Nejspíš se cestou nebo nejpozději při čekání na místě potkám s pár přáteli, kteří v den svátku dodržují podobný rituál jako já. Když se nám povede svíčku zapálit, poděkujeme, že „můžem", a především si uvědomíme, že svoboda, kterou dnes máme, nebyla vždy samozřejmostí.

V roce 1939 byly 17. listopadu po nepokojích na pohřbu Jana Opletala uzavřeny české vysoké školy. Při příležitosti 50. výročí této události začala tzv. sametová revoluce. O tom jsme se učili ve škole. Kromě toho také vznikla pražská hudební skupina J.A.R. (která zároveň hned odehrála svůj první koncert), já jsem byla přivítána mezi občánky Hlavního města Prahy a nad hlavním městem byla ve večerních hodinách pozorována polární záře. To už se v učebnicích nepíše. Ačkoliv si ani jednu z těchto událostí nepamatuji, minimálně dvě z nich hodně ovlivnily můj život.

„Moje" oslavy

Přes to všechno pro mne byl sedmnáctý listopad ještě před pár lety hlavně volným dnem navíc, stejně jako dodnes je pro většinu mých vrstevníků. Ne, že bych nevěděla, jaké historické události si připomínáme, spíš pro mě byly v kontextu „mnou zažité části historie" neuchopitelné. Nevím, zda vlivem studia politologie, sledováním politického dění nebo z úplně jiného důvodu mi asi před třemi lety přestalo stačit prostě jen nejít jeden den do školy/práce.

Zatímco na Vánoce je tradice jasná, na to, „co se dělá na 17. listopad", jsem nikde nenarazila. Okopírovala jsem proto tradici, se kterou před hromadou let začala babička mojí kamarádky a kamarádka ji dodržuje dodnes – na Den studenstva vařila svíčkovou. V průběhu let k této tradici – následkem historických událostí – přidala (už tedy spíš moje kamarádka než její babička) ještě poslech písní Marty Kubišové a vzpomínkové zapalování svíčky v podchodu na Národní třídě.

V tomhle duchu jsem státní svátek začala slavit také já. Od té doby mám na sedmnáctý listopadový den plán jasný. Svíčkovou vařím sice bez masa, ale zato s domácím knedlíkem. A aby byla tradice přece jen alespoň trochu „moje", oslavy zakončím již tradičně na koncertě zmíněné kapely J.A.R.

Sázka na studenty

Ačkoliv jsem období „před" nezažila, slyšela jsem dost, abych věděla, že nechci, abychom se do něj vrátili.

Na českém území se režim v posledním století měnil každých 20–40 let a – i když zatím pomalu – ke konci dalšího takového období se blížíme. Jestli to přinese další změnu a pokud ano, jakou, je ve hvězdách.

Podstatné je, že studenti byli většinou „při tom", ať už v roli těch, kteří varovali a aktivně se snažili změně zabránit, nebo těch, kteří změnu spustili. A to je něco, na co bychom neměli zapomínat.