Makroekonomika

Dědictví Sovětského svazu? Chaos a stagnace

25. srpen 2016 četba na 15 minut

Foto: Shutterstock

Rusko a Kazachstán rostou a padají s cenami komodit, Ukrajina i její průmysl se rozpadají na kusy a Bělorusko připomíná skanzen socialismu. Tak lze ve stručnosti popsat, kam za čtvrtstoletí od rozpadu Sovětského svazu dospěly největší nástupnické země. Za pozitivní překvapení lze označit vývoj v menších státech – v Pobaltí a Gruzii.

Jeden příběh nabízí Estonsko. Ze šedivé postkomunistické země se během 25 let stala úspěšná tržní ekonomika, která sází na moderní technologie a udává zbytku Evropy směr v elektronizaci státní správy a podnikání. V loňských žebříčcích ekonomické výkonnosti na hlavu již Estonsko těsně předběhlo Českou republiku.

Zcela opačným příběhem je středoasijský Tádžikistán. Země po krvavé občanské válce upadla do bídy, z níž se dodnes nevzpamatovala. V žebříčcích životní úrovně a podnikatelského prostředí se dnes Tádžikistán objevuje až na chvostu, ve společnosti zemí subsaharské Afriky.

Dva uvedené příklady ukazují, že země vzniklé před 25 lety na troskách bolševického impéria se vydaly různým směrem a s rozdílnými výsledky. Z dnešního pohledu může překvapit i to, jak rychle se oslabily obchodní vazby mezi nástupnickými státy. Většina z nich dnes více než s Ruskem obchoduje s Evropskou unií, Čínou nebo s Tureckem.

Zrozeni z chaosu

Na počátku byl chaos. Nové země na východě Evropy, na Kavkaze a ve středu Asie si v prvních letech existence prošly obdobím hyperinflace, politické i právní nestability a exploze kriminality. Neefektivní průmyslové závody zkrachovaly, zbytek firem prošel živelnou privatizací, která často připomínala spíše rozkradení majetku.

Samotný proces rozpadu v druhé polovině roku 1991 však tyto problémy nezpůsobil. „Propad nastal ještě před rozpadem Sovětského svazu, už během let 1989 a 1990. Do značné míry se tak ekonomiky těchto států nacházely v momentě jejich osamostatnění ve stadiu volného pádu," upozornil Karel Svoboda, který vyučuje na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy a zaměřuje se na hospodářské dějiny postsovětských zemí.

Nové země na východě Evropy, na Kavkaze a ve středu Asie si v prvních letech existence prošly obdobím hyperinflace, politické i právní nestability a exploze kriminality.

Ekonomický pád většiny zemí včetně Ruska a Ukrajiny trval prakticky až do konce 90. let. Obrat k lepšímu nastal nejprve v Pobaltí, které začalo již od roku 1995 vykazovat slušný ekonomický růst. Tři pobaltské země se od postsovětského prostoru odtrhly a stále více se od něj vzdalují.

Rusko zaznamenalo pozitivní obrat v ekonomickém vývoji až v roce 1999. „Následující období se neslo ve znamení růstu cen ropy, a tím i ruského HDP. Velkou roli měly též daňové a ekonomické reformy v prvních letech vlády prezidenta Vladimira Putina," připomíná Karel Svoboda.

Poměrně vysoká tempa růstu vykazovaly v letech 2000–2012 (s výjimkou krizového roku 2009) všechny nástupnické země SSSR. Navzdory růstu však mnohé z nich zůstávají velmi chudé. Stačí se podívat na životní úroveň běžných lidí v Uzbekistánu či na Ukrajině. V mnoha zemích včetně Ruska se v posledních letech růst zastavil.

Vzorní Evropané na březích Baltu

Pokud lze v postsovětském prostoru hledat příběh úspěchu, Pak se nabízí Pobaltí. Litva, Lotyšsko a Estonsko měly tradici vlastní státnosti i fungující tržní ekonomiky z 20. a 30. let minulého století. Po získání nezávislosti v srpnu 1991 tedy měly na co navazovat.

Aspoň na papíře dnes působí baltské republiky blahobytným dojmem. HDP na jednoho obyvatele v Estonsku je podle loňských statistik Mezinárodního měnového fondu o 31 dolarů vyšší než v Česku, Litva a Lotyšsko jsou na tom lépe než Polsko i Maďarsko.

Může to však být způsobeno i tím, že na rozdíl od umělého oslabování koruny ze strany České národní banky preferovali bankéři v Pobaltí silný kurz domácích měn. Ty už dnes neexistují. Estonsko vstoupilo jako první v lednu 2011 do eurozóny, později následovalo Lotyšsko a v loňském lednu i Litva.

Autor: Dotyk.cz

I když je oblíbeným přístupem tři baltské země takříkajíc házet do jednoho pytle, po ekonomické stránce se velmi odlišují. Nejbohatší Estonsko dnes vyniká v oboru informačních technologií; právě zde se zrodil oblíbený komunikační program Skype. Největším podnikem v zemi je dnes výrobní závod švédského technologického koncernu Ericsson.

Základem litevského průmyslu naopak zůstávají tradiční obory, jako je petrochemie, výroba syntetických hnojiv a nábytku. Chloubou místní ekonomiky je pak výroba ultrarychlých laserů. Lotyšsko je nejméně průmyslové a žije hlavně z pozice finančního centra a dopravního uzlu celého regionu.

Hlavní slabinou Pobaltí je silná emigrace lidí za prací směrem na západ, hlavně do Británie a Irska. „Odliv obyvatel zesílil po roce 2004, kdy země vstoupily do Evropské unie, a představuje významnou ztrátu jejich ekonomického potenciálu," dodává Pavel Havlíček z Asociace pro mezinárodní otázky (AMO).

Země promarněných příležitostí

Rozdíl mezi ekonomickou úrovní Pobaltí a Ukrajiny, který byl před čtvrtstoletím těžko poznatelný, je dnes přímo propastný. S jistou nadsázkou lze říci, že mezi hlavní exportní artikly Ukrajiny patří lidé. Tamní levná pracovní síla se uplatňuje na stavbách nejen v Česku, ale i v Polsku, Rusku a v jižní Evropě.

Na první pohled má přitom tato země vše, co by mohlo být podkladem pro ekonomický rozmach – nerostné bohatství, úrodnou půdu, pracovité lidi i výhodnou polohu mezi Evropskou unií a Ruskem. Ukrajinské „výsledky" od získání nezávislosti však připomínají sérii promarněných příležitostí.

Kde se stala chyba? „Ukrajina je celých 25 let ovládaná místními klany, kdy za každým z politiků stál jeho kmotr. Daleko důležitější pro fungování země než prezidenti a premiéři tak byli lidé jako Rinat Achmetov, Ihor Kolomojskyj a Dmytro Firtaš," říká Karel Svoboda.

Tradiční průmyslová základna – uhelné doly a hutě nacházející se hlavně na východě v okolí Doněcka a Luhanska – je zoufale zastaralá a mnohdy funguje jen díky státním dotacím. Dlužno dodat, že po faktickém odtržení Donbasu a válečném konfliktu spíše nefunguje.

Od počátku bojů v Donbasu se země nachází v těžké krizi. Výkon ukrajinské ekonomiky během let 2014 a 2015 klesl celkem o 16 procent, kurz hřivny k dolaru se zhroutil a bez finanční pomoci od Mezinárodního měnového fondu by již zbankrotovala.

Autor: Dotyk.cz

Slabou útěchou může být fakt, že sousední Moldávie je ještě v bídnějším stavu. Obyvatelé této nejchudší evropské země se ve světě proslavili jak svým vínem, tak bohužel i jako dárci (přesněji řečeno prodejci) orgánů k transplantaci.

Specifickým případem je Bělorusko, které často působí dojmem, že zde komunistický režim dodnes neskončil. Životní úroveň je zde však o mnoho vyšší než na Ukrajině a obchodní výměna s touto zemí probíhá bez větších potíží. Bělorusko je výjimečné i tím, že dodnes zůstává ze zhruba 50 procent závislé na obchodování s Ruskem.

Příliš dlouho stagnující Rusko

Nyní se dostáváme k zemi, která po Sovětském svazu zdělila většinu území a polovinu obyvatel. Rusko má za sebou 90. léta plná chaosu a ekonomického rozkladu i ekonomický boom let 1999–2012, tažený růstem cen komodit.

V prvních letech po nástupu prezidenta Vladimira Putina do funkce země přijala zásadní reformy daňového, penzijního a právního systému. Atraktivitu podnikání v zemi podpořilo například i zavedení rovné 13procentní daně z příjmu. Reformní nadšení však postupně vyprchalo.

Poslední čtyři roky ruská ekonomika stagnuje, přičemž oživení zůstává v nedohlednu. „Model, založený na vývozu ropy a plynu, se vyčerpal. To bylo vidět například již na faktu, že současná stagnace není záležitostí posledních dvou let, ale táhne se prakticky od konce roku 2012," upozornil Karel Svoboda. Přišla tedy dříve než mezinárodní sankce po anexi Krymu v březnu 2014.

Poslední čtyři roky ruská ekonomika stagnuje, přičemž oživení zůstává v nedohlednu.

Struktura exportu Ruska dodnes odpovídá spíše rozvojové zemi. Ropa, ropné produkty a zemní plyn mají téměř dvoutřetinový podíl na hodnotě vývozu, dále v pořadí následují železo a ocel, uhlí, nikl, hliník, diamanty a dřevo. Navzdory všem modernizačním snahám zůstává ruský průmysl zoufale nekonkurenceschopný a ke světové špičce patří snad jen v oboru zbraní a jaderné energetiky.

Ruská automobilka AvtoVAZ sice zavádí do výroby nové model aut značky Lada, ale stále na trhu spíše jen přežívá.Ruská automobilka AvtoVAZ sice zavádí do výroby nové modely aut značky Lada, ale stále se jí moc nedaří ekonomicky ani obchodně.Autor: Art Konovalov / Shutterstock

Ekonomiku země podkopává právní nejistota a nejisté podnikatelské prostředí. Důvěrou v něj otřásl proces s miliardářem Michailem Chodorkovským a faktické znárodnění ropné společnosti Jukos na podzim 2003. Dodnes se objevují četné případy „racketeeringu", kdy místní politicko-ekonomické mafie okrádají úspěšné podnikatele.

Průvodním jevem této nejistoty je masivní odliv kapitálu z Ruska do daňových rájů a vyspělých tržních ekonomik. Svého rekordu zřejmě dosáhl v roce 2014, kdy ze země odteklo 153 miliard dolarů. Ruská vláda navíc rychle utrácí úspory z fondu, do kterého v minulosti ukládala zisky z exportu ropy.

Kdy ruská stagnace skončí? „Východiskem je buď ukončení konfliktu na Ukrajině a partnerství se Západem, což se zdá být dnes politicky neprůchodné, nebo bližší partnerství s Čínou, ze kterého Rusko vyjde jako surovinový přívěšek největší ekonomiky světa," předpovídá Pavel Havlíček.

Kazachstán, investiční ráj pro těžaře

Bývalé sovětské republiky ve střední Asii mají mnoho společného, pokud jde o politiku. Vládnou zde již čtvrtstoletí rodinné klany v prostředí, jež kombinuje sovětský klientelismus s orientální despocií. Po ekonomické stránce se však pět zemí rozdělilo do dvou skupin.

Ohromné nerostné bohatství přitahuje do Kazachstánu a Turkmenistánu miliardové investice. O tamní ropu a plyn se přetahují evropské země s Čínou, Indií a Pákistánem. Naopak Uzbekistán, Kyrgyzstán a Tádžikistán jsou na okraji zájmu světa a zápasí s chudobou. Statisíce lidí z nich odcházejí za prací, hlavně do Ruska a Kazachstánu.

Právě Kazachstán ještě před rokem vypadal jako úspěšný příběh. Výkon místní ekonomiky se loni přiblížil 10 tisícům dolarů na hlavu, což je více než v Rusku (a pětkrát více než v sousedním Uzbekistánu). Od získání nezávislosti do země přiteklo přes 130 miliard dolarů přímých zahraničních investic.

„V poslední době se Kazachstán snažil rychle modernizovat svoji ekonomiku a zvát do země zahraniční odborníky a firmy. Nicméně změny – i kvůli povaze politického režimu v zemi – nemohly být tak rychlé a radikální, jak by bylo zapotřebí," říká Pavel Havlíček.

Díky miliardovým těžařským projektům Tengiz a Karačaganak mohl Kazachstán od rozpadu SSSR navýšit produkci ropy z 25 na 80 milionů tun ročně; komplikovaný megaprojekt Kašagan v Kaspickém moři zatím zůstává nedokončený. Země je též významným exportérem hutních produktů, zlata, uranu a pšenice.

Jenže prospěch z tohoto vzestupu mají jen někteří. „Kazachstán je silně ovlivněn tím, že se nachází celých 25 let pod vládou Nursultana Nazarbajeva. Klíčové sektory ekonomiky jsou ovládány prezidentem a jeho rodinou," zmínil Karel Svoboda.

Příběh úspěchu dostal vážné trhliny loni v srpnu, kdy se začal hroutit kurz kazachstánské měny tenge. Nazarbajev dal poté pokyn k masivní privatizaci státem vlastněných podniků, což má zemi vynahradit propad ropných příjmů. Na prodej má být ropný a plynárenský gigant KazMunaiGas, ale také elektrárny, telekomunikace a železnice.

Nadějné země pod Kavkazem

Pozoruhodný vývoj může nastat také v zemích pod štíty Kavkazu. Poslední studie Mezinárodní banky pro obnovu a rozvoj (IBRD) kladně hodnotí tamní podnikatelské prostředí. V posledním přehledu se před Českou republikou na 36. místě umístily nejen tři pobaltské republiky, ale překvapivě také Gruzie a Arménie.

IBRD navíc vyzdvihuje příklad Ázerbájdžánu, který od počátku loňského roku zavedl integrované stavební řízení. Stačí podat žádost k jedinému úřadu, který vydá své rozhodnutí nejdéle do tří měsíců. Pro srovnání: schvalování nových výrobních závodů nebo komerčních budov v Česku trvá minimálně dva roky.


Autor: Dotyk.cz

Kavkazské republiky přitom měly velmi špatnou startovní pozici. Gruzii rozvrátila na počátku 90. let občanská válka a boje s abcházskými a osetinskými separatisty, Arménie a Ázerbájdžán se vyčerpaly krvavým konfliktem o Náhorní Karabach.

Přesto je zde v posledních letech vidět pokrok. „Za povšimnutí stojí ekonomické reformy provedené v Gruzii po takzvané revoluci růží v roce 2003, kdy se dostal k moci Michail Saakašvili a jeho skupina mladých reformátorů. Těm se za několik let u moci podařilo Gruzii přetvořit v prosperující a rostoucí ekonomiku," uvedl Pavel Havlíček.

Gruzie po konfliktu s Ruskem v srpnu 2008 vystoupila ze Společenství nezávislých států a usiluje o přijetí do Evropské unie a do NATO. Tahounem růstu v Ázerbájdžánu je investování výnosů z exportu ropy a plynu.

Obě zmíněné země se staly oblíbeným působištěm pro české byznysmeny. Společnost Energo-Pro podnikatele Jaromíra Tesaře vlastní v Gruzii vodní elektrárny a část rozvodné sítě, těžařská skupina MND miliardáře Karla Komárka v okolí Tbilisi vyhledává a těží ropu. Ázerbájdžán je atraktivním trhem hlavně pro dodavatele investičních celků a dopravních staveb.

Soudruzi, je třeba dalších reforem

Jaké jsou další ekonomické perspektivy postsovětského prostoru? Záviset to bude na vývoji cen ropy a dalších komodit, s nimiž stojí a padá hospodářství Ruska, Kazachstánu, Ázerbájdžánu i dalších zemí. Ani obrat na komoditních trzích ale nemusí nakonec stačit.

Země jako Rusko, Kazachstán a Bělorusko budou podle Pavla Havlíčka muset přistoupit k zásadním ekonomickým reformám, bez kterých se k růstovému trendu nevrátí. Do výhodnější situace se může dostat Ukrajina, jejímž politikům odvaha k setřesení zbytků sovětského dědictví a k razantním změnám nechybí.