Nasouká se do malé kanoe, zaklekne v ní a předvede extrémní jízdu, což je jedno salto za druhým. Během 45 vteřin stihne Lukáš Červinka předvést deset vysoce bodovaných figur. K tomu na vodě potřebuje buď takzvaný válec, nebo pořádné vlny. Kajakáři jim říkají playspoty, saltům a dalším akrobatickým kouskům triky.

Laik maximálně spočítá veletoče a nerozlišuje mezi cartwheely, spiny a loopy, což jsou základy freestylu. Triky, jaké Lukáš předvádí, umějí porotci ocenit. Český reprezentant vítězí suverénně s velkým bodovým náskokem před ostatními závodníky. S přehledem vyhrál i mistrovství republiky ve freestylu, které se konalo druhý zářijový víkend v pražské Tróji.

Čechů, kteří závodně jezdí C1, tedy jako sólisti v kanoi na divoké vodě, je nanejvýš deset. Jsme sice národ rekreačních vodáků, české řeky ale nejsou na freestyle moc vhodné. Pro začátečníky stačí, potvrzuje Lukáš, který pochází z Libchav u Ústí nad Orlicí. Vyrostl jak jinak – na Orlici. S rodiči sjel snad všechny tuzemské řeky, než v patnácti vyzkoušel kanoi na divoké vodě.

„Táta jezdil divokou vodu na singlu. I já jsem s ní hned začal. Je sice těžší v lodi klečet a mít pouze jeden list pádla, ale já mám rád, když můžu posunovat hranice stále dál a dál. Navíc je to praktičtější v porovnání s deblkanoisty nebo posádkou na raftu. Nemusím se s nikým domlouvat na tréninky a závody. Když je víc kluků, dávají se těžko dohromady," vysvětluje šestadvacetiletý „singlíř".

Čechů, kteří závodně jezdí C1, tedy sami v kanoi na divoké vodě, je nanejvýš deset.

Aby si zatrénoval, musí ujet 250 kilometrů. Tolik to má na umělý kanál do Čunova kousek od Bratislavy. Do pražské Troji by to z východních Čech bylo blíž. „Čunovský kanál je delší a podstatně těžší než v Praze. Válec v Troji sice je, ale slalomáři se ho bojí a stále ho předělávají, takže je nestabilní a často nestojí za nic. Přitom to jsou olympionici. To moc nechápu," říká jejich freestylový kolega.

Co vše je k jízdě na vodě potřeba.Autor: Archiv

Troji se vyhýbá i z dalšího důvodu – v mělkém kanálu si nechce zničit loď. Jeho karbonová kanoe je lehká, při nárazu ale praská. Nová stojí kolem dvou tisíc eur. Už takhle má každý rok novou. Slovenský výrobce Vajda ji pro českého borce vymodeluje na míru. Někdy mu ji dá zadarmo, někdy za polovic. „Dostal jsem sponzoring od americké firmy. Chtěli mi dát loď zadarmo, ale nevybral jsem si u nich," říká kluk s mírami 2 metry a 95 kilogramů. Světoví jezdci mívají kolem 170 až 180 centimetrů a 70 až 80 kilo.

Olympiáda netáhne

Na olympiádu se freestyloví kajakáři jako disciplína zatím neprobojovali, na příštích hrách v Tokiu už zřejmě chybět nebudou. Pro Lukáše Červinku ale není medaile z olympiády nebo vůbec účast na ní vysněnou metou. Přenosy z Ria ani nesledoval, neměl tam žádného svého favorita, kterému by fandil.

„Až se freestyle stane olympijskou disciplínou, vytratí se atmosféra, která je teď na mistrovstvích a světových pohárech. Jsou přátelské, pohodové a přitom na vysoké úrovni. Spousta olympioniků jsou profesionální sportovci, je to už víc o penězích," porovnává kajakář.

Jako kluk obdivoval vodního slalomáře Lukáše Pollerta. „Vždycky byl střízlík, ale měl to v hlavě. Má velký cit pro vodu, proto toho tolik dokázal."

Zdroj: Youtube

Cit pro vodu má jistě i Lukáš Červinka. Čtvrtou zlatou z mistrovství Evropy si přivezl letos v červnu z Německa. První získal v roce 2010 v rakouském Lienzu. Porotce tenkrát oslnil natolik, že mu dali nevídaných zhruba 500 bodů. Stříbrný závodník měl 200. Letos Lukáš zvítězil s neuvěřitelným počtem 940 bodů.

Na rozdíl od závodníků z ciziny nemá nejúspěšnější kajakář žádného trenéra. Prý mu stačí dívat se, jak jezdí jiní. Spíš ale ostatní odkoukávají triky od něj.

Freestyle je hodně o hlavě. Ani ne tak o tom, jak člověk trénuje, ale jak přemýšlí.

„Je to hodně o hlavě. Ani ne tak o tom, jak člověk trénuje, ale jak přemýšlí," tvrdí sportovec. Vzhledem k tomu, jak daleko to má k pořádné vodě, jsou tréninky spíš sporadické. Za hodně divokou vodou lítá i s lodí po světě. V zimě se chystá do Ekvádoru. A už počítá: tisíc eur letenka, k tomu 300 eur za loď tam a dalších 300 eur za zpáteční let. Letecké společnosti lodě nechtějí brát, stěžuje si Lukáš.

Příští rok bude mistrovství světa, trénink na extrémně rychlé vodě s pořádnými peřejemi se bude hodit. „Když jsem byl na mistrovství světa poprvé, díval jsem se na Američany s otevřenou pusou. Naučil jsem se od nich triky a Evropě pak vytřel zrak," vzpomíná na šampionát v Německu v roce 2007. Tenkrát prý úplně „nezaválel". Nová karbonová loď mu nesedla a na výsledku to bylo znát. Vloni v Kanadě byl na mistrovství světa osmý.

Proč startovat za Rakousko

Kdyby Lukáš Červinka startoval za Rakousko, měl by jako mistr Evropy celkem slušné kapesné. Už šest let by nemusel nic dělat. „Bral bych každý měsíc tisíc eur, po celou dobu do dalšího mistrovství. Tady ale nedostanu ani korunu. Jenom platím příspěvky Českému svazu kanoistů," porovnává. Za své jede stovky kilometrů na závod, vyhraje a dostane diplom.

„Nejezdím na závody, abych něco dostal. Mě to baví a mám radost, když vyhraju s velkým náskokem," říká šampion. „Dám pak video na Facebook a kluci z Anglie mi píšou, abych jim poradil."

Naštěstí má Lukáš práci na měsíce od podzimu do jara. „Táta má lesnickou firmu a zajišťujeme prořezávky v období vegetace, Takže od konce března do října mám volno," pochvaluje si sportovec.

Tvrdí, že z vody má velký respekt. „Nikdy mně moc neublížila, ale viděl jsem hodně nepříjemných situací. Dokážu si určit hranici, kdy na to mám a kdy ne. Malá chybička může znamenat smrt." To mluví o sjíždění opravdu divokých řek v Americe, ale i v Evropě. Při závodech prý nic vážného nehrozí. Maximálně vykloubené rameno nebo natržené obočí.

Při závodech prý nic vážného nehrozí. Maximálně vykloubené rameno nebo natržené obočí.

Když před dvěma lety sjížděl s kamarády 80 kilometrů drsným kaňonem v Kostarice, vrhali se také z asi desetimetrového vodopádu. Všichni ho dali až na jednoho – poranil si páteř o bok lodi. Ostatních šest kluků se pak střídalo a pomalu táhli zraněného po řece v lodi. Báli se ho vyndat, aby mu ještě víc neublížili. „Trvalo dlouho do noci, než jsme se dostali k autu. I s lodí jsme ho dovezli do špitálu. Naštěstí všechno dobře dopadlo."

Na vodopád delší než 20 metrů si Lukáš netroufne. Zatím. Prohlížíme si video o Američanech, kteří se pouštějí na kajaku z více než padesátimetrové Niagary. Jeden si kamerou nahrál skoro vlastní smrt. Při sjezdu se přetočil a voda si ho chtěla vzít. Trvalo tři minuty, než ostatní topícího se kajakáře vylovili. Už nedýchal, v nemocnici ho „nakopli".

Autor: Archiv

„Vodopád jako Niagara se jede jednou za život. Sjetím takového vodopádu jezdec jistě získá velký respekt. Pro mne má však větší hodnotu a obrovský respekt jezdec, který si – i když na to má – dokáže uvědomit, že důvod, proč pádluje, jsou i jeho kamarádi, se kterými je na vodě. U riskantního sjezdu stačí drobná chyba nebo jen trošku smůla a člověk si do lodě už nikdy nesedne," říká s velkým uznáním Lukáš Červinka. Život má před sebou.