci postaví poslanci hnutí ANO, zvláště jeho předseda Andrej Babiš, který se zde ocitá v dalším ze svých mnoha konfliktů zájmů. Prolomení anonymity by zcela jistě poškodilo byznys českých center asistované reprodukce, přičemž miliardář Babiš je v tuto chvíli jejich největším vlastníkem. Už téměř každé druhé české dítě ze zkumavky pochází z některé z Babišových klinik (více viz Babiš: Tatíček nové generace).

***Profesor genetiky s kontroverzními názory

Do vášnivé diskuse o neomezených ambicích vědeckého výzkumu a mantinelech morálky přispívá výrazně například George Church, americký profesor genetiky na Harvard Medical School.
Veřejné mínění již dokázal pozdvihnout svými vizemi o vzkříšení neandrtálců či mamutů. Do stejné velmi kontroverzní přihrádky patří i plány (nejen jeho pracoviště) ohledně oprav lidské DNA a výrobě strojírensky dokonalých dětí.
Nejde už pouze o odhalování nebezpečných mutací, ale o opravu lidského genomu, tak aby „chyby" nezatěžovaly příští generace.
Takové technologie by rodiny mohly definitivně zbavit metel, jako je třeba cystická fibróza či geneticky vyvolaná forma rakoviny prsu. Vize genetiků směřují též k instalaci genů, které zabezpečí celoživotní ochranu před infekcí, Alzheimerovou chorobou či účinky stárnutí. Že se tím lidstvo postupně může dostat na velmi tenký led, je zřejmé.

Další informace ZDE***

„Pokud by takový zákon prošel, bude to znamenat, že Češi budou muset jezdit za těmito službami do zahraničí. Ale kdo si to bude moci dovolit? Jenom bohatí lidé, chudí budou mít smůlu. To je cílem těch šesti poslanců?“ připojuje se k odpůrcům navrhované novely a snaží se celé věci dodat další etický rozměr František Tregler, investiční ředitel Babišova fondu Hartenberg.

Nelehkých otázek, které v souvislosti s asistovanou reprodukcí čekají na svou odpověď a právní ukotvení, je ale široká paleta. A bude jich přibývat. Je přitom poměrně příznačné, že v Česku jsou tato témata odsouvána do ústraní, byť se dramaticky a bytostně dotýkají práv tisíců lidí. Narozených, i těch ještě (a možná nikdy) nenarozených.

Nenápadná legalizace pronájmu dělohy

Česká legislativa a česká veřejná debata zcela pokulhává za realitou. Nikdo jasně neříká, co je v tomto oboru ještě možné a co už je za hranou, na čem lze vydělávat a kam byznys nepatří.

Jde třeba o náhradní mateřství. V Česku, na rozdíl od řady jiných zemí, až doposud nebylo nijak právně ukotveno. Stát se tváří, že nic takového vlastně neexistuje, přičemž občané logicky vycházejí ze základní premisy svobody, co není zakázáno, je dovoleno. Pronajmout si dělohu – tak jak se to masově děje hlavně v Indii, kde místní chudé ženy nosí děti bohatým bezdětným párům ze Západu – i u nás lze. Za odnošení dítěte se platí statisícové částky.

Pokud jde o právní stránku věci, své o tom ví brněnský advokát Lukáš Prudil, jehož kancelář už několik let pomáhá párům, které

se z různých důvodů snaží touto cestou přivést na svět potomka. Třeba kvůli tomu, že žena nemá dělohu nebo je po onkologické léčbě. Celkově prý už jde o několik desítek dětí, každý rok prý přibývá 10 až 20 dalších.

„Obracejí se na nás biologičtí rodiče, případně i s náhradní matkou či se svými rodinnými příslušníky,“ popisuje advokát své klienty. Náhradní matkou se totiž může stát i někdo z rodiny.

Průměrný věk klientek center asistované reprodukce se alarmujícím způsobem zvyšuje.

***Jak se „vyrábějí“ děti klasickým způsobem a jak ve zkumavce***

Český velmi kostrbatý postup je takový, že náhradní matka se po porodu dítěte zřekne. To je pak adoptováno svou biologickou matkou (někdy i otcem, záleží, zda je náhradní matka vdaná, pokud ne, je už od počátku jako otec uveden v rodném listě ten biologický). O tomto poněkud absurdním osvojení dítěte vlastními rodiči pak rozhoduje soud.

„Pokud je mi známo, ve všech případech bylo osvojení soudem vysloveno bez jakýchkoli výhrad,“ uvádí advokát Prudil. Neví ani, že by se někdy celý proces „zadrhl“.

Ale co není, může být. Vyvstává stále mnoho otázek pro případy, kdy se náhradní matka dítěte nakonec nezřekne či těhotenství bude spojeno s nečekaně vysokými náklady, které biologičtí rodiče nebudou schopni uhradit. Nebo se stane – což je známo ze zahraničí –, že se narodí postižené dítě, které nikdo nechce. Ani biologická matka, ani náhradní.

Dosavadní naprosté právní vakuum bylo ovšem nedávno velmi nenápadně vyplněno – aniž by se o tom šířeji diskutovalo – v novém Občanském zákoníku. O náhradním mateřství se totiž krátce zmiňuje paragraf 804, kde se hovoří o tom, že osvojení je vyloučeno mezi osobami spolu příbuznými v přímé linii a mezi sourozenci, přičemž „to neplatí v případě náhradního mateřství“.

Podle názoru advokáta Prudila je tímto také definitivně dáno, že pronájmy dělohy jsou i v Česku zcela legální. Ovšem drobná zmínka v zákoníku sotva může být tečkou za touto extrémně složitou problematikou.

Pomohou kamarádi či falešné partnerky

S náhradním mateřstvím může úzce souviset i přivádění dětí na svět homosexuálními páry.

V některých zemích například lesbičky mohou přijít na IVF kliniku přímo, bez jakéhokoliv partnera (např. Belgie či Dánsko).

U nás to sice oficiálně nelze, každá musí přijít s nějakým mužem, ale opět omezení platí jen de iure. Jak popisují někteří lékaři, když do IVF klinik přijde lesbička se svým kamarádem, nikdo jí nedokáže, že spolu nežijí a tudíž nemá na oplodnění nárok. „Případně se sami doma inseminují darovaným spermatem, které jim kamarádi přinesou,“ dodává poznatky z praxe zkušený pražský lékař.

Domoci se vlastního dítěte jsou při troše úsilí schopni i dva muži. „Přišli sem k nám například dva chlapi, na první pohled bylo zřejmé, jaké jsou orientace.

Etické mantinely si v době relativizace hodnot a rozvolňování rodinných modelů musí každý nastavit především sám.

Asistovaná reprodukce v cenách

60 000–70 000
Tolik korun zhruba stojí v Česku jeden „oplodňovací" cyklus. Pojišťovna od roku 2012 finančně přispívá maximálně na 4 cykly (pokud žena souhlasí s transferem jediného embrya v prvních dvou cyklech), a to ve výši 26 tisíc korun na cyklus, k tomu pak ale ještě částečně přispívá na léky.

1000
Tolik korun zhruba dostanou v Česku dárci spermatu za jeden odběr (kompenzace nákladů).

15 000–25 000
Tolik korun dostávají za jeden odběr dárkyně vajíček (kompenzace nákladů).

Ten jeden říkal, že partnerka přijít nemohla, tak si s sebou vzal na úvodní konzultaci kamaráda, který tomu prý rozumí lépe než on. Na další schůzku přišel už jen jeden z nich s nějakou ženou, ale ti dva se k sobě od pohledu vůbec nehodili,“ říká odborník z jednoho IVF centra.

Podle jeho odhadu ona žena pouze za peníze odnosí dítě, po porodu se jej zřekne, právně pak připadne jejímu fingovanému partnerovi a ve skutečnosti bude vyrůstat v homosexuální domácnosti.

„To je holý fakt. Je z toho zřejmé, že kdo touží po dítěti, je často ochoten překonat jakékoliv překážky. My můžeme jen moralizovat, ale jak mám zkušenosti, všichni moralizují jen do té doby, než se to týká jejich vlastní rodiny. Potom se k těmto věcem staví zcela jinak,“ dodává zmíněný lékař.

I doktoři tápou

Zkušenosti s korekcí černobílých soudů o reprodukční medicíně má také lékařka Hana Višňová. Není prý nic neobvyklého, že k nim na kliniku chodí na umělé oplodnění i lidé věřící, kteří by to správně měli mít zapovězeno. „Zahraniční klienti po nás často chtějí na mapě ukázat, kde najdou Pražské Jezulátko, aby se u něj před embryotransferem ještě pomodlili,“ uvádí.

Na dokreslení současné nejednoznačné situace i na straně lékařů vzpomíná, jak byla loni na mezinárodním kongresu v Římě, přičemž část gynekologů a porodníků šla posléze na audienci k papeži. Chce tím jen naznačit, že realita je daleko složitější, než se to může jevit třeba z poslaneckých lavic.

Etické mantinely si v době relativizace hodnot a rozvolňování tisíciletých rodinných modelů musí každý nastavit především sám. I sami lékaři mnohdy tápou a nedokážou se shodnout, kam až lze v jejich oboru zajít.

S náhradním mateřstvím může úzce souviset i přivádění dětí na svět homosexuálními páry.

Mnozí neskrývají obavy především z takzvané preimplantační genetické diagnostiky, která na jedné straně umí odhalit vrozené dispozice k závažným chorobám, přičemž ale není vůbec jisté, kdy a zda vůbec se nemoc rozvine. Embryo pak nedostane šanci k životu jenom proto, že nese nějaké riziko (více viz Odstartovalo v Číně genetické vylepšování člověka?).

Některé nově vyvíjené metody přitom mají umožnit nejen nalezení příslušné genetické mutace, ale i dokonce opravy toho, co příroda „pokazila“ – zásahy do genomu za účelem odstranění vad a poruch. Ještě větší obavy vyvolává takzvaná pozitivní selekce embryí. Mnozí v ní už spatřují eugeniku a nacistické metody šlechtění dokonalého člověka a nadřazené rasy.

Velká rizika v tomto směru vidí i přednosta Ústavu etiky 3. lékařské fakulty Univerzity Karlovy Marek Orko Vácha (viz Strach z nové Osvětimi). „Diskuse o těchto otázkách by se měla určitě vést. Třeba o tom, zda máme brát šanci na život embryu, které je sice nositelem nějaké genetické mutace, ale případná nemoc se může rozvinout až někdy v 50 či 60 letech, přičemž do té doby může žít ten člověk velmi kvalitní život,“ vkládá se do debaty i docent Tonko Mardešić z kliniky Pronatal.

„Očekávám, že se do budoucna stane naprostým standardem genetické vyšetření na chromozomální úrovni, ale to je podstatný rozdíl oproti zkoumání jednotlivých genů. Rozhodně se nebojím toho, že by se někde začali ‚vyrábět\' modroocí blonďáci,“ věří Mardešić.

Jisté ale je, že se zde rozvíjí obor, kterému klasický pohlavní akt, se všemi svými genetickými riziky, sotva ještě bude schopen konkurovat.

Více se Dotyk tomuto tématu věnoval v čísle 23/2013.

Otazníky kolem spermií a vajíček

Statut embrya

Prvotní otázka směřuje k tomu, jak vlastně pohlížet na lidské embryo. Střetává se zde široké spektrum světonázorů, liberální i konzervativní.
Jedni vidí už v tomto zárodku počátek lidského života, a proto si již od početí zaslouží plnou ochranu. Proti tomu stojí čiré technické stanovisko, že embryo před transferem má statut léčebného buněčného přípravku.
Určitým poměrně široce akceptovaným kompromisem je postoj, že i embryo před transferem má status „potenciální" lidské bytosti. Vychází z toho, že teprve až kolem patnáctého dne se začnou tvořit první primitivní nervové buňky a můžeme tak hovořit o základních obrysech „lidství". Jisté je, že tento spor bude těžko někdy definitivně vyřešen.

Dárcovství spermií a vajíček

Mnoho neplodných párů řeší svůj problém i tím, že využívá darovaných spermií a vajíček. Do procesu plození dětí tak vstupuje třetí člověk stojící mimo manželství (partnerství).
Jak se s tímto faktem jednou vyrovnají dospívající děti ze zkumavky, pokud budou s touto skutečností seznámeny? Nebudou mít problémy s vlastní identitou? Mají právo svého biologického rodiče poznat? Jak svou roli přijmou rodiče (faktičtí i biologičtí)?
Prolomení anonymity dárců, ke kterému poprvé přistoupili ve Švédsku a postupně se touto cestou vydaly i další země, vyvolává jak pozitivní, tak i veskrze negativní reakce. V případě schválení lze nepochybně očekávat prudký pokles zájmu o dárcovství, které nyní zejména studenti považují za poměrně atraktivní možnost přivýdělku.

Přebytečná embrya

Hormonální stimulace vede u žen k vyššímu počtu uvolněných vajíček, což v praxi zpravidla znamená i větší počet embryí. Část může zůstat nevyužita, zamrazena v tekutém dusíku. Takto mohou zůstat uskladněna i mnoho let. Pokud už nejsou využita k oplodnění, vyvstává otázka, co s nimi.
Možností je darování jinému neplodnému páru, dát svolení k jejich využití pro výzkumné účely či k jejich likvidaci. To je pro mnohé rodiče nepochybně podobně stresující a frustrující jako interrupce.
České zákony umožňují klinikám embrya zlikvidovat po deseti letech, pokud rodiče nereagují na dvě prokazatelně zaslané písemné výzvy. Etický problém nastává i tehdy, když se rodiče během pobytu embrya v dusíku rozvedou či některý z nich zemře. Teoreticky se někdo může stát rodičem i po své smrti, ovšem musí k tomu dát výslovný souhlas za svého života.

Redukce vícečetných těhotenství

Tento problém je celkem snadno řešitelný tím, že se standardem stane přenos jediného embrya. Napomáhají tomu velmi dobře čistě ekonomické stimuly, jak se to prokázalo i v České republice. Tím, že pojišťovny od roku 2012 českým ženám přispívají až na čtyři cykly (místo dřívějších tří) – pokud se v prvních dvou cyklech rozhodnou pro přenos jediného embrya –, většina dnes volí tuto variantu.
Dramaticky se to odrazilo i v poklesu počtu vícečetných těhotenství, který se v roce 2013 snížil na úroveň roku 2004, když předtím čísla neustále rostla. Narození dvojčat a dalších vícerčat může být sice pro rodiče nádhernou událostí, ovšem lékaři v tom vidí hlavně komplikace a také dramaticky vyšší náklady na poporodní péči v inkubátorech.

Náhradní matky

Pro ženy, které kvůli rakovině přišly o dělohu, případně se jim nikdy nerozvinula, je mnohdy jediným řešením náhradní mateřství. Zcela jiný případ ale je, pokud se pro takový způsob mateřství rozhodne žena kvůli své kariéře.
Takzvaný pronájem dělohy, z něhož se stal celosvětový fenomén, se používá i v Česku, ačkoliv se tato metoda stále nachází v právním vakuu. Jak prožívá svou graviditu žena, která ví, že se dítěte po porodu bude muset vzdát?

Jestliže by bylo odsouhlaseno prolomení anonymity dárců spermií a vajíček, logicky by měla přijít na přetřes otázka, zda má dítě také právo poznat svou náhradní matku.
Náhradní mateřství v celosvětovém měřítku více než co jiného zavání průmyslovou výrobou, kde na jedné straně stojí bohatí, kteří si to mohou dovolit, a na druhé straně chudé ženy, které zde vidí šanci, jak se ekonomicky pozvednout.

Genetická diagnostika

Zcela samostatnou kapitolou je laboratorní výzkum embryí z hlediska přenosu některých dědičných chorob. I mnozí čeští lékaři připouštějí, že mají závažný problém najít míru toho, co je ještě morálně akceptovatelné.
Debatu na toto téma rozvířila i americká herečka Angelina Jolie. Ta v květnu 2013 oznámila, že si nechala preventivně odstranit obě prsa. Rozhodla se tak po sdělení lékařů, že má 87% riziko vzniku rakoviny prsu kvůli mutaci genu BRCA1. Rakovinou prsu i vaječníků trpěla její matka, která zemřela v 56 letech. Rakovina vaječníků byla i příčinou úmrtí babičky, která skonala ve 45 letech. Jolie si proto nechala odstranit i vaječníky.
Dnes se již tato prevence může dělat na embryonální úrovni. Riziko by bylo definitivně zažehnáno tak, že by se Angelina vůbec nenarodila.

Oprava „vadné" DNA

V USA či Číně už započaly kontroverzní vědecké výzkumy, které mají umožnit opravu vadné DNA u zárodečných buněk či embryí. Značnou pozornost v minulých týdnech vyvolala i zpráva z Velké Británie, kdy britský parlament jako první na světě schválil možnost využití mitochondriální DNA od dárkyně v případech, kdy matka je nositelkou nějaké závažné mitochondriální choroby.
Nový vědecký postup má pomoci ženám, jako je Britka Sharon Bernardiová. Ta přišla o všech svých sedm dětí kvůli dědičné nemoci, která se přenáší jen z matky (právě skrze mitochondriální DNA) a poškozuje mozek, svaly, srdce a oči potomků.

Výběr pohlaví dítěte

V řadě kultur, třeba v Číně, má syn daleko vyšší hodnotu než dcera. I proto se v nich daří interrupcím. Metody asistované reprodukce mohou jít těmto tužbám vstříc.
Přestože je ustanoveno, že techniky asistované reprodukce nesmí být použity k získání poznatků o vlastnostech budoucího dítěte, tedy ani za účelem výběru pohlaví (s výjimkou vážných dědičných chorob vázaných na pohlaví), v mnohých zemích, právě třeba asijských, je tato etická bariéra už prolamována. Že by to časem mohlo narušit planetární rovnováhu pohlaví, je nabíledni.

Mikromanipulace

Embryolog se dnes stává tím, kdo nahrazuje přírodní procesy, které zatím nebyly zcela rozkódovány. Třeba, když vpravuje jehlou jedinou vybranou spermii do cytoplazmy vajíčka. Nebo v případě, že je narušován vaječný obal embrya, aby bylo embryu umožněno se z obalu uvolnit. I v tomto směru se reprodukční medicína vystavuje kritice, že narušuje přírodní řád.