Uprchlíci

Francie a prokleté kolonie

20. listopad 2015 četba na 9 minut

Foto: redakce

Během 20. století se Francie kvůli třem imigračním vlnám muslimů stala zemí s desetiprocentní menšinou vyznavačů islámu. Většina z nich přišla ze zemí bývalého francouzského koloniálního impéria, především ze severní Afriky.

První světovou válku vyhrálo … Německo! Jak to? Jednoduše – nezískalo jako kořist žádné nové kolonie, po kterých tolik toužilo, a naopak díky své kapitulaci ztratilo všechny, které do té doby mělo. Takto hořce dnes musejí uvažovat Francouzi, když přemýšlejí o příčinách teroristických útoků v Paříži o minulém víkendu i řady těch předchozích. Právě několik velmi početných přistěhovaleckých vln z bývalých francouzských kolonií totiž ve 20. století proměnilo Francii v dnešní částečně muslimskou zemi. Z 66 milionů obyvatel Francouzské republiky se jich k islámu hlásí až 6 milionů čili skoro desetina. Kdy a jak se kdysi tak hrdá křesťanská, nacionalistická a patriotická velmoc začala stávat evropskou Mekkou islámu, západním eldorádem muslimských tradic i kultury?

Republika a kolonie

Základním předpokladem bylo francouzské republikánství, vzniklé za Velké francouzské revoluce. Až do roku 1789 se totiž absolutističtí francouzští panovníci snažili vytvořit národ definovaný katolickou vírou a francouzským jazykem. Stát se Francouzem tedy nebylo jednoduché.Jenže revoluce to změnila. Se vznikem společenství občanů se Francouzem mohl stát každý, kdo se jednoduše přihlásil ke společné identitě reprezentované rovností před zákonem, svobodou vyznání a respektem k nekonfesní povaze státu. Víra a etnický původ přestaly hrát roli.

„Francouzský stát úspěšně asimiloval příchozí jen po tu dobu, dokud přicházeli přistěhovalci jen z okolních států, kteří měli podobnou kulturní i náboženskou zkušenost a nebyli příliš odlišní," uvádí ovšem politoložka Markéta Coufalová ve srovnávací studii Imigrační a integrační politika Francie a Velké Británie. Problém nastal, když roku 1889 zákon stanovil, že Francouzem je ten, kdo se narodil na území Francie, přičemž nebylo upřesněno, zda se to týká i všech kolonií. Každopádně se to však týkalo Alžírska, Réunionu, Martiniku a Guadeloupu a čtyř starých koloniálních měst Senegalu, které byly v normě explicitně vyjmenovány. Pak už bylo jen otázkou času, kdy se „Francouzi" z uvedených teritorií, ale i z jiných tehdy francouzských území začnou stahovat za snazším životem do mateřské země v Evropě.

První imigrační vlna dorazila do Francie už za první světové války a šlo o Afričany z arabského severu kontinentu, kteří uměli dobře francouzsky. Většinu z nich tvořili maročtí dělníci, kteří zaplnili místa v továrnách (Francouzi bojovali na frontě), a Senegalci, kteří se dokonce stávali pěšáky ve francouzské armádě. Kladný postoj k africkým imigrantům tehdy země galského kohouta zaujala hlavně proto, že ve válkách v letech 1871 a 1914 až 1918 zahynulo na dva miliony Francouzů a více než milion jich bylo zmrzačeno.

Národ se obával stárnutí a vymírání populace, což tváří v tvář dynamickému Německu věstilo katastrofu. Ve dvacátých letech proto Francie přijala téměř tři miliony imigrantů a kromě pracovníků z Itálie, Belgie, Polska či Československa to bylo i 90 tisíc muslimů. Už v roce 1922 přišli někteří Francouzi s teorií, že Francie je vlastně částečně muslimská země a že by tedy bylo vhodné postavit v Paříži Velkou mešitu.

Poválečná druhá vlna

Další sympatizanty si islám ve Francii získal za druhé světové války, kdy se území Alžírska proměnilo v operační základnu francouzské osvobozenecké armády generála Charlese de Gaulla. Mimochodem, řada jeho vojáků byli arabští muslimové, takže i díky nim Francie na sklonku války získala status čtvrté vítězné velmoci. Po válce se přistěhovalectví z kolonií do Francie obnovovalo jen pomalu, přibližně 40 tisíc osob ročně. Zato v letech 1955 až 1965 se s imigranty doslova roztrhl pytel a mluví se o takzvané druhé vlně.

Mohla za to dekolonizace Afriky a především krvavá válka o Alžírsko na přelomu 50. a 60. let. Do Francie tehdy přišlo z alžírského území jednak na půl milionu rezervistů francouzské armády, takzvaných harkis, a vedle toho zhruba milion muslimů, Arabů i Berberů. Že je Francie relativně snadno vstřebala, bylo dáno obdobím poválečné obnovy, kdy země potřebovala spoustu málo kvalifikované a levné pracovní síly. Měl to však být teprve začátek dalšího obřího přílivu v 60. letech, který už v zemi vyvolal xenofobii i etnické násilí. Když se v roce 1960 definitivně zhroutilo francouzské koloniální panství, dorazilo následujícího roku do mateřské země 860 tisíc osob.

Další rok už sice „jen" 250 tisíc, ale to už v místech nejvyšší koncentrace muslimů (Marseille, Paříž) vládlo napětí, strach a vzdor. Například demonstrace Alžířanů v Paříži 17. října 1961 skončila masakrem, kdy policie naházela na 200 zabitých lidí do Seiny, a pak se celá aféra roky tutlala. V 70. letech druhá vlna uprchlíků „zčernala", protože do Francie proudili imigranti z bývalých francouzských kolonií v západní Africe – Senegalu, Mali a Mauretánie. Zároveň však zůstala „zelená", protože šlo z drtivé většiny opět o muslimy. Vedle nich do země přijelo až 300 tisíc francouzských občanů z Réunionu, Guadeloupu a Martiniku.

Mitterrandova třetí vlna

Země si trochu oddechla až koncem 70. let za vlády prezidenta Valéry Giscarda d'Estainga, kdy byla imigrace zákony natolik sešněrována, že prakticky ustala.Přesto byla Francie dál cílem levné pracovní síly, zejména z Itálie a Portugalska. Už v roce 1981 byl ale zvolen socialistický prezident François Mitterrand a vše se vrátilo do starých, imigračně vstřícných kolejí. Ba co víc – levicové vlády se pustily do podpory snazší integrace přistěhovalců. Podporovalo se spojování rodin a v roce 1985 byla dokonce ustavena Národní federace muslimů ve Francii, která měla zapojit islamisty do veřejného života. Počet muslimů ve Francii tehdy dosáhl tří milionů.

V 90. letech už imigrace dávno přestala být problémem pracovním, ale stala se tématem sociálním a politickým. Důkazem je třeba tehdejší předvolební projev dlouholetého demokratického starosty provensálského Toulonu Maurice Arreckxe.„Francie má, a musí si nadále zachovat, dlouhou tradici otevřených dveří, ale není její rolí být útočištěm nezaměstnaných z Evropy a Afriky. Naše země se stala odkladištěm, kde se nahromadili revolucionáři, delikventi a anarchisti všeho druhu. Těch se musíme zbavit," hřímal.

K roku 1995 proto s nástupem pravicové vlády došlo k omezení možnosti sjednocování rodin, sociálních dávek a zdravotní péče pro cizince. Získání francouzského občanství dítěte narozeného ve Francii cizím rodičům již nebylo pravidlem, po dosažení plnoletosti bylo o něj nutné zažádat. Dále byly posíleny pravomoci policie, včetně možnosti vyhoštění. Zřízena byla speciální policejní jednotka na ochranu hranic. Tato opatření snížila v roce 1995 počet žadatelů o azyl o polovinu (oproti 1992), což bylo nejnižší číslo od přelomu čtyřicátých a padesátých let.

Posílena byla i civilní složka, konkrétně radnice nabyly pravomoc kontrolovat „opravdovost" sňatků s cizinci. Stát také podmínil prodloužení pobytu tím, že rodina musela prokázat, že nežije v polygamním svazku. Polygamie byla sice ve Francii zakázána, ale byla do té doby v podstatě tolerovaná jako soukromá věc.

Vyvolá imigrace emigraci?

Přesto imigranti do Francie dál přicházeli. Je zkrátka fakt, že imigrační vlny muslimů (ale také emigrantů z Ruska, východní Evropy, Itálie, Portugalska i Španělska) se během dvou staletí staly nedílnou součástí francouzské historie. V posledních zhruba dvaceti letech ale jejich integrace přerůstá francouzským úřadům přes hlavu. Silně vzrostla kriminalita a veřejný prostor ovládají gangy mladých Arabů, jejichž oblíbenou zábavou je (kromě vzhlížení k islámskému radikalismu) třeba zapalování aut. V pařížském předměstí Seine- -Saint-Denis třeba jezdí po setmění sanitky výhradně s doprovodem policie.

Jenže co dnes s tím? „Francie se těžko může po dvou staletích otevřenosti zavřít do sebe a stát se bílou, katolickou zemí, jak by si to představovali nacionalisté," soudí historik, publicista a znalec Francie František Kalenda. „Takovou zemí totiž nikdy nebyla. Dnes na jejím území zcela bez negativní pozornosti žijí miliony lidí italského, portugalského, arménského, polského a velmi často také maghrebského původu. Premiérem je Manuel Valls narozený v Barceloně, ministryně školství je muslimka původem z Maroka. Francie je a už navždy bude národem imigrantů," soudí Kalenda. O imigraci už dnes ale vlastně ani nejde. Spíš o to, aby následkem již proudící čtvrté vlny uprchlíků ze Sýrie a po množících se teroristických útocích nenastala ve Francii vlna emigrační. Čímž by se z ní mohla stát i majoritně muslimská země.