Rozhovory

Dokumentaristka Třeštíková: Realitu nemůžete zotročit

16. leden 2017 četba na 21 minut
Helena Třeštíková

Helena Třeštíková

Foto: DENÍK/ Dimír Šťastný

Po deseti letech se jedna z nejvýraznějších osobností českého dokumentu Helena Třeštíková opět vrací k Manželským etudám. Její snímek Strnadovi vstoupí 19. ledna i na plátna kin. V příběhu soužití netradiční rodiny se zrcadlí jak nevyhnutelnost změn ve světe mezilidských vztahů, tak pětatřicet let vývoje celé české společnosti.

Když v roce 1980 započal projekt Manželské etudy, zadání tehdy znělo prozkoumat, proč je tak vysoké číslo rozvodovosti mladých sezdaných párů v socialistickém Československu. U šesti let ale natáčení neskončilo.

#galerie|3817196#

V roce 2006 se Helena Třeštíková vrátila ke sledovaným dvojicím podruhé v Manželských etudách po dvaceti letech. Na obrazovkách České televize tehdy znovuvzkříšení cyklu vzbudilo enormní pozornost a divácký zájem. A nyní nastala etapa číslo tři. Každý z šesti sledovaných párů dostal šanci znovu do kamery promluvit o všem, co jim život přinesl a vzal za poslední dekádu. Jednotlivé příběhy se dočkají do roka odvysílání v České televizi, Ivana a Václav Strnadovi však svoji obnovenou premiéru zažijí už nyní.

Není to tak dávno, co skončily Vánoce. Jsou pro vás Strnadovi lidmi, se kterýma byste chtěla sedět u štědrovečerního stolu?

Určitě by to šlo. Jak jsem ale slyšela jejich reflexi Vánoc, protože jsme stále v kontaktu, myslím, že přivítali klid jen tak ve dvou. Být s nimi o svátcích by ale určitě bylo zajímavé.

Jaký ve vás vlastně vzbuzuje pocit hovořit takhle na diktafon o lidech ze svých dokumentů? Dá se o nich vůbec mluvit otevřeně? Každé nevhodné slovo může uškodit vaší budoucí spolupráci…

To víte, že může. Ale je to stejné, jako kdybych se já ptala vás na vaše přátele. Taky byste vážil slova. Náš vztah už je momentálně kamarádství, kde se člověk snaží o jistou korektnost stejně jako v mezilidských vztazích obecně. Samozřejmě by ale bylo lepší, kdyby tady seděli s námi a řekli k tomu své.

Helena Třeštíková (66)

  • K dokumentaristice ji přivedlo v roce 1968 setkání se studentem FAMU, který zrovna natáčel vlastní snímek o politických vězních
  • Nejprve pracovala v televizi v redakci dokumentů jako asistentka produkce, posléze ale složila přijímací zkoušky na FAMU. Nakonec absolvovala v roce 1975, kdy dokončila svůj dokumentární debut Zázrak, věnovaný těhotenství a zrození nového člověka
  • V roce 1974 nastoupila Helena Třeštíková jako dramaturgyně do Krátkého filmu. Posléze se stala režisérkou a v druhé polovině 70. let začala pracovat metodou „sběrného dokumentu", jež spočívá v zachycování informací v dlouhodobém časovém horizontu. Vždy se přitom soustředila primárně na osudy jednotlivců, na mezilidské vztahy a na sociální problematiku
  • Mezi autorčiny nejslavnější cykly patří Manželské etudy (1980 – 2017), Deset let v životě mladého muže (1990 - 1999), Řekni mi něco o sobě (1992 – 1998), uspěla ale také s jednotlivými portréty, jakými jsou Sladké hořkosti Lídy Baarové (1995), René (2008), Katka (2009), Mallory (2015), a vloni se vrátila k Lídě Baarové ve snímku Zkáza krásou (2016). Dohromady natočila přes šedesát snímků nejrůznější metráže
  • Snímek Marcela obdržel v roce 2007 cenu za nejlepší evropský dokument na mezinárodním festivalu v Seville. Za film René získala Helena Třeštíková v prosinci 2008 od Evropské filmové akademie cenu Prix Arte. Nejen jejich zásluhou je považována za jednu z nejlepších dokumentaristek světa

Jak dlouho to trvalo, než vaše spolupráce se Strnadovými přerostla v přátelství? A jak často spolu během roku hovoříte?

Poprvé jsme se víceméně náhodou potkali v roce 1980 na matrice, kam si přišli zadat termín svatby. Začátkem tedy bylo náhodné setkání. Pak už šlo všechno postupně. Oni přistoupili na šestileté zaznamenávání svého života a během něj jsme se setkávali tak nějak průběžně. Naše natáčení nikdy nemělo a nemá přísný řád, v němž by bylo dopředu naplánováno, že se uvidíme dvakrát nebo třikrát do roka. Ten „systém" je spíše chaotický jako život sám. Když skončilo první natáčení, zůstali jsme dál v kontaktu a občas se navštívili, podobně jako s jinými přáteli. Někoho vídáte víc, někoho méně častěji. A pak nastala pauza trvající dvanáct let, během níž jsem si říkala „tak sakra, vždyť by to bylo zajímavé se k lidem z cyklu znovu vrátit v nové, jiné době".

Všichni se mě ptají, jak můžu dělat svoji práci. Jak to že mi nevadí setkávat se tolika smolnými temnými příběhy

Než do toho šla televize, kterou jsem potřebovala jako koproducenta, ale trvalo dlouho. Moc projektu nevěřili. Pak se nicméně zadařilo, mohli jsme zase točit a opět se vše odehrávalo ve stejně přátelském jako pracovním duchu. A to nám vydrželo dodnes.

Co je vlastně pro dokumentaristku důležitější? Řekněme pravdivost, opravdovost a maximální otevřenost, nebo spíš rozvážnost a pragmatičnost?

Bez jisté diplomacie člověk obecně těžko přežívá. Lidé, kteří řeknou všechno bez obalu a natvrdo, jsou v určitém slova smyslu sympatičtí, ale ne moc do života. Jistá diplomacie je tedy potřeba. Zároveň by ale člověk neměl být servilní, podlézavý, neměl by se trapně vlichocovat… Celé to podnikání v dokumentu je tanec na hraně. Neexistují žádná pravidla, jak by se co mělo dít, jak vnímat atmosféru a náladu toho dne a setkání, co se smí a co se nesmí. Samozřejmě se jedná o neustálý kompromis. Každý dokumentarista by chtěl být co nejvíce pravdivý, intimní, přál by si zachytit co nejvíce životní autenticity. Zároveň ale musí vážit, kam až zajít, aby lidem neublížil a aby je nenaštval, případně úplně neznechutil. Vždy je vše jinak, každý má jiné hranice. A to mě na dokumentaristice baví. Nelze v ní propadnout rutině. Každé natáčení je úplně jiné. Věci se nikdy neopakují, vždy vstupujete do nové řeky a před každým natáčecím dnem mám chvění, jak dopadne. Je to tísnivé, ale zároveň zábavné.

PŘEDCHOZÍ ČÁST
Část 1/4
DALŠÍ ČÁST