Dálný sud prachu

5. únor 2015 četba na 17 minut

Ostrov Sachalin a souostroví Kurily jsou už dvě stě let jablkem sváru mezi Ruskem a Japonskem. Důležitou epizodou v dodnes doutnajícím konfliktu byl debakl carského impéria v rusko-japonské válce, která vrcholila před 110 lety.

Kdyby dosavadního gubernátora ruské Sachalinské oblasti Alexandara Chorošavina nezatkla před pár dny policie a pro podezření z korupce ho v klepetech nepřevezla do věznice v Moskvě, asi by se brzy uslavil.

Dálněvýchodní pomezí Ruska a Japonska – tedy ostrov Sachalin a Kurilské ostrovy – totiž letos čeká smršť významných výročí. Letopočty 1855, 1875, 1905, 1925, 1945, 1955 – to jsou mezníky historie pacifického Ruska i Japonska. A jestliže české dějiny skákaly po osmičkách, pak ty sachalinsko-kurilské po pětkách.

Kapitulace ruské pevnosti a přístavu Port Arthur 2. ledna 1905 na dobové kresbě.Kapitulace ruské pevnosti a přístavu Port Arthur 2. ledna 1905 na dobové kresbě.

Horší je, že nikam nedoskákaly. Sopečné souostroví Kurily i Sachalin sice patří už sedmdesát let Rusům (dříve Sovětům), kteří tak dnes mají důvod slavit, jenže Japonci oblast stále považují za svá „severní teritoria“.

Jde o jeden z nejpalčivějších územních sporů v současném světě (více viz Svět plný sporných území), byť se nám v Evropě zdá být vzdálený a nepřehledný. Jenže Rusko na ostrovech chřestí zbraněmi, v Tokiu demonstranti čas od času pálí ruské vlajky, státníci ruší schůzky. Obě země kvůli sporu dokonce dodnes nepodepsaly mírovou smlouvu, takže spolu de jure stále vedou druhou světovou válku. Což je světové unikum.

Proč taková zaťatost, když jde vesměs o nehostinné a řídce osídlené území? A nemůže nevyřešený rusko--japonský územní spor ještě více rozdmýchat ruský vůdce Vladimir Putin, aby podobně jako na Ukrajině demonstroval sílu svého staronového impéria?

Ruský mindrák

Lü-šun-kchou na jihu poloostrova Liao-tung je dnes jen neznámým předměstím čínského subprovinčního města Ta-lien. Přesně před 110 lety – tehdy se ještě jmenoval Port Arthur a od Číny jej i s okolím měli na 25 let v nájmu Rusové – však jeho jméno skloňoval celý svět. Námořní základna ruské tichomořské flotily se stala svědkem historického výprasku Rusů, kteří si tady dlouhodobě zadělali na svůj japonský mindrák.

V březnu 1905 probíhala už více než rok rusko-japonská válka o hegemonii v severočínském Mandžusku a byla prakticky rozhodnutá. Pevnost Port Arthur se 2. ledna 1905 vzdala japonským obléhatelům, kteří už předtím zničili prakticky celé ruské tichomořské loďstvo. V březnu pak Rusové prohráli i v pozemní bitvě u mandžuského Mukdenu.

Organizační neschopnost a pasivitu důstojníků carské armády, která promrhala svou početní převahu, výmluvně ilustruje dobový japonský vtip. „Za zabití ruského kapitána je odměna tisíc jenů. Za zabití majora pět set. Za zabití generála deset let vězení a za zabití nejvyššího velitele Kuropatkina smrt zastřelením.“

Za této situace se poslední ruskou nadějí stala baltská flotila, která se od října 1904 přesouvala přes půl zeměkoule na tichomořské bojiště. Jenže zbytečně.

Tak viděl výsledek rusko-japonské války soudobý tisk.Tak viděl výsledek rusko-japonské války soudobý tisk.
Tak viděl výsledek rusko-japonské války soudobý tisk.Tak viděl výsledek rusko-japonské války soudobý tisk.

Jestliže české dějiny skákaly po osmičkách, pak ty sachalinsko-kurilské po pětkách.

Když minula Port Arthur a 27. května 1905 doplula k Cušimským ostrovům v průlivu mezi Koreou a Japonskem, vystartovalo proti jejím zastaralým lodím moderní a daleko lépe připravené japonské loďstvo.

Japonci Rusy na hlavu porazili. Na dvacet ruských lodí bylo potopeno, šest se jich vzdalo a jen několik stihlo odplout do Vladivostoku či jiných okolních přístavů. Ruský admirál Rožděstvenskij byl raněn a padl do zajetí.

Nemohlo to dopadnout jinak, soudí Vladimír Hynek a Petr Klučina v knize Válečné lodi. „Moderní válku vyhrává lépe zvládnutá logistika, kvalita zbraní, kvalita důstojnického sboru a vědomí vojáků, proč a zač mají umírat. To všechno Rusku chybělo, to všechno Japonsko mělo,“ konstatují.

Ostrov Sachalin

Leží v Ochotském moři.

Rozloha: 72 492 km2

Počet obyvatel: 580 000

Hlavní město: Južno-Sachalinsk (dříve Tojohara)

Historie: Původními obyvateli byl národ Ainu. Od 17. století ostrov patřil Číně, ale od 18. století jej začali osidlovat Japonci a Rusové. V roce 1849 vyhlásilo Japonsko nad celým ostrovem jednostranně suverenitu, avšak v roce 1855 šimodská dohoda mezi Ruskem a Japonskem stanovila možnost osidlování pro oba národy, bez jasné hranice mezi nimi.

V Petrohradské smlouvě z roku 1875 Japonsko celý Sachalin ponechalo Rusku výměnou za severní Kurilské ostrovy, ale výsledkem rusko-japonské válka byl japonský zábor jižní části Sachalinu. Roku 1920 Japonci okupovali i severní Sachalin, který ale vrátili Sovětskému svazu v roce 1925.

V srpnu 1945 naopak celý Sachalin obsadil během operace proti Japonsku SSSR, vystěhoval japonské obyvatelstvo a tento stav trvá dodnes. Tokio se sice ostrova vzdalo, ale sovětskou či ruskou suverenitu nad ním neuznalo.

Rusko muselo požádat o mír, který byl za asistence amerického prezidenta Theodora Roosevelta podepsán 5. září 1905 v americkém Porthsmouthu. Rusko se muselo zříci nejen pronajatého území Port Arthur a uznat panství Japonska nad Koreou, ale přišlo o svůj budovaný vliv v jižním Mandžusku a hlavně o jižní část ostrova Sachalin. V rozčarovaném Rusku následně vypukla revoluce, jakási generálka na pozdější bolševický převrat.

Z našeho pohledu je ale na celé válce nejdůležitější, že tehdy poprvé byla porušena dosavadní křehká rovnováha mezi ruskou a japonskou přítomností na Sachalinu a na Kurilech.

Půl na půl

„Určit, který z obou národů na ostrovy přišel jako první, jednoznačně nelze,“ vrací se k začátkům rusko-japonské rivality ve své studii Rusko-japonské vztahy po druhé světové válce Lenka Dostálová, odbornice na historii Dálného východu.

„Japonci se pravděpodobně z důvodu geografické blízkosti dostali na Kurily i Sachalin dříve, nejsou však o tom žádné historické zápisy. Naproti tomu Rusové své objevitelské cesty podrobně dokumentovali,“ rekapituluje Dostálová.

K první konfrontaci došlo v roce 1811, když samurajové zatkli ruského kapitána Vasilije Golovnina při průzkumu kurilského ostrova Kunašir. Rusové pak na oplátku u Kunaširu zajali japonského obchodníka Takadaye Kaheiu. Rusko a Japonsko následně začaly jednat o vytyčení hranice.

Prvotní řešení se našlo v roce 1855. Zatímco Sachalin zůstal „zemí nikoho“, kde mohli žít lidé z obou zemí, Kurily rozdělila čára mezi ostrovy Iturup a Urup. Od Iturupu na jih bylo Japonsko, od Urupu na sever Rusko.

Rusové vztyčují vlajku nad dobytým přístavem Port Arthur v roce 1945.Rusové vztyčují vlajku nad dobytým přístavem Port Arthur v roce 1945.

Nezakotvenost Sachalinu však byla neudržitelná, a tak se jednalo dál. „Petrohradskou smlouvou, uzavřenou v roce 1875, se Japonsko vzdalo ve prospěch Ruska všech práv na Sachalin výměnou za ruské postoupení všech Kurilských ostrovů severně od ostrova Urup,“ uzavírá exkurz do nejstarší historie rusko-japonských vztahů Lenka Dostálová.

A vracíme se do roku 1905, kdy Japonsko ke svým Kurilám přibralo i jih Sachalinu pod 50. rovnoběžkou čili zhruba dvě pětiny ostrova.

Kurilské ostrovy

Souostroví sopečného původu mezi japonským ostrovem Hokkaido a ruským poloostrovem Kamčatkou. Tvoří je 56 ostrovů, oddělujících Ochotské moře od Tichého oceánu. Aktuálně patří všechny Rusku, ale čtyři nejjižnější ostrovy Šikotan, Habomai, Kunašir a Iturup si od roku 1945 nárokuje Japonsko.

Rozloha: 10 355 km2

Počet obyvatel: 20 000

Hlavní město: Južno-Kurilsk

Historie: Původními obyvateli Kuril byl národ Ainu, postupně však byly ostrovy kolonizovány Japonci a Rusy. Šimodská rusko-japonská smlouva v roce 1855 určila hranici mezi ostrovy Urup a Iturup – sever připadl Rusku, jih Japonsku.

Podle petrohradské smlouvy z roku 1875 převzalo všechny Kurilské ostrovy Japonsko výměnou za přenechání Sachalinu Rusku. Tento stav vydržel přes japonsko-ruskou válku v roce 1905 až do roku 1945. Tehdy všechny ostrovy obsadil Sovětský svaz a Rusko je drží dodnes.

Japonsko nárokuje vrácení čtyř nejjižnějších ostrovů Šikotan, Habomai, Kunašir a Iturup a podmiňuje tím podpis rusko-japonské mírové smlouvy. Sovětský vůdce Nikita Chruščov v roce 1955 uznal japonský nárok na dva ostrovy Šikotan a Habomai. SSSR a později Rusko však tuto možnost střídavě popíraly a potvrzovaly, spor dodnes není vyřešen.

Rusům sice zbyly tři pětiny, ale v roce 1920 za občanské války po bolševické revoluci přišli o Sachalin celý – Japonci využili chaosu a ostrov okupovali. Ovšem pouze do roku 1925, kdy byla severní část opět vrácena konsolidovanému Sovětskému svazu.

Stalinova odveta

Kyvadlo příliš vychýlené na jednu stranu má ovšem, jak známo, tendenci dosáhnout i opačného extrému. Rusové se sice proměnili v Sověty, ale touha odčinit potupný debakl z roku 1905 v nich zůstala a čekala na příležitost.

Ta nastala před 70 lety v roce 1945, když sovětský vůdce Josif Stalin na konferenci v Postupimi ochotně slíbil na žádost spojenců, že SSSR vypoví dosavadní pakt o neútočení s Japonskem a do tří měsíců mu vyhlásí válku.

„Sovětský svaz měl v případě úspěchu přislíbené výrazné územní zisky,“ připomíná politolog Tadeáš Tesař na serveru e-polis.cz v článku Kurilské souostroví: oblast rusko-japonského sporu. Mělo jít nejen o všechny Kurilské ostrovy a celý ostrov Sachalin, ale třeba i o památný přístav Port Arthur.

Devátého srpna 1945 Sověti skutečně začali protijaponskou operaci „Srpnová bouře“. V Mandžusku porazili milionovou japonskou armádu Kwantung a během 18. až 31. srpna – tedy až po japonské kapitulaci – obsadili i celé Kurily a celý Sachalin. Získali i Port Arthur, ale ten už v roce 1955 předali komunistické Číně.

Ze zabraných ostrovů naopak deportovali do poraženého Japonska všechny japonské usedlíky a území správně připojili k SSSR. Rusko tak dosáhlo významné satisfakce, protože poprvé v historii získalo úplnou kontrolu nad Ochotským mořem.

A tak to zůstalo dodnes. V roce 1951 sice Japonsko podepsalo v San Francisku se 49 státy mírovou smlouvu, ale Sovětský svaz mezi nimi nebyl. Když se mu nepodařilo dohodu zmařit, konferenci opustil. Japonci proto museli s Moskvou vyjednávat o míru a tím i o sporných ostrovech separátně.

V září 1905 byla poprvé porušena křehká rovnováha mezi ruskou a japonskou přítomností na Sachalinu a na Kurilech.

Sovětský svaz se přitom vždycky opíral o spojeneckou dohodu z Postupimi, podle níž byla Japoncům přiznána suverenita jen nad čtyřmi hlavními ostrovy Hokkaido, Honšú, Šikoku a Kjúšú.

Južno-Sakhalinsk, metropole ostrova Sachalin.Južno-Sakhalinsk, metropole ostrova Sachalin.

Ruská základna na Kurilském ostrově Šikotan.Ruská základna na Kurilském ostrově Šikotan.

Pro Kurilské ostrovy je charakteristická drsná a zachovalá příroda.Pro Kurilské ostrovy je charakteristická drsná a zachovalá příroda.

„Japonští vyjednavači ovšem dostali za úkol dosáhnout přinejmenším navrácení dvou nejjižnějších kurilských ostrovů Šikotan a Habomai, aniž by Japonsko uznalo suverenitu SSSR na územích, kterých se Japonsko vzdalo v Sanfranciské smlouvě,“ popisuje Tesař, jak Japonsko vrátilo do hry problém sovětského záboru.

Zatím nejzřetelněji se dohoda rýsovala v roce 1955. Tehdy Rusko v poststalinském uvolnění nabídlo Japoncům vrácení požadovaných dvou ostrovů za podmínky, že budou demilitarizované a že Japonsko neumožní cizím lodím vplout do jejich vod. Nikita Chruščov dokonce písemně uznal japonský nárok na oba ostrovy.

Argumenty Ruska:

Původními obyvateli nebyli Japonci, ale Ainové.

Název sopečných ostrovů Kurily pochází z ruštiny a znamená v překladu „kouřily".

Rusko ostrovy obsadilo ve druhé světové válce, kdy Japonci plánovali obsadit východ Ruska od Vladivostoku po Ural.

Vrácení ostrovů by vyvolalo silnou vlnu protestů v Rusku.

Spojenci se v Postupimi zavázali vrátit Japonsku suverenitu jen nad čtyřmi hlavními ostrovy Hokkaido, Honšú, Šikoku a Kjúšú.

Když se se ztrátou území bez náhrady smířilo poražené Německo, mělo by tak učinit i Japonsko.

Vrácení jižních Kuril Japonsku by otevřelo dveře americkým základnám a Rusko by ztratilo kontrolu nad Ochotským mořem.

Argumenty Japonska:

Japonci ostrovy kolonizovali dříve než Rusové.

Veškerou infrastrukturu na ostrovech prvotně vybudovali Japonci.

Přelidněné Japonsko potřebuje nový volný prostor.

Předání jižních Kuril by umožnilo okamžitě podepsat rusko-japonskou mírovou smlouvu.

Rusko v roce 2004 postoupilo Číně několik ostrovů na řece Amur, proč by stejné gesto nemohlo učinit vůči Japonsku.

 V Tokiu probíhají každoročně 7. února protesty před ruskou ambasádou za vrácení jižních Kurilských ostrovů. V Tokiu probíhají každoročně 7. února protesty před ruskou ambasádou za vrácení jižních Kurilských ostrovů.

V Rusech vzbuzuje otázka Kurilských ostrovů dodnes prudké vášně.V Rusech vzbuzuje otázka Kurilských ostrovů dodnes prudké vášně.

Tokio by na to bývalo rádo kývlo, ale Američané se obávali japonsko-sovětského sblížení a pohrozili, že když sovětský návrh přijme, USA Tokiu nevrátí Okinawu a Rjúkjú. A tak Japonci začali chtít po Moskvě čtyři nejjižnější Kurilské ostrovy Šikotan, Habomai, Kunašir a Iturup (což by obnovilo stav před rokem 1875) a navíc otevřít otázku Sachalinu. To SSSR odmítl. Následně vetoval přijetí Japonska do OSN a podporu podmínil mírovou smlouvou.

Cvičiště pro Putina

Sovětsko-japonské vztahy se pak sice časem relativně znormalizovaly, ale v otázce míru a vrácení ostrovů se nepohnuly ani o píď. Naopak přibylo naschválů. V osmdesátých letech Sověti zakázali japonským občanům bezvízové návštěvy hrobů svých příbuzných na jižních Kurilských ostrovech a naopak na nich rozmístili vojenské jednotky a zbraňové komplexy.

Japonsko zase symbolicky začlenilo tři z požadovaných ostrovů pod správu ostrova Hokkaido, přičemž japonský premiér obletěl sporná území vrtulníkem. Každým rokem 7. února se od té doby v Japonsku slaví Den severních teritorií, kdy tisíce studentů v Tokiu demonstrují před sovětskou (ruskou) ambasádou a pálí ruské vlajky.

Kupodivu se nic nezměnilo ani za sovětské perestrojky a éry ruského prezidenta Borise Jelcina.

Pro Rusy byla sachalinská a kurilská válečná trofej natolik otázkou prestiže, imperiální hrdosti, vojenských zájmů a zásob nerostného bohatství, že si ani liberální Jelcin nedovolil učinit kompromis.

Japonci museli s Moskvou vyjednávat o míru a tím i o sporných ostrovech separátně.

Byť za to Japonsko nabízelo mohutné investice do ruské ekonomiky i do zaostalé dálněvýchodní infrastruktury. Obava, že by se mohla opakovat ruská revoluce z roku 1905, vyvolaná ponižující ztrátou území na Dálném východě, byla příliš silná.

Dnes je jasné, že za prezidenta Putina se spor neurovná. Ba co hůř, přibývají signály další možné eskalace napětí. Předloni se dva ruské bombardéry dotkly při monstrózním vojenském cvičení u Kuril vzdušného prostoru Japonska, které proti nim poslalo šest stíhaček. A loni v dubnu – měsíc po anexi Krymu – Kreml oznámil, že do roku 2016 vznikne na sporných jižních Kurilských ostrovech Iturup a Kunašir více než 150 nových ruských vojenských objektů. Vojenská městečka prý mají nově vyrůst i na Sachalinu.

Není proto divu, že i současná japonská vláda premiéra Šinzó Abeho cítila potřebu deklarovat odhodlání držet se své dosavadní linie v otázce příslušnosti čtyř jižních Kurilských ostrovů a projevovat přitom pružnost v otázce termínů jejich návratu Japonsku. Mimochodem, v roce 2005 vyzval Rusko k navrácení jižních Kurilských ostrovů Japonsku i Evropský parlament.

Naštěstí v Japonsku nežije žádná ruská menšina jako na Ukrajině nebo v pobaltských republikách, takže „záchranná“ akce Moskvy nehrozí. Zmíněný letošní „supervýroční“ rok je však hodně nebezpečným minovým polem pro neuváženě silácké výroky a gesta, které by mohly zbytečně přilít oleje do beztak již slušně hořícího ohýnku.

Každopádně historie obou rusko/sovětsko-japonských válek z let 1905 a 1945 ukazuje, že princip „vítěz bere vše“ k žádnému narovnání územních sporů v tomto ani v jiných obdobných případech ve světě nevede. Naopak plodí další nestabilitu.