Třetí svět

Čína se bojí svobodných provincií

10. listopad 2016 četba na 9 minut
Tibetské vlajky

Tibetské vlajky

Foto: Shutterstock

Nejen Tibet je pro čínské komunisty červeným hadrem, který v nich vzbuzuje až hysterické reakce při zmínkách o posilování autonomie a lidských práv v regionech, kde vládnou. „Říše středu" se snaží potlačovat jakékoliv odstředivé tendence i na mnoha dalších územích – od Hongkongu po Vnitřní Mongolsko.

Šéfové čínského parlamentu tento týden zbavili funkce dva nové zákonodárce hongkongského regionálního parlamentu, kteří trvali na nezávislosti této bývalé britské kolonie. Stálý výbor Všečínského shromáždění lidových zástupců prohlásil, že se vyhození zákonodárci sami „diskvalifikovali z funkcí", do nichž byli nedávno zvoleni, když odmítli slíbit věrnost Pekingu, jak požaduje i hongkongská ústava.

Čína se snaží v zárodku potlačovat jakékoliv náznaky separatismu. Vedení země, která je s rozlohou přes 9,5 milionu km2 čtvrtou největší na světě a počtem obyvatel téměř 1,4 miliardy dokonce světovou jedničkou, je na „odstředivé tendence" mimořádně citlivé.

Dalajláma chce pro Tibet více autonomie a dodržování lidských oráv - o jeho samostatnosti ovšem nemluvíDalajláma chce pro Tibet více autonomie a dodržování lidských práv – o jeho samostatnosti ovšem nemluví.Autor: vipflash/Shutterstock

Regionů, kterým nadvláda Pekingu nevyhovuje, je přitom víc než dost. Zdaleka to není jen Tibet a dalajláma, jehož nedávná návštěva Prahy vzbudila emoce i na české scéně.

Čínská lidová republika se člení na 23 provincií. Reálně jich však je jen 22, protože Tchaj-wan je fakticky stále samostatný, pod kontrolou tzv. Čínské republiky. Dále existuje pět autonomních oblastí, čtyři přímo spravovaná města a dvě tzv. zvláštní správní oblasti – Macao a Hongkong.

Je sice pravda, že v čele provincií stojí provinční vláda vedená guvernérem, reálně je však tato vláda vždy podřízena provinčnímu výboru Komunistické strany Číny v čele s prvním tajemníkem partaje. Slova o respektování autonomie či slogany typu „jedna země, dva systémy", které mají platit například pro Hongkong, jsou proto často jen formalitou. Čína je prostě velmoc, a to navíc komunistická. Takže uniknout z jejího sevření se zdá nemožné.

Čínský vůdce Mao vnutil komunistický systém celé zemiČínský vůdce Mao vnutil komunistický systém celé zemi.Autor: Krzysztof Stepien/Shutterstock

Jiný status Hongkongu a Macaa

Faktem ovšem je, že i mezi ovládanými oblastmi je Peking nucen rozlišovat, jak tvrdý postup zvolí. Hongkong a Macao mají skutečně jiný status.

Hongkong byl připojen k lidové Číně v pozici zvláštní správní administrativní oblasti roku 1997, Macao o dva roky později. Obě území mají stále velkou autonomii. Zaručuje to i čínská ústava. Právě v duchu hesla „jedna země, dva systémy" bylo oběma teritoriím zaručeno setrvání ekonomického a právního systému. V zahraniční politice jednají samostatně v otázkách vízové povinnosti, samostatně se účastní mezinárodních sportovních soutěží.

Macao má status speciální správní oblastiMacao má status speciální správní oblasti.Autor: Shutterstock

Jenže – v obou oblastech jsou také posádky čínské Lidové osvobozenecké armády. Ty mají zodpovídat za jejich ochranu, nevměšovat se do vnitřních záležitostí. Jak si komunisti přestavují „nevměšování", to je však bohužel už historicky ověřeno v mnoha částech světa. Především obyvatelé Hongkongu se obávají toho, že za pár let se jejich stále ještě relativně svobodná země bude muset Pekingu zcela podřídit.

Když letos v květnu přijeli do Hongkongu vysocí čínští potentáti, hongkongské pročínské úřady podle médií dokonce v oblasti okolo vládních budov nařídily přilepit dlažební kostky pevně k chodníku, aby je demonstranti nemohli vytrhat a házet na soudruhy z Pekingu, jak se to stalo už několik měsíců předtím…

Panoráma HongkonguPanoráma HongkonguAutor: Shutterstock

Stejný scénář – totiž formálně heslo „jedna země, dva systémy" – chystají čínští komunisté i pro Tchaj-wan. Na rozdíl od Macaa a Hongkongu ovšem v tomto případě nemají v ruce žádný mezinárodně uznávaný dokument, který by jim ostrov umožňoval legálně ovládnout.

Demonstrace síly na Tchaj-wanu

Oficiálně je na Tchaj-wanu Čínská republika. Je to nejstarší republika ve východní Asii, formálně vyhlášená už 1. ledna 1912. Roku 1945 získala tato Čínská republika zpět ostrov Tchaj-wan (dříve Formosa), který byl od roku 1895 součástí Japonského císařství.

V roce se 1949 vojenské jednotky věrné Čínské republice s vůdcem Čankajškem stáhly z pevniny právě na ostrov Tchaj-wan a vládu nad kontinentální Čínou převzala Čínská lidová republika. Ta ovšem legitimitu Čínské republiky nikdy neuznala a označuje celá desetiletí Tchaj-wan za své území. Samotný Tchaj-wan (patří k němu ještě několik menších ostrůvků) se postupně demokratizoval, dnes na něm fungují desítky politických stran, a z toho dokonce i dvě komunistické partaje. Jedna je pro spojení s Pekingem, druhá pro udržení nezávislosti.

Peking se všemožně snaží Tchajwancům dávat najevo, že konec jejich samostatnosti je nevyhnutelný. Při posledních volbách, v nichž nakonec zvítězila prezidentka Tsai Ying-wen z Demokratické pokrokové strany, tradičně podporující nezávislost ostrova Tchaj-wanu, lidová Čína uspořádala u ostrova aspoň vojenské cvičení jako demonstraci své síly.

Moderní most v hlavním tchajwanském městě TaipeiModerní most v hlavním tchajwanském městě TaipeiAutor: Shutterstock

Tlak na muslimy ve Východním Turkestánu

Zatímco na Tchaj-wan se pekingští komunisté zatím nedostali, už v roce 1949 se jim podařilo vojensky ovládnout tzv. Východní Turkestán, zvaný též Ujguristán. Dnes je jednou z čínských provincií.

Obydlen je převážně muslimskými Ujgury, kteří jsou na tom podobně jako Tibeťané – jsou terčem tlaku a asimilace čínské vlády. Do provincie se hromadně stěhují cizorodí obyvatelé, zejména Chanové, většinové čínské etnikum. A i když mají původní Ujgurové od Pekingu povoleno mít dokonce dvě děti na rodinu (a na vesnici i tři), obávají se převahy nového živlu a zániku své kultury, podobně, jako se to už prakticky stalo například v provincii Vnitřní Mongolsko.

Ujgurové, na jejichž území je velké nerostné bohatství, se pokoušeli založit vlastní nezávislý stát již v historii. Výsledkem však byly jen epizodní úspěchy: První a posléze Druhá východoturkestánská republika v letech 1932–1934, resp. 1944–1949. Současné občasné snahy o nezávislost ústřední čínská vláda nemilosrdně potlačuje, označuje je paušálně za terorismus, ať už jde o opravdu kriminální útoky, nebo o boj za větší svobodu a dodržování lidských práv.

Vnitřní Mongolsko pod kontrolou Chanů

Provincie Vnitřní Mongolsko na severu Číny byla původně, jak už název napovídá, obydlena hlavně Mongoly. Nyní ale už většinu z 23 milionů obyvatel tvoří výše zmínění Chanové. Mongolové museli během maoistické násilné kolektivizace upustit od svého kočovného života a usadit se.

Vnitřní Mongolsko je příkladem toho, jak sporná je formálně deklarovaná snaha Pekingu o poskytování relativní samostatnosti oblastem obrovské čínské říše. Premiérem provinční vlády je sice ze zákona v případě Vnitřního Mongolska etnický Mongol, ten jen ovšem podřízen místnímu tajemníkovi komunistické partaje, jenž musí být zase ze zákona z jiné oblasti, z jiného etnika. Podle statistiky je to většinou zástupce dominantního etnika Chanů. Takže strana a Chanové mají vše pod kontrolou.

Lidská práva pro Tibet neplatí

Tibetská vlajka
Autor: Shutterstock

Tibet není zdaleka jedinou původně samostatnou oblastí Číny, které současní „tržní bolševici" z Pekingu diktují svou vůli – je ovšem oblastí v tomto smyslu mezinárodně nejvíce známou.

Čínská armáda vtrhla na území nezávislého Tibetu v říjnu roku 1950. Po povstání 10. března 1959, kdy v hlavním městě Lhase a okolí zahynulo nejméně 80 tisíc Tibeťanů, byl nastolen systém „vojenských kontrolních výborů". Od roku 1965 je Tibet čínskou autonomní oblastí – provincií.

Na příkladu Tibetu lze rovněž dobře vidět, jak se čínští komunisti staví k respektování autonomie, „jinakosti" i k dodržování obecných lidských práv. V Tibetu nyní neexistuje žádná reálná síla, která by tuto obrovskou náhorní planinu mohla z náručí rudé Číny vytrhnout. Ani současný exilový reprezentant Tibeťanů dalajláma o osamostatnění Tibetu vůbec nehovoří. Dalajláma navíc už od roku 2011 není ani politickým vůdcem, tuto roli převzala exilová vláda.

Jediné, co nyní dalajláma požaduje, je určitý stupeň kulturní a náboženské samostatnosti, včetně dodržování základních lidských práv. Přesto – nebo snad právě proto – jsou pro Peking takové snahy nepřátelské, nepřijatelné.

Ekonomicky je sice nyní „Říše středu" jedním ze světových lídrů, ale politicky a kulturně se k stamilionům svých občanů stále chová podle zaostalých koloniálních pravidel.

Autor: Dotyk