Kauza společnosti Viktoriagruppe je jedním z největších šlendriánů, s nimž se Česko v posledních letech potýká. Jmenovaná firma získala před pěti lety zakázku od Správy státních hmotných rezerv (SSHR) na skladování strategických zásob nafty v Česku i v německém Krailingu. Přestože firma měla nejasné vlastníky, smlouva byla uzavřena podezřele rychle, a jak se ukázalo, také pro stát výrazně nevýhodně.

Nedobytná nafta

Na riziko Viktoriagruppe upozorňovaly zprávy BIS opakovaně v letech 2010, 2011 i 2012. Podle informací Dotyku diskutovala o problému na neveřejných jednáních Bezpečnostní rada státu jenom v roce 2012 třikrát: v únoru, srpnu a říjnu. Efekt jednání? Nikdo ze zodpovědných lidí se k ničemu nerozhoupal. Až když loni nastoupil do čela SSHR Pavel Švagr a začal vymetat kostlivce ze skříní, například i kontrolovat, kolik je vlastně ve skladech v Krailingu nafty, všechno prasklo. Viktoriagruppe spadla do insolvence (nechybějí indicie, že záměrně).

SSHR na poslední chvíli zachránila pohonné hmoty ze skladů, kde je pro stát „ochraňovala" Viktoriagruppe v Česku, ale stáhnout zásoby z Krailingu už nestihla (viz také Dotyk 45/2014). Proto jsme teď ve fázi, kdy s německou stranou jedná i premiér Bohuslav Sobotka, velvyslanci obou zemí, experti. Angažuje se SSHR i Babišovo ministerstvo financí prostřednictvím Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových.

Oficiální nóty jsou doprovázeny podle informací Dotyku i neformálními diplomatickými mezivládními přípisy, protože hlavně česká strana má z ostudy kabát a krom toho při současné nervózní mezinárodní situaci není radno potřebu strategických zásob podceňovat ani fyzicky. Případ rozmazává český i německý tisk. Německo zatím postupuje striktně dle svých zákonů. Tamní insolvenční správce by měl do 21. dubna – kdy má začít soud – rozhodnout, které pohledávky věřitelů včetně SSHR uzná. Zatím je nafta v Krailingu stále zablokovaná. Ještě předtím má do Německa opět přijet český premiér a pokusit se kauzu „prošťouchnout"...

Stopy vedou k Lukoilu

V naprostém protikladu k aktivitě a úsilí, které sice pozdě, ale přece teď projevuje kabinet a státní správa, je bohorovnost hlavních viníků. Bývalý předseda SSHR Ladislav Zabo se nechal slyšet, že smlouvou s Viktoriagruppe „ušetřil státu deset miliard". To už nelze označit za alibismus ani nekompetentnost, ale za provokaci – i když Zabo byl možná spíš loutkou mezi ještě většími šíbry na SSHR (klíčová jména na smlouvě s Viktoriagruppe ze strany správy jsou její tehdejší manažeři Petr Holoubek, Dušan Makovec a Oldřich Šesták).

Provokatérů je ale víc. Hlavní protagonisté z firmy Viktoriagruppe, která státu tak „zavařila", v čele s Petrem Malým přešli v poklidu do společnosti Viktoriapetrol, která se má čile k světu. Korunu všemu nasadil prezident Miloš Zeman. Loni v listopadu při státní návštěvě Tádžikistánu veřejně pochválil Viktoriapetrol za to, že prý pomohla urovnat nějaké finanční spory mezi oběma zeměmi ohledně jisté tádžické cementárny.

Zeman tím potvrdil nejen svou naprostou ignoranci skutečných zájmů Česka, ale podivným způsobem ještě zdůraznil své rusofilství (rozuměj: putinofilství), propojené s ekonomickými zájmy svých nejbližších spolupracovníků. Jak známo, prezidentův klíčový poradce Martin Nejedlý, konkrétně jeho firma Lukoil Aviation, se už řadu měsíců soudí právě se SSHR. Nejedlý odmítá zaplatit pokutu (nejméně) 27 milionů korun, kterou po Lukoilu Aviation český stát vymáhá za nedodržení smlouvy (viz také Dotyk 26/2013).

A hádejte, jaké bylo dle obchodního rejstříku jméno původní firmy, která se dnes jmenuje Viktoriapetrol? Opět se setkáváme s názvem ruského ropného a petrochemického kolosu, neboť současná Viktoriapetrol se dle rejstříku dlouhých deset let nazývala Lukoil Prague... Jinak řečeno, hlava státu chválí podnikatele torpédující bezpečnost státu v oblasti strategických zásob, které lze navíc spojovat s ruskými zájmy... Prezident má ze zákona právo být přítomen a aktivně vystupovat na jednáních Bezpečnostní rady státu. Nebylo by tentokrát logické, aby se sám stal hlavním bodem příští schůze?