Uprchlíci

Evropa a stěhování národů: co nás čeká

13. březen 2015 četba na 6 minut

Současná situace na Blízkém východě a v severní Africe zásadně mění evropská bezpečnostní rizika. Rozpadající se státy jako Libye nebo státy, jejichž území je zčásti ovládáno teroristickými organizacemi, se stávají neobyvatelným územím. Platí na něm rčení Kdo uteče, vyhraje.

Je zcela jasné, že hlavní příčinou současného masového nárůstu migrantů mířících na území EU je situace na těchto zmíněných územích. Dokazují to ostatně i data agentury Frontex o nárůstu migrace podle zemí a směru pohybu migrantů. Pokud dnes mluvíme o migraci, mluvíme o uprchlících, azylantech či migrantech. Zkusme si pomocí těchto označení trochu zpřehlednit situaci. Je třeba rozlišovat mezi uprchlíkem, azylantem a migrantem.
Uprchlík je člověk, který utíká před nebezpečím nebo jistou smrtí. Je potřeba se na něj dívat podobně jako na oběti válečných konfliktů. Protože jsme Evropané a ne hyeny, je etické poskytnout mu pomoc nebo dokonce útočiště.

Migrace mění tvář kontinentů

Mluvíme-li o azylantech, je třeba se zaměřit na azylové systémy jednotlivých členských států a na roli Evropské unie v této oblasti. Evropa byla a je schopna poskytnout tento status osobám splňujícím podmínku azylu. Azyl je přidělován zpravidla z důvodů politického pronásledování. V roce 1999 se členské státy EU zavázaly k vytvoření společného evropského azylového systému, který by řešil azylovou problematiku na evropské úrovni. V následujících letech EU zkoušela sjednotit rozdílné azylové systémy jednotlivých členských zemí. Dublinské nařízení (Dublin II) stanoví, které členské země odpovídají za zpracování jednotlivých žádostí o azyl.

Jsme však schopni tento status poskytnout statisícům žadatelů a jsme schopni jejich žádosti vyřizovat pouze v několika členských státech, jejichž azylové systémy jsou pro uprchlíky natolik atraktivní, že v nich podávají žádosti o azyl? Tuto odpověď nelze redukovat na otázku finančních prostředků pro orgány střežící vnější hranici EU. Realita bývá složitá a má i složitá řešení.

Pokud bychom měli mluvit o samotné „migraci", jde o fenomén, který v éře globalizace zcela proměnil tvář kontinentů. I tato „neomezená" mobilita má – jak se ukazuje – limity. Je otázkou, zda na ně právě nyní nenarážíme. Jako migranta můžeme tedy označit někoho, kdo se vydává změnit místo svého pobytu. Za prací, za penzijním pobytem, kvůli rodině atd. Fenomén migrace je mnohovrstevnatý a rozhodně neplatí soud ulice: Nechceme tu uprchlíky (míněno jakékoliv cizáky).

Současný systém není připraven

Otázka zní, jak se vypořádat s velkým množstvím osob, které se snaží dostat na území EU. Jde o počty lidí. Jde o jejich původ. Jde o jejich smýšlení, důvod pohybu a důvod výběru cílového státu. Většina migrantů totiž nejsou ani teroristé ani extremisté – jak se populace cílových zemí často domnívá. Bezpečnostní problémy jsou v zásadě dva. První z nich je, že i dva teroristé na dva miliony uprchlíků je moc. Druhý z nich je, že většinová populace reaguje ostrakizací, vytěsněním a odmítnutím nově příchozích a nelze ji ke změně chování nutit násilím. Lze poskytnout osvětu, lze motivovat, ale nelze si přijímání uprchlíků v nadměrném množství vynucovat, protože výsledkem je pak radikalizace na obou stranách.

Celé se to točí kolem potřebné míry integrace. Kolik procent cizinců, kteří nejsou integrovaní do společnosti a nepřijímají ani základní principy fungování společnosti, ve které chtějí žít, ještě stát unese, aby se nezradikalizoval střední stav a nezvolil novodobého diktátora či populistu? A co si představujeme pod dostatečnou mírou integrace? Teritoriální pud je možná přežitek, ale prokazatelně pořád existuje a dobré slovo ho nevymýtí. Je třeba ho vzít jako fakt. Je zřejmé, že současný systém není na přijímání nadcházejícího počtu migrantů připraven.

Jakou migrační politiku chceme mít?

Evropská komise plánuje vydat ještě v první polovině letošního roku nový dokument, který se pokusí navrhnout řešení. Do dnešního dne byla všechna prohlášení Komise nebo Rady (členských států) v podstatě pouze shrnutím neuspokojivé situace. Mnoho politiků konstatovalo, že je nepřijatelné, aby se Středozemní moře stávalo hřbitovem. Pokud však jednotlivé členské státy umístí do Středomoří větší množství plavidel, je to odsuzováno jako tzv. pull faktor, který migranty motivuje k pohybu směrem k evropským břehům (jsou tam lodě, zachrání nás). Na druhou stranu, když je lodí menší počet, vadí vyšší počet utonulých obětí. Kudy z toho bludného kruhu ven?

Varoval bych před tím, abychom problém migrace zjednodušovali na problém finančního zabezpečení ochrany vnějších hranic Evropské unie. Je to pouze jeden, víceméně technický problém, jemuž předchází otázka, jakou chceme mít migrační politiku. V tuto chvíli se domnívám, že je třeba poskytnout pomoc těm, kteří hledají útočiště před válkou a vládou teroru. Tedy investovat do zemí, které jsou našimi spojenci a které musí řešit problém s velkým množstvím uprchlíků přímo na místě. 

Je sice hezké říkat, ať jim pomohou sousedé, ale řeči nás záplavy uprchlíků nezbaví. Na obranu třeba Libanonu musím uvést, že v současné době je v tomto malém státě každý 4. člověk uprchlíkem ze Sýrie. Lidé se s nimi dělí o přístřeší, o jídlo, ale donekonečna to vydržet nemohou a další migrační vlny pořád přicházejí.

Základní otázky

Domnívám se také, že Česká republika musí být v debatě na unijní úrovni aktivní a převzít svůj díl odpovědnosti. Pokud jde o migraci, měli bychom vést diskusi o tom, jak otevřená má naše migrační politika být. Víme, že jsme zemí hodně uzavřenou. Chceme to tak? Neexistují nějaké důvody, proč jedny uprchlíky ano a druhé ne? A jak se stavíme k řešení našeho vlastního vymírání, které každoročně podlamuje rozpočet na naše penze? Chceme to řešit pomocí migrantů, nebo si poradíme sami?

To jsou legitimní otázky, jenže si je nikdo netroufne říci nahlas. Jeden můj známý archeolog mi kdysi řekl, že až nás vykopou příští generace za pět set let, budou říkat této éře „stěhování národů II". Myslím, že to trefil přesně.