Rozhovory

Historik Oldřich Tůma: Nastalo něco jako ruský „revival"

11. leden 2017 četba na 19 minut

Foto: Dimír Šťastný

Rozhovor s ředitelem Ústavu soudobých dějin o paralelách dneška s hnědnutím Evropy ve 30. letech, o etapách proher v českých dějinách, o zbytečném hledání vzorců národního chování či o iluzi historického poučení.

Ta otázka musela padnout jako první. Historik Oldřich Tůma se totiž už pětadvacet let intenzivně věnuje poslednímu půlstoletí českých a evropských dějin, ovšem původně byla předmětem jeho vědeckého bádání středověká Byzantská říše. Protože se zkostnatělost, pompéznost a zkorumpovanost komunistického systému sovětské provenience často popisuje jako „byzantské poměry", nabízí se úvaha, že Oldřich Tůma má vlastně ideální průpravu.

„Ano, vždycky je dobré, když soudobé dějiny můžete porovnávat s nějakou starší epochou," připouští šéf Ústavu soudobých dějin pro magazín Dotyk. Nesouhlasí však, že by Byzanc měla něco společného s komunismem či s aspekty, které pejorativně přiřazujeme k východní Evropě.

„Tak to podle mě není. Byzanc byla zvláštním útvarem, který na rozdíl od západní Evropy kontinuálně navazoval na antiku, uchovával si antickou vzdělanost a civilizačně byl až do 12. století na mnohem vyšší úrovni," oponuje.

Porovnávání sovětských a byzantských poměrů proto raději opouštíme a přesouváme se k paralelám novodobým.

Váš ústav má zkoumat české a československé dějiny po roce 1938 v mezinárodním kontextu. Naše současnost se teď velmi často přirovnává k dění v Evropě před „Mnichovem", k hnědnutí tehdejší společnosti. Je podle vás takové srovnání přiléhavé nebo spíš zavádějící?

Z hlediska své profese bych byl s takovým srovnáváním velmi opatrný. Když řeknu, že tam paralelu vidím, tak bych musel také říkat, že to skončí další válkou. A to si nemyslím. Analogie je v tom, že po období míru, relativního klidu, stability a rozvoje přichází období nejistoty a zpochybňování dosavadního vývoje.

Ještě před patnácti lety by asi nikdo nečekal, jaké emoce vyvolá migrace, a že se znovu vyostří vztahy mezi Západem a Ruskem. Česká společnost je na tom ještě relativně dobře. Oproti standardním západním demokraciím tady ona nejistota a obava ze změn nejsou tak výrazné.

Dnes ale v Evropě nestojí národ proti národu, naše vztahy se sousedními zeměmi jsou dokonce asi nejlepší v historii. Ostré souboje se vedou spíš na vnitropolitické scéně, uvnitř států a národů. Není právě toto onen zásadní rozdíl oproti 30. létům?

To je pravda. Zároveň ale připomínám, že ve 20. a 30. letech předcházela mezinárodnímu konfliktu také vnitropolitická konfliktní situace. Vezměte si Itálii, Rakousko nebo Německo, než se moci ujal Hitler. A ty konflikty uvnitř byly velmi vyhrocené. Dnes se nestřílí, zatímco tehdy ano. Pouliční násilí bylo před Hitlerem celkem běžným průvodním jevem politického života v zemích, s nimiž jsme sousedili, Československo bylo výjimkou.

Já se ony paralely zdráhám používat, ale i tehdy byly nejdříve konflikty uvnitř společností a až později se ta negativní energie obrátila navenek.

Oldřich Tůma (66)

  • Vystudoval historii a filozofii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze (1969–1975, ukončil 1980)
  • Před rokem 1989 měl různá zaměstnání mimo akademickou sféru.
  • V letech 1989–1992 působil jako vědecký pracovník, později vedoucí byzantologického oddělení v Ústavu pro klasická studia ČSAV.
  • Od roku 1992 je vědeckým pracovníkem Ústavu pro soudobé dějiny, který od roku 1998 řídí.
  • Specializuje se na české a československé dějiny po roce 1945, dějiny středovýchodní Evropy a dějiny studené války.
  • Vyučuje na Univerzitě Karlově, je členem řady vědeckých a redakčních rad i komisí a publikoval desítky knih a odborných článků z oboru byzantských a medievistických studíí a soudobých dějin.

Západ čekal, jak to s Ruskem dopadne

Podobnost ovšem vykazuje i situace a vývoj Ruska po rozpadu Sovětského svazu se situací poraženého Německa po roce 1918. Není putinismus výsledkem obdobných procesů a snahy vrátit zhroucené říši „zašlý lesk"?

V tom, jakou pozici zaujímalo Rusko v devadesátých letech za Jelcina a jakou zaujímala ve dvacátých letech minulého století Výmarská republika, lze jistě analogii najít: poražený nepřítel, který se nachází ve vnitřním chaosu a s dramatickými ekonomickými problémy. Mnozí si mysleli, že tím „problém" zmizel. Ale pokud tomu někdo uvěřil, byla taková představa dost naivní. A to platí pro Německo i Rusko, které – ať si o něm myslíme cokoliv – zůstalo obrovským státem a vojenskou velmocí.

Dnes nastalo něco jako ruský „revival", byť Rusko oproti někdejšímu Německu neposílilo ekonomicky. A taky v meziválečném Německu probíhal návrat do ztracených mocenských pozic daleko rychleji, od podepsání versailleského míru k nástupu Hitlera ani ne 14 let.

Autor: Dimir Šťastný

Stále se vyčítá Anglii a Francii, jak po první světové válce Německo pokořily. Jenže s Ruskem to dopadlo podobně, i když si Západ dával pozor, aby neudělal stejnou chybu. Znamená to, že se opakování dějin prostě nedá zabránit?

Ano, existovaly jisté úvahy Rusko více integrovat do Evropy, byť ne nějak promyšlené. Spíše se ale počítalo s tím, že zůstane slabé a z jeho vlivu se bude ještě ukrajovat. Nechci rozhodně obhajovat Putina, ale rozpad Sovětského svazu, kdy se území ovládané z Moskvy rázem zmenšilo někam na úroveň počátku 18. století, to jistě nebyla pro Rusy snadná situace. Psychologicky, ani jinak. Západ asi měl přijít s promyšlenější politikou a nečekat pouze, jak to celé dopadne.

PŘEDCHOZÍ ČÁST
Část 1/5
DALŠÍ ČÁST