Třetí svět

Etiopie ve varu

18. srpen 2016 četba na 7 minut

Foto: Shutterstock

V posledních týdnech a měsících se Etiopie stala dějištěm neustávajících protivládních protestů, které si vyžádaly už stovky mrtvých a o kterých česká média mlčí. Přitom je Etiopie zemí dvakrát větší než Francie, je sídlem Africké unie, tedy takovým africkým Bruselem, a důležitou zemí v nestabilním regionu Rohu Afriky.

Etiopie je ojedinělým úkazem na mapě Afriky. Jako jediná země na kontinentu totiž dokázala odrazit nápor evropského kolonialismu a s výjimkou krátké italské okupace (1936–1941) si uhájila svoji teritoriální nezávislost.

Až do roku 1974 vládl v zemi císařský režim v té době reprezentovaný respektovaným Hailem Selassiem I. Od té doby až do konce studené války (1991) se nad Etiopií rozprostíral stín marxistické vojenské diktatury, která se stala největším příjemcem vojenské pomoci Sovětského svazu.

Etiopie je multietnickou a multilingvní zemí, nicméně až do současnosti tvořily vládnoucí kruhy amharské a tigrajské elity ze severu země, zatímco kupříkladu Oromové, největší etnikum v zemi (cca 35 milionů), se považují za marginalizované a utlačované (viz Národnostní složení obyvatel).

Národnostní složení obyvatel (v %)

  • Oromové 34,5
  • Amharové 26,9
  • Somálci 6,2
  • Tigrajové 6,1
  • Sidamové 4
  • Gurageové 2,5
  • Wolaytové 2,3
  • Hadiyové 1,7
  • Afarové 1,7

Zdroj: Wikipedie

Od roku 1991, kdy padla vojenská diktatura, vládne v zemi jedna strana, Etiopská lidová revoluční demokratická fronta (EPRDF), jejímž jádrem je však Tigrajská lidová osvobozenecká fronta (TPLF). Právě ta, označovaná jako „tigrajská klika", vládne ekonomice, politice a ozbrojeným složkám.

Stoprocentní volební vítězství

Od roku 1991 se v zemi nekonaly skutečně svobodné volby, byť se organizují pravidelně každých pět let. Ty nejdemokratičtější se konaly roku 2005 a vládnoucí strana si musela k obhájení nadpoloviční většiny pomoci manipulací výsledků a následnou střelbou do demonstrujících obyvatel Addis Abeby. To byl na dlouhou dobu poslední záchvěv aktivit „občanské společnosti", lze-li o něčem takovém v Etiopii vůbec hovořit.

Poslední volby v roce 2015 dopadly ještě „výmluvněji" – vládnoucí EPRDF si přidělila 100 % hlasů. Navíc nedlouho poté vyhlásila takzvaný Addis Ababa Master Plan, tedy plán na územní rozšíření hlavního města Addis Abeby. Zabrala by však při něm okolní půdu oromských farmářů, neboť region Oromia (největší federální stát) ve své nejužší části obklopuje Addis Abebu.

Dobytčí trh v etiopském Sentebe. Vládní plán na zábor zemědělské půdy byl spouštěcím mechanismem aktuálních protestů.Dobytčí trh v etiopském Sentebe. Vládní plán na zábor zemědělské půdy byl spouštěcím mechanismem aktuálních protestů.Autor: Profimedia

Půda zde ovšem nemá jen zemědělský význam, ale též sakrální. Když na podzim roku 2015 přišli do města Ginchi vládní úředníci, aby zde „zabrali" půdu pro developerský projekt, postavili se proti tomu obyvatelé, kteří již měli dost vládní arogance, i místní mladíci, kteří zde hrávali fotbal. Od té doby se protesty a demonstrace rozšířily do řady dalších měst a městeček v Oromii a zároveň se množily zprávy o mrtvých a zraněných, velmi často dětech.

Reakcí na mírové protesty (symbolem protestů jsou překřížené ruce nad hlavou) bylo v mnoha případech násilí včetně střelby do protestujících davů.

Stovky mrtvých

Pod sílícím tlakem se vláda rozhodla od plánu na rozšíření hlavního města ustoupit. Tím však protesty neskončily, neboť Addis Ababa Master Plan byl spíše pověstnou poslední kapkou.

Etiopská společnost dlouhodobě trpí přílišnou centralizací, byrokracií, stagnujícími platy, nedostatkem dobře placených zaměstnání, inflací a z toho pramenící socioekonomickou frustrací. Mnoho absolventů vysokých škol nenajde uplatnění, a bez patřičných kontaktů ve vládnoucích kruzích se běžný smrtelník k dobře placené práci nedostane. Poslední parlamentní volby a zmíněný Master Plan proto byly tím posledním faktorem, který přivedl lidi do ulic, především v Oromii, která je dlouhodobě terčem politického násilí.

Etiopská společnost dlouhodobě trpí přílišnou centralizací, byrokracií, stagnujícími platy, nedostatkem dobře placených zaměstnání.

Do července tohoto roku si protesty vyžádaly přes 400 mrtvých. Nový impulz dostaly demonstrace v polovině července, kdy se odehrály první velké masové protesty mimo Oromii, v Gonderu v regionu Amhara, kde vyšly do ulic desetitisíce lidí, požadující změnu režimu a zastavení vládní brutality ze strany vládnoucí „tigrajské kliky". Výsledkem prvního střetu mezi demonstranty a ozbrojenými složkami bylo deset mrtvých.

FOTOGALERIE

Město Gonder v regionu Amhara se stalo dějištěm prvních masových protestů mimo region kolem Addis Abeby. Město Gonder

Mezinárodní ticho

Na šestého srpna byla naplánována zatím nejrozsáhlejší akce. Takřka ve všech městech Oromie i v amharských městech Gonderu a Bahir Daru vyšly do ulic statisíce lidí, na což vláda zareagovala opět represí – střelbou do zpravidla mladých civilistů. Zprávy o počtu mrtvých se lišily, nicméně šly do mnoha desítek.

Překvapivé na celém průběhu těchto protivládních protestů je to, že mezinárodní společenství vesměs mlčí. Absence informací ve většině českých médií nepřekvapí, protože až na výjimky nedávají Africe takřka žádný prostor. Ambasáda Spojených států amerických sice odsoudila střelbu do davů, nicméně veškerá vyjádření zůstávají v rovině opatrnosti.

Etiopie je přitom jedním z největších příjemců rozvojové pomoci, a to i z České republiky. Zároveň je však důležitým spojencem západních zemí v boji proti terorismu a její angažovanost v Somálsku a Jižním Súdánu ocenil loni v červenci prezident Obama při historické návštěvě Addis Abeby.

Překvapivé na celém průběhu těchto protivládních protestů je to, že mezinárodní společenství vesměs mlčí.

Pokud etiopská vláda nepřijde s nějakou zásadní reformou celého systému, která musí zahrnovat především dialog s opozicí, ukončení protestů nelze očekávat. Demonstranti se však již nespokojí s nějakými kosmetickými změnami, požadují skutečnou změnu vlády ve smyslu systému. Situace v Etiopii v jistém smyslu připomíná pád komunistických režimů ve střední a východní Evropě na konci 80. let.

Z pohledu Západu je však jakákoliv destabilizace nežádoucí, neboť Etiopie je jedinou stabilní zemí v regionu a spolehlivým spojencem, navíc s jednou z největších armád v Africe. Je obklopena nestabilními režimy v Eritrei, Jižním Súdánu a Somálsku. Nyní tedy patrně nastává čas pro západní společenství, aby se více angažovalo a přimělo etiopskou vládu k jinému než silovému řešení daného stavu.
Ačkoliv se tyto protesty nikterak nedotýkají turistů a běžných západních návštěvníků, neznamená to, že by před nimi západní společenství mělo zavírat oči.

Více o historii i současné situaci v Etiopii si přečtete například v článcích 80 let od italské okupace Etiopie či Etiopie, Eritrea a současná uprchlická krize.