Elita na odchodu

30. listopad 2013 četba na 12 minut

V historii opustil české země v sedmi velkých emigračních vlnách více než milion obyvatel.

Jódleidí, jódleidí! Byl červen 1955, když se halou starého letiště na pražské Ruzyni rozlehl jódlovací popěvek usměvavého chlapíka v širáku a ve vysokých kožených botách. O cestujícího z tyrolských Alp však nešlo: pan Leo Zamburek měl v kapse kanadský pas a ve svém rodném listě v kolonce o místu narození napsáno Klenčí u Domažlic.

Na letišti ho přivítali lidé, s nimiž se naposledy viděl skoro před sedmnácti lety – na podzim osudného osmatřicátého roku. Tehdy se ještě oficiálně jmenoval Leopold Žambůrek a právě měl za sebou svou první životní emigraci. Vedla z Hitlerem zabíraného pohraničí do Prahy, kde mu jako českému uprchlíkovi sociálně demokratického přesvědčení poskytla azyl výše zmíněná rodina.

To, co prožil později, se v této zemi odehrálo už mnohokrát předtím a mnohokrát potom. Příběh pana Žambůrka je typický: nejdřív katastrofa, pak strach z blížící se perzekuce a úprk do zahraničí – nakonec často až za oceán.

Bílá Hora, porážka revoluce 1848, Mnichov, německá okupace, „vítězný“ únor nebo sovětská okupace – všechny tyto události vyvolaly emigrační vlny, při nichž z českých zemí odešlo dohromady více než milion obyvatel.

Pokaždé odešla především nejschopnější a nejvzdělanější elita, jejíž příslušníci a jejich potomci potom zemi citelně chyběli a chybí dodnes. V pobělohorské době jsme ztratili většinu původní domácí šlechty, ve dvacátém století zase značnou část podnikatelů. Spolu s nimi přitom odcházela inteligence, zprvu hlavně pravicová a po srpnu 1968 i levicová. Koneckonců, inteligence se stěhuje i dnes, Česko přichází zejména o lékaře a vědce. Do emigrace přitom v minulosti neodcházeli jen Češi, ale i tuzemští Židé a Němci.

Vystěhovalectví do Ameriky (ale i do Vídně, rumunského Banátu či třeba chorvatského Daruvaru) v druhé půli 19. století mělo sice hlavně sociálně-ekonomické příčiny, ale i tehdy šlo často o řešení objektivně neúnosných existenčních situací.

Ani pan Žambůrek nečekal, až Hitler vtrhne i do Prahy a až si s ním jeho hnědí protivníci vyřídí politické účty. Jeho druhá emigrace vedla v lednu 1939 přes Anglii do Kanady. Rychle se naučil anglicky, oženil, a protože byl šikovný švec, založil si v odlehlém západním městečku Dawson Creek obuvnickou firmu. Díky ní (a také díky štědrému poválečnému finančnímu odškodnění od západního Německa) měl brzy pohodlný život.

Čechokanaďan Leo Žambůrek (druhý zleva) po příletu do Prahy v roce 1965.Čechokanaďan Leo Žambůrek (druhý zleva) po příletu do Prahy v roce 1965.

Natolik pohodlný, že od roku 1955 se jeho uvítací jódlování rozléhalo na ruzyňském letišti každých pět let – záminkou k návštěvám staré vlasti, přátel a příbuzných na Plzeňsku se mu kupodivu staly komunistické spartakiády! Kromě nich se chodil bavit do tehdejšího pražského varieté U Nováků, zaslzel, když muzika hrála píseň „Ty naše chaloupky pod horama“, ale nakonec vždycky i s nakoupenými sklenicemi milované dršťkové polévky rád odletěl přes Frankfurt zpátky do svého bezpečného kanadského kapitalismu.

„Shoemaker“ Zamburek zemřel v roce 1988 a z jeho tří dětí dnes neumí česky ani jediné. Podobný osud dříve či později potká všechny emigrantské rodiny. I ty, které do západní Evropy a za oceán míří v současnosti kvůli kariéře nebo pohodlnějšímu životu a neplánují návrat.

Jeden mýtus však česká emigrace všech dob dokonale vyvrací – opustila svou zemi a na rozdíl od vyznění známé básně Viktora Dyka rozhodně nezahynula. Tím, kdo strádal absencí odešlých elit, byla a je spíš vlast.

Pobělohorská emigrace

1620-1660

150 000-200 000 lidí

První vlna náboženské emigrace českých protestantů – hlavně šlechty – začala bezprostředně po porážce na Bílé Hoře 8. listopadu 1620. Důvodem byl strach z trestů za účast ve stavovském povstání.

Druhá vlna odešla po vydání Obnoveného zřízení zemského v roce 1627 a po vydání protireformačních patentů – tehdy už kromě šlechty a měšťanstva odcházeli i evangeličtí poddaní, kteří nebyli ochotni podrobit se povinnému přestupu na katolickou víru.

Třetí vlna emigrace se vzedmula po uzavření Vestfálského míru roku 1648, který definitivně stvrdil setrvání českých zemí v rukou katolických Habsburků.

Cílem pobělohorské emigrace bylo převážně protestantské Sasko a Braniborsko, ale i katolické Polsko nebo Uhry, kde byli Habsburkové nuceni protestanty tolerovat. Celkem v tomto období odešlo do exilu 150 000 až 200 000 lidí, mezi nimi významné osobnosti jako filozof a pedagog Jan Amos Komenský nebo literát Pavel Stránský.

Ačkoli si exulanti původně mysleli, že půjde o odchod dočasný, do urovnání politických poměrů, nikdy už se do země nevrátili. Vzniklé české komunity v zahraničí si uchovaly rodný jazyk až do konce 18. století.

Vystěhovalectví do Ameriky


1848-1914

500 000 lidí

Začátek této vlny často tvořily útěky ze strachu před policejní a soudní exekucí po porážce revoluce v roce 1848. Brzy však převážila sociálně-

-ekonomická motivace. Po zrušení roboty zavládl chaos v zemědělství, nejistotu posílila i rakouská mobilizace v době krymské války (1853–1856). Počet emigrantů proto až do sedmdesátých let narůstal.

K druhému vrcholu vystěhovalectví došlo v letech 1880 až 1910. Nejvíce lidí zpočátku odcházelo z oblastí, odkud dříve emigrovali protestanti – od Rychnova nad Kněžnou, Lanškrouna či Hukvald na Ostravsku. Později vystěhovalectví postihlo i oblasti jižních a jihozápadních Čech, kde nebyl průmysl ani perspektivní zemědělství. V 50. letech odcházeli hlavně řemeslníci a nádeníci, od 70. let pak kvůli zlevnění lodní dopravy přes Atlantik i nejchudší čeledíni. Čelnou osobností této vlny je třeba syn chudého pekaře, operetní skladatel Rudolf Friml, který se roku 1906 usadil v USA.

Řada mladých mužů do zahraničí – převážně do USA, ale i do Ruska nebo Rumunska – prchala nelegálně, dílem kvůli vyhnutí se vojenské službě, dílem kvůli velmi komplikované možnosti vystěhovat se z habsburské monarchie legálně. Rakousko se ovšem emigraci bránilo jen chabě, protože pomáhala řešit problém přelidnění a nezaměstnanosti. Přitvrdilo až před 1. světovou válkou, ze strachu před vystěhovaleckou propagandou v zahraničí.

Charakteristickým rysem tohoto období bylo také stěhování Čechů za prací v rámci monarchie. Městem s nejvyšším počtem česky mluvícího obyvatelstva (300 000) se tehdy stala Vídeň.

Prvorepubliková emigrace

*

1920-1938

30 000 lidí

Není příliš známo, že i ve dvacátých a třicátých letech odcházelo z českých zemí obyvatelstvo, a to Češi, Němci i Židé. Cílovou destinací byla často Jižní Amerika, především Argentina a Brazílie, později i Venezuela. Jen do těchto zemí přišlo kolem 30 000 našich emigrantů – typická je absence známých osobností, odcházely například celé skupiny zemědělců z jihomoravských vesnic. Lákadlem byla půda a relativní vyspělost ekonomiky. Do Jižní Ameriky směřovala po čase i značná část předválečného exilu a emigrantské vlny po roce 1948 – byly zde totiž jednoduché podmínky pro usazení a získání občanství.

Válečná emigrace

1938-1939

50 000 lidí

Hrozba útoku ze strany hitlerovského Německa vyvolala už před Mnichovem novou vlnu emigrace z tehdejšího Československa. Odcházeli levicově angažovaní lidé, ale zejména Židé. Vlna zesílila po záboru Sudet – tehdy Češi utíkali z pohraničí přes Prahu a dále přes Paříž na západ do Velké Británie a USA (občas i na východ do SSSR).

Předváleční emigranti se pak často angažovali v zahraničních armádách a velká část se po roce 1945 vrátila do vlasti. Do skupiny patří například herci Jan Werich, Jiří Voskovec, Hugo Haas či politici Edvard Beneš, Jan Šrámek, Jan Masaryk nebo Klement Gottwald.

Poúnorová emigrace

1948-1968

60 000 lidí

Šlo o bezprostřední reakci na komunistický puč a nejvíc lidí odešlo v prvních týdnech po něm. Mířili hlavně do Bavorska čili do tehdejší americké okupační zóny v západním Německu, méně pak do sovětské okupační zóny Rakouska nebo do západního Berlína. Až do podzimu 1948 byly československé hranice relativně propustné, pak však režim začal na nátlak z Moskvy budovat železnou oponu a od roku 1952 už byly hranice neprodyšně uzavřeny. Do té doby z Československa odešlo zhruba 40 000 lidí, dalších dvacet tisíc je následovalo v období do roku 1968.

Důvody emigrace byly hlavně politické, lidé nechtěli žít v totalitním režimu. Počítali s tím, že se v zahraničí zapojí do odboje, a po pádu komunismu se vrátí. Poúnorovým emigrantem byli třeba publicista Pavel Tigrid, herec Jiří Voskovec nebo odbojáři bratři Mašínové.

Kvůli těžké poválečné situaci v Evropě byla tato vlna emigrace přijímána v cizině s rozpaky a s nedůvěrou.

Posrpnová emigrace

1969-1989

až 200 000 lidí

Vlna reagovala na sovětskou okupaci a motivovala ji nevole žít v nesvobodě a strach z represí za projevy během Pražského jara. Méně šlo o emigraci politickou a více o kulturní a ekonomickou. Mezi dvěma sty tisíci emigrantů byli třeba řemeslníci toužící po soukromém podnikání, vědci, kteří chtěli uplatnit svůj talent, či umělci nesouhlasící s umrtvenou normalizační kulturou.

Mezi poúnorovou a posrpnovou emigrací vládla značná nedůvěra a napětí – poúnoroví emigranti viděli v posrpnových emigrantech původní příčinu svého odchodu.

Totalitní režim se zdál natolik pevný v kramflecích, že k emigraci docházelo ještě v průběhu roku 1989. Tito emigranti se pak často po Listopadu okamžitě vraceli – na rozdíl od těch, kteří odešli hned v roce 1969 a v cizině již zapustili kořeny (například spisovatel Josef Škvorecký nebo básník Karel Kryl).

Posrpnovou emigrační vlnu vstřebala prosperující západní Evropa i USA bez větších problémů.

Polistopadová emigrace

1989-2013

až 150 000 lidí

Emigrace po roce 1989 nemá politický, nýbrž ekonomicko-sociální charakter, podobně jako v 19. století. Je důsledkem zejména globalizace a otevření hranic v Evropě a ve světě. Motivem k emigraci již není strach z represí, nýbrž naopak touha využít možnosti vycestovat za prací či studiem a kdykoli se moci vrátit zpět.

Podle odhadů žije v současnosti v zahraničí zhruba 100 až 150 tisíc emigrantů z Česka, z čehož je 35 až 70 tisíc Romů. U těch má emigrace charakter vystěhovalectví celých rodin. Z řad majoritní české populace odcházejí hlavně vysoce kvalifikovaní lidé. Jen v zemích OECD nyní působí 3,5 až 5,8 tisíce českých vědců a výzkumníků, což představuje 10–17 procent českých odborníků v oblasti výzkumu a vývoje. Profesně nejčastěji odcházejí lékaři – třeba v roce 2010 jich odešlo na sedm set. Mezi emigranty lze počítat i studenty, kteří po studiu v cizině často zůstávají a zakládají tam rodiny.

Polistopadová emigrace se naplno rozvinula zhruba v půli 90. let, když se ujasnily možnosti studia a práce v zahraničí. Nejžádanější cílovou zemí je Německo, USA či Velká Británie. Například v roce 2002 evidovala Spolková republika usazení 11 150 osob z Česka, zatímco Nizozemsko 394, Dánsko 202 a Švédsko 151.

Čeští politici občas tvrdí, že situace v zemi je opět pomalu zralá na politickou emigraci, jde však zatím spíš o bonmot. Nikoli jen ekonomický důvod zatím měly pouze odchody několika dravých byznysmenů, třeba Viktora Koženého, Borise Vostrého, Radovana Krejčíře nebo Tomáše Pitra. V jejich případě však nešlo o politiku, ale o snahu vyhnout se trestněprávnímu stíhání.