Islám

Evropa vs. muslimové. Maříme historickou šanci

16. leden 2015 četba na 6 minut

Nejen Korán, ale i Bible a další posvátné texty všech velkých náboženství se dají vykládat demagogicky. 

Silně mne nyní v naší zemi znepokojují dvě věci. Na jedné straně hysterické reakce a „strašení islámem" z úst lidí, kteří buď o islámu nevědí vůbec nic kromě mediálních zpráv o džihádistech, nebo chtějí ze strachu, nenávisti a předsudků vůči muslimům vytloukat politický (a potažmo finanční) kapitál. 

Na druhé straně často dost nešťastné obranné reakce některých českých muslimů, kteří se uchylují k jednostranné apologetice, zatímco schopnost (sebe)kritického pohledu na některé stránky islámu by jim naopak přidala na věrohodnosti. Na obou stranách se pak vrší jednostranné černobílé přístupy, mezi nimiž je těžko vést rozumný dialog.

Boží slovo není přímý diktát

Těm, kteří nás straší islámem: Je příznačné, že největší strach z muslimů vládne tam, kde téměř žádní muslimové nejsou (v České republice a v Sasku v bývalé NDR). Naopak tam, kde už po desetiletí naprostá většina z milionů muslimské menšiny žije bezproblémově spolu s evropskou většinou (ve velkých částech Německa, Francie a Anglie), lidé dokážou jasně rozlišit mezi islámem a džihádismem, mezi většinou muslimů a procentuelně velmi malou (byť nebezpečnou) menšinou fanatiků.

Těm, kteří nyní u nás po internetu rozesílají strašlivé (z kontextu vytržené) citáty z Koránu nebo jiných muslimských pramenů (v této demagogii vyniká Miloš Zeman), odpovídám: Našel bych podobné, ba horší citáty z Bible (Starého zákona) a křesťanských autorit (např. pomocí jistých citátů z Luthera či sv. Jana Zlatoústého o Židech bychom křesťanství mohli šmahem označit za náboženství nenávisti). Ve skutečnosti je to tak, že posvátné texty všech velkých náboženství jsou rozsáhlé světy, v nichž při dobré či zlé vůli můžeme najít doklady téměř všeho, protože často reagovaly na různé situace.

Proto velmi záleží na interpretaci. Solidní teologie dokáže pochopit skutečný smysl textu jen v historickém a kulturním kontextu. Tento hermeneutický přístup k textu je prakticky od osvícenství, ale zejména od počátku 20. století, samozřejmostí u většiny křesťanských teologů; v islámu je bohužel dosud spíš výjimkou. Křesťanští teologové (až na výjimky fundamentalistů) uznávají, že Boží slovo v Bibli nepadá přímo z nebe, ale je traktováno lidskými autory, kteří do stylu vyprávění vkládají mnohé, co je podmíněno jejich dobou a kulturou.

Proto platí zásada: Bibli je možné brát buď doslova, nebo vážně; primitivní doslovný výklad znamená, že my si do textu nereflektovaně vkládáme své dějinně podmíněné názory; zatímco odborný výklad odkrývá autentický smysl pomocí znalosti kontextu. Většina islámských autorit však chápe Korán jako přímý diktát Boží bez lidského prvku; jen někteří uznávají, že mluvil-li k Mohamedovi Bůh, musel použít mnohá jemu srozumitelná myšlenková schémata (odpovídající jeho, nikoliv už naší době).

Pozor na jednoznačné soudy

Jako člověk, který se věnoval studiu islámu v rámci religionistického studia na Papežské univerzitě v Římě, navštívil řadu islámských zemí a osobně hovořil s nejvyššími autoritami islámu, musím varovat před jednoznačnými soudy o islámu – existuje spousta různých škol, směrů a podob islámu, a to jak v průběhu dějin, tak i dnes. (Mezi teology univerzity al-Azhar a ideology tzv. Islámského státu existuje v rámci islámu podobně propastný rozdíl jako v rámci českého katolicismu mezi mnou a lidmi typu Petra Hájka či Michala Semína z D.O.S.T).

Jsem v rámci iniciativy Společný hlas v pravidelném kontaktu s řadou českých muslimů a mám s nimi většinou dobré zkušenosti. Bohužel, někteří z nich někdy upadnou do poněkud trapné obhajoby neobhajitelného (např. zpochybňování toho, že za 11. zářím stáli islámští fanatici – a ve shodě s Petrem Hájkem tvrdí, že to bylo dílo CIA) nebo zlehčují některé problematické stránky islámské společnosti (např. otázku náboženské svobody). Mnozí muslimové jsou v rozpacích, pokud jde o výklad islámského práva, kde se ve většině zemí řada drastických příkazů už sice neuplatňuje, ale muslimové mají problém říci, že to nebylo Boží nařízení.

Stejně jako v křesťanství i v islámu nejzapálenější fundamentalisté své svaté knihy pořádně neznají, citují z nich jen pár citátů, které se jim hodí. Lékem na fundamentalismus je vzdělání; stává-li se ale fundamentalistický výklad politickou ideologií, často už je na dialog pozdě.

Většina je na straně západu

To nejdůležitější nakonec: mezi námi na Západě bude žít – ať se nám to líbí, či ne – stále víc muslimů. Nikoliv jen v důsledku přistěhovalectví, nýbrž především v důsledku sobecké neochoty mnoha západních lidí vzít na sebe rodičovské povinnosti.

V této chvíli – tváří v tvář teroru, zaštiťujícímu se islámem – je většina muslimů ochotna postavit se proti extremistům na stranu Západu. Pokud však z naší strany budou slyšet jen hloupé paušální odsudky islámu jako takového (vzpomeňme na výroky Zemana, Okamury či lidoveckého europoslance Pavla Svobody) či oslavu laciné a nezodpovědné provokace typu karikatur Charlie Hebdo, maříme tuto historickou šanci a naháníme muslimy do náručí extremistům.
Byla nám dána inteligence jako schopnost rozlišovat. Pokud se jí zřekneme ve prospěch populistických výkřiků, Bůh s námi.