Andrej Babiš

Itálie - Trable mediálního titána

12. červenec 2013 četba na 6 minut

Foto: redakce

Po vstupu byznysmena Andreje Babiše do politiky, a nyní také do médií, hrozí prý Česku „berlusconizace" veřejného života.Jak se ale Silvio Berlusconi skutečně dostal k penězům a moci, ví málokdo.

Majitel agrochemického gigantu Agrofert a iniciátor politického hnutí ANO 2011 Andrej Babiš se už měsíce netajil tím, že chce koupit i vlivná česká média. Na sklonku června skutečně koupil vydavatelství MAFRA s „vlajkovými" deníky MF Dnes a Lidové noviny. Tento týden navíc potvrdil, že stále usiluje o televizní stanici.

V této souvislosti se okamžitě vyrojila přirovnání Babiše ke kontroverznímu italskému expremiérovi Silviu Berlusconimu. Ital čelící několika žalobám je přece také podnikatel, také vlastní média a také dělá politiku… Jenže – jak se vlastně Berluscioni opravdu prosadil v byznysu, médiích a politice, o tom česká veřejnost zatím moc konkrétních informací neměla.

Nejasné počátky

Dnes by si asi člověk těžko představil Berlusconiho bez Mediasetu, jeho velkého mediálního impéria. Kontroverzní milánský podnikatel nicméně svou kariéru začínal v nemovitostech, kde rychle – a hlavně podezřele – zbohatl. Původ 115 miliard tehdejších lir, v aktuální hodnotě 250 milionů eur, které Berlusconi během sedmi let v 70. letech minulého století dostal v hotovosti, není znám. Ztratil se v nepřehledné síti transakcí a zpětných plateb.

Při pozdějším soudním procesu Berlusconi původ těchto peněz odmítl osvětlit. O něčem by však mohl svědčit fakt, že jeho otec byl dlouholetým ředitelem malé milánské banky Rasini, která byla později uznána palermskou prokuraturou jako referenční bod v severní Itálii pro praní špinavých mafiánských peněz. S kapitálem, pocházejícím od švýcarské finanční společnosti nejasného původu, Berlusconi zbohatl na výstavbě nových rezidenčních čtvrtí Milano 2 a Milano 3.

Další příležitost vycítil u soukromé televize, která tehdy byla v plenkách. Roku 1976 Ústavní soud poprvé povolil soukromým subjektům lokální televizní vysílání, a už o dva roky později Berlusconi kupuje místní televizi Telemilano.

Jedním z vůbec prvních vysílaných pořadů byla noční show, v níž byli diváci, kteří telefonicky správně odpovídali na otázky, odměňováni striptýzem. Šlo o něco tehdy naprosto nevídaného a show samozřejmě přitáhla hodně pozornosti. V tu chvíli již bylo jasné, na co Berlusconi při prosazování svých cílů vsadil: na nejnižší pudy Italů. Tehdy to bylo s televizí, dnes je to s politikou.

Sázka se mu vyplatila, ale za cenu morálního a politického rozkladu celé země. Během 30 let provozování soukromé televize se Berlusconimu podařilo donutit i serióznější veřejnoprávní stanici snížit kvalitu pořadů. Jinak by jí hrozil úbytek sledovanosti, a tím pádem i inzerce. Do éteru, kde veřejnoprávní televize vysílala kvalitní pořady, díky nimž se Italové rozdělení stovkami dialektů a nářečí naučili mluvit italsky, Berlusconi pustil laciné americké seriály, bezstarostné hry, zábavné pořady a polonahé ženy.

Jako kouzelnický kejklíř Berlusconi těmito hračkami Italy očaroval. A posléze – aby chránil své zájmy, když ztratil kumpány v politice po obrovském justičním skandálu Mani Pulite (akce Čisté ruce) – vstoupil rovnou do politiky. I tady začal měnit pravidla hry podle svých potřeb na úkor velké části země.

Těsný vztah k politice

Politika Berlusconiho vždy doprovázela. Těsné vazby měl na někdejšího premiéra a silného muže italské socialistické strany PSI Bettina Craxiho, který byl v roce 1996 pravomocně odsouzen na 5 let za korupci. V roce 1999 k tomu přibyly 4 roky za nezákonné financování milánského metra. Craxi utekl do Tuniska, kde v roce 2000 zemřel.

Republikánský poslanec Oscar Mammi zase v parlamentu prosadil zákon, jenž umožnil milánskému magnátovi obejít normy, které bránily soukromým televizím vysílat celonárodně. Klasický příklad toho, jak Berlusconi díky vychytralému mixu blízkosti k politikům, ohýbání pravidel a využívání všech možných prostředků včetně již prokázané korupce, získával před svými konkurenty náskok.

Sám Berlusconi byl nedávno – zatím nepravomocně – odsouzen ke 4 letům vězení za daňové úniky. Ukázalo se totiž, že práva k americkým filmům a seriálům kupoval přes několik společností sídlících v daňových rájích. Při každé transakci cena rostla a zisky italského Mediasetu se tím uměle snižovaly. Jak vyšetřování soudů pokračují (a to i přes několik zákonů tzv. ad personam, čili šitých na míru), vypadá to, že nějaké korupční jednání se dá vysledovat u každého velkého Berlusconiho byznysu.

Čtvrtá moc Orsona Wellese

Zhruba 80 procent Italů však čerpá informace výhradně z televize, a to z nich dělá politicky velice snadno zmanipulovatelný národ. Zpravodajské pořady Berlusconiho tří hlavních kanálů, Canale 5, Italia 1 a Rete 4, fungovaly od dob jeho vstupu do politiky vždy jako absolutně závislé hlásné trouby svého majitele.

Televizní stanice měly naprosto zásadní vliv na vymývání mozků milionům Italů, kteří jsou stále pevně přesvědčeni o magnátově nevině a o justiční perzekuci. Toto přesvědčení je bohužel skoro nemožné zvrátit. Navzdory haldě důkazů, které státní zástupci nasbírali a které vedly k Berlusconiho odsouzení.

Bývalý italský premiér je teatrální člověk s vysoce vyvinutým smyslem pro komunikaci a přesvědčování druhých. Je to skvělý a neúnavný obchodník, který bere své lži jako určitou formu marketingu. Na druhou stranu snadno podléhá ženské kráse, což mu způsobilo mnoho problémů. Nelze nepřipomenout sedm let vězení (zatím rovněž nepravomocných), k nimž byl odsouzen v takzvané aféře Rubygate za sex s nezletilou dívkou.

O italském expremiérovi toho bylo hodně řečeno, napsáno i natočeno. Pro pochopení jeho osobnosti a jádra fenoménu zvaného „Berlusconismo" doporučuji jako nejlepší dva velice kvalitní dokumenty: Videocracy režiséra Erika Gandiniho a ještě zajímavější Girlfriend in a Coma bývalého ředitele prestižního listu The Economist Billa Emmota.