Každé státní zřízení má své výhody a nevýhody. Republiky, které svého času byly v Evropě ve zřetelné menšině, neměly prince či princezny na ženění či vdávání, takže nemohly participovat na sňatkové politice. Jejich nespornou výhodou však bylo, že je – na rozdíl od monarchií – nemohla potkat nástupnická krize. Dnešní Ruská federace je sice nominálně republikou, ale právě tak, jako není autentickou federací, byla postupně amputována řada důležitých atributů charakterizujících demokratické republikánské zřízení, k němuž se RF ústavou z roku 1993 hlásí. V čele státu stojí již patnáct let jediný člověk – Vladimir Putin.
Společenství věrných
I když je už dávno zjevné, že se jeho režim stal autoritářským, nedemokratickým a monstrózně zkorumpovaným, těší se bezprecedentní podpoře a důvěře zásadní části obyvatelstva. Poté, co se režim stal otevřeně agresivním, vylétla Putinova popularita k hodnotám, které jsou nedosažitelné i pro většinu hvězd show businessu, natož pro obyčejné politiky. Ne však pro Putina, který je člověkem i politikem neobyčejným. Nevíme, jak dobře či s jak velkými problémy bude Putin zvládat řešit ekonomickou a sociální krizi, do které se Rusko řítí, ale bezprostředně nejspíš nehrozí, že by v Kremlu mělo dojít k výměně. Předpokládejme však, že i Putin je bytostí lidskou, tedy smrtelnou, a proto přijde otázka nástupce dříve či později na přetřes. Kdo připadá v úvahu?
Putinova popularita i autorita vznikla na základě viditelného rozdílu mezi ním a jeho předchůdcem. Protože nic nenasvědčuje tomu, že by v Rusku mělo dojít k zásadní (na jazyk se nevyhnutelně dere slovo revoluční) změně, je třeba variantu Putinova opaku či protipólu ponechat stranou. V takovém případě zbývají scénáře dva. Prvním je nástup „strážce odkazu", jenž nejprve bude Putinem vybrán a k úkolu vycvičen, dle vzoru „prezidenta" Medveděva. Putin se však zatím těší dobrému zdraví, má před sebou výhled na další „kandidaturu" v roce 2018, a protože si až 70 % Rusů přeje, aby úřad zastával i v dalším šestiletém období, rýsuje se perspektiva jeho vlády až do roku 2024.
V tu dobu mu bude teprve 72 let, a protože zatím třetí po sobě jdoucí výkon mandátu není možný, nejspíš se bude muset upravit ústava. Druhá rošáda s postem premiéra již totiž není pravděpodobná. Kde však, až se čas nachýlí, bude Putin svého potenciálního nástupce chtít – eventuelně muset – hledat? Logicky by se mělo jednat o tzv. „vnitřní kruh", na jehož existenci se shodují ti, kteří putinismus znají. Společným jmenovatelem těchto lidí je věrnost Putinovi, takže se ocitli na sankčních seznamech USA a EU, vazba na silové struktury a Petrohrad, přičemž druhá a třetí vazba nemá absolutní platnost.
Za členy tohoto kruhu jsou teď považováni zejména lidé jako Igor Sečin, Vladislav Surkov, Sergej Šojgu, ale pokud Putin bude vládnout dalších řekněme 10–15 let, mohou se jména změnit. Lepší než spekulovat o jménu je proto pokusit se vytvořit „portrét" možného nástupce-strážce odkazu tím, že zkusíme sumarizovat vlastnosti a hodnoty, které sám Putin reprezentuje. Jsou jimi: pracovitost; strohý až ledový vzhled; „mrazivá", případně až nelítostná autorita; střízlivost (Putin je abstinent) a střídmost; schopnost suverénního veřejného vystupování, pronášeného srozumitelnou a gramaticky správnou ruštinou.
Zachránce a spasitel
Ponechme stranou, jak moc je Putin bohatý či v jakém přepychu žije, protože rozhodující není skutečnost, ale dojem, který ve veřejnosti vyvolává. Právě proto, jak skvěle vystihl americký sociolog a historik Perry Anderson, je tak důležitá poslední z uvedených charakteristik. Kontrast s Jelcinem, o němž již byla řeč, byl celému světu viditelný, pokud jde o střízlivost. Jen Rusové, respektive ti, co umí rusky, jsou ale schopni docenit, že poprvé od Lenina stojí v čele státu někdo (Medveděv se nepočítá), kdo správně mluví rusky!
Stalin měl, přirozeně, silný gruzínský přízvuk, Chruščov sice měl dobré politické instinkty, ale jinak byl primitiv, čemuž odpovídal i jeho slovník. Brežněv se postupně změnil v nesrozumitelně blábolící trosku, a Gorbačov, protože Andropov a Černěnko se v čele SSSR vlastně jen mihli, měl nelibě znějící přízvuk jižanský. Vedle toho je Putin nezpochybnitelným Rusem, a navzdory kariéře v KGB a rozvodu se mu daří vzbuzovat představu a dojem dobrého pravoslavného křesťana.
Již bylo řečeno, že to není aktuální, ale řekl bych, že dnes by mohl mít šanci Šojgu.
Posuňme se však ke druhému scénáři, pro který jsou důležité dvě poslední charakteristiky, spolu s tím, že Putin nemá syna. Druhým – fantasmagorickým – scénářem je totiž návrat monarchie a cara. V postsovětském prostoru, ostatně podobně jako ve světě arabském, je znám pojem „republikánská dynastie", kdy moc přechází z otce na syna či se alespoň drží v jedné rodině. Pokud se Putinovy dcery nevrátí do Ruska a nezapojí se do politiky, či pokud si syna nepořídí, tato varianta padá.
Ale Putin, jakožto člověk, který (prý) zvedl svatou matičku Rus z kolen, by mohl najít inspiraci ve frankistickém Španělsku. Stal by se tak prvním a jediným představitelem „svého" Ruska. Zachráncem a spasitelem, jenž by definitivně uzavřel epochu experimentů návratem k politickému uspořádání, jež by reflektovalo právě ty konzervativní hodnoty, které se roku 2013 rozhodl reprezentovat.