Demokratická republika Kongo by mohla sloužit jako příklad tragických dějin Afriky. Bojuje se tu snad od nepaměti – po vyhlášení nezávislosti na Belgii v roce 1960 vypukla válka na pozadí politicko-etnického konfliktu.

V roce 1997 pak sousední Rwanda a Uganda pomohly sesadit diktátora v leopardí čapce Josepha-Désirého Mobuta a tím začalo krveprolití, které zatím nemá konce. Říká se mu také Velká africká válka kvůli zapojení armád všech okolních států. Do roku 2003 v Kongu zemřelo až 5,5 milionu lidí a téměř 3 miliony lidí ztratily domovy.

Je to nejhorší konflikt od 2. světové války. Svým způsobem, i přes oficiálně uzavřenou mírovou dohodu, trvá dodnes. Stále jsou tu aktivní některé ozbrojené skupiny, což ukázal i drsný výpad konžské revoluční armády M23 na východě země v roce 2012.

Jedno lůžko na 2000 pacientů

Naprostá většina obětí ale nebyla zabita v boji. Lidé umírali v důsledku nemocí a hladu, které jdou s ozbrojenými konflikty takového rázu ruku v ruce. V chudobě žije dodnes v Kongu obrovské množství lidí – odhaduje se, že až 65 % populace.

Jedním z regionů, kde je situace nejhorší, je šestimilionová provincie Jižní Kivu. Nechvalně se proslavilo hromadným znásilňováním, které ozbrojenci využívali jako bojovou zbraň. Není tu dostupná zdravotní péče, podle neověřitelných statistik tu mají jedno nemocniční lůžko na 2000 pacientů. V důsledku špatné prenatální péče a podvýživy se jedno ze sedmi dětí nedožije pátých narozenin.

Na léčbu a prevenci podvýživy se v Jižním Kivu dlouhodobě zaměřuje společnost Člověk v tísni, například u hranic s Burundi, kde situaci zhoršil obrovský příliv uprchlíků po státním převratu.

„Pokud dítě trpí těžkou akutní podvýživou, obyčejná strava přestává být řešením, protože ji jeho zažívací systém nedokáže zpracovat. Takový pacient musí dostat zvláštní terapeutickou výživu. Rozdali jsme v nemocnicích přes 100 tisíc sáčků speciální výživy," vysvětluje vedoucí mise Karolína Šklebená.

Pojem o základních právech

Kromě toho se Češi v Kongu zaměřují na vzdělávání v oblasti základních práv. Školí obyvatele zapadlých vesnic o tom, jak funguje dědictví, kdy mají právo obdělávat půdu nebo k čemu je porodní certifikát. Ten je extrémně důležitý, protože bez něj se v budoucnu dítě nemůže zapsat do školy – úředně neexistuje.

„Zjistil jsem, jak správně uzavřít sňatek, aby moje děti mohly dědit. Bavili jsme se také o tom, že násilí na ženách se nejčastěji děje v domácnosti. Mnoho mužů si myslí, že si ke své ženě může dovolit cokoliv," popisuje Biole Katotot z vesnice Bulenga, co se naučil.

Možná i díky pomoci z Česka přestane být Jižní Kivu smutným příkladem dějin Afriky.