Dáma v modrém

7. červenec 2016 četba na 19 minut

Foto: J. RASCH

S životem se ráda pere. Tahanice se státem ji nebaví, ale nevzdává se. O zámek v Opočně, který její rodině patřil přes tři sta let, než ho zabavili nacisti a pak komunisti, bojuje už skoro čtvrt století. Další šanci dostane u soudu v polovině května. Verdikt ve prospěch dědičky šlechtického rodu by si zasloužili oba. Zámek i nezdolná Kristina Colloredo-Mansfeldová.

Opočno, Zámecká ulice č. 5. V domě poblíž renesančního zámku se v září roku 1871 narodil František Kupka, ze kterého vyrostl světoznámý malíř. Dnes je tu doma Kristina Colloredo-Mansfeldová, když zrovna pobývá v České republice. „Jsem takový starý cikán. Všude jsem ráda na chvíli," říká o sobě šarmantní dáma.

Foto: J. RASCH

Dubnový rozhovor jsme proto domlouvali s dvouměsíčním předstihem. Do Opočna přijela na měsíc. Pak nakoupí utopence, pražskou šunku a další české delikatesy, které v Rakousku nemají, a svým bílým subaru Legacy se na pár týdnů přesune do rodinného domu v panství Gstatt.

Teď nás ale Kristina Colloredo-Mansfeldová vítá v opočenském domě se všude přítomnou modrou. Barvu, která je symbolem tradice, má na stěnách téměř ve všech pokojích. Prošli jsme je, abychom si prohlédli několik obrazů, které hraběnka namalovala.

Oblíbená barva na zdech nemá dokazovat, že v žilách paní domu koluje modrá krev. Šmolkovou modř miluje od doby, co objevila řecký ostrov Hydra a prožila na něm své hippies roky. Podle psychologů mají modrou barvu rádi lidé s bohatým vnitřním životem. V případě paní hraběnky se opravdu trefili.

„Tady mám pool," ukazuje na dřevěnou stříšku ve tvaru písmene L, pod kterou by nás nenapadlo hledat zahradní bazén. Sem tam si příslušnice rozvětveného šlechtického rodu pomůže angličtinou, ale česky se hravě domluví. I když z rodné země emigrovala s rodiči jako sedmiletá a za více než čtyřicet let v cizině češtinu zapomněla.

Houževnatost, s jakou usiluje o rodinný majetek, diagnostikoval podle advokáta paní hraběnky bývalý šéf Národního památkového ústavu dokonce jako „restituční syndrom". Vyléčit by ho mohly nové důkazy, s nimiž teď přichází k obnovenému soudnímu řízení.

Oblíbená barva na zdech nemá dokazovat, že v žilách paní domu koluje modrá krev.

Výpis z Almanachu Židovské šlechty z roku 1913 dokazuje židovský původ Kristininy babičky. Konfiskace rodového majetku nacisty měla tudíž i rasové pozadí. O tom chce její advokát přesvědčit soud.

Ani pamětník, hrabě Zdeněk Sternberg, nerozumí tomu, proč stát odmítá dědičce původních majitelů zámek v Opočně vrátit. „Colloredové na tom byli za protektorátu daleko hůř než my ostatní restituenti. Panství jim zabavili bez náhrady," zavzpomínal v nedávném rozhovoru pro týdeník Dotyk.

Je to přesně osm let, co vám stát znovu zabavil zámek. Předtím vám ho na čtyři roky vrátil. Doufáte, že nekonečný spor se nyní už jednou provždy vyřeší?

Památkáři stále něco hledají, aby zámek nemuseli vrátit. Zkoušejí všechno možné. Proti povolení obnovy řízení se odvolali a můj advokát mi řekl, že si dokonce podali i dovolání k Nejvyššímu soudu, prostě dělají všechno možné, aby alespoň odložili datum soudu (19. května 2015 – pozn. red.), a to se jim zatím nepovedlo.

Celé to trvá už strašně dlouhou dobu, ale já se nevzdávám. Je moje morální povinnost usilovat o zámek, který naše rodina měla několik staletí. Budu mít velkou radost, až se to podaří. Nikdy nebudu na zámku bydlet. Mám svůj domeček, ve kterém jsem moc spokojená.

V tomto domku bydlí Kristina Colloredo-Mansfeldová.V tomto domku bydlí Kristina Colloredo-Mansfeldová.Foto: J. RASCH

Dům je známý jako rodiště Františka Kupky. Pořídila jste si ho jako opočenský azyl?

Vždycky patřil Colloredům a byl první, co jsem restituovala. Kupka se tu narodil a vyrůstal do tří let. Pak se rodina odstěhovala do Dobrušky.

Jak vás jako malíř oslovil? Potkali jste se někdy?

Nepotkali. František Kupka byl skvělý malíř a moc mě mrzí, že jsem ho nepoznala.

Kdy jste naposledy byla v zámeckých komnatách?

Asi před půl rokem. Brzy se tam chystám s jednou skupinou ze Švýcarska. Už jsem volala do památkového ústavu, aby pro zahraniční návštěvu zajistili průvodce s výbornou angličtinou, který by nedělal chyby. Někdy mě lidé upozorňují, že se při prohlídce v angličtině říkají různé nesmysly. Švýcarskou výpravu pak pozvu domů na malé občerstvení. Odtud pojedou na zámky do Častolovic a Kostelce nad Orlicí.

Derek na zámek

Hraběnka Diana Sternbergová, majitelka blízkého zámku v Častolovicích, je přesvědčena, že zámku v Opočně by určitě prospělo předání do vaší péče. Máte promyšlené, do jakých změn byste se hned pustila?

Plány mám, ale nerada bych o nich mluvila. Na to je čas, až budu mít zámek zpátky. Určitě ho zachovám jako muzeum. Nebude mi přinášet peníze, naopak do něj bude nutné investovat.

Je moje morální povinnost usilovat o zámek, který naše rodina měla několik staletí.

Není v dobrém stavu?

Není. Okna a střecha potřebují opravit. To všechno stojí velké peníze. Zámek je veliký. Zámecký park je nádherný, ale také potřebuje trochu víc péče.

Jak vám pomohou synové, budete-li u soudu konečně úspěšná?

Nejstarší Leonhard se stará o lesy. Vrátili nám dohromady i s lesními pozemky na Dobříšsku asi sedm tisíc hektarů. Nedávno náš rodinný advokát vyhrál soud o kus lesa, který byl pro nás důležitý. Tedy pro náš arondační plán. Leonhard částečně žije v Praze, ale má na starosti lesy také v Rakousku. Musí se vracet i tam.

A zámek?

Na ten by byl ideální prostřední syn Derek. Je to umělec intelektuál. Vystudoval pětiletou restaurátorskou školu ve Vídni. Má švédskou manželku a žijí ve Švédsku, kde dělá restaurátora. Má výborný vkus. Jeho děti jsou už velké, dceři je 21 let a synovi 18, tak bude mít i více volna, aby se věnoval zámku.

Kolik času trávíte v Opočně?

Když to sečtu za celý rok, jsem tu asi polovinu roku. Teď jsem v Opočně na měsíc. Nevydržím dlouho na jednom místě. Když už nemám co organizovat, zabalím se a jedu pryč. Na tři týdny pak zase pojedu do Rakouska, kde máme rodinnou usedlost.

Koupil ji můj dědeček. V roce 1928 musel v Čechách kvůli napadeným stromům vykácet hodně lesů a z peněz za prodané dřevo pořídil v Rakousku bývalý klášter. Za války nám ho zabavili nacisté a zřídili v něm azyl pro matky s dětmi, které zůstaly bez manželů. Je to krásný a jednoduchý dům. Po válce byl ale dost zdevastovaný. Otec ho postupně opravil.

Foto: J. RASCH

Někdo z příbuzných v něm trvale žije?

Nastálo ne. Scházíme se tam všichni na velké akce. O Vánocích nás bylo patnáct. Pro mě jako hostitelku je to dost náročné. Starám se o kuchyni, ale vypomáhá mi jedna šikovná paní. V domě bydlí a udržuje také zahradu. No, a pak se z Rakouska zase vrátím sem. Pak letím do Švédska, kde budeme slavit maturitu vnuka Maxe. Odtud zpátky do Opočna, znovu do Rakouska a potom do Kanady.

Oslnivá řecká Hydra

Nezapomínáte na Řecko, kde jste také nějaký čas žila? Co vás tam vlastně přivedlo?

Přišla jsem tam s třetím manželem. Po mamince byl napůl Řek a po tátovi napůl Švýcar. Předtím jsme byli rok v Gaze, kde manžel pracoval pro švýcarský Červený kříž. Měla jsem to tam moc ráda. Byl to sice trochu adrenalin, když padaly bomby, ale s Palestinci jsem neměla nikdy žádné problémy. Řekla bych, že horší byli spíš Izraelci.

Hodně jsem tam viděla, poznala Sinaj. To byly ještě dobré časy, dnes už by to nešlo. Z Gazy jsme odešli do Řecka, manželova maminka žila na ostrově Hydra. Když jsem ho poprvé uviděla, řekla jsem: To je opravdový ráj. Manžel pak odjel a já tam zůstala.

Čím vám ostrov tolik učaroval?

Byl mimořádně nádherný a žilo tam málo lidí. Byla to zajímavá společnost – malíři a spisovatelé.

Neměli jsme moc peněz, byl to prostý a krásný život. Koupila jsem dům, kde nebyla voda, ani elektřina. Měla jsem čtyři osly, pracovala a malovala. Stále tam mám ateliér. Vždycky se mi tam nejlépe malovalo. Ale v Řecku se všechno hodně změnilo.

Nevydržím dlouho na jednom místě. Když už nemám co organizovat, zabalím se a jedu pryč.

Sledujete, kam země zřejmě neodvratně míří?

Byla to největší hloupost, že Řecko vstoupilo do Evropské unie. Kdyby zůstalo mimo EU, určitě by teď nekrachovalo. Řekové jsou úplně jiní než my, vedou naprosto jiný život. Bylo bláhové čekat, že se rychle přizpůsobí jiným zvyklostem.

Nyní lidé odcházejí z Athén na venkov, vracejí se na ostrovy. Víc se jich zase začíná živit jako malí farmáři, pěstovat olivy a pomalu se vracet k tomu, jak se tu žilo dříve. Nebudou to mít lehké, ale nemají jinou šanci. Ožijí malé obchůdky, nebudou se moc platit daně a zase se bude víc kšeftovat. To jsou praví Řekové. Pořád říkám, hlavně žádné euro v Čechách. Je jen dobře, že se jeho přijetí odsouvá. Angličané a Švédové byli chytří, že euro nechtěli.Stále se vracíte do Řecka za přáteli?

Stále se vracíte do Řecka za přáteli?

Už tolik ne. Moji staří kamarádi již zemřeli, měli dost rádi alkohol. Dům, který jsem tam v roce 1976 koupila, jsem přenechala nejmladšímu synovi Stefanovi. On tam teď bydlí, má to tam rád a umí perfektně řecky. Ale také cestuje po světě. Je sběratelem gramofonových desek z let 1968 až 1975. Je velkým expertem na kapely, co vydávaly „elpíčka" v těchto sedmi letech. Má přesnou představu, co shání. Koupil třeba desku za pět dolarů a prodal ji jako velkou raritu za pět tisíc dolarů. Každý syn je jiný, ale výborně se doplňují.

FOTOGALERIE

Malá Kristina s maminkou. Na oslovi jezdila Kristina (vpravo) v Kanadě i do školy. S prvním manželem, rakouským hrabětem Fürstenbergem.

Však se také každý narodil jinde a má jiného otce. Jaká mají občanství?

Všichni mají po mně kanadské. Leonhard má ještě rakouské občanství, Stefan švýcarské a Derek má ve Švédsku trvalý pobyt. Aby každý syn neměl jiné příjmení, tak je můj otec adoptoval. Je jednodušší, když jsou všichni Colloredo-Mansfeldové.

Hlavně ne do školy

Máte velkou rodinu a několik domovů, které střídáte. Kolik kilometrů ročně najezdíte v autě, nebo hlavně létáte?

Za rok najezdím asi pět šest tisíc kilometrů. I do Řecka jezdím autem, v italské Anconě nastoupím na trajekt. Nemohu lítat, protože pořád něco vozím a mám plné auto. Mám v něm chladicí box, abych mohla převážet také jídlo. Vozím ho i do Rakouska.

Třeba utopence, ty mám moc ráda, a tam nejsou. Nebo králíky, ty v Rakousku také moc nemají. Výborná je i pražská šunka.

Přes 150 tisíc diváků jste v sedm let staré scénce na serveru YouTube pobavila svou humornou češtinou. Od té doby jste udělala pokrok – jak češtinu pilujete?

Všechno mám odposlouchané, psát bych si netroufla. Žádné kurzy jsem nenavštěvovala, o škole nechci ani slyšet, nikdy jsem ji neměla ráda. Žádnou jsem také nedokončila. S mou češtinou to nikdy nebude dobré. Dělám jen malé pokroky. Kdybych byla mladší, šlo by to lépe. Teď už je hlava plná.

Když jste s rodiči opouštěla Čechy, bylo vám sedm let. Rodnou řeč jste zapomněla?

Úplně. Když jsem sem po roce 1989 přišla, neuměla jsem ani slovo.

V jakém jazyce se vám zdají sny?

V angličtině. Ta je mi nejbližší, je to lehká řeč. V angličtině píšu raději než v němčině. Mluvím také francouzsky. Řecky na podobné úrovni jako česky.

Syn Leonhard se česky domluví, když částečně žije v Praze?

Moc dobře neumí, nemá talent na jazyky. On je lesník a nejraději je v přírodě. Derek mluví perfektně švédsky, anglicky a německy.

Kdyby sem přišel, aby se staral o zámek, česky by se jistě naučil. Na řeči má nadání.

Zastřelili ho jako psa

Pamatujete si, jak jste se za války s rodiči museli vystěhovat ze zámku?

Bylo to hrozné. Dostali jsme seznam, co si můžeme vzít. Čtyři polštáře, čtyři deky a pár věcí. Vystrnadili nás do domu v Rozběřicích. Nebyla to žádná krásná vila, byla tam plíseň na stěnách.

Od osvobození je to 70 let. Co si z té doby vybavujete?

V hlavě mi zůstaly některé obrázky. Moc dobře si pamatuji na ruské osvoboditele a pořád vidím jednu strašnou scénu. Venku u dveří byla miska s jídlem pro naše pejsky. Ruský voják měl veliký hlad, sklonil se k misce a Němci ho v tu chvíli zastřelili. Ten zážitek se mi z hlavy nikdy nevymaže. Rusové byli hodní. Hlavně se mi líbilo, že mě vždycky vysadili na koně. Byla tam velká stáj, kde stáli. Rusové vždy pískli a koně na povel utrousili koblihy, aby je vojáci mohli najednou uklidit.

Do Opočna jste se už po válce nevrátili?

Jen na chvíli. Bydleli jsme v nejstarší části zámku, kde byla původně tvrz. Ve věži byl kruhový salonek. Brzy jsme odjeli do Prahy. Komunisté otce zavřeli. Hodně nám pak pomohla anglická a švýcarská ambasáda, abychom mohli vycestovat.

Nemohu lítat, protože pořád něco vozím a mám plné auto.

To bylo v roce 1947. Měli jsme dva kufry, dva pejsky a můj otec ještě přibral úplně staré lyže. Nic jiného. Krátce jsme bydleli u babičky v Innsbrucku, pak jsme se přesunuli do Švýcarska a do Francie. Odtamtud jsme lodí odpluli do Kanady, ale předtím jsme čekali na papíry. Z Československa jsme odešli s prozatímními doklady.

V Kanadě to musel být naprosto jiný svět. Jak na něj vzpomínáte?

Byly to krásné roky. Tatínek koupil ovocnářskou farmu nedaleko jezera Ontario. Žili jsme v takové velké kolonii lidí, kteří po komunistickém puči odešli z Československa. Byli tam i aristokraté – Parishové, Hohenlohové, Nádherní, ze kterých se také stali pěstitelé ovoce.

Dům, ve kterém jste vyrůstala, stále máte?

Kdepak. Bohužel ho v 60. letech zbourali, musel ustoupit dálnici. Byl to obyčejný venkovský dům, ale náš soused měl nádherné staré kamenné stavení, a to také zbourali. Byla ho velká škoda. Myslím, že dnes by se to už nestalo.

Foto: J. RASCH

Maminka brzy zemřela, bylo mi 12 let. Tatínek se pak každý rok vracel do Rakouska, pobyt vždycky prodlužoval, až tam nakonec úplně zůstal. Nikdy nevěřil, že komunisté v Československu padnou. Zařekl se, že se sem nikdy nevrátí. Že Němci byli hrozní a komunisté taky. Zemřel v Salzburgu, v lednu 1990. Do Opočna se už nepodíval.

Rebelka, modelka, kaskadérka

Sama o sobě říkáte, že jste rebelka. To asi máte v krvi po babičce Berthie Kolowrat-Krakovské, která odjela s černošským zpěvákem Ronaldem Hayesem a k rodině se už nikdy nevrátila.
Každý rok jsem za ní jezdila z Kanady do Francie na prázdniny. Bydlela ve starém krásném, ale naprosto zničeném zámku.

Každý rok jsem za ní jezdila z Kanady do Francie na prázdniny. Bydlela ve starém krásném, ale naprosto zničeném zámku.

V posteli byly blechy. Babička mi nalévala víno, i když jsem byla ještě dost mladá. Byla to bohémka.

V mládí si Kristina Colloredo-Mansfeldová příležitostně přivydělávala jako modelka i jako kaskadérka na koních. Když vyslovíme přání podívat se na starší fotografie, ochotně přináší alba a krabici s rodinným archivem. Skoro na žádném snímku z dětství, ale i z dospělosti nechybí pes, kůň nebo osel. Osudový psí přítel Rascal, kříženec německého ovčáka a pointera, hraběnku do loňského roku všude doprovázel. „Byl inteligentní a fantastický. I když už neslyšel, všechno chápal," vzpomíná.

K lásce ke koním jste dospěla přes oslíka, na kterém jste v Kanadě jezdila do školy?

Koně jsem milovala už odmalička. Když je venku krásně, mám velikou touhu se projet. Ale nemám koně. Sice mi nabízejí, že mi ho půjčí, ale nechtějí mě pustit samotnou, aby se mi něco nestalo. A to mě nebaví. Jsem ráda sama. Když spadnu, je to moje chyba. Přála bych si perfektního koně, jenže jsem hodně pryč. Možná ho ještě jednou budu mít.

Všechno, co tu mám, je z bazaru a skoro všechny kusy nábytku jsem natřela.

Jste malířka, kde jsou k vidění vaše obrazy?

Tady v domečku jich je pár, nějaké mám v Rakousku, jiné jsou prodané. Moc teď nemaluji, nemám čas. Už je to dlouho, co jsem měla výstavu v Austrálii, na kterou jsem musela mít alespoň dvacet obrazů.

Předtím jsem v noci měla hrozný sen, že mi nějaká příšera ty obrazy sežrala. Sen jsem pak namalovala. Nebo jsem se po 25 letech chtěla vrátit k tématu, které jsem už dříve ztvárnila. Ale vyšlo z toho úplně něco jiného. Maluji temperou a pastely dohromady. Dá to moc práce.

To je na první pohled vidět. K vykreslení detailů potřebujete i hodně trpělivosti. Kolik času nad obrazem strávíte?

Kdybych jen soustředěně malovala, potřebovala bych na jeden obraz asi tři týdny. Ale to se mi nestane. Takže zvládnu tak tři obrazy za rok. Výstavu jsem už dlouho neměla. Teď budu pracovat na lustru, který jsem za pár korun koupila v bazaru. Dají se tam sehnat nádherné věci. Hned vidím, jak je budu rekonstruovat. Lidé zbytečně mnoho věcí vyhazují, to nechápu.

Nábytek také natíráte sama?

Všechno, co tu mám, je z bazaru a skoro všechny kusy nábytku jsem natřela. Starou hnědou skříň jsem namalovala načerveno, a pak houbou se suchým hadrem rozmazala, abych udělala patinu. Staré věci mám moc ráda. První kroky, když přiletím do Austrálie, vedou do charity shopu. Jsou tam krásné kousky. Škoda, že ty velké si nemohu vzít do letadla. Vozím aspoň drobnosti. To mi dělá radost.


Kristina Colloredo-Mansfeldová (74)

Příslušnice česko-rakouského šlechtického rodu se narodila v Praze 19. prosince 1940. Jejím otcem byl hrabě Josef Leopold Colloredo-Mansfeld (1910–1990). Maminka Anna Maria, rozená Rablová (1908–1953), pocházela z aristokratické rodiny z rakouského Innsbrucku.

Colloredo-Mansfeldové podepsali v letech 1938 i 1939 všechna prohlášení české šlechty, která deklarovala jejich příslušnost a loajalitu k českému národu. Za 2. světové války Němci prohlásili Colloredo-Mansfeldy za nepřátele říše. Otec paní hraběnky musel na nucené práce jako pomocný dělník a rodina byla v roce 1942 vyhnána ze zámku v Opočně. Žili pak v Rozběřicích u Hradce Králové.

Po válce jejich majetek zkonfiskoval československý stát na základě Benešových dekretů. V roce 1947 Kristina s rodiči emigrovala do Rakouska, odkud odešli do Kanady.
V 15 letech odjela do internátní školy ve Švýcarsku, kde ale dlouho nevydržela. Pak dva roky navštěvovala uměleckou školu ve Vídni. Je malířka, v mládí si přivydělávala jako modelka a kaskadérka. Nyní se stará o majetek, který zčásti restituovala.

Střídavě žije v Česku, Rakousku a Kanadě. Bydlela také na řeckém ostrově Hydra.

Byla třikrát vdaná, manželství vždy vydrželo čtyři roky. Má tři syny – Leonharda, Dereka a Stefana – a sedm vnoučat.

Článek vyšel 1. května v Dotyku č. 18/2015 a v Dotyku Styl Royal č. 5/2015.