Co po nás zůstane? Akvabaroko

28. červenec 2014 četba na 25 minut

Čím se mohou chlubit česká města 25 let po sametové revoluci? Éra monarchie po sobě zanechala monumentální veřejné stavby, první republika plovárny a betonové kostely a komunismus paneláky. Naše doba zřejmě zůstane érou akvaparků a obchodních center.

Plzeňská Jízdecká ulice se zaplňuje celebritami, do šera svítí gejzíry barevných světel. Je večer, úterý 2. září 2014, a ve městě se právě slavnostně otevírá nová budova Divadla J. K.Tyla.

„Je to svátek nejen pro divadelníky, ale i pro celou Českou republiku, že se po padesáti letech postaví divadlo jako divadelní budova k tomu účelu, je to něco úžasného,“ uvedl jeden z oficiálních hostů, herec a šéf pražského Divadla na Vinohradech Tomáš Töpfer.

Pomineme-li víceúčelový sál Nové scény v nové části Národního divadla v Praze z 80. let 20. století nebo novostavbu Loutkového divadla v Ostravě z roku 1999, pak je Töpferova poznámka trpce pravdivá.

Zkrátka žádné nové divadelní budovy mezi dědictvím právě oslavovaných 25 let od sametové revoluce (o předchozí komunistické diktatuře ani nemluvě) nenajdeme. A podobně neslavně jsme na tom nejen s novými divadly.

Návrh budovy Národní knihovny na Letenské pláni v Praze od britského architekta českého původu Jana Kaplického v roce 2008 vzbudil mimořádný zájem veřejnosti. Kvůli odporu politiků však z realizace sešlo.Návrh budovy Národní knihovny na Letenské pláni v Praze od britského architekta českého původu Jana Kaplického v roce 2008 vzbudil mimořádný zájem veřejnosti. Kvůli odporu politiků však z realizace sešlo.

Když se zeptáte Čechů na dědictví první republiky v jejich městě, každému se bez váhání vybaví nějaký ten Husův sbor, obchodní dům Baťa, vilové čtvrti, nemocnice nebo sokolovna.

Závěr éry rakouského mocnářství zase dodnes vnímáme skrze monumentální budovy škol, synagog, kostelů, muzeí, kasáren nebo okresních či soudních úřadů. Komunistická diktatura se do tváře českých měst brutálně vepsala panelovými sídlišti, věžáky, priory a paláci komunistické vrchnosti přímo v historických centrech (viz Rudé baráky na odstřel).

Ale co posledních pětadvacet let? Také vás napadají hlavně akvaparky, obchodní centra, zateplené paneláky, dálniční mosty a pár fotbalových či hokejových stadionů? Anebo snad víte o zcela nových muzeích, galeriích, koncertních síních a jiných výrazných veřejných stavbách a dominantách měst?

„Nejhorší je celková rezignace oboru, ale i celé společnosti na rozvoj našich měst. Rigidní územní plánování, rigidní ‚ochrana‛ památek, přírody i veřejného zdraví činí naše města zkostnatělými a neflexibilními. Systém plánování, který jsme zdědili z doby direktivního řízení společnosti, u nás za posledních 25 let hluboko zapustil kořeny. Proto se dnes naše města nemohou stát konkurenceschopnými a nemohou prosperovat – každá stavba trvá od myšlenky k realizaci mnoho let. Města prostě nejsou krásná,“ říká pro týdeník Dotyk bez obalu architekt Roman Koucký.

Z jeho dílny je například nový Trojský most v Praze nebo Mariánský most v Ústí nad Labem z roku 1998, jenž se stal dominantou severočeské metropole.

Starost o kvalitu architektury veřejná sféra utopila v nesmyslně koncipovaných zákonech, například o zadávání veřejných zakázek nebo stavebním, byť nejnižší cena s sebou zákonitě nese nejnižší kvalitu.

Co po nás zůstane?

*

2. Dostavba západní části průtahu městem

3. Celé nové ulice (Nejdlova, Kryzánkova) vznikly výstavbou 320 bytů v 19 bytových novostavbách v části Stará Role

5. Novostavba Pavilonu akutní medicíny a centrálního vstupu v Karlovarské krajské nemocnici

2. Výstavba Univerzitního centra energeticky efektivního bydlení v areálu bývalého závodu POLDI Dříň

4. Výstavba závodu Lego v průmyslové zóně Kladno-Jih

5. Rekonstrukce bývalé energetiky POLDI na tři nové kotle 175 MW

2. Odkup kostela Povýšení sv. Kříže do majetku města a jeho následná rekonstrukce

3. Veřejné sportoviště pro lední sporty v Tyršově ulici v sousedství Horáckého zimního stadionu

5. Budování areálu Zoo pěti kontinentů

2. Akvapark – rozšíření o jeden nerezový bazén

3. Park na Mariánské louce

2. Budvar aréna

3. Modrý most přes Malši

2. Dům zdraví Havířov

3. Sportovní hala lokalita Žákovská

2. Justiční areál (okresní a krajský soud)

3. Stavba smíření (nová budova krajské vědecké knihovny a synagogy)

2. Královopolský tunel.

3. Retenční nádrž u Jeneweinovy ulice

2. Letní koupaliště

3. Golfové hřiště Lipiny

2. Nové pavilony interního oddělení Slezské nemocnice – stavba nové porodnice a rekonstrukce přilehlého pavilonu

2. Obnova Parku pod zámkem

3. Letní akvapark Olešná

2. Přístavba okresní/krajské knihovny

3. FChT Univerzity Pardubice

2. Rekonstrukce Městského stadionu

3. Revitalizace koupaliště Brná

2. Rekonstrukce hradu Hněvín

3. Polygon

2. Sportovní hala Třebeš

3. Terminál hromadné dopravy

2. Stadion Mládeže

3. Park Komenského

2. Útulek pro opuštěná zvířata

3. Sportovní hala

3. Dostavba dvou tribun Androva stadionu

4. Městské koupaliště

5. Rekonstrukce Slezského divadla

5. Akvacentrum/Plavecký areál

5. Autobusové nádraží

5. Dostavba Bazénu Liberec

5. Hipodrom

5. Jižní dálniční obchvat města

5. Labská cyklostezka a cyklostezka Ploučnice

5. Polidštění asanovaného Mírového náměstí

5. Průmyslová zóna Dukla Industrial Park

5. Rekonstrukce 21. budovy v bývalém areálu firem Baťa a Svit

5. Rekonstrukce a přestavba knihovny

5. Rekonstrukce skateparku ve Všebořicích

5. Rekonstrukce vily Tugendhat

5. Výukové centrum v areálu Fakultní nemocnice Hradec Králové


To, že se v Česku nestaví divadla, galerie a koncertní sály, považuje Koucký za důsledek toho, že veřejná sféra do značné míry rezignovala na utváření našeho prostředí.

„Starost o kvalitu architektury utopila v nesmyslně koncipovaných zákonech, například o zadávání veřejných zakázek nebo stavebním, a to přesto, že je naprosto zřejmé, že nejnižší cena s sebou zákonitě nese nejnižší kvalitu a že kvalita nevzniká ani zdlouhavým opakovaným projednáváním,“ vyjadřuje názor Koucký a podobně hovoří i jiní architekti.

Čtvrtstoletí oprav

Týdeník Dotyk oslovil primátory a starosty českých měst, která mají více než padesát tisíc obyvatel, aby sami vytvořili seznam pěti nejvýznamnějších staveb, které u nich vyrostly za poslední čtvrtstoletí.

Odpovědi jsou výmluvné. Převažují rekonstrukce, stavby sportovišť a akvaparků, takzvaná humanizace sídlišť. Sem tam nový pavilon nemocnice nebo domov důchodců. A zcela výjimečně most, tunel, knihovna nebo budova vysoké školy (odpovědi viz Co po nás zůstane?).

„Pokud jde o čistě nové objekty, obávám se, že jen těžko dáme takový seznam dohromady,“ přiznává například dosavadní primátor slezské Opavy Zdeněk Jirásek.

„Opava jako město, které klade důraz na svou historii, mnohem více rekonstruuje a zvelebuje, případně modernizuje objekty, které zdědila z dob minulých,“ vysvětluje s tím, že obnovy se v poslední době dočkaly třeba historické objekty Slezského divadla, Domu umění, Tyršova stadionu či Kulturního domu Na rybníčku.

Rekonstrukce ovšem zdůrazňuje i senátor a dlouholetý primátor průmyslových a lázeňských severočeských Teplic Jaroslav Kubera.

„Ta porevoluční doba byla typická hlavně tím, že se obnovovaly zanedbané historické objekty, které byly na spadnutí. Přičemž některé, k naší lítosti, se už zachránit nepodařilo. U nás jsme postavili nové sportovní centrum a akvacentrum, opravili kulturák i divadlo, naproti tomu skončila prvorepubliková plovárna a starý zimní stadion. Neměly už šanci,“ uvedl Kubera pro týdeník Dotyk.

Brno pak ještě loni „utopilo“ víc než půl miliardy korun ve stavbě obří podzemní retenční nádrže u Jeneweinovy ulice. Prakticky neviditelný podzemní válec vyřešil desetiletí trvající problém s regulací průtoku odpadních a splaškových vod na kmenové kanalizační stoce B, nejdůležitější ve městě.

Rekonstrukce, opravy, modernizace, přestavby – to je vizitka porevoluční éry i v dalších velkých českých městech.

Rekonstrukce, opravy, modernizace, přestavby – to je vizitka porevoluční éry i v dalších velkých českých městech. Proč nic architektonicky výraznějšího a originálnějšího? Scházela radnicím odvaha? Nebyly peníze?

Oslovení architekti a odborníci na urbanismus se shodují v tom, že důvodů je víc. Především však česká země měla po roce 1989 zcela jinou startovní pozici než za našich předků na sklonku monarchie či za první republiky. Respektive jsme měli výrazně omezenější hmotné i lidské zdroje.

„Notoricky známé srovnávání stavebního boomu dvacátých let s dnešní dobou nebere v úvahu fakt, že ČSR vznikla sice z poválečné, ale fakticky nepoškozené ekonomiky zemí Koruny české, nemluvě o nepokroucené mysli jejich obyvatel, zatímco po roce 1990 se řešila změna ekonomického systému a devastace myšlení i chování národa,“ upozorňuje architekt a pražský exprimátor Jan Kasl.

Paláce na Moravském náměstí v Brně z konce 19. století jsou obdobou vídeňského bulváru Ring. I v brněnském okružním pásu najdeme parky, divadlo, kostel, školy a úřady.Paláce na Moravském náměstí v Brně z konce 19. století jsou obdobou vídeňského bulváru Ring. I v brněnském okružním pásu najdeme parky, divadlo, kostel, školy a úřady.

„Navíc faktická potřeba nových budov nebyla po roce 1989 zase až tak vysoká, spíše symbolicky postrádám Národní knihovnu nebo jinou významnou veřejnou stavbu. Ani vysokoškolský kampus se v Praze nepostavil jako v Brně, doplatili jsme i na chybné pojetí směřování evropských dotací. Při tom všem tu byla padesát let zanedbávaná údržba a bylo třeba rekonstruovat skoro vše, i to, co bylo postaveno před pár lety, z důvodu nekvalitní stavební výroby. Deficit v infrastruktuře nutil směřovat obrovské objemy veřejných financí do dopravní a technické infrastruktury," připomíná někdejší přední pražský politik.

Za posledních pětadvacet let v Praze nevyrostla téměř žádná nová veřejná budova.

Příznačné je, že proběhlé rekonstrukce co do výše investic drží krok nebo dokonce předčí novou architekturu.

Například okresní město Karviná v letech 2008 až 2010 postavilo novou kanalizaci za 1,3 miliardy korun, což je dražší a přitom téměř neviditelná investice oproti třeba již zmíněnému Mariánskému mostu v Ústí nad Labem z roku 1998 (za 750 milionů Kč), Tipsport areně v Liberci z roku 2006 (648 milionů Kč), aréně v Karlových Varech z roku 2009 (1 miliarda Kč) nebo Kongresovému centru ve Zlíně z roku 2010 (769 milionů Kč).

Obnova inženýrských sítí je nutná, přitom ji málokdo ocení. „Novostaveb bylo u nás v Karviné po listopadu 89 opravdu málo, vedou spíše málo vděčné stavby, ale pro existenci města nezbytné,“ poznamenává primátor Karviné Tomáš Hanzel. A potvrzuje, že rekonstrukce z té doby svým významem novostavby zastiňují.

Stagnující Praha

Absence výrazných stavebních počinů je asi nejvíc znát v Praze, která je považována za výkladní skříň Česka. Právě Praha v minulosti vždy bývala jakousi laboratoří světové architektury. Známý francouzský architekt Le Corbusier například za první republiky po spatření konstruktivistického Veletržního paláce prohlásil, že co on projektuje, v Praze už stojí.

Obchodní centrum Dyje na náměstí ve Znojmě v sousedství radniční věže je výmluvnou ukázkou komunistické estetiky.Obchodní centrum Dyje na náměstí ve Znojmě v sousedství radniční věže je výmluvnou ukázkou komunistické estetiky.

Přestože je naše metropole světově proslulá svým zdařilým „mixem“ architektonických stylů z různých období a koexistuje tu vedle sebe gotika se secesí (Prašná brána a Obecní dům) i kubismus s klasicismem (Dům u Černé Matky Boží mezi starší zástavbou v Celetné ulici), poslední dvě dekády Prahu neobohatily o žádnou výjimečnou stavbu. Pochopitelně s výjimkou Tančícího domu na Rašínově nábřeží a Národní knihovny od architekta Jana Kaplického, která však z politických důvodů zůstala jen na papíře.

„Je jen škoda, že podobných staveb po listopadu 1989 nevzniklo víc,“ posteskl si pro týdeník Dotyk i dosavadní pražský primátor Tomáš Hudeček. „Praha by si stavbu světového významu určitě zasloužila,“ myslí si. Stejný povzdech přichází i z opačné strany, od některých developerů.

„Netajím se s názorem, že Praze schází stavba, která by jí dala nějakou novou identitu,“ říká třeba Luděk Sekyra, majitel developerské společnosti Sekyra Group. „Za posledních pětadvacet let zde nevyrostla téměř žádná nová veřejná budova. Když to srovnám s tím, co se zde postavilo za stejné období před druhou světovou válkou, je to tristní,“ uvedl pro týdeník Dotyk. Kaplického projekt by se přitom podle něj dal dobře využít i na galerii moderního umění, jaké známe z Říma, Paříže či Londýna.

Chabé investice do staveb kulturní povahy vnímají i sami umělci. Když se týdeník Dotyk před časem ptal šéfdirigenta České filharmonie Jiřího Bělohlávka, jaké má ještě ve své kariéře přání, prohlásil, že by „rád otevřel slavnostním koncertem novou moderní koncertní halu v Praze“.

Architekt Kasl by ocenil stavbu moderní galerie na Letné, „klidně místo bývalého Stalinova pomníku“, nebo Národního fotbalového stadionu mimo centrum metropole.

Je otázkou, zda se mu něco takového, ještě poštěstí. I když – kdoví?

Pražský exprimátor Jan Kasl totiž připomíná, že nanejvýš vhodné by bylo připravit v Praze nějakou veřejnou stavbu k blížícímu se stému výročí vzniku Československé republiky.

„Přál bych si to jako architekt i jako Pražan, který chápe smysl symbolů. Vhodným projektem by mohla být právě ta koncertní síň, byť se jí někdo obává z hlediska ekonomiky stávajícího Obecního domu a Rudolfina,“ navrhuje Kasl. Ocenil by například i oslavy výročí stavbou moderní galerie na Letné, „klidně místo bývalého Stalinova pomníku“, nebo Národního fotbalového stadionu mimo centrum metropole.

Orloj na olomoucké radnici od Karla Svolinského z roku 1955 je unikátním dílem socialistického realismu.Orloj na olomoucké radnici od Karla Svolinského z roku 1955 je unikátním dílem socialistického realismu.

Doba se změnila

Jiným důvodem, proč dnes v Česku takřka nevznikají výrazné veřejné stavby, je proměna veřejného života oproti minulosti.

Éry mají své priority

Stavební odkaz jednotlivých epoch v českých městech odráží potřeby, jimiž lidé v té které době žili. Srovnávat jen mechanicky dnešní vývoj českých měst s jejich stavebním rozmachem na přelomu 19. a 20. století či se „zlatým“ dvacetiletím první republiky by byl samozřejmě nesmysl. Už jen proto, že před sto dvaceti lety bylo prioritou tehdejšího státu a jeho veřejných financí něco docela jiného než dnes.

Přelom 19. a 20. století

Za monarchie bylo perspektivní stavět železnici a nádraží a řešila se síť kvalitních školních budov. Armáda stavěla kasárny, na místě zbouraných hradeb měst vznikaly po vzoru Vídně bulváry, parky a výstavné veřejné stavby. Rozvoj občanského státu přinesl potřebu nových budov soudů a státní správy a souběžný boom umění zase vyvolával společenskou potřebu muzeí, výstavních sálů, divadel a koncertních sálů. Obliba sportu a zábavy dala vzniknout plovárnám, lázním a kinům. A protože to všechno zároveň probíhalo v době rozmachu solidních stavebních firem, jsou tehdy vzniklé budovy dodnes perlami a dominantami českých měst.

První republika

Po vzniku Československa se situace změnila. Prioritou se stala třeba výstavba ministerstev v novém hlavním městě Praze a nových státních úřadů v regionech. „Je zapotřebí zčerstva budovy ministerstva železnic, zemědělstva, v parlamentě adaptace," zpíval o tom tehdy koneckonců posměšně i Voskovec s Werichem. Josip Plečnik adaptoval Pražský hrad. Vznik nové Církve československé husitské zase vyvolal potřebu sítě nových kostelů. Kvůli vzedmutému národovectví se objevily různé národní památníky. A to vše v módním stylu konstruktivismu a funkcionalismu, jímž se nový stát chtěl odlišit od konzervativního Rakouska-Uherska. Přitom tehdejší stavební boom bohatě těžil z vysoké úrovně zdejšího stavebnictví a průmyslu, která tady zůstala z dob monarchie.

Komunistická diktatura

Totéž dostali do vínku i komunisté, když se pučem roku 1948 chopili moci ve státě. Nedá se upřít, že by jim chyběla odvaha bourat staré, stavět nové a vůbec se radikálně zapsat do tváře českých měst. Scházela jim však poctivost, estetická úroveň i řemeslný fortel. Postupný všeobecný úpadek průmyslu i řemesel a ztráta kontaktu se světovým proudem architektury vedly k zaplevelení českých měst převážně nekvalitní panelovou výstavbou. Komunisté záměrně přebíjeli svou zideologizovanou architekturou nemilosrdně vše staré. Asanovali historická centra měst, betonovo-mramorové paláce KSČ měly častým umístěním na náměstích konkurovat kostelům, radnicím a připomínat lidem, kdo je tady pánem.

Doba po listopadu 1989

Po revoluci v roce 1989 se prioritou stala obnova zničených domů a dohnání deficitu v rozvoji dopravní a vůbec technické infrastruktury. V devadesátých letech se hlavně rekonstruovalo, přesto stát musel postavit řadu nových sídel katastrálních úřadů, archivů nebo domovů důchodců, jak si to vyžádal čas restitucí a rychlé změny vlastnických poměrů. Přičemž v architektuře byl v reakci na předchozí komunistickou šeď a fádnost kladen za každou cenu důraz na zajímavost, barvitost a zdobnost. Vzniklo několik tzv. postmoderních staveb nevalné estetické i řemeslné úrovně, jako třeba hotel Don Giovanni v Praze nebo novostavba Okresního archivu v Příbrami. Zhruba po roce 2000 se města začala víc starat o nové projekty. Příkladem je třeba Mariánský most v Ústí nad Labem, Technická knihovna v Praze nebo Dlouhý most v Českých Budějovicích. Začíná starostům a primátorům docházet, že u veřejných staveb nejde jen o využití eurodotací, ale i o zanechání vizitky o naší době budoucím pokolením?

Převaha nových nákupních center a akvaparků nad projektováním kostelů, divadel či muzeí je zkrátka dána i současným stylem života. „Pláčeme nad zánikem kin, ale lidé mají možnost si film stáhnout do počítače a koukat se na něj doma v obýváku,“ připomíná primátor Teplic Jaroslav Kubera.

„Všichni lidé by sice chtěli nové letní plovárny, ale každý má zároveň na zahradě bazén. Jak může takové letní koupání ekonomicky přežít, když se tam lidé chodí koupat, jen když svítí sluníčko? V časech mého mládí jsme se tam koupali, i když bylo zataženo,“ popisuje Kubera údajné zpohodlnění Čechů, které je příčinou skomírání veřejných koupališť.

Teplice proto od obnovy zničené historické prvorepublikové plovárny upustily. Jinde se však tradice proslavené Vančurovým poetickým dílem Rozmarné léto nevzdali. A notně tím vylepšili chudé portfolio odvážných porevolučních počinů. Do letních plováren investovaly v uplynulých dvou dekádách třeba České Budějovice (dokončena 2010, 70 milionů Kč), Ústí nad Labem (2014, 30 milionů Kč), Karviná (2006, 120 milionů Kč), Jihlava (2001, 155 milionů Kč) nebo Frýdek-Místek (2005, 155 milionů Kč).

Jistou novinkou pro městské investování je oproti minulosti i působení různých občanských sdružení. „V zemi se rozšířilo slovo NE,“ stěžuje si teplický primátor Kubera. „Chceme sice novou výstavbu, ale nedejbože, pokud by se to kohokoli z nás mělo nějak dotknout. Okamžitě se vyrojí spousta iniciativ, které tomu zabrání. V minulosti bylo stavění nepochybně snazší,“ podotýká politik, známý svou otevřeností.

Muzeum východních Čech v Hradci Králové bylo postaveno v letech 1909 až 1912 podle návrhu význačného českého architekta Jana Kotěry.Muzeum východních Čech v Hradci Králové bylo postaveno v letech 1909 až 1912 podle návrhu význačného českého architekta Jana Kotěry.

Výsledkem neschopnosti radnic formulovat a prosazovat požadavky veřejného zájmu jsou plantáže vilových satelitů bez škol i obchodů či ucpané silnice na krajích aglomerací.

Jednou z takových „brzd“ jsou třeba památkáři, vybavení relativně silnými pravomocemi. Kubera je dokonce označuje za „zločineckou organizaci“.

Faktem je, že masivní zásahy do struktury měst, jako byla asanace pražského Josefova na přelomu 19. a 20. století, zbourání půlky historického centra středočeského Berouna za komunistické normalizace či demolice cenného pražského nádraží Těšnov, jsou dnes vyloučeny. Je to určitě správné. Avšak na druhou stranu to brání radikální proměně měst, na niž byly starší generace přivyklé.

Ze současných spíš kosmetických proměn ulic a náměstí může rovněž vznikat pocit frustrace, že se nic nemění a že města stavebně zcela stagnují. Přestože se častými investicemi třeba do nových autobusových zastávek, dlažby, kanalizace či veřejného osvětlení kvalita zástavby i života v ní v posledních pětadvaceti letech objektivně změnila k lepšímu.

Přijdou lepší časy?

Architekt Jan Kasl, jehož projekční kancelář se mimo jiné podílela na výstavbě paláce Myslbek na pražských Příkopech, při hodnocení stavebního odkazu uplynulé éry nešetří ani kritikou do vlastních řad.

„Jako architekti jsme nebyli úplně připraveni na změnu myšlení. V něčem jsme se příliš ochotně přizpůsobovali požadavkům stavebníka, především developera, který často nechápal souvislosti a kontext místa. A v něčem jsme naopak tvrdošíjně lpěli na domácích specifikách, podporováni rigiditou úřadů,“ přiznává.

Dodnes se podle něj hledá správný balanc mezi odpovědností klienta vůči veřejnému sektoru a pochopením přirozených potřeb stavebníka.

Podle Kasla se situace od roku 2000 pomalu zlepšuje. „Avšak stavební boom do roku 2008 umožnil stavět často spíš kvantitu než kvalitu. Krize rovněž nevyčistila naše řady od slabých a neschopných architektů, naopak. Tlak na cenu projektové práce vede k slabším výstupům,“ upozorňuje Kasl.

A velkým problémem pro česká města zůstává hledání způsobu regulace zástavby. Výsledkem neschopnosti radnic formulovat a prosazovat požadavky veřejného zájmu jsou třeba plantáže vilových satelitů bez škol i obchodů či ucpané silnice na krajích aglomerací.

„Třeba v Praze vzniká regulační plán, a stala se z toho tak citlivá věc, která patrně ovlivnila i komunální volby… Jen proto, že primátor někoho zkrátil o pár billboardů a nějaké prachy, tak se mu pomstili…To je smutný výsledek diskuse o tom, jak obnovit územní plán Prahy,“ upozorňuje na odpor proti regulaci architekt David Vávra, autor známého seriálu o moderní české architektuře Šumná města (více viz Šumná Litomyšl a za ní propast).

Novostavba Divadla J. K. Tyla v Jízdecké ulici v Plzni, otevřená letos v září.Novostavba Divadla J. K. Tyla v Jízdecké ulici v Plzni, otevřená letos v září.

Výsledkem neschopnosti radnic formulovat a prosazovat požadavky veřejného zájmu jsou třeba plantáže vilových satelitů bez škol i obchodů.

Jakkoli při bilancování investic v českých městech vedou stavby účelové a technické, jistá tendence k pozitivní změně je přece jen patrná. V posledních letech si totiž města čím dál častěji dopřávají zdánlivé nadbytečnosti.

Pardubice začaly dlouho odkládanou revitalizaci prvorepublikových Tyršových sadů za 90 milionů korun, Olomouc před dvěma lety zrekonstruovala tři městské parky za 145 milionů korun.

Jihlava investovala 135 milionů do výstavby Zoo pěti kontinentů, Ostrava vsadila na vznik vědecko-technologických center, Liberec pak na „Stavbu smíření“ čili novou krajskou vědeckou knihovnu a synagogu (517 milionů Kč). Severočeský Most přispěl na odpočinkové areály hipodromu, autodromu a na rekonstrukci romantického hradu Hněvína.

Jinými slovy – radnice už nedohánějí jen resty, ale vycítily, co právě „frčí“. Nejsou to už kina, říční plovárny ani nacionální monumenty. Ba už ani samotné akvaparky nebo nákupní centra na perifériích. Spíš třeba právě zoologické zahrady, lanové parky, IQ parky a cyklostezky.

Návštěvníky by si podobně jako jinde v Evropě přitáhly jistě i kvalitní galerie nebo muzea (příkladem je třeba oblíbené Národní technické muzeum v Praze), ale to jsou investice přece jen o řád vyšší, zvlášť pokud by mělo jít i o mimořádné architektonické budovy.

Snad je nová divadelní budova v Plzni první (a nikoliv poslední) vlaštovkou.