„Nu což, tak když si to lidé tolik přejí, nebudu jim překážet," hlesl Edvard Beneš 23. února 1948, když na Hradě kolem deváté ráno uvítal premiéra Klementa Gottwalda – bolševik třímal podepsané dokumenty, jednalo se o demise nekomunistických členů vlády.

Beneš nevzdoroval, k čemuž – i podle jeho tajemníka Jaromíra Smutného – přispěl zlý zdravotní stav, prudce zhoršený těžkou mrtvicí z července předchozího roku. „Pan prezident všechny mé návrhy, přesně tak, jak byly podány, přijal," hřímal následně Gottwald na Václavském náměstí. Země se probarvila do ruda. 10. března zrudla i dlažba pod oknem Černínského paláce – za podezřelých okolností tu pádem z okna zahynul ministr zahraničí Jan Masaryk.

Převodovou pákou komunistů se hned po „Únoru" staly tzv. Akční výbory, které měly „provést očistu veřejného života od odpůrců KSČ". Osvědčily se. Z vedoucích postů armády, ministerstev či státní správy jsou „vyakčněni" nekomunisté.

Události se pozoruhodně dotkly i jednoho z mladých přátel prezidenta Beneše, novináře Pavla Tigrida. Ten v únorových dnech opustil republiku jen hodinu poté, co na něj byl vydán zatykač. Jeho žena s ním nebyla, a tak si jako nejbližší příbuzný „nepřítele lidu" pobyla tři měsíce na Pankráci; naštěstí, po intervenci prezidenta Beneše, byla na konci května propuštěna. A krátce nato, přes Šumavu, převedena do Bavorska. Pak se v Berlíně šťastně setká s mužem.

Žena, ta je středobodem i Benešova universa – choť Hana, lidem milovaná a Gottwaldovou ženou Martou nejapně napodobovaná, se dožila požehnaného věku 89 let a až do skonu před Vánoci 1974 žila střídavě v rodinném sídle v Sezimově Ústí a v bytě v Praze na Hradčanech na Pohořelci naproti sídlu ministerstva zahraničí v Černínském paláci...

Ale zpět k nešťastnému osudu pana prezidenta. Ten hodlá podlehnout marnému boji prvně 4. května. K rukám premiéra Gottwalda se dostane rezolutní: „Oznamuji svůj definitvní úmysl rezignovati na prezidentskou funkci. A to jak v souvislosti s problémy celkové politické situace, tak s ohledem na doporučení lékářů a svůj dosavadní zdravotní stav." Gottwald prezidenta úpěnlivě prosí, aby ve funkci setrval. Jak by řekl Lenin – potřeboval „užitečného idiota"; zkrátka stafáž, zástěrku, před úplným pohlcením moci.

Prezident Beneš, s manželčinou nezbytnou oporou, ještě abdikaci přehodnotil; uvážil, že během května a června by se mohl běh události přece jen o něco přetočit – na 9. května je avizována Benešovi protivná nová "lidovědemokratická" ústava, na 30. května jsou vypsány volby do Národního shromáždění, od 8. června pak začne Všesokolský slet. Samozřejmě, dnešní optikou byly jakékoli naděje naprosto plané – volby do parlamentu se měly nést zcela v totalitním duchu, s jednotnou kandidátkou Národní fronty, pro kterou ve výsledku hlasovalo 89,3% voličů. Ještě předtím hladce jednohlasně prošla nová Ústava, proti jejímuž poselství "vůle lidu je nad zákon" otevřeně protestoval jen prezident Beneš.

A červnový slet, ten pak bude rozehnán poté, co při slavnostním nástupu, s přihlížejícícm Gottwaldem, prošel za povelu "Pozor! Vlevo hleď!" s odvrácenou tváří, bez jakýchkoliv pozdravů. Jakmile sokolové tribunu minuli, začali provolávat "Ať žije prezident Beneš! Ať žije prezident Beneš!"

Jenže prezident Beneš již v tu dobu nebyl prezidentem. 7. června, pod lipami vily v Sezimově Ústí, prezident Osvoboditel seznal, že již nemůže dále. Po volbách, tak jasně zmanipulovaných, navíc po dalších atakách mrtvičky, definitivně podepsal abdikaci.

Za sedm dní bude ve Vladislavském sále Pražského Hradu zvolen prezident nový. Edvard Beneš, masarykovec, člověk věrný slušným mravům, pošle svému nástupci Gottwaldovi blahopřejný telegram. A stáhne se do ústraní. 3. září 1948 Edvard Beneš zemře v Sezimově Ústí. Ferdinand Peroutka napíše: „Tento muž potřeboval klid, aby zápolil se svou nemocí. Místo toho se ocitl uprostřed tragédie."