Katastrofa pojmenovaná po maršálovi

Kdy: 24. října 1960

Kde: SSSR

Počet obětí: oficiálně 74

Nejhorší katastrofa kosmického výzkumu, která si připsala smutný rekord v počtu obětí, se odehrála 24. října 1960 na sovětském kosmodromu Bajkonur při explozi nově vyvíjené tajné vojenské balistické rakety R-16. Své jméno dostala po maršálu Mitrofanovi Ivanoviči Nedělinovi (1902 – 1960), prvním veliteli Strategických raketových sil Sovětského svazu, který byl jedním z jejích obětí. Až do počátku 90. let přitom Moskva tajila, že by se zde tehdy něco stalo.

Sovětský svaz si připsal prvenství ve vesmírném výzkumu, když v roce 1957 vypustil na umělou dráhu kolem země první umělou družici Sputnik 1. Svůj náskok před Spojenými státy si chtěl za každou cenu udržet a podle toho vypadal i sovětský vesmírný program. Konstruktéři byly pod obrovským tlakem sovětského vůdce Nikity Sergejeviče Chruščova (1894 - 1971), který požadoval, aby k prvnímu zkušebnímu letu nové rakety R-16 došlo ještě před listopadovým výročím bolševického převratu v roce 1917.

R-16 byla teprve druhou operačně použitelnou sovětskou mezikontinentální raketou. Od roku 1959 jí vyvíjela konstrukční kancelář ОКB-586 pod vedením Michaila Jangela (1911 – 1971). Její motory vyvinul ukrajinský konstruktér raketových motorů Valentin Gluško (1908 – 1989), který později řídil projekty kosmických lodí Sojuz, Sojuz-T, Sojuz-TM a orbitální stanice Saljut.

Na startovací rampě byla R-16 připravena již v říjnu a datum startu bylo stanoveno na 23. října. První start však zmařila technická závada a bylo nutné provést opravy. Raketa přesto zůstala na rampě až po okraj naplněna paliva, což se ukázalo jako fatální.

Při odstraňování závad došlo k nechtěnému zážehu motorů druhého stupně. Tryskající plameny propálily stěny nádrží s palivem a okysličovadlem prvního stupně a raketa se v mžiku proměnila v obrovskou ohnivou kouli, která sežehla nejen samotnou startovací rampu, ale i její okolí.

Pracovníci, provádějící poslední úpravy na raketě, byly stejně jako vysoce postavení hodnostáři přihlížející na rampě, včetně samotného Nedělina, okamžitě spáleni na popel. Lidé nacházející dál od epicentra výbuchu byli popáleni nebo otráveni výpary z vysoce toxického paliva.

Počty obětí katastrofy se liší. Podle oficiálních zdrojů na místě zemřelo 74 lidí a dalších 49 bylo zraněno, ze kterých v následujících třech měsících zemřeli další čtyři v nemocnici. Konstruktér Boris Čertok (1912 - 2011) však ve svých pamětech napsal o 126 mrtvých (84 vojáků a 42 civilistů). Jiné zdroje pak hovoří o 92, 127 a 165 mrtvých.

Mezi oběťmi však chyběl samotný konstruktér rakety Michail Jangel, který při nehodě nezahynul jen shodou náhod. Život mu zachránila vášeň pro nikotin, protože si krátce před explozí odběhl zakouřit do podzemního krytu.

Zamotané padáky Sojuzu 1

Kdy: 24. dubna 1967

Kde: SSSR

Počet obětí: 1

Sovětský vesmírný program na rozdíl od toho amerického netestoval své kosmické lodě při nepilovaných letech. I to je jeden z důvodů, proč skončil let nové kosmické lodi Sojuz 1 tragédií, při které zahynul kosmonaut Vladimír Komarov (1927 – 1967).

Ten si přitom připsal jedno smutné prvenství. Stal se první obětí v historii kosmických letů s lidskou posádkou. Ke všem předchozím úmrtím spojeným s dobýváním vesmíru totiž došlo ještě na Zemi.

Kosmická loď Sojuz 1 na nosné raketě R-7 odstartovala z kosmodromu Bajkonur 23. dubna 1967 ve čtyři hodiny 35 minut moskevského čase. Cílem mise bylo spojení se Sojuzem 2, který měl odstartovat o den později, a výstup obou posádek do otevřeného prostoru. Následně si obě posádky měly vyměnit lodě a vrátit se na Zem.

Po hladkém startu se však Sojuzu 1 na oběžné dráze neotevřel levý panel solárních baterií. Loď tak nejen, že měla nedostatek elektrické energie, ale zaseknutý panel navíc blokoval radiátor tepelné regulace. Komarov se pokusil uvolnit panel uvolnit odstředivou silou, ale to pouze vedlo k selhání stabilizačního systému a neplánované rotací lodi.

Poté, co při čtrnáctém oběhu Země selhala klimatizace, a po šestnáctém dokonce došlo ke ztrátě kontroly nad lodí, bylo 24. dubna 1967 rozhodnuto o předčasném ukončení mise. Na sestupnou dráhu byl Sojuz 1 naveden po dokončení osmnáctého obletu nad Afrikou. Kvůli problémům se stabilitou lodi musel Komarov provést nouzový manévr a zažehnout trysky ručně.

Přesto se zdálo, že si Sojuz 1 svou porci smůly již vybral. Úspěšně proletěl horními vrstvami atmosféry a mířil do plánované oblasti. Ve výšce 11 kilometrů nad povrchem začal pracovat padákový systém a právě tehdy nastaly poslední obtíže.

Zdroj: Youtube

Kryt padákové komory selhal a neoddělil se podle plánu. Proto se neuvolnil hlavní padák a návratovou kabinu zpomaloval pouze neoddělený brzdící padák. Ten nejen, že nedokázal Sojuz 1 dostatečně zpomalit, ale když ve 4,5 kilometrech automatika úspěšně vystřelila záložní padák, šňůry obou padáků se zamotaly.

Návratová kabina se nekontrolovaně řítila k Zemi a na povrch dopadla rychlostí asi 150 kilometrů v hodině do Orenburské stepi na východ od města Orsk, 500 kilometrů východně od Bajkonuru. Náraz vyhloubil půlmetrový kráter a kabina při něm explodovala a shořela. Ze samotného Komareva pak zbyl pouze beztvarý spečený chomáč o rozměrech 80 x 30 centimetrů.

Pozdější vyšetřování prokázalo, že stejným problémem s padáky trpí i Sojuz 2. Kvůli tomu se starty Sojuzů 2 a 3 zdržely až do 25. října 1968. Sovětský svaz tak přišel o šanci dostat člověka na Měsíc jako první.

Selhání ventilu Sojuzu 11

Kdy: 30. června 1971

Kde: SSSR

Počet obětí: 3

Sojuz 1 nebyl jediným tragickým letem programu Sojuz. Smrtí celé posádky ve složení Georgij Dobrovolskij (1928 – 1971), Viktor Pacajev (1933 - 1971) a Vladislav Volkov (1935 – 1971) skončil i let s pořadovým číslem 11, který byl současně historicky desátým pilotovaným letem a celkově čtyřicátým letem kosmické lodi.

Cílem Sojuzu 11, který úspěšně odstartoval 6. června 1971 v 11 hodin 55 minut moskevského času, bylo provést spojení s první sovětskou orbitální stanicí Saljut 1. To se skutečně následující den podařilo, ale po vstupu na palubu orbitální stanice kosmonauti zjistili, že jsou její vnitřní prostory zakouřeny a line se z nich nepříjemný zápach spáleniny.

Přestože si s tímto problémem poradili, celý jejich pobyt na Saljutu 1 se nesl ve znamení obtíží a poruch. Nakonec musela být mise třiadvacátý den pobytu na orbitální stanici předčasně ukončena a posádka se přesunula zpět do Sojuzu 11.

Povel k odpojení Sojuzu 11 od stanice vydalo řídící středisko 29. června 1971 v 21 hodin a 25 minut moskevského času. Poté ještě asi hodinu letěl Sojuz 11 se Saljutem 1 ve formaci. Sestup byl zahájen 30. června 1971 16 minut po půlnoci moskevského času. Potvrzení zažehnutí brzdícího motoru však bylo posledním okamžikem, kdy se posádka Sojuzu 11 ohlásila.

To ještě nemuselo znamenat potíže. Automatika lodi fungovala bezchybně a podle plánů dosedla do určené oblasti v kazašské stepi. Když se ani po úspěšném přistání posádka nehlásila, rozhodl se záchranný tým, který dorazil na místo, loď otevřít. Uvnitř však záchranáři spatřili pouze tři těla bez známek života.

Zdroj: Youtube

Vyšetřování prokázalo, že posádku zabil prudký pokles tlaku vzduchu. Na vině bylo předčasné uvolnění jednoho ze dvou vyrovnávacích ventilů ve výšce 168 kilometrů asi 30 minut před vstupem do atmosféry, ke kterému došlo v důsledku nárazu a otřesu po chybném odpálení motorové a orbitální části Sojuzu.

Kosmonauti sice měli možnost uzavřít ventil, který měl v průměru pouhé dva centimetry, ručně, ale to by jim zabralo 35 sekund. Prudká dekomprese jim však už po 15 sekundách zabránila v jakémkoli pohybu a po 80 až 100 sekundách zemřeli v krutých bolestech. Vakuum bylo v kabině dlouhých 11 minut, než do ní začal při průchodu atmosféry znovu proudit vzduch.

Posádka přesto měla i při takové nehodě šanci přežít. Stačilo, aby na sobě měli lehké skafandry, které by je ochránily při poklesu tlaku. Do stísněného modulu se však vešli pouze dva kosmonauti ve skafandrech, aby se tam vešli kosmonauti tři, museli mít na sobě pouze lehké oblečení.

Vnitřní prostoru Sojuzu byly po této nehodě kompletně přepracovány, aby se do ní vešli kosmonauti ve skafandrech. Ty museli mít napříště oblečené při startu i přistání. Technickými úpravami prošly i vyrovnávací ventily.