Inspirace

Gentlemani z Cocklebarrow čili O modelářích

7. červenec 2017 četba na 12 minut
RC maketa historického větroně

RC maketa historického větroně

Foto: Wikimedia Commons

Občas v sobě potřebuji obnovit klid. A není vždycky možné se hned vrhnout do přírody. Pak si tedy pustím Cheta Bakera nebo se podívám na video z farmy v Cocklebarrow; gentlemani s bekovkami a ve volných nohavicích tu létají se starými modely letadel. Baví se o letadélkách, o životě, vtipkují, smějí se a povedené lety odměňují potleskem. Hraví muži. Modeláři. Věkový průměr té party důstojných pánů odhaduji na sedmdesát let.

FOTOGALERIE

Setkání leteckých modelářů u Rané Setkání leteckých modelářů u Rané Setkání leteckých modelářů u Rané

V Kunderově románu Totožnost (L´Identité) z konce 90. let je pasáž, v níž se hrdinka prochází po pláži Azurového pobřeží a sleduje muže, který ovládá rukojetěmi draka. Napadne ji, že kdyby k němu zezadu přistoupila a pošeptala mu do ucha nemravný návrh, zřejmě by ji odbyl s tím, že nemá čas, že má plné ruce práce… Autor vidí v létání s drakem jednu z podob „aktivní nudy“, která provází naši dobu. Gentlemanů z Cocklebarrow (stejně jako těch z Dobré u Kladna), se ale tenhle odsudek netýká.

Týž spisovatel v jiném textu připomíná obraz od Piccasa, na kterém leží muž s nohama zvednutýma k nebi. Zaujalo ho, že malíř dokázal zachytit chvíli mužova štěstí. Štěstí nevyslovitelné, možná i lehce komické, ale prostě okamžik štěstí. Kundera navíc píše o štěstí zdvojeném, protože sledovat něčí štěstí může být i naším štěstím. V Piccasově podání je ještě zachycené s nádechem humoru. Mám zato, že stejně lehce a s podobným účinkem by Piccaso namaloval i staré pány v Cocklebarrow – jejich tváře zaujatě zvednuté k obloze.

Malé radosti, malé tragédie

Všechny možné koníčky a hobby (sbíráním etiket od sýrů počínaje a třeba právě letadélky konče) se házejí do jednoho pytle – legend o vášni. Takto korektně o velkých zálibách v malých věcech občas mluví i ti, kteří je v hloubi duše považují za nesmyslné. Čím větší záliba, tím větší nesmysl. Ano, hravé koníčky a hobby bývají dobrým terčem humoru, nadsázky a karikatury. Slouží jako symboly zastydlosti, hnidopišství a asociality. O dost shovívavěji se pohlíží na včelaře a pěstitele dýní, protože jejich vášeň přináší objektivní užitek.

Občas i technická hobby, například modelové vláčky, jsou vzata na milost, protože jejich vyznavači jsou zruční, pečliví, vyznají se v elektřině a umějí v domácnosti leccos spravit (po mnohých urgencích). Takovým člověkem je třeba můj přítel Robert, profesí hudebník. Manželská ložnice v jeho bytě je vlastně i kusem švýcarské krajiny hustě protkané železnicí. Nebo je tomu naopak?

Robert má naštěstí i smysl pro humor. Od srdce se tak zasměje replice ze seriálu Červený trpaslík, která říká, že člověk je sice nejvyšší formou života, ale nejnižší formou života je člověk, který si hraje s vláčky. Robert se směje a přitom dál drží v prstech jídelní vagón s takovou něhou, jako by šlo o misku z doby dynastie Ming.

„Hravost?“ pozvedá obočí sestra mého přítele. „Dokáže týden promýšlet, jak v horském průsmyku postaví patnácticentimetrový tunel. Je to pro něj nejvážnější věc na světě. A v kuchyni je přitom nedodělaná linka.“ Jistě, ani svět zálib není bezproblémový. Jinak by to ani nebylo ono. Malé radosti bývají občas vykoupeny malými tragédiemi. A ty zažívají hlavně letečtí modeláři, když stojí nad hromadou třísek, v níž se v mžiku promění maketa dvouplošníku a tři tisíce hodin práce. Ale právě i možnost naprosté zkázy přináší vzrušení a adrenalin a patří k poezii svého druhu.

Život je oddych od práce na jeho obraze

Čistá hravost, která nesleduje objektivní užitek, je výlučně mužskou vlastností. Ženy ji nemají, ani ji nepostrádají. Ale patrně by hravost postrádaly u svých mužů, kdyby je zcela opustila. Ženy nemívají hobby, opravdové koníčky. Jejich záliby (nemám na mysli vyloženě umělecké zájmy) mají vždy perspektivu v objektivním užitku, ať pro ně samé nebo pro jejich okolí. Mužské a ženské principy se navzájem respektují (ačkoli to možná v poslední době tak nevypadá) a platí to i pro sféru koníčků a hravosti. Pokud není muž jungovský„puer eternis“ nebo se mu koníček nestane patologickou posedlostí, má žena ráda jeho „bláznovství“, i když na něj naoko hudruje. A muž v tom správně rozpozná nikoli toleranci, nýbrž příznak lásky.

Dnes pečujeme o obraz svého života pečlivěji, než o jeho skutečný stav. Neustále modernizovat obraz života i v jeho nejobyčejnějších koutech patří k požadavkům doby. A hravé, tradiční koníčky mužů jsou jednou z mála věcí, které v tom nespolupracují. (Tím se neříká, že se jich netýká technologický pokrok. Jde o podstatu hobby, která je a vždy byla netečná k idejím, politice, myšlenkám, trendům, ekologii, vlastně ke všemu kolem.)

Když se díváte na muže s vysílačkou v rukách, který má hlavu vyvrácenou za letadýlkem na obloze, jste svědky totálního oddechu od vylepšování obrazu života. Takový člověk žije svůj okamžik – tím intenzívněji, když se snaží větroň ustředit v termickém proudění. Není to adrenalinový sport, není to cool, není to estetika, protest ani provokace. Není to sexy. Ale štěstí muže je v té chvíli možná průzračnější, než jeho pozdější radost v posteli, protože se na internetu dočetl, že jestli v brzké době nenajde bod G, je ztracen.

FOTOGALERIE

volný větroň kategorie F1A rádiem řízený model Piper balsová konstrukce

Srozumitelnost intimity

Za socialismu byl snad v každé větší obci kroužek modelářů, Svazarm modelářství podporoval jako regulérní sport. Socialistická doba, v níž se žilo kvůli zítřkům, pohlížela na modeláře jako na budoucí kosmonauty a konstruktéry (ve Svazarmu znělo heslo „Dnes modelářem, zítra kosmonautem). Socialismus zveličil smysl modelářského hobby svou propagandou (podobné náběhy byly i v nacistickém Německu). Viděl v něm sice cosi juvenilního, ale byl v tom příslib pokroku – jedince i společnosti.

V tržní postmoderně jsme se naoko vrátili do přítomnosti, kterou si chceme vylepšit všemi možnými způsoby. Říkáme, že si chceme užít život tady a teď. Ale jen proto, abychom nabrali síly k zítřejšímu boji s ostatními o své místo na slunci, či o to, abychom se na něm udrželi co nejdéle. A propagandu jen nahradila reklama, jejíž nejsilnější snahou je budit zdání, že konečně nazývá věci pravými jmény.

A co naši modeláři? O jejich kosmických vyhlídkách se už sice nemluví, dnešek jim ale pevně stiskl ruku a uznal je za dospělé. Postmoderní heslo zní „Kdo si hraje, nezlobí “ a marketéři jsou v každém okamžiku ochotní říci, že je to nadsázka, kterou nemyslí úplně vážně. Modelářský trh se dávno vymanil z říše hraček, je obrovský a uspokojí všechny milovníky koníčku – od precizních stavitelů, kteří desítky hodin nejprve kreslí vlastní plánky, až po krajně netrpělivé povahy, které chtějí okamžitě létat, jezdit s autíčkem či lodičkou… Ano, na konci téhle škály bychom našli i spoustu vyznavačů „aktivní nudy“, jak o ní píše Kundera. A to se koncem devadesátých let, kdy knihu psal, v parcích ještě nevznášely drony s kamerami.

Koníček je čistě osobní věc, „moje“ věc. Osobnější než erotika, protože o té se můžeme na různých úrovních bavit (či ji provozovat) s výrazně širším okruhem lidí. Zatímco aluze na orgasmus si můžete dovolit skoro všude a vždy, žertovat o vlivu napěťových špiček na modelářský přijímač rádiového signálu se dá jen s člověkem stejné vášně. Zkuste před ženou v plážovém baru, poté, co jste se před hodinou seznámili, otevřít téma pevnosti torzní skříně křídla. Než se dostanete k jejím nesporným přednostem (torzní skříně), budete z očí vytírat dajkiri.

Reklama si zvykla užívat erotický podtext jako katalyzátor. Funguje ve spojení s lidovými sporťáky, čokoládou a mobily, slibné jsou některé pokusy s tvarohem a nábytkem. Erotickou vibraci lze při troše představivosti najít skoro pod vším, čemu se člověk věnuje. Ve světě hobby ale ne (s výjimkou člověka, který se ze záliby věnuje výrobě olisbů). Erotika je synonymem pro intimitu – ať vášnivou či jemnou – ale této intimitě rozumíme všichni. „Můj“ koníček je intimitou, kterou prožívám a které rozumím jen já sám. Proto s ním nemůžu nijak vylepšit obraz svého života v očích ostatních.

Srážka světů

Viděl jsem řadu fotografií (amatérských i reklamních), na nichž tvůrci nechali dívku v plavkách pózovat vedle modelu letadla, lodi nebo automobilu (většinou továrně vyrobeného), o který na snímku šlo. A žádná kompozice, hra se světlem nebo barvami, nedokáže zabránit směšnému, autistickému dojmu, který takové zátiší vyvolá. Že se k sobě objekty nehodí? To je slabé slovo. Máte pocit, že jsou to vesmíry, které se odpuzují. Můžete působivě vyfotit Stephena Hawkinga (třeba i kolodiovým procesem), ale nenavlékejte ho do hokejové výstroje.

Je známá věc, že obhajoba věcí a jevů, které by mohly žít klidněji bez ní, probouzí spíš podezření; když se uprostřed jekotu modelářských motorků začne zdůrazňovat, že se tomuto hobby věnují i „lékaři a vědci“, na atraktivitě mu to nepřidá. Neutrálním uším to spíš zní jako omluva za tu zbývající armádu hračičků, piďhalů a bzíkalů, kteří honí po obloze eroplánky.

Vášním (i vášnivým neřestem) člověka obecně více sluší, když o nich moc nemluví, ale my je u něho rozpoznáme. Když poznáme, že nejsou jediným způsobem jeho života, ale zároveň, že bez nich by to nebyl on. A přiznávám, že vždy, když poznám zajímavé a bohaté životy, do kterých patří i modely letadélek, pocítím radost. Vášnivým modelářem je třeba někdejší herec, dnes kanadský pediatr (lékař!) Vladimír Pucholt. Nebo trumpetista a klavírista, bluesman Jan Spálený. O modelářském mládí se ve svých denících zmiňuje i filmař a scénárista Pavel Juráček, který se, bohužel, nedožil nové svobody. Píše, jak pokukoval po úhledných a precizních letadélkách svých kamarádů, zatímco jeho větroně „A-dvojky“ byly vždy poněkud ušmudlané, ulepené… V Juráčkových poznámkách jsou už tato proti obloze průhledná křídla spojena s tíživým pocitem existence, který ho provázel celý život.

Modeláři se okolí svou „posedlostí“ zpravidla nijak nechlubí, někteří ji dokonce spíš tají, jako by šlo o vášeň pro onanii. Můj dobrý kamarád Jan, který chodil na gymnázium s mým dalším kamarádem Michalem (modelářem, kterému vyšel plánek modelu tiskem!), vyprávěl, že kdykoli Michala přizvali na nějakou akci po škole, pokaždé se vymluvil, že musí doma pomáhat, nebo něco podobného. „Teprve po letech prozradil, že doma lepil křídla z balzy,“ řekl Jan.

Chvála a slova uznání od návštěvníků leteckých dnů a různých show modeláře nikdy nepotěší tolik, jako pochvalné slovo „insajdra“. Ani posměšné řeči z okolí, o hračičkaření a zastydlosti, se ho příliš nedotýkají. Má-li smysl pro humor, umí se i sám trefit do vlastních řad. Ale běda, když někdo z jeho řad zpochybní účinek vrtule, kterou osadil nový větroň. Z internetových diskusí pak skoro slyšíte ironické kašlání a skřípot zubů.

Ale vraťme se na začátek a ještě jednou se zeptejme, k čemu to všechno je. Odpověděl bych, že k radosti ze života. K radosti, která je, chvíli trvá a nestará se o svůj obraz. A možná právě proto je její obraz pravý a může propůjčit trochu radosti i tomu, kdo stojí mimo něj a je ochotný ho vidět. Jako se štěstí muže odpočívajícího s nohama opřenýma vzhůru přeneslo na Piccasa, a ten to své zase předal nám. Umějí to i gentlemani z Cocklebarrow, aniž o tom vědí.