Showbyznys

Hitler na hřiště nepatří

1. červenec 2016 četba na 11 minut

Foto: Nutprodukce

Na filmovém festivalu v Karlových Varech bude mít premiéru dokumentární film FC Roma o romském fotbalovém klubu, který vyhrával a sbíral body, aniž by kopl do míče. Soupeři totiž k zápasům s ním odmítli nastoupit a raději přistoupili na kontumaci. Rasismus? Možná. Příčin ale bude víc.

Svět není černobílý. Ani fotbalové míče se už nešijí z bílých a černých pětiúhelníků – jsou barevné. Černou na jejich povrchu najdete už jen výjimečně. Stejně tak když se parta Romů z Děčína rozhodla postavit vlastní fotbalové mužstvo, ostatní týmy je ostentativně bojkotovaly a raději k zápasům s nimi ani nenastoupily.

Na první pohled ukázkový případ, proč Unie evropských fotbalových asociací (UEFA) už roky tlačí svou protirasistickou kampaň „No to Racism!" Jejím adresátem má být kupříkladu jedna z fanynek, jež při utkání manšaftu FC Roma pronáší zbožné přání: „Jéžiš, já nejsem rasista, ale lidi mají bejt fakt bílí."

Ve hře jsou ale možná i jiné důvody, kvůli kterým většina soupeřů romských fotbalistů dobrovolně neoblékla dres k vzájemnému zápasu, raději přišla kontumací o tři body a v chudém regionu se ještě ke všemu musela složit na třítisícovou pokutu.
Právě to je námět nového dokumentárního filmu FC Roma, který bude mít premiéru na letošním karlovarském filmovém festivalu a jehož tvůrci celý rok mapovali tréninky, čekání na hvizd i prázdné trávníky neobvyklého děčínského fotbalového klubu.

Autor: Dotyk.cz

Prostá fascinace

Výkop zápasu o svou vlastní existenci odehrála FC Roma vlastně už na konci sezony v roce 2011. Respektive tehdy spíš začala kopat válečný zákop. Podle zápisu o utkání, jak z něj citoval server iDnes.cz, se tehdy stalo zhruba toto: v 86. minutě vyloučil sudí jednoho hráče FC Děčín (původní název FC Roma), druhý dostal červenou kartu za protesty, a ten následně rozhodčího inzultoval. Hlavní sudí ukončil utkání a pořadatelská služba pak nezvládla své povinnosti a hráči FC Děčín napadli v prostoru kabin členy klubu Loko Děčín.

FOTOGALERIE

Pokutu ve výši necelých 30 tisíc korun nezvládli fotbalisté včas splatit, takže nuceně opustili okresní přebor.

V roce 2014 se do nejnižší fotbalové ligy znovu přihlásili. Spolu s nimi se soupeřům zřejmě vrátily obavy, aby se neopakoval minulý incident, při kterém ve finále musela na zelený pažit nastoupit i policie.

Tvůrci filmu celý rok mapovali tréninky, čekání na hvizd i prázdné trávníky neobvyklého děčínského fotbalového klubu.

Rozjela se dokonce i petice, aby všechna ostatní mužstva „Romáky" bojkotovala. Právě tehdy se k týmu poprvé ještě coby diváci přidali i režiséři Rozálie Kohoutová a Tomáš Bojar.

Rozálie Kohoutová (*1985, Praha)

Studovala romistiku na Univerzitě Karlově a dokumentární tvorbu na FAMU; svou zevrubnou znalost romských komunit zúročila i během natáčení FC Roma. Dva semestry absolvovala i na pařížské Sorbonně.
Natočila dva dokumentární filmy – Kytlice, Zimmer Frei (2012) a Jenica a Perla (2015) – a podílela se na filmovém projektu Gottland (2014).

Tomáš Bojar (*1981, Praha)

Vystudoval politickou filozofii a právo na pražské Univerzitě Karlově. V autorském tandemu s Pavlem Abrahámem vytvořili dokumenty Česká RAPublika (2008) a Dva nula (2012), oba uvedené v Karlových Varech. Zejména druhý jmenovaný snímek prokazuje, že Bojar k filmové dramaturgii vždy přistupuje jako ke konceptuální výzvě.
Na karlovarském festivalu zakusil i roli porotce, když v roce 2014 hodnotil výběr dokumentárních filmů.

„Já jsem byl jednoduše fascinován trenérem FC Roma Pavlem Horváthem (pouze shoda jmen s bývalým plzeňským záložníkem – pozn. redakce). Asi čtvrt hodiny jsem ho sledoval, když se hrál benefiční zápas proti zahraničním ambasádám, které vystoupily na jejich podporu, když ostatní mužstva nechtěla s romským týmem hrát. Viděl jsem u něj velkou lásku k fotbalu a touhu si ho zahrát a to mi přišlo jako dobrá výchozí situace pro film – hrozně chci hrát, ale nejde to," popisuje Bojar.

Foto: Nutprodukce

Svůj zájem o sport s „kulatým nesmyslem" už před léty zhmotnil spolu s Pavlem Abrahámem v unikátním dokumentu Dva nula, který byl nominovaný na Českého lva a získal oborovou Cenu Pavla Kouteckého za rok 2013.

Film dělaný nohama

Mladí filmaři se přiznali, že nechtěli nikomu nadržovat. „Nicméně velmi rychle jsme se s klukama z FC Roma skamarádili. Takže v očích ostatních týmů jsme se stali novinářema z Prahy, co přijeli hájit cikány," dodává Rozálie. Proto v dokumentu promluví na mikrofon pouze jedno soupeřící mužstvo, ostatní stát před kamerou odmítla.

V dokumentu promluví na mikrofon pouze jedno soupeřící mužstvo, ostatní stát před kamerou odmítla.

Roční práci na natáčení si autoři rozdělili na dva poločasy. V tom prvním, který se časově překrýval s podzimními fotbalovými zápasy, se snažili hráče a jejich prostředí co nejlépe nastudovat.

„Karel Vachek (režisér a filmový pedagog – pozn. redakce) celkem příhodně říká, že film se dělá nohama. V případě Děčína bylo důležité, že jsme ze začátku natáčeli poměrně málo, ale nejdřív jsme se snažili poznat a ohmatat si jejich svět, který se následně zhmotnil v ten filmový. Dostali jsme se hodně blízko k našim protagonistům, zjistili jsme, jakým způsobem fungují a žijí, jak na věci reagují. Prošli jsme s nimi i spoustu nonstopů, fotbalových hřišť, absolvovali pestré obhlídky v děčínských ulicích i lesích okolo," popisuje Tomáš Bojar přípravnou fázi.

Foto: Nutprodukce

Filmaři si zároveň na necelé tři měsíce pronajali byt v děčínském paneláku, kde bydlel i romský trenér Horváth. Opakovaně na ně někdo zřejmě z domu naproti, což byl „panelák bílejch", volal policii. Kvůli špatnému parkování nebo rušení nočního klidu pouštěním hudby. „Asi jsme jim byli velmi podezřelí už jenom tím, že jsme bydleli tam, kde jsme bydleli. Takové vztahy tam prostě jsou," konstatuje režisér.

„Když jsme do Děčína začali dojíždět a šli jsme třeba do hospody a někdo měl rasistický kecy, tak obzvlášť já jsem hned nasazovala, jak je možný takhle mluvit?! Ale postupem času vás to tak otupí… Jednou v noci jsme šli do nonstopu, kde si parta výrostků pouštěla rasistický písničky. Tak jsme radši sklopili uši a šli pryč. Víte, že je úplně bezpředmětné se tam vytahovat s pražským sluníčkovým názorem," přidává další vzpomínku Rozálie Kohoutová.

Ani Romové se nešetří

Bojkot FC Roma navíc mohl mít vedle rasismu a strachu o zdraví ještě třetí motiv – závist. Romský fotbalový klub totiž od města získal desetitisícovou dotaci na podporu svého mládežnického oddílu.

„Mužstva v téhle okresní lize jsou z bývalých sudetských vesniček a všechna řeší, jestli budou mít peníze na rozhodčí a tak dále. Pořád se pohybují na hranici existence. Když se pak zjistilo, že cikáni dostali grant z města, byl oheň na střeše," popisuje Kohoutová.

„Pak se ještě rozhlásilo, že dostali autobus a že jim město platí soustředění u moře… Prostě začaly kolovat klasické fámy," navazuje její filmový spoluhráč.

Filmaři si na necelé tři měsíce pronajali byt v děčínském paneláku, kde bydlel i romský trenér Horváth.

Oba se přesto shodují, že rasismus byl jednou z ingrediencí, která prosté sportovní aktivitě dodala nepříjemnou pachuť. Strach z násilností Bojar relativizuje odkazem na jeden ze soupeřících manšaftů – klub Rybniště –, který je „široko daleko označovaný za největší psychopaty a rváče". „Je to převážně bílý tým a nikdo proti nim petici nesepsal," dodává.

Foto: Nutprodukce

Rozálie Kohoutová přidává další postřeh: „Když tam na severu někdo ztratí práci, první hromosvod jsou cikáni, kteří mají čtyři děti a na dávkách berou klidně dvacet tisíc. Což se vám v situaci, kdy jste na podpoře a berete osm tisíc, zdá hodně. Ale například pro matku samoživitelku se čtyřmi dětmi to hodně není. Konkrétní osudy už však nikdo neřeší, lidé mají sklon paušalizovat a jednoduše tvrdit, že cikáni dostávají dvacet tisíc měsíčně."

Rasistický podtext ale v dokumentu není nalajnovaný přímo jako třeba hranice velkého vápna. Vychází to totiž z postojů autorů. „Nechci se tvářit, že by všichni Romové byli neviňátka. To mi někdy na přístupu pražských humanistů přijde falešné, že záměrně přehlížejí některé reálné problémy, které uvnitř některých romských komunit existují," vysvětluje Bojar.

Kohoutová jako konkrétní příklad zmiňuje zneužívání sociálních dávek. Bojar pak na její slovní přihrávku navazuje: „Když se s nimi bavíte, hlavní protagonisti našeho filmu děčínskou romskou komunitu vůbec nešetří a spoustu věcí otevřeně přiznají. Zároveň ale dodávají, a podle mě naprosto právem, že by se lidé měli naučit mezi nimi rozlišovat. To se jim totiž skutečně moc nedaří."

Jak to celé skončilo

(Upozornění: Následující pasáže prozrazují výsledné vyznění filmu, které však – pevně věřím – nemůže zkazit divácký prožitek z celku. Pokud přesto chcete být překvapeni, přelistujte na jiný článek a zajeďte se na snímek podívat do Varů.)

Dokumentární portrét klubu FC Roma končí něčím, co bychom mohli označit za mírný happy end. Po zoufalém obtelefonovávání soupeřů, zda o víkendu nastoupí, a poté, co z jejich strany slyší neustále jen NE zabalené do nejrůznějších výmluv, získají příslib, že si s nimi konečně někdo kopne do míče.

Mimochodem v letošním roce už utkání nezkontumoval nikdo z protihráčů.

Dokumentární portrét klubu FC Roma končí něčím, co bychom mohli označit za mírný happy end.

Autoři film záměrně oblékli do komediálního dresu. Velkou měrou jim k tomu ostatně nahráli i neherci v podobě trenéra a brankáře FC Roma. Bojar s Kohoutovou doufají, že snímek se skrze smích zbaví „nepřijatelného patosu, trpitelství a stereotypního hořekování nad osudem hodných Romů, kteří čelí zlým rasistům".

Foto: Nutprodukce

Po zhlédnutí některých scén divák ovšem musí chvíli vážit, zda se smát, nebo horlit. Třeba když si trenér „Romáků" po jednom ze zápasů, jenž se nakonec uskutečnil, stěžuje při odchodu do kabiny: „Mně nevadí, že jsme prohráli. Ale nějakýho Hitlera, aby na hřišti provolávali, aby nás usmrtil? Každý udělá chybu. Prohráli jsme, to beru. Ale Hitler na hřiště nepatří."