Dandy – umělecké dílo „Já“

29. červenec 2017 četba na 22 minut
Socha George Brummella od Ireny Sedlecké v Londýně

Socha George Brummella od Ireny Sedlecké v Londýně

Foto: Colin Smith, CC BY SA 2.0, Wikimedia Commons

Potřeba „být svůj“ a zároveň strach z toho, aby se člověk neocitl stranou své doby – tenhle vnitřní svár, který s chutí podporují média a reklama, dnes prožívá kdekdo. Snaha o výlučnost, která u hipsterů dospěla k takřka předpisovému vzhledu, není nová a trochu připomíná myšlenku dandysmu. Ta byla však mnohem silnější a zásadně odlišná.

Život je zrcadlo a umění skutečnost. Život napodobuje umění daleko více, než umění napodobuje život.
Oscar Wilde


Šokujících jevů, pokusů o excentricitu a jinakost je tolik, že spolu s přemírou informací všeho druhu už na naši pozornost přestávají působit. Často čtete, že každý člověk je originál, a přitom denně poznáváte, že to není pravda (a zdaleka nejde jen o aspekty vzhledu).

Lidi, kteří se opravdu odlišují, sama tato skutečnost většinou moc nezajímá, zatímco ti, pro které je odlišnost alfou omegou, kolem sebe pořád pošilhávají, jestli si okolí jejich jinakosti dostatečně všímá. Ano, jde o výrazný rys dandysmu, ale podstata dandyho postoje je hlubší.

Mezi dandym a hipsterem je jen povrchní podobnost. Ani jejich srovnání není tedy důsledné a nelze stavět oslavu dandysmu na zatracování hipsterů. Bylo by to i nesmyslné, protože hipster patří dnešku, zatímco pravý dandy ke světu včerejška, spíš předvčerejška. Hipster asi ani nestojí o to, aby byl srovnáván s dandym. Jeho myšlenkou se neinspiroval, nesoupeří se silou jeho přesvědčení. Hipster není dandy, tak jako póza není postoj.

Je to pravda odvěká, šaty dělaj člověka…

Na rozdíl od dandyho, který chtěl „stát mimo život“, chce být hipster originálním obrazem správného, estetického, citlivého a současně inteligentního života. Navíc života trvale udržitelného. A to kupodivu vyžaduje méně úsilí, než vyžadovala dandyho péče zaměřená jen na jeho vlastní osobu, která, slovy Baudelaira, „žije a spí před zrcadlem (dormir et vivre devant le miroir)“.

FOTOGALERIE

Jules Barbey d'Aurevilly Socha George Brummella od Ireny Sedlecké v Londýně George "Beau" Brummell

Protože pouze dandyho bezchybný vzhled vyjadřoval jeho postoj k životu a okolnímu světu. A tím byl odstup, neúčast a odmítání. Skutečný dandy nic nevytváří. Pro druhé, ba ani pro sebe. Tvoří jen sebe, lépe řečeno, jenom svůj povrch, z něhož se dá těžko poznat, co je opravdové, a co klam. Ale to je dandymu jedno. Jeho jedinou snahou bylo stát mimo všeho, což ho samozřejmě nutilo k neustálým proměnám, jimiž svou výlučnost obnovoval.

„Je to pravda odvěká, šaty dělaj člověka,“ zpívala už dvojice moudrých klaunů V+W. Pravda je však o dost komplikovanější. Oscar Wilde (1854-1900), dramatik a dandy, s nímž dandysmus vlastně odešel, řekl, že jen povrchní člověk nesoudí podle zevnějšku.

Svět mezi válkami už měl ale přece jen jiné starosti než v době „fin de siecle“, Ve 20. a 30. letech už jej zase poháněly nové objevy, rekordy, konjunktura (dokud nepřišla krize), v níž se zrodil i konfekční průmysl a filmové hvězdy, které začaly udávat styl v oblečení. Zlatou éru zažívalo i prvorepublikové Československo. V roce 1929 začal v Čechách vycházet pánský módní magazín Gentleman.

Časopis, z dnešního pohledu čtenářsky nezáživně, informoval o všelijakých detailech v módě, ale snažil se muže kultivovat také kulturně a morálně. Po původním francouzském vlivu na českou módu (nejen pánskou), převládla mezi válkami spíš inspirace anglická.

Do Gentlemana přispívala tehdejší kulturní elita: Karel Čapek, architekt Adolf Loos, Nezval, Biebl a další. S módou se tu prolínala literatura, politika, cestování, motorismus, turistika… Mezi válkami se začala rodit masová móda a životní styl. Tedy pravý opak duchu dandysmu.

Sebevláda nade vše

Dandy je člověkem, který „překonává život svým já“, jak ve svém eseji píše největší z českých dandyů a literárních duchů dekadence Arthur Breisky (1885-1910). „Dandy se módou nikdy neřídí, je jí však vždycky imitován. Dandysmus, toť vynalézavost, fantasie, novost, nebývalost, osobitost,“ píše Breisky. „Móda, toť imitace, opakování, zevšeobecňování. A to nejen co do oděvu, ale i co do způsobu řeči, chůze, vkusu a co do způsobu života vůbec. Dandysmus počíná tam, kde móda přestává.“

Když si znovu vypůjčíme Wildeova slova o povrchnosti soudů, které opomíjejí vzezření člověka, můžeme říct, že stejně povrchní by bylo odbýt dandysmus jen jako k dokonalosti dotaženou plytkost. Dandy je rozeným individualistou, připomíná Breisky. „Dandysmů“ je podle něho tolik, co dandyů. Dandy je důsledným skeptikem, ale má jednu velkou víru – víru v sebe sama. Život ho nedokáže ničím překvapit ani zklamat. Nic od něj neočekává, všechno očekává jen od sebe samého.

Skutečný dandy se podle Breiskyho nikdy nechová přirozeně, nikdy nepodléhá svým citům. Vždycky se bravurně ovládá, nepropuká ani ve smích, ani v pláč, neprojevuje zoufalství nebo zlost. Co je ještě důležitější – dandy není schopen vášně ani lásky. Obojí totiž člověku odnímá sebevládu, což je dandyho základní vlastnost.

Jistě, dandyové jsou hédoniky, kteří si umějí připravit a vychutnat rafinované požitky, ale nikdy se jimi nenechají ovládat. Dandy je mistrem mystifikace. Umí mystifikovat gestem, pohledem, ale i pouhým úsměvem nebo užitím hlasu. Když mluví o sobě, nikdy neříká pravdu. Je hrdý na tajemství svých intimit.

Takový byl ideál dandyho podle Breiskyho, který se mu sám přiblížil nejen svým chováním a oblékáním. I nad jeho dramatickou smrtí, v pouhých pětadvaceti letech, se vznášel duch mystifikace. (Breisky se kvůli svému bohémskému životu dostal do finančních potíží, které řešil cestou do Ameriky. Tady však sehnal pouze místo liftboye v jedné newyorské nemocnici. Neopatrná manipulace s výtahem se mu stala osudnou – 10. července 1910 byl nalezen s rozdrcenou hlavou. Protože byl Breisky identifikován jen podle dokladů, zrodila se domněnka, že jde jen o další z řady jeho klamů, a on žije dál kdesi v Americe…)

Dandy, narcis, snob

„Dandym, stejně jako géniem, nutno se narodit,“ napsal Breisky. „Dandysmus je světový názor, stav inteligence, k němuž musí dospět každý, kdo se dandym zrodil.“

My jsme dandyho nepříliš vážně srovnali s hipsterem, Breisky (ale i společenští vědci) jej porovnávají s gentlemanem, snobem a narcisem. Gentleman, tvrdí Breisky, bere život vážně, dandy nikdy. Gentleman má spoustu zájmů, v jejichž popředí je žena, ale dandy se, s výjimkou své krásy, nezajímá o nic. „Gentleman je diplomatem zcela se podrobujícím zákonům společenského tónu, dandysmus jej překonává a inspiruje nový.“

Připomíná vám dandy snoba? Francoise Coblencová ve své knize o dandysmu poznamenává, že snob nemá odvahu přiznat, že vzhled je jeho jedinou starostí. První z dandyů, George „Beau“ Brummell, naopak prohlašoval, že je to umění, kterému lze zasvětit celý život. „Lehkomyslnost, kterou snob naoko opovrhuje, měl dandy naoko za důležitou,“ píše autorka. Snob nemá na to, aby tento postoj dotáhl do konce.

Dandyho bychom asi nejsnáze přirovnali k Narcisovi. Ale ani to ho nevystihuje správně. Narcisem byl Wildeův Dorian Gray. Zamiloval se do své krásy a mládí a upsal duši, aby je zachoval. Stal se otrokem své sebelásky. A to se skutečnému dandymu nesmí stát, protože snad ještě více než své krásy si cení sebevlády, nepodléhá emocím.

Narcis si vystačí se zrcadlem, dandy potřebuje publikum. Rozumějme – pohledy druhých nejsou lhostejné ani jednomu. Narcisovi však potvrzují jeho neodolatelnost, zatímco dandymu se v nich odráží jeho revolta.

První z dandyů

Sedával v arkýři White's Clubu na St. James's Street, aby byl z ulice co nejlépe vidět – George „Beau“ Brummell (1778-1840), první dandy, předobraz Doriana Graye. Brummell nepocházel z aristokratické rodiny, ale narodil se do vznešeného prostředí. Jeho otec byl osobním sekretářem tehdejšího ministerského předsedy.

Brummell získal vzdělání na prestižních univerzitách – Oxfordu a Etonu, kde se seznámil s princem Waleským, což mu, spolu s velkým zděděným jměním, pomohlo ke společenskému vzestupu. Princ se stal jeho ochráncem i mecenášem. Brummell o šestnáct let staršímu princi radil ve věcech oblékání a vzniklo mezi nimi důvěrné přátelství, díky kterému se jeho vliv brzy rozšířil na celý dvůr a členy královské rodiny.

Brummellova kariéra arbitra vkusu, nového Petronia, ducha, kterého dnes upoceně napodobuje „módní policie“, nebyla tedy výsledkem štěstí, ale mohla se naplnit díky otevřenosti anglické společnosti vůči talentovaným lidem, kteří se dovedli vypracovat. Anglická společnost prostě i přes Brummellovu drzost, bryskní ironii, aroganci a nesmlouvavou výlučnost rozpoznala jeho výjimečnost. A imponovali jí i přesto (nebo možná právě proto), že, jak napsal Balzac, pravý dandy, jímž Brummell byl, „kráčí po lidskosti jako po koberci“.

Těžko by někdo ocenil Brummellovo leštidlo na obuv zadělávané šampaňským nebo tříhodinové vázání nákrčníku, kdyby tyhle exhibice nekorunovaly jeho pronikavého ducha. Český dandy Breisky chová k Brummellovi hluboký obdiv, když mimo jiné píše, že „dovedl celou generaci zkrotit lvím pohledem svých nádherných, opovržlivých očí a vražednou duchaplností své konversace.“

Ale zpět k zevnějšku. Hlavními znaky dandysmu nejsou přemrštěnost a zdobnost v oblékání. I když jsou v jeho éře období, která tomu přála. Dandymu Brummellova pojetí však nešlo o mužskou nádheru a přezdobenost. Sám byl zastáncem rafinované skromnosti oblékání. Velký důraz ale kladl na výtečný střih a dokonalé propracování.

Nadbytečné zdobné prvky byly odloženy. Nejdůležitější byla elegance a vyváženost, přičemž dandy musel zůstávat neustále trochu nevypočitatelný, aby si udržel pozornost publika. Ale vpravdě revoluční Brummellova zásluha spočívala v tom, že prosadil módu, v níž oděv už nebyl známkou společenského statusu.

Patnáct let vládl „Beau“ Brummell londýnskému vkusu nesmlouvavou a despotickou rukou. Po něm se vlády ujal Alfred d'Orsay (1801-1852). Ten se však už stal spíš propagátorem módy, která slučovala anglické a francouzské prvky. Prvním opravdovým dandym navždy zůstává George Brummell, jehož slávu dnes připomíná i socha na londýnské Jermyn Street od české umělkyně Ireny Sedlecké.

Konec Brummellova života možná vzbudil v plebejských duších pocit zadostiučinění: tyrana vkusu rozložilo šílenství způsobené syfilidou. Zemřel uboze, bez peněz, v jedenašedesáti letech, ve Francii, kam utekl před svými věřiteli.

Ale i takový konec se vkusně hodí k opravdovému dandymu; je završením jeho uměleckého díla „já“. Všichni dobře známe úsloví o pýše a pádu, ale dandy tuší, že i bídný pád je součástí jeho díla. Je to pozadí z temných barev, do kterého míří perspektiva obrazu a na kterém ostrost jeho někdejší pýchy ještě víc vynikne.

Měkcí básníci, tvrdí vojevůdci

Dandysmus se začátkem předminulého století poměrně rychle rozšířil z Anglie do Francie a dál do Evropy. Nikoli díky Brummellovi, s nímž to šlo v Normandii z kopce, ale hlavně s postavou či spíš s dílem básníka George Gordona Byrona (1788-1824). Na rozdíl od Brummella, který byl sám sobě jediným zájmem, se v Byronovi už usadila moderní nervozita, a básník tak čistě životní postoj posunul k dandysmu literárnímu, který obohatil o myšlenkové postoje.

Pro francouzský dandysmus, který se později prolne s dekadencí, jsou výraznými znaky bohémství, výstřednost a rozvolněnost. Tento postoj také už nepěstuje výlučně aristokracie, ale dostává se do širší společnosti. A na scéně se objevují i nové rekvizity, jako parfém, samet a hašiš.

Dandy umělec se ovšem úplně nekryl s ideálem „hardcore“ dandyho. Breisky míní, že lidé jako Byron, Lermontov nebo později Wilde byli příliš básníky, než aby mohli být dokonalými dandyi. Měli v sobě trvalý rozpor duše básníkovy s duší dandyho. Jinak řečeno, na jejich psaní, do kterého ukládali své city a myšlenky, jim záleželo víc, než se na ortodoxního dandyho sluší. Pro toho je totiž všechno, včetně tvorby, jen kratochvílí, mystifikací, povrchní a zaměnitelnou zábavou.

Přece jen však kritik a literát Jules Barbey d’Aurevilly (1808-1889) a první z prokletých básníků, Charles Baudelaire (1821-1867) rozpoznali v dandym bytost, která není jen čistým cynikem navlečeným do perfektně padnoucího redingotu. Podle nich dandyho zevnějšek jen reprezentuje jeho nitro.

Baudelaire obhajoval dandyho jako celistvého, intelektuálního, aristokratického génia na hranici stoicismu a spiritualismu. Jeho dandy je disciplinovaný, sebejistý a chladný. Jde mu o dokonalou eleganci a krásu, avšak neomezuje se jen na vzhled, ale uvažuje i duševní stránku, která je věčným elementem krásy.

d'Aurevilly a Baudelaire vidí v dandym postavu modernity, ale zároveň připomínají, že se v dějinách objevuje odjakživa. I Breisky tvrdí, že dandysmus znala už antika. Vzpomíná athénského vojevůdce Alkibiada, který si „ironicky dovedl zahrávat s osudem tří národů, nezapomínaje ani v nejkritičtějších okamžicích svého života obléknout si svůj purpurový plášť a dodržovat všechny obvyklé fáze svého toaletního umění.“

A v době salónního Brummella měl svět – viděno Breiskyho optikou – ještě dalšího mocného dandyho, jehož krutost ale měla jiné parametry: Napoleona Bonaparte. „Chtěl být bohem ve fantasii svého století. S mrazivou tváří dandyho přihlížel k umírání milionů lidí. Nebyli než marionetami, jež měly uskutečnit jeho rozmar: být vládcem světa.“

Dandysmus tedy převlékl společenský oděv, umazal si prsty inkoustem, načichl střelným prachem i parfémem. A pro Baudelaira byl dandy v nastupující moderně dokonce jediným možným hrdinou. Básník viděl v moderně novou antiku, vyzdvihoval vše umělé, výsledek rozumu – jako krásné a ušlechtilé. Příroda byla podle něj krutá a nemravná. Zločin je přirozený, ctnost umělá… A právě dandy se vždy zhlížel v umělém, toužil po ideálu, po překonání přírody.

Dekadence jako elixír

Jenže vítězství rozumu na mnoha frontách, zrychlující se civilizační pokrok, rozvoj přírodních věd… s tím vším ke konci 19. století zesilovalo i trauma člověka, jedince, který si náhle připadal bezvýznamný. Proti víře ve všemocný rozum se tak vymezila dekadence. Ta vzývala extrémy jako šílenství nebo genialitu, výstřednost, chorobnost, ale i perverzi a všemožné úchylky. Vyznavači dekadence hlásali pasivitu, slabost, narcismus a umělost. Estetiku stavěli nad etiku, umění stálo mimo jakákoli morální měřítka a směřovalo k dokonalosti, na rozdíl od nedokonalé, bezúčelné přírody.

Dekadence byla tedy elixírem pro dandysmus, který ke konci století už slábl. Vzkřísil ho však Oscar Wilde. Dobové relativizování hodnot rovnou vyřešil jejich úplným popřením. Wilde obdivoval Baudelaira, ačkoli na rozdíl od něho řadil etiku a mravnost k přirozenému světu, který je potřeba překonat estetikou a uměním. Wilde byl jedním z prvních hlasatelů dekadence a zároveň posledním mohykánem dandysmu.

Spisovatelův život přitom dospěl k bezútěšnosti a smutnému konci podobně jako život Brummellův. Wilde byl společensky vláčen pro svou, tehdy trestnou, homosexualitu a strávil dva roky ve vězení. Přátelé, které získal v době své slávy, se od něho odvraceli, odešla od něho i jeho žena se dvěma syny. Po propuštění hned odjel do Francie, odkud se už nehodlal vrátit do Anglie či rodného Irska.

Věznění Wildea překvapivě spíš posílilo, ale trpěl vleklými problémy s pravým uchem. Napsal Baladu o žaláři v Readingu, v níž se vyrovnal se svým pobytem ve vězení. Inspirací mu byla poprava odsouzence, který ve vzteku zabil svou nevěrnou ženu. Kniha měla úspěch a Wildeovi vynesla i trochu peněz. Jeho život byl ale stále trudnější, bydlel v depresivním hotelu na pařížské Saint-Germain-des-Prés, po bulvárech se potloukal sám a zbytek peněz utrácel za alkohol.

Důvtip, který byl jeho nejsilnější zbraní, mu však zůstal až do konce: „Bojuji na život a na smrt se svými tapetami,“ žertoval. „Jeden z nás z nás bude muset jít.“ Dva věrní přátelé, Robert Ross a spisovatel Reginald Turner, byli u lůžka velkého, rozporuplného dandyho, když 30. listopadu 1900 zemřel na mozkovou meningitidu.

Dandy 007

Když není mrtvý punk (alespoň to občas v nějakém chraplavém výkřiku slyšíte), není úplně mrtvá ani myšlenka dandysmu. Tento druh do krajnosti vytříbené revolty se jen převtělil do jiné podoby a možná není tak do očí bijící jako v 19. století. V posledních letech se v Londýně objevuje neo-dandyovské hnutí, čtvrtletně rovněž vychází časopis The Chap – manifest moderního dandysmu.

Členové tohoto hnutí chtějí stát mimo „vulgaritu běžného“, nosí viktoriánské fraky, cylindry a vycházkové hole. Je ale třeba říci, že dnes, alespoň co se zevnějšku týče, inspirace nezná hranic a pojmy jako neo-dandy, hipster a steam punk se vzájemně prostupují.

Společenští vědci považují za dandyho svého druhu i fiktivní postavu Jamese Bonda. Agent Jejího Veličenstva je archetyp mužské ješitnosti, dokonalý hédonik a mizogyn (nikoli ve smyslu muže nenávistného k ženám, ale muže, který se jako čert kříže straní jejich mateřskosti, potřeby hnízdění a rodinných sklonů).

Bond je chodící reklamou na konzumní životní styl – auta, cigarety, alkohol. Mýtus dandyho druhé poloviny minulého století se zrodil díky filmovému průmyslu, profesionálnímu sportu, konzumní popkultuře a reklamě. Spojitost zevnějšku s hlubšími motivy, kterou dandysmu přiznávali Baudelaire a d'Aurevilly, byste u dandyho, jak ho chápe dnešní doba, hledali těžko.

Dekadence v umění, tak příbuzná s dandysmem, je podle teoretiků také stálou vlastností moderního umění, protože se umělci zabývají podobnými tématy jako na počátku století. I když se samotný výraz „dekadence“ často neobjevuje, propojuje díla časově vzdálených tvůrců, Francisca Goyi, Edgara Allana Poea či Williama Blakea, s dílem Joela–Petera Witkina, Damiena Hirsta nebo Wima Delvoye.

Koho ještě po smrti Oscara Wildea tedy zná svět jako dandyho?

Dandy a sprezzatura

Student elektrotechniky a současně básník Daniil Charms (1905-1942) provokoval nejen svými dadaistickými básněmi a výstředním chováním, ale i oblékáním. Dandy v saku na míru, v golfkách, s velkým prstenem na ruce a s těžkou holí si v sovětském Rusku 20. let koledoval o trable už pouhým zjevem.

Osudným se mu však staly jeho verše a texty plné absurdity a humoru, které se dost míjely s bolševickými představami o moderním umění. Charms byl několikrát vězněn, později zbaven svéprávnosti jako duševně nemocný, a nakonec umírá, zřejmě hlady, během transportu na vězeňskou psychiatrii v Novosibirsku.

Pověst dandyho má i americký žurnalista a spisovatel Tom Wolfe (*1931). Klíčový autor nového žurnalismu je proslulý svými dokonalými bílými obleky, homburgem na hlavě a polobotkami dvou barevných tónů. První takový oblek si prý pořídil kolem třicítky a chtěl jej nosit v létě po vzoru jižanských gentlemanů. Zjistil však, že oblek je na léto moc těžký, a tak ho oblékl v zimě, čímž vzbudil značnou pozornost.

Od té doby je „white suit“ prakticky součástí Wolfeho obchodní značky. A z jeho obsedantního převlékání si utahují i tvůrci seriálu Simpsonovi. O svém oblékání Wolfe řekl s humorem: „Ty, kdo mě pozorují, moje vzezření odzbrojuje, protože v jejich očích vypadám jako člověk z Marsu, který neví nic a přitom tolik dychtí vědět…“

Dandy žije také v osobě Lapo Elkanna (39). Tenhle podnikatel, podílník Fiatu a známý výstředník je vnukem Gianniho Agnelliho, italského průmyslníka, který svého času jako šéf Fiatu ovládal 4,4 procenta HDP Itálie. Lapo se narodil se stříbrnou lžičkou v ústech, ale odvážný podnikatelský duch rodiny Agnelli se do jeho genů také otiskl. Po dědovi, stylotvorném muži evropského věhlasu, však ještě silněji zdědil jinou vlastnost – smysl pro vlastní styl, povýšený rafinovanou dávkou ledabylosti.

Italština má pro toto nadání výraz, který se těžko přesně překládá – sprezzatura. Jde o talent „vynalezený“ v Itálii, který ale samozřejmě překračuje její hranice. Sprezzatura je cosi jako nacvičená spontánnost, nastudovaná a vyzkoušená ledabylost, nezájem. Opakem sprezzatury je afektovanost.

Jestliže znáte pravidla oblékání, máte-li cit pro estetiku, míru, pro sladění barev a doplňků, pak jste na dobré cestě stát se elegánem, který nešlápne vedle. Ale takových jsou stovky. Teprve když se s estetickou výbavou pojí duše dandyho, odvaha k revoltě a k porušování psaných i nepsaných pravidel – můžete vyspět, jako Lapo Elkann, v krále sprezzatury.

Běda ovšem, když to s ledabylostí přeženete! V lepším případě budete vypadat opravdu ledabyle. V tom horším jako někdo, kdo se snaží. A to je ve světě stylu a osobitého vzhledu neodpustitelné. To je pád do propasti, ze které se už nevyškrábete na slunce.