Doba probouzí sadisty

25. září 2015 četba na 18 minut

Foto: Jan Rasch

Rozhovor s autorem připravované historické publikace Krvavé léto Jiřím Padevětem o poválečném vraždění, přebírání Sudet, odsunu Němců a potrestání viníků.

Z okna své pracovny v Nakladatelství Academia vidí místo, kde se tvořily české dějiny. Na Václavském náměstí v Praze bylo vyhlášeno samostatné Československo, tudy procházel Masarykův pohřební průvod, tady předvedla okupační vojska wehrmachtu svoji sílu na vojenských přehlídkách v březnu 1939, tady se probouzelo i umíralo pražské jaro 68 a konala se tu masová shromáždění na podporu republiky, třetí říše, komunistického režimu i sametové revoluce.

„Snažím se každý děj lokalizovat co nejpřesněji, většina historiků pracuje jenom s časem, s datem,“ říká pro týdeník Dotyk Jiří Padevět, vystudovaný geodet a šéf nakladatelství, jehož ovšem veřejnost zná především jako autora pozoruhodných historických publikací.

Jeho Průvodce protektorátní Prahou se loni stal v anketě Magnesia Litera Knihou roku. Letos na jaře Jiřímu Padevětovi vyšlo Krvavé finále a nyní intenzivně dokončuje Krvavé léto, kde popisuje násilnosti spáchané od 8. května do konce srpna 1945 (ukázky viz Kronika letní pomsty).

Znamená to, že se doslova brodí krví prolitou během takzvaného divokého odsunu Němců z bývalých Sudet, ale i při popravách vojáků wehrmachtu, zajatců, kolaborantů a násilnostech Rudé armády.

„Když si někdo v té době chtěl opatřit zbraň a konat historickou spravedlnost, nebylo nic jednoduššího,“ přibližuje Padevět ony zvláštní čtyři měsíce poválečného bezvládí, pomstychtivosti a také kořistnictví. „Stačilo zajít do lesa, a tam se vždycky nějaký odhozený kvér našel. Což byla i příležitost pro sadismus, který v některých lidech dřímá,“ dodává.

Kde se odehrál největší masakr onoho léta 1945?

Pokud to budeme posuzovat podle počtu mrtvých, pak jednoznačně v Postoloprtech na Chomutovsku. V nejméně devíti masových hrobech tam skončilo asi 700 mrtvých, avšak obětí zřejmě bylo víc. V Postoloprtech zřídila Československá armáda, Obranné zpravodajství a místní ozbrojenci v květnu a červnu 1945 tábor, kde byly internovány tisíce Němců z širokého okolí. Část z nich byla bez soudu zastřelena, zbytek byl odsunut do Německa.

Jak to, že proti takovým jatkám nikdo nezasáhl?

Zasáhl, masakr už roku 1947 vyšetřovala komise tehdejšího parlamentu, v jejímž čele stál lidovecký poslanec Bohumír Bunža. Jenže zpráva komise zůstala tajná a neoznačila viníky. Prý by nebylo taktické věc veřejně ventilovat a dát zahraničí zbraň proti československé národní revoluci.

Sám Bunža po únoru 1948 emigroval a byl z politických důvodů odsouzen v nepřítomnosti k trestu smrti. Do ztracena šla po únoru 1948 i většina vyšetřování. Druhou nejpočetnější masovou vraždou pak byl masakr na Švédských šancích u Přerova 18. června 1945, kde českoslovenští vojáci svévolně zabili 265 karpatských Němců včetně několika Slováků. Většinou to byli starci, ženy a děti.

Zabíjelo se víc ve městech a v obcích, kde předtím žili vedle sebe Češi s Němci a teď si mohli vyřizovat účty, nebo spíš tam, kde česká menšina ani nebyla a přišli tam anonymní čeští vojáci a osídlenci?

Jednoznačně bylo víc incidentů tam, kde vládla anonymita. Mezi známými rodáky existoval přece jen ostych a pochopení, ale anonymita krutostem výrazně nahrávala. Byla tam daleko menší možnost dohledat pachatele, protože dotyčné osoby nikdo z místních neznal. To pak některým lidem zkrátka narostou křídla.

Páchali krutosti v bývalých Sudetech víc čeští vojáci, nebo civilisté?

Bohužel především vojáci a různé partyzánské a dobrovolnické gardy, od nichž by člověk čekal, že budou pacifikovat případný nepřátelský odpor a nikoli vystrašené německé sedláky a dělníky.

Prý by nebylo taktické věc veřejně ventilovat a dát zahraničí zbraň proti československé národní revoluci.

PUBLIKACE Jiřího Padevěta

**

Šlo především o vojáky východní armády Ludvíka Svobody, kteří dostali za úkol hned v květnu 1945 vyčistit severozápadní pohraničí od Němců. V mnohých případech se jednalo o volyňské Čechy. Naopak příslušníci četnictva a následně SNB se často snažili masakrům zabránit.

Takže takzvaný divoký odsun byl už tehdy organizovaný z Prahy a nešlo o spontánní akce českých starousedlíků a nových osídlenců?

V mnoha případech ano, byť šlo o vágní pokyny typu „vyčistit oblast“. V povinných denních hlášeních ozbrojenci většinou psali, že všichni zabití byli esesáci nebo členové NSDAP. Ale to byla jenom zástěrka, tolik esesáků ani členů nacistické partaje tu zdaleka nebylo, šlo většinou o běžné civilisty. Jenže to už nikdo zpětně neověřoval.

Proč se zrovna příslušníci ozbrojené moci státu chovali jako zdivočelé komando?

Vysvětluji si to tím, že nejlepší představitelé československého odboje byli za války popraveni. Troufám si tvrdit, že kdyby po válce vedli takzvané vyčišťovací akce lidé jako Kubiš, Gabčík nebo Josef Mašín, určitě by to neprobíhalo tak krutě a krvavě.

Tito lidé totiž měli svoji hrdost a nepotřebovali by nikomu dokazovat, že jsou odvážní. Nemuseli by si léčit mindráky na bezbranných, předvádět se či si vyřizovat osobní účty. A ani by nemuseli maskovat svá válečná selhání. To se však o velitelích, operujících po válce v pohraničí, často říct nedá.

V jaké míře se na krvavých incidentech v létě 1945 podíleli i sovětští vojáci?

Měli na svědomí mnoho zločinů. Znásilnění, vraždy, krádeže. Československé orgány na tyto události reagovaly a provinilce předávaly sovětským velitelům k potrestání. Většinou to skončilo nemilosrdně okamžitým zastřelením. Nicméně v řadě případů naopak vojáci Rudé armády násilnostem na českých Němcích zabránili nebo je alespoň ukončili. Problém ovšem byl, že náš tisk o těchto věcech vůbec nesměl psát.

Protože jsme se cítili vděční Sovětskému svazu za osvobození?

Ano. Přitom vděčnost nemá v politice vůbec co dělat. Svědčí to o naivitě a nekompetentnosti našich tehdejších politiků. A nemá to nic společného s nepopiratelným faktem, že Rudá armáda v těžkých bojích osvobodila většinu území tehdejšího Československa.

Jednoznačně bylo víc incidentů tam, kde vládla anonymita.

Měli podobné excesy na kontě také Američané, Poláci nebo příslušníci jiných armád na našem území?

Také, ale nebylo jich tolik. Hlavně to nebyly krádeže. Zásobování amerických vojáků bylo na docela jiné úrovni než zabezpečení vojáků Rudé armády.

Američané si nemuseli shánět jídlo krádežemi slepic či prasat a přilepšovat si.

Co tedy „páchali“?

Hlavně si brali různé suvenýry na památku, esesácké odznaky, dýky či vyznamenání. Sovětští vojáci si hůř zvykali, že už nejsou na území dobývaného Německa. Kdesi ve východním Prusku jim velitelé řekli, ať na území nepřítele berou, co mohou, a najednou o pár stovek kilometrů dál to neplatilo, což mnoho vojáků asi nechápalo. Dělali totéž i u nás, kde už německé území nebylo. Případů sovětských krádeží bylo těsně po válce tolik, že si troufnu říct, že snad nebylo Čecha, který by s tím neměl nějakou zkušenost.

Nenávist a hrabivost

Jednou z mála lokalit, kde byly odsun i dosídlení popsány celkem pravdivě už za komunismu, bylo Jesenicko, Kralicko a Šumpersko. Mám na mysli ponurou knihu Vladimíra Kőrnera Podzimní novely z roku 1973, podle níž byl natočen film Zánik samoty Berhof. Dá se říct, že kdysi výhradně německé a odlehlé Jesenicko bylo místem nejhororovějších excesů, jež nemohl pominout ani komunistický režim?

Ne, tak to není. To je spíš náhoda, podbarvená drsným horským krajem Jeseníků.

Tolik esesáků ani členů nacistické partaje tu zdaleka nebylo, šlo většinou o běžné civilisty.

Podle mě došlo k nejhorším excesům na severozápadě Čech, na Ústecku či Chomutovsku. Případně na Orlickoústecku, kde řádily partyzánské jednotky, které dostaly za úkol vyčistit kraj od Němců. Ústecko byl nejbohatší pohraniční kraj, kam si po válce přišlo nahrabat nejvíc zlatokopů. Byly tu bohaté statky, podnikatelské vily, průmysl. Kdežto v Jeseníkách byly dřevěné chalupy, odkud si nově příchozí mohli odnést tak maximálně peřiny.

Takže rozhodovala vidina kořisti?

Do značné míry ano. A to třeba i v případě odsunu Němců z Brna, což je známý případ takzvaného brněnského pochodu. Zemřelo při něm mnoho lidí, především kvůli vyčerpání a nemocem. O radikálním řešení přitom nerozhodla ani tak česká nenávist k brněnským Němcům, jako materiální důvody.

V Brně byl po válce kritický nedostatek bytů, protože město bylo těžce vybombardováno. A tehdy si tamní česká samospráva vzpomněla, jak Němci obdobný problém řešili za války internací Židů a arizací jejich majetku. A tak Češi místní Němce jednoduše zavřeli do Kounicových kolejí – kde předtím esesáci vraždili české odbojáře –, vyvedli je průvodem z města a volné německé byty si rozebrali.

Komunistická propaganda ráda zdůrazňovala, že české akce proti Němcům v pohraničí byly jen reakcí na útoky takzvaných werwolfů neboli nacistických záškodníků. Narazil jste na takové případy?

Nenarazil, respektive narazil na konstrukce takových případů. Je pravda, že koncem války nacistické špičky vyzvaly Němce, aby zakládali organizaci Werwolf, která by po prohrané válce podnikala záškodnické akce. A je nesporným faktem, že werwolfové zavraždili prvního starostu německých Cách Franze Oppenhoffa.

Poválečný odboj werwolfů je stejný mýtus jako Alpská pevnost, kterou Američané po válce v Alpách marně hledali. Pochopitelně pro represivní složky a státní propagandu však byli werwolfové vítanou záminkou, kterou se dalo omluvit poválečné řádění v pohraničí. V dobovém tisku se dá nalézt řada informací o útocích werwolfů, nicméně jednalo se v několika případech zřejmě o provokace, často o nešťastné náhody. Masivní záškodnická činnost hnutí Werwolf neexistovala.

Známý případ výbuchu muničního skladu v Ústí nad Labem z 31. července 1945 však bývá přičítán právě werwolfům.

Případů sovětských krádeží bylo těsně po válce tolik, že si troufnu říct, že snad nebylo Čecha, který by s tím neměl nějakou zkušenost.

Bývá. A zabití sedmi desítek německých civilistů českým davem na mostě v Ústí nad Labem měla být reakce na tuto údajnou sabotáž. Realita však nejspíš byla jiná. Úvaha, že výbuch způsobila bomba shozená z německého letadla, je nesmysl – z jakého letiště by v červenci 1945 odstartovalo německé letadlo?

Naopak je překvapivé, že tehdy bylo připraveno ve městě okamžitě situaci řešit československé vojsko. Také mohlo jít o předem připravenou provokaci, která měla dodat argument Spojencům, jednajícím tehdy v Postupimi, k ostrému postupu proti sudetským Němcům.

Však také hrozila humanitární tragédie. Evropa byla plná lidí bez domova, kteří neměli kam a ke komu jít. A bylo jich mnoho milionů.

Ale nejspíše šlo o nešťastnou náhodu, propagandisticky využitou. Skutečné pozadí těchto událostí asi nikdy nezjistíme.

Z Československa se v létě 1945 valily proudy německých uprchlíků a vyhnanců. Jak se tehdy vlastně dostávali přes hranici s Německem? Kdo ji hlídal? Byla volně propustná?

Obnovenou hranici mezi Československem a německým územím hlídali spojenečtí vojáci, Sověti, Američané, Britové. A vyhánění Němci to neměli jednoduché. Když byl sovětský německý okupační sektor katastrofálně přeplněn uprchlíky a nebylo pro ně jídlo, Sověti transporty či pochody československých Němců jednoduše nepustili přes hranici.

To zní docela aktuálně…

Ústecko byl nejbohatší pohraniční kraj, kam si po válce přišlo nahrabat nejvíc zlatokopů.

Jaký byl osud takto vrácených našich Němců?

Museli se vrátit. Jenže v jejich domech už byli čeští přistěhovalci. Takže zbývaly internační tábory, a pak odsun do Německa. Pobyt v internačních táborech ovšem býval drsný a o život. Málo se ví, že třeba i Malá pevnost v Terezíně, kde Němci předtím soustřeďovali Židy, se ihned po válce proměnila v internační tábor pro Němce.

Jak vypadal život v internačních táborech?

Zle. Třeba v táborech v severozápadních Čechách na sebe narazily dvě skupiny vězňů.

Jednak tam dobrovolně zůstávali čeští dělníci, nasazení za války v německých továrnách na Mostecku, kteří se nyní neměli kam vrátit a hledali dobrodružství. A vtom se tábor začal plnit internovanými Němci. Na nich si pak někteří sadističtí jedinci vylévali zlost a řada lidí kvůli tomu zahynula.

Nicméně musíme si uvědomit, že zle se těsně po válce žilo prakticky každému. A jeden zcela výjimečný internační tábor byl i uprostřed Prahy.

Kde? A čím byl výjimečný?

Stál na Letenské pláni, ve sportovním areálu vedle tehdejšího stadionu Slavie. Vedli jej sovětští vojáci, platila v něm sovětská jurisdikce a panovalo kolem něj naprosté ticho. Byli tam až do roku 1953 internováni bývalí sovětští emigranti a putovali rovnou do stalinských gulagů.

Mimochodem, stejnou cestou byl v roce 1949 odvlečen do Ruska i československý důstojník a někdejší legionář Bohumil Borecký a dodnes neznáme jeho konec. Pražští komunisté pro objasnění jeho případu nehnuli prstem.

Nebyli jsme výjimeční

Dopočítal jste se nějakého celkového počtu obětí československého krvavého léta 1945?

To už dnes nelze přesně spočítat. Byly to tisíce lidí. Třeba v jižních Čechách u Albeře byl tábor, kde byli zajatí vojáci wehrmachtu nahnáni na louku u rybníka, obehnanou jen dřevěným plotem, a tam byli drženi a hlídáni. Neměli střechu nad hlavou, nedostávali ani najíst a dozorci si s nimi vůbec nevěděli rady.

Poválečný odboj werwolfů je stejný mýtus, jako Alpská pevnost, kterou Američané po válce v Alpách marně hledali.

Tam byla střelba nebo smrt hlady často východiskem z nouze, co s těmi lidmi. A evidenci pochopitelně nikdo nedělal. Mezi zajatci byli ale i civilisté, utečenci z východního Pruska a čeští Němci.

Češi řešili po válce Němce v Sudetech, Poláci ve Slezsku, Rusové ve východním Prusku, Francouzi v Alsasku. Počínali jsme si hůř?

Bylo to velmi podobné. Evropa po válce byla plná násilí. Nebyli jsme v tom nijak výjimeční.

O tom, že by se Češi měli stydět za násilí kolem odsunu Němců, asi není pochyb. Ale co odsun samotný? Umíte si představit, že by k němu nedošlo? Jak by podle vás dnes vypadalo pohraničí?


Kdyby mám rád jen v beletrii. Je klidně možné, že by čeští Němci, pokud by zůstali, volili po válce v obavě z české odvety KSČ, čímž by tato strana měla ještě větší podporu, než jakou dostala. Domnívám se, že tehdy byl odsun bohužel jediným možným řešením. Nehodnoťme ale alternativu, která se nestala.

Jenže historikové obvykle hodnotí…

Je potřeba události zaznamenat, znát fakta. Narazil jsem na pamětníky poválečného násilí, kteří „dobře“ radili, abych ty věci nechal spát, že jejich připomínání nikomu neposlouží. Myslím, že je potřeba jasně pojmenovat, kdo co udělal. Abychom se konečně nebáli vlastní minulosti a vyčistil se vzduch. Ale hodnotit bych si ty činy nedovolil.

Myslím, že je potřeba jasně pojmenovat, kdo co udělal.

Nic není černobílé. Představte si německého sedláka odněkud z Lounska, který se musel po válce vystěhovat, přestože jeho předci v daném místě hospodařili osm set let a on sám se za války nijak neangažoval a jen pracoval. Takovým lidem musel odsun připadat jako šílená nespravedlnost, protože pykali za zločiny jiných lidí. Na druhou stranu jen on sám ví, jak to bylo. Nikdy nevíte, zda neudával nebo se neradoval z odtržení Sudet.

Mluvil jste o vyšetřování masakru v Postoloprtech. Jak velká část vražd a násilí byla po válce šetřena a potrestána?

Většina. Třeba i tak, že řada případů byla odložena pro nedostatek důkazů. Ale rozhodně byla vůle je objasňovat a stíhat pachatele. Až do roku 1948 se stát snažil právo vymáhat. Ale potom už ne. Třeba Karol Pazúr, hlavní iniciátor zmíněného masakru na Švédských šancích u Přerova s 265 zabitými, byl ještě v roce 1949 odsouzen na 20 let, ale vzápětí mu prezident Gottwald na doporučení Pazúrova nadřízeného, mocného Bedřicha Reicina, snížil trest na polovinu a v roce 1951 byl amnestován. Pak se stal funkcionářem Svazu protifašistických bojovníků a agentem StB…

Jiří Padevět (49)

Absolvoval Střední průmyslovou školu zeměměřičskou.

Studoval na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy v Praze.

Po roce 1988 pracoval jako geodet, učitel, knihkupec a nakladatel.

Od roku 2007 je ředitelem Nakladatelství Academia.