Inspirace

Co dělají evropští exkrálové

22. září 2016 četba na 19 minut

Foto: Shutterstock

Dvacáté století nepřálo monarchiím v Evropě. Dvě světové války měly za následek konec několika panovnických dynastií a vyhlášení republik. Magazín Dotyk se podíval na poslední „padlé koruny". Co se se sesazenými králi stalo? Kde jsou a co dělají jejich potomci a následníci?

FOTOGALERIE

Princ Leka se snoubenkou Eliou Budoucí hlavou savojského rodu je Emanuel Filibert, jehož manželkou je známá francouzská herečka Clotilde Courau. Bývalý car Simeon se v roce 2001 stal bulharským premiérem.

ALBÁNIE

Princ Leka se snoubenkou EliouPrinc Leka se snoubenkou EliouAutor: Albanian Royal Court

Samostatné albánské království vzniklo v meziválečném období v roce 1928, když se tehdejší prezident Ahmet Zogu prohlásil za krále. Mnozí historici ho považují za obyčejného uzurpátora trůnu, který patřil knížatům z dnes již vymřelého rodu Wiedů.

Ačkoliv oficiálně se stala Albánie konstituční monarchií, Zogu I. vládl jako diktátor až do vypuknutí druhé světové války, kdy zemi obsadila fašistická Itálie a učinila z ní svůj loutkový protektorát. Tehdy byl také Zogu sesazen, neboť titul albánského krále přešel na italského panovníka, krále Viktora Emanuela III.

Zogu i se svým novorozeným synem Lekou odešel do exilu. Když v roce 1944 zemi osvobodili partyzáni, byla v područí Německa. Partyzáni pod vedením komunistů neměli v úmyslu obnovit monarchii. K jejímu zrušení došlo oficiálně v lednu 1946.

Osudy Zoga I. a jeho následníků

Po obsazení Albánie fašistickou Itálií odešel král Zogu I. do Spojeného království, kde se nejdříve usídlil v hotelu Ritz v Londýně a následně vystřídal několik dalších měst po celém království. Po skončení války se Zogu s rodinou přestěhoval do Egypta, po svržení tamní monarchie v roce 1952 zamířil do pařížského exilu. Zde v roce 1961 zemřel a byl pohřben.

Po smrti krále Zogy byl jeho syn Leka prohlášen albánskou exilovou komunitou za krále všech Albánců. Leka strávil mnoho let v exilu. Žil ve Francii, ve Španělsku a dlouhou dobu také v Jihoafrické republice, kde se narodil další Leka – jeho syn.

V posledních letech svého života se Leka I. Zogu vrátil do Albánie a usadil se v Tiraně. Referendum o obnovení monarchie ovšem neprošlo. Dvě třetiny Albánců hlasovaly proti. Až do své smrti v roce 2011 Leka I. trval na tom, že je legitimním vládcem Albánie bez ohledu na to, že monarchie byla zrušena již v roce 1946, kdy mu připadal pouze titul korunního prince.

Dnešní hlavou dynastie je Lekův syn Leka. Ten pracoval na několika albánských ministerstvech. V roce 2012 se stal politickým poradcem současného albánského prezidenta Bujara Nishaniho. Ačkoliv ho monarchisté titulují jako krále Leku II., on sám respektuje současný politický systém země, i když udržuje historické odkazy ke svým předkům. Oficiální stránky rodu i jeho domov jsou plné historických reminiscencí. Letos na podzim ho čeká mediálně velmi sledovaná svatba s albánskou herečkou a zpěvačkou Eliou Zahariou, s níž žije v Tiraně.

BULHARSKO

Bývalý car Simeon se v roce 2001 stal bulharským premiérem.Bývalý car Simeon se v roce 2001 stal bulharským premiérem.Autor: Anton Chalakov/Shutterstock.com

Nezávislé Bulharské carství vzniklo začátkem 20. století, když byla v roce 1908 vyhlášena nezávislost na Osmanské říši. Prvním carem se stal Ferdinand I. z rodu sasko-kobursko-gothajského.

Hranice, ale i mírové podmínky, které muselo Bulharsko přijmout po prohrané světové válce, znepokojovaly mnohé elity i obyčejné občany. Země v čele s Ferdinandovým synem Borisem III. byla oslabena a nacházelo se zde mnoho běženců. Není proto divu, že rok 1941 znamenal připojení se k ose Berlín–Řím–Tokio.

Car Boris zemřel v roce 1943 po návratu od Hitlera, který na něj tlačil ohledně židovské otázky. Borisovu následníkovi Simeonovi II. bylo pouhých šest let a vládla za něj regentská rada. Komunistická guerilla využila oslabení země a začala získávat na síle. Jedním z požadavků komunistů bylo okamžité zrušení monarchie, což se podařilo v roce 1946, kdy musel nezletilý devítiletý car s rodinou odejít do exilu. Nikdy ovšem nedošlo k podepsání žádných abdikačních listin.

Místo cara premiérem

Simeon odcestoval do Egypta odkud se po několika letech přesunul do Španělska. Před mnohem horším koncem ho zachránil věk. Jeho strýc Kyril, působící jako jeden z regentů, totiž byl popraven komunistickým režimem a stejný ortel čekal i členy vlády a parlamentu. Rozhodl o tom lidový tribunál.

Malého Simeona s matkou a sestrou čekal o něco šťastnější osud ve vyhnanství. Během exilu vydal několik prohlášení a také se zpočátku neúspěšně pokoušel vytvořit bulharskou exilovou vládu. Po návratu do vlasti po padesáti letech v roce 1996 Simeona mnozí vítali a dožadovali se monarchie. On sám se místo toho rozhodl zapojit do fungování nového státního systému.

V roce 2001 vyhrál se svou stranou Národní hnutí Simeona II. volby a stal se premiérem země pod občanským jménem Simeon Borisov Sakskoburggotski. Hlavně díky němu se Bulharsko stalo součástí Evropské unie. Post premiéra měl také ještě jeden vedlejší efekt: utichly veškeré monarchistické sentimentální nálady.

Simeon působil jako premiér do roku 2005, kdy jeho strana skončila druhá a pomohla utvořit velkou koalici. Po roce 2009, kdy strana již nezískala žádný mandát, Simeon rezignoval na předsednictví a stáhl se do ústraní. Dnes žije v paláci Vrana, který mu byl spolu s dalšími statky v Bulharsku navrácen.

ITÁLIE

Budoucí hlavou savojského rodu je Viktor Emanuel, jehož manželkou je známá francouzská herečka Clotilde Courau.Budoucí hlavou savojského rodu je Emanuel Filibert, jehož manželkou je známá francouzská herečka Clotilde Courau.Autor: Helga Esteb/Shutterstock.com

Italské království vzniklo sjednocením Itálie v roce 1861. Do čela země nastoupila dynastie Savojců do té doby panující v Sardinském království. Když se k moci v zemi dostali fašisté, byl zrovna králem Viktor Emanuel III., pro něhož nebyl problém spolupracovat s Benitem Mussolinim a jeho stranou od roku 1922 až do roku 1943, kdy došlo k rozdělení země na několik částí. Monarchie zůstala na jihu Itálie, ale králi již tehdy bylo jasné, že do budoucna nemá příliš dobrou výchozí pozici. Lidé ho neměli kvůli dlouholeté spolupráci s fašisty v oblibě.

Viktor Emanuel se rozhodl již v roce 1944 postupně přenést své pravomoci na jediného syna Umberta, ale ani takto se mu nepodařilo zachránit situaci. Umberto se stal králem po abdikaci svého otce v květnu 1946 pár dní před konáním referenda o státním zřízení. To nakonec 2. června dopadlo 54 % proti monarchii. Při sčítání propadlo celkem 1,5 milionu lístků. Pro představu – rozdíl mezi počtem hlasů pro a proti monarchii činil 2 miliony.

Na tuto zvláštní situaci s neplatnými lístky se snažil Umberto upozornit ihned po hlasování, ale nedostal prostor k vyjádření. On i celá rodina museli opustit zemi. Dodnes italští monarchisté věří, že referendum bylo zmanipulováno. Historici však vidí prohru monarchie jako těsnou, ale férovou. Chybou bylo hlavně pozdní odstoupení Viktora Emanuela a své sehrála samozřejmě komunistická propaganda na severu země.

Kontroverzní následník s pestrou minulostí

Podobně jako další sesazení králové a monarchové zamířil odstupivší italský panovník Viktor Emanuel III. do Egypta, kde v roce 1947 také zemřel. Květnový král Umberto, který panoval necelý měsíc, strávil většinu exilu v Portugalsku, zatímco zbytek rodiny dal přednost Švýcarsku. Tam ostatně Umberto v roce 1983 zemřel. Do rodné Itálie se už nepodíval. Jeho potomci ale měli větší štěstí.

Současnou hlavou savojského rodu je Umbertův syn Viktor Emanuel. V době zrušení monarchie mu bylo pouhých devět let. Podobně jako jeho jmenovec a předchůdce se do paměti Italů nezapsal příliš kladně. Má za sebou několik incidentů a sporných kauz.

Byl členem protiústavní organizace Propaganda Due. Několikrát se měl vyjádřit antisemitsky a v roce 2006 byl dokonce vyšetřován kvůli korupci, kriminalitě, vykořisťování a prostituci. Soud ho ale zbavil všech podezření. Ve Francii čelil i obvinění z vraždy. Pracoval jako bankéř, prodával letadla a obchodoval se zbraněmi. Zatímco se věnoval svým obchodům, usiloval opakovaně o návrat do Itálie. Kvůli tomu musel oficiálně zrušit své nároky na italské korunovační klenoty. Po stížnosti u Evropského soudu pro lidská práva se poprvé v roce 2002 mohl se svým synem Emanuelem Filibertem podívat do Itálie. Oficiální sídlo má ale stále ve Švýcarsku.

Emanuel Filibert se v Itálii těší mnohem větší popularitě než jeho otec. Vyhrál zdejší verzi oblíbené taneční soutěže Ballando con le stelle. Podobný úspěch mu ovšem zatím uniká v politice, kde neúspěšně kandidoval do Evropského parlamentu. Kampaň postavená na osobních a příbuzenských vztazích s evropskými hlavami států na Italy nezabrala. Nevadí, princ se rád nadchne pro nové věci.

Momentálně má Emanuel Filibert v Kalifornii pojízdný těstovinový karavan, v němž prodává pravé italské pokrmy, zatímco jeho žena, známá francouzská herečka Clotilde Courau, točí filmy v Evropě.

RUMUNSKO

Král Michal je v Rumunsku dodnes nesmírně populární.Král Michal je v Rumunsku dodnes nesmírně populární.Autor: roibu/Shutterstock.com

Rumunské království vzniklo jako samostatný stát v roce 1881, kdy byl tehdejší kníže Karel z rodu Hohenzollernů korunován králem Karlem I. Ačkoliv rumunský král pocházel ze stejného rodu jako německý císař, připojila se země v době první světové války na opačnou stranu. I díky tomu získalo Rumunsko po válce rozsáhlá území.

Během druhé světové války ale rumunská politika již na straně vítězů nebyla. Rumuni se přidali k Třetí říši a hlavní slovo měl generál a tehdejší ministerský předseda Ion Antonescu. Tehdejší král Karel II. byl v roce 1940 donucen abdikovat ve prospěch svého syna Michala. Nastala zajímavá situace. Tehdy devatenáctiletý Michal totiž usedl na trůn již podruhé. Poprvé mu bylo šest let, ale jeho vláda, respektive vláda regentů, netrvala dlouho.

Ani druhý pokus neměl dlouhé trvání. Michal konečně dospěl a mohl vládnout, ale hlavní slovo měl stále Antonescu. Michal se v roce 1944 přiklonil na stranu Spojenců a pomocí převratu se mu povedlo odklidit Antoneska do vězení. Proti komunistům už ovšem neobstál, ačkoliv se snažil podporovat nekomunistické síly v zemi. Na konci roku 1947 byl donucen se zbraní u hlavy podepsat abdikaci. Nekonalo se žádné referendum jako v okolních zemích.

Královská rodina vs. zkorumpovaní politici

Po nedobrovolné abdikaci se Michal i s královskou korunou a svou novomanželkou přesunul do Spojeného království. Později se rodina odstěhovala do Švýcarska. V roce 1992 mu bylo umožněno vrátit se do Rumunska, kde má na zámku Săvârșin své druhé sídlo.

Michal je v Rumunsku nesmírně populární. Dokonce natolik, že v posledních prezidentských volbách jeden z kandidátů na prezidenta sliboval, že pokud vyhraje, nechá uspořádat referendum o státním zřízení. Kdyby vyhrála monarchie, sám by pak odstoupil a přenechal místo právoplatnému králi. Mnozí mu předvídali vítězství, ale nakonec v druhém kole vyšel jako poražený.

Rumuni jsou znechuceni zkorumpovanou a prolhanou politickou elitou. Král Michal, který se postavil pravicové i levicové diktatuře, je vnímán mnohem lépe. I jeho dcera, korunní princezna Margarita, je velmi oblíbená díky své podpoře občanské společnosti v Rumunsku. Podle původní ústavy sice ženy nemohly dědit trůn, ale král Michal pravidla změnil a ustanovil Margaritu v roce 2007 dědičnou princeznou a správkyní rumunské koruny.

Margarita často přijímá i zahraniční návštěvy a když někam přijede, je také brána jako státní návštěva. Vřelý přístup k bývalé královské rodině je patrný i u rumunské vlády. Když před několika měsíci vyšlo najevo, že král Michal trpí rakovinou a je na tom zdravotně špatně, stalo se to národním tématem číslo jedna, k němuž se vyjadřovali i nejvyšší představitelé země.

ŘECKO

Konstantin II. se sice vrátil do Řecka, ale dvakrát vítaní tam s manželkou Annou Marií nejsou.Konstantin II. se sice vrátil do Řecka, ale dvakrát vítaní tam s manželkou Annou Marií nejsou.Autor: Ricardo Esplana Babor/Shutterstock.com

Řecké království patří mezi několikero monarchií, které byly v minulosti zrušeny a následně znovu obnoveny. Království zaniklo v roce 1924 po neúspěšné řecko-turecké válce a abdikaci krále Konstantina I. Jeho nástupce Jiří II. musel záhy opustit zemi, když Řekové vyhlásili Druhou helénskou republiku.

Monarchie byla opět obnovena o jedenáct let později, když po vojenskému převratu následovalo referendum. Jiří II. se mohl z exilu vrátit do země. Vzhledem k okolnostem nebylo divu, že po svém návratu na trůn podporoval tehdejší nedemokratický režim Ioanna Metaxase.

Království přežilo druhou světovou válku, ale konce nedemokratického režimu se nedočkalo. Roku 1967 provedli vojáci v zemi další převrat a tehdejší král Konstantin II. utekl ze země do Říma. Vládl teprve krátce, byl mladý a nezkušený. Neodkázal se zorientovat v komplikovaných vztazích a bojích mezi monarchisty a republikány. Představitelé junty se snažili vyjednávat o podmínkách králova návratu, Konstantin ovšem trval na úplné demokratizaci. To bylo nepřijatelné. Místo něj proto dosadili regenta a o šest let později došlo ke zrušení monarchie po zfalšovaném referendu. Tehdy už měla vojenská junta namále. Následný pád režimu a demokratizace ovšem znovunastolení monarchie nepřinesly. Místo toho si Řekové demokraticky odhlasovali definitivní přechod k republice.

Konstantin Bezejmenný

Určité uvolnění přinesla až devadesátá léta. Konstantin se začal pomalu objevovat v médiích a dohodl se s vládou na odstoupení královských pozemků neziskové nadaci. Vláda bývalému panovníkovi na oplátku umožnila odvoz movitého majetku a nechala mu bývalý královský palác nedaleko Athén.

Příměří ovšem netrvalo dlouho. Když se v roce 1993 vydal Konstantin do Řecka, lidem vadil jeho volný pohyb po zemi. O rok později ho řecké elity zbavily občanství a vzaly mu veškerý zbývající majetek v Řecku. Zrušily tak dohody z roku 1992.

Konstantin žaloval stát za porušení lidských práv, na čemž vysoudil finanční odměnu. Občanství mu ale nebylo vráceno, protože se odmítá vzdát titulu král Konstantin a přijmout nějaké příjmení. V Řecku dnes používá svůj dánský diplomatický pas se jménem Konstantin Řecký. Na tento pas má nárok díky tomu, že je také dánským princem.

Bývalý král žil dlouhá léta s rodinou v Londýně, nyní je ovšem zpět v Řecku. Zlomovým okamžikem byla svatba mladšího syna Nikolaose v roce 2010. Definitivně se Konstantin vrátil do Řecka v roce 2013. Ačkoliv v Londýně stále udržuje rezidenci, trvalým bydlištěm je nyní Porto Cheli.

Potenciálním dědicem řeckého trůnu je nejstarší syn krále Konstantina Pavlos. Většina jeho dětí se narodila v New Yorku, ale poté se i on přestěhoval do Londýna, kde v té době žili jeho rodiče. Pavlos se věnuje podnikání, sedí ve výkonných orgánech několika společností a organizací. Jeho žena vede úspěšnou luxusní módní značku pro děti Marie-Chantal.

SRBSKO

Největší šance na obnovení monarchie má srbský korunní princ Alexandr.Největší šance na obnovení monarchie má srbský korunní princ Alexandr.Autor: Chat des Balkans/Shutterstock.com

Království Srbů, Chorvatů a Slovinců trvalo jen krátce mezi dvěma světovými válkami a hlavní klíčovou zemí bylo Srbsko, odkud pocházel i královský rod Karađorđevičů. I z toho důvodu se dnes spíše než o následnících jugoslávského trůnu hovoří o srbské panovnické rodině.

Za dobu trvání spojeného království Srbska, Chorvatska a Slovinska se na trůnu vystřídali hned tři panovníci. Tím posledním byl ještě nezletilý Petr II., kterému v době převzetí koruny bylo pouhých jedenáct let.

Pět let po Petrově nástupu na trůn začala druhá světová válka a došlo k vyostření situace v zemi. Mezi Chorvaty a Srby panovalo napětí, to ovšem nebyl jediný problém. Petr II. se převratem chopil faktické moci poté, co jeho regent princ Pavel podepsal pakt o spolupráci s Osou. Odpor mladého krále byl marný, do země vtrhla vojska Osy a království bez problémů obsadila.

Psal se rok 1941 a království se de facto rozpadlo. Zatímco mnozí se pustili do zdlouhavého partyzánského boje, král Petr utekl přes Blízký východ do Londýna, kde stál v čele uznávané exilové vlády. Jenže domácí odpor vedli komunisté v čele s Josipem Brozem Titem, kteří krále v roce 1945 sesadili. On sám se nikdy nároků na trůn nevzdal.

Naděje stále žije

Když bylo patrné, že zemi ovládli komunisté a není šance na návrat na trůn, přesunul se Petr do amerického exilu, kde v sedmdesátých letech zemřel kvůli problémům s játry. Byl zde také jako jediný evropský monarcha pohřben. Spočinout v americké půdě bylo královým přáním, proto v roce 2007 vyvolalo velkou kontroverzi, když se jeho syn rozhodl přesunout Petrovy ostatky do Bělehradu. Protestovaly hlavně tisíce Srbů žijících ve Státech. Nakonec ale k převozu v lednu 2013 došlo.

Roli následníka trůnu po Petrovi převzal jeho jediný potomek, syn Alexandr, současná hlava rodu Karađorđevičů. Alexandr se narodil v londýnském exilu a za kmotry mu šli tehdejší britský král Jiří VI. a jeho dcera, dnešní královna Alžběta II. Po studiích působil v britské armádě. Návrat do vlasti, kterou znal jen z vyprávění, mu byl umožněn teprve v roce 2000, když došlo ke svržení režimu Slobodana Miloševiće, proti němuž aktivně vystupoval.

V Srbsku Alexandr nezasahuje do každodenní politiky, chce zůstat nadstranický a udržet si čistý štít pro případné změny ve státním zřízení. Nereálné by to nebylo. Již krátce po návratu bylo členům královské rodiny vráceno občanství. Královská rodina dostala do užívání dřívější rezidence s tím, že o vlastnictví se rozhodne do budoucna.

V roce 2015 došlo k rehabilitaci prince Alexandra a anulování dekretu 392 z roku 1947. Alexandrovým sídlem je Kraljevski Dvor. Následník trůnu, věnující se nyní hlavně humanitární pomoci, věří, že je právoplatným králem, a volá po znovuobnovení monarchie, kterou hlasitě podporuje také srbská ortodoxní církev a někteří politici. Princ se často ukazuje po boku vůdců země. Většina dotazovaných z různých průzkumů veřejného mínění by byla pro obnovení monarchie.