Zdravotnictví

Hospic je třeba budovat od lidí

1. červenec 2016 četba na 18 minut

Foto: J. Rasch

Svou smrt snáze přijímají lidé, kteří svůj život nepromarnili, říká v rozhovoru s týdeníkem Dotyk Marie Svatošová, zakladatelka českého hospicového hnutí. Hovoří také o tom, jak přistupovat k umírajícím, o tom, jak člověku pomáhá víra, či o tom, proč zájem o rozvoj hospicové péče má prezident Zeman.

Povídat si o smrti a umírání není asi pro nikoho příjemná kratochvíle. Kdo se však někdy zúčastnil besedy s Marií Svatošovou, lékařkou a zakladatelkou českého hospicového hnutí, jistě potvrdí, že o odchodu z tohoto světa dokáže hovořit takovým způsobem, že sálem často zní i smích.

Zvlášť když své povídání proloží nějakou historkou. Třeba o tom, jak s jednou z nevyléčitelně nemocných pacientek, která už mohla pít jenom brčkem, vyrazily do hospody na pivo. Nebo jak před delegací z Pobaltí názorně demonstrovala, že rozbalená papírová plena nepáchne, a v tom se v ní objevil hnědý předmět nezaměnitelného tvaru – jak se následně ukázalo atrapa –, kterou tam vložil jistý vtipálek…

Je až zarážející, nakolik je paní Marie naplněna optimismem, když si uvědomíme, s kolika tragédiemi už se setkala, a to i ve vlastní rodině a mezi nejbližšími přáteli. Leccos asi vysvětluje její víra. „Život vnímám jako obrovský dar, jako výzvu, jako jedinečnou, neopakovatelnou příležitost," říká žena, která je i držitelkou dvou vysokých státních vyznamenání. První přijala v roce 2002 od prezidenta Václava Havla, druhé loni od Miloše Zemana.

Zásadně našim nemocným nelžeme. Vymstilo by se to hodně brzy.

Lidem po celé republice radí – i prostřednictvím své knihy Hospice a umění doprovázet –, jak v terminálním stádiu života dosáhnout kýženého stavu smíření.

„Zásadně našim nemocným nelžeme. Vymstilo by se to hodně brzy. Někdy je nutno třeba na čas využít možnosti zámlky, ale nikdy není nutné lhát. Platí tu stejná zásada jako při výchově dětí. Něco řeknu děcku ve třech letech, něco k tomu přidám v šesti, něco až v pubertě," radí, jak zlehka našlapovat kolem neodvratitelných skutečností.

Když vám bylo 32 let, zemřela vám při dopravní nehodě mladší sestra. Jak zásadní zlom to byl ve vašem životě? Musel to být šok.

Šok je slabé slovo. Zhroutil se mi celý svět. Byla jsem přesvědčena, že se už nikdy v životě nedokážu usmát. Na mou zoufalou otázku „Proč? Proč zrovna naše Jana?" mi tehdy odpověděl vzácný moravský kněz P. Antonín Šuránek: „Teprve po létech poznáte a pochopíte líc té mince, jejíž rub teď tak bolestně vnímáte." Běhala jsem po kuchyni s jeho dopisem v ruce jako tygr v kleci a kdybych si nebyla jistá, že on by se k frázi nikdy nesnížil, ten dopis bych rozsápala na kusy.

A měl Antonín Šuránek pravdu?

Měl. Můj život po té ztrátě dostal jiný směr. Do té doby jsme byli „vzorná" katolická rodina. I když s tím měli rodiče kádrové potíže, posílali nás v neblaze proslulých padesátých letech minulého století na náboženství, v neděli jsme chodili do kostela a v pátek nejedli maso. Nějakou víru jsem tedy měla, ale ta mi stačila sotva na holé přežití. Zpětně vidím, že právě nečekanou smrtí sestry nastal v mém duchovním životě zásadní zlom a můj vztah k Bohu nabral vyšší obrátky.

Foto: J. Rasch

Myslíte, že byste se v hospicovém hnutí mohla tak výraznou měrou angažovat, pokud byste měla děti? Jakou roli ve vašem životě sehrála bezdětnost?

Ano, Bůh nám děti nesvěřil. Nějakou dobu trvalo, než jsem se s tím smířila, ale zpětně vidím, že to tak mělo být. Občas někdo hospice nazve mými dětmi, ale já si je tímto způsobem nepřivlastňuji. Věřím, že hospicové hnutí je Boží dílo, ke kterému jsem byla v určité době přizvána. A pokud jde o ty děti, i tak jich mám hodně. Slovensky se křestní kmotra řekne krstná mama. A já mám těch kmotrovských závazků dvaašedesát. Duchovní mateřství je taky mateřství.

V Praze jsem narazila na nezájem

Pokud jsou naše informace správné, původně jste měla v úmyslu založit první hospic v Praze. Proč k tomu nakonec nedošlo a hospic v roce 1995 vyrostl v Červeném Kostelci na Náchodsku?

V Praze jsem nenarazila na nějaký odpor, ale na nezájem. Stále tvrdím, že je třeba začít hospic budovat od lidí, nikoliv od pozemku nebo od peněz. A ty lidi, ochotné se mnou do toho jít, jsem tehdy v milionové Praze prostě nenašla. Objížděla jsem proto republiku s hospicovou přednáškou, s úmyslem najít budoucí personál, a prostě na jednom malém vzorku ukázat, že když se chce, všechno jde. To se podařilo právě v Červeném Kostelci.

Nečekanou smrtí sestry nastal v mém duchovním životě zásadní zlom a můj vztah k Bohu nabral vyšší obrátky.

Pamatujete se si ještě na prvního člověka, který v Kostelci zemřel? Nebo máte jiné silné vzpomínky?

Myslím, že ta paní nebyla první, ale druhá nebo třetí, která v nově otevřeném hospici zemřela. Byl to tak silný příběh, že se na něj nedá zapomenout a navíc mi dovolila nejen vyfotografovat si ji s P. Ladislavem Kubíčkem – lékařem a knězem v jedné osobě – u jejího lůžka, ale tuto fotografii i zveřejnit.

Dodnes mne na ní dojímá propletenec jejich rukou a radost ve tvářích poté, co se nemocná dva dny před smrtí díky jeho pomoci usmířila s Bohem i se svými syny, a oni s ní. Nedávno vyšla ta fotografie znovu, tentokrát ve 2. vydání knihy Ladislava Kubíčka – 11. září 2004 zavražděného – Vůle Boží – zbožná fráze?

Nejmladším pacientem, který kdy v českém hospici zemřel, bylo čtrnáctiměsíční dítě. Jak se s tím jeho rodina dokázala vyrovnat?

Daliborkovi bylo opravdu necelých čtrnáct měsíců, když se s ním v hospici, tři týdny před jeho očekávanou smrtí, ubytovali oba rodiče i prarodiče. Přiznávám, že z toho měl personál předem docela velký strach. Tak mladého pacienta tam ještě nikdy neměli a navíc, nikdo z lékařů nebyl pediatr.

Daliborkova rodina jim to však velmi usnadnila. Do hospice přišli již se synovou smrtí smíření, jenom na to nechtěli být sami. Klíčovou roli v tom sehrála jejich víra v posmrtný, věčný život. Dodnes je tato rodina s hospicem v kontaktu, postupně se jim narodilo několik zdravých dětí a občas se tam s nimi přijdou pochlubit.

Bolest ke smrti nepatří

Opakovaně zmiňujete víru umírajících i pozůstalých. Je to ale opravdu tak, že věřící člověk je na smrt lépe připraven než ateista? Všímáte si i nějakých rozdílů také například mezi muži a ženami?

Zatímco mezi muži a ženami jsem si významného rozdílu v přijímání smrtelnosti nevšimla, rozdíl mezi věřícími a nevěřícími je zásadní. Tyto pojmy jsou však velmi ošidné. Ne každý, kdo o sobě tvrdí, že je hluboce věřící, jím skutečně je a z víry opravdu žije. A naopak – někdo sám sebe označí jako ateistu, ale ve druhé polovině věty mne už prosí o modlitbu. Je tedy věřící, nebo nevěřící?

Ze zkušenosti mohu potvrdit, že snáze svou smrt přijímají lidé, kteří svůj život nepromarnili, ale naplnili, splnili úkol, pro který se narodili. Lidé, kteří tu po sobě nezanechali velké dluhy, především vztahové, a po nichž tu nezůstala velká spoušť. Takoví se najdou i mezi nevěřícími, stejně jako mezi umírajícími věřícími jsou i lidé se zatíženým svědomím. Těm se neumírá lehce, ale právě od toho tu jsme my, abychom jim pomohli situaci zvládnout. Mluvíme v této souvislosti o doprovázení několika fázemi, kterými těžce nemocní postupně procházejí.

Foto: J. Rasch

O jaké fáze se jedná?

Fáze prvotního šoku, poté agrese, smlouvání, deprese, někdy rezignace. A naším cílem je finální fáze akceptace neboli přijetí nezměnitelné situace, v tomto případě smrti.

Jak toho lze dosáhnout?

Je to věcí mnoha faktorů, v nichž čas hraje velmi důležitou roli. Hovoříme o doprovázení nemocného procesem vyrovnávání se s neodvratitelnou skutečností, jíž smrt nepochybně je. A jak říkám, cílem doprovázení je pomoci nemocnému a jeho blízkým smrt přijmout – jenom tak může být umírání klidné a důstojné. To se ovšem nepodaří vždycky.

Hrubá chyba se často stane už na samém začátku, když se lékař nebo pacientova rodina uchýlí k takzvané „milosrdné lži". Z té je pak těžké nějak se ctí vybruslit, proto se v ní trapně pokračuje, čas utíká a najednou je na všechno podstatné pozdě. Na poděkování, vzájemné odpuštění, rozloučení…

Patří bolest nezbytně ke smrti?

Bolest ke smrti nepatří, ta je průvodním jevem některých – ne všech – nemocí. V dnešní době a v civilizovaném světě, v němž žijeme, už nikdo nemusí umírat za nesnesitelných bolestí. Prostředky k jejich zvládnutí jsou dostupné, a pokud je lékař nemocnému odpírá, měl by vrátit lékařský diplom a živit se jinou činností.

Říká se, že umírajícímu člověku se před smrtí obvykle uleví, jeho stav se překvapivě zlepší. Máte takové poznatky?

Není to vždy, ale stává se to. Vnímám to nejen já, ale především rodiny umírajících, jako dar. Jako poslední příležitost vyjádřit vděk a naději na setkání, poprosit o odpuštění a taky odpuštění vyslovit. Ale protože takové zlepšení stavu a projasnění mysli zdaleka není pravidlem, není moudré slova poděkování, odpuštění a rozloučení donekonečna odkládat. Mohlo by být pozdě a mohlo by nás to hodně mrzet.

Lidi, ochotné se mnou do toho jít, jsem tehdy v milionové Praze prostě nenašla.

Pozůstalé smrt milovaného člověka tíží měsíce i roky. Mnozí soudí, že nejlepší lék na chmury je práce. Máte podobnou zkušenost?

Univerzální recept neexistuje nejen proto, že každý z nás je jiný, ale i proto, že jiné jsou i okolnosti a souvislosti, v nichž taková zkouška člověka zastihne. Obecných rad najdeme v odborné literatuře, stejně jako v beletrii, celou řadu, avšak ne každá je vhodná pro každého.

Fyzická práce jako lék na chmury patří asi mezi ty nejčastěji doporučované a mnohokrát osvědčené, ale i ta má své limity, nejen fyzické. Výčitek svědomí z neurovnaných vztahů se zemřelým nebo z hrubého zanedbání péče zarmoucené pozůstalé zbavit nedokáže. Ty se nenechají utopit ani v alkoholu. Dají se na chvíli zasunout, vytěsnit, ale později se vrátí. Ne-li dříve, tak zcela jistě jednoho dne na smrtelné posteli.

Řešení naštěstí existuje – jmenuje se lítost. Lítost skutečně může smazat vinu. Poprosit o odpuštění zemřelého, a také Boha, je možné kdykoliv. Letitým odkládáním takového kroku si člověk může snadno vykoledovat některé z dlouhé řady psychosomatických onemocnění. Zbytečně.

Smrt se v moderní společnosti stala tabuizovaným tématem. Děti ji znají jen jako něco virtuálního z počítačových her a akčních filmů, kde se nejeví tak fatálně. I pohřební obřady mizí. Nakolik to poznamenává českou společnost?
Je to velmi individuální. Mnozí, dokonce i velmi inteligentní a vzdělaní lidé, se chovají jako pštrosi, strkají hlavu do písku a o smrti zásadně nepřemýšlejí. Smrt, se kterou se denně ve velkém setkávají v médiích, s nimi ani nehne, protože se jich netýká osobně. O to víc je pak vykolejí smrt blízkého člověka, když se v jejich životě náhle objeví buď v podobě hrozby, nebo rovnou jako realita.

Moudrý člověk sice nemyslí na smrt od rána do večera, ale počítá s tím, že může přijít kdykoliv. Snaží se proto být na ni připraven tak, aby ho nezaskočila nebo aspoň zaskočila co nejméně.

Foto: J. Rasch

Dá se v tomto směru snad i něco natrénovat?

Psychologové takové techniky mají a učí je, ale s jakými výsledky, to neumím říct. Sama jsem na nějakém semináři něco takového absolvovala. Měli jsme na deset lístečků napsat deset jmen nebo věcí, které nám jsou drahé. Pak jsme měli jeden po druhém odhazovat a nakonec odhodit i ten poslední. Na tom mém bylo slovo „víra" a vzpomínám si, že jsem ho odhodit odmítla, stejně jako mladá maminka nedokázala odhodit lístek se jménem malé dcerky.

Já osobně používám jinou metodu. Už léta se s velkou důvěrou každé ráno krátce pomodlím za dobrou smrt moji i mých blízkých, a během dne se pak nerušeně věnuji ostatním povinnostem.

Humorem proti vyhoření

O rozvoj hospicové péče má mimořádný zájem prezident Miloš Zeman. Máte pro to vysvětlení?

Svůj opravdu upřímný zájem o hospice vysvětlil sám – i on je smrtelný a jednoho dne může hospic potřebovat. Jeho podpory si samozřejmě vážíme.

Pomáhá vám nějak?

V současné době nám pomáhá prosadit lůžkový hospic v Jihlavě pro kraj Vysočina, v němž dosud žádné hospicové lůžko není.

Není moudré slova poděkování, odpuštění a rozloučení donekonečna odkládat.

Proč stále valná většina lidí umírá v nemocnicích, když takový konec si málokdo přeje? Je to dáno podle vás jen „lepším" vybavením klasických špitálů, nebo v tom hrají roli i jiné faktory?

Těch důvodů je jistě víc. Aby se nemocnice uživila, potřebuje „obložnost". Pak se může stát, že nemocného na akutním lůžku drží ještě v době, kdy pro něho už nic smysluplného nemůže udělat. To je samozřejmě špatně, nemocný už nemá sílu se bránit a nezastane-li se ho a nezakročí jeho rodina, zemře tam, kde nechtěl.

Mnoho zla napáchá také to, co je nazýváno „milosrdnou lží", jak už jsem neznačila. Já ji nazývám nemilosrdnou lží, protože nemocného okrádá o vzácný čas, který potřebuje ke smíření se nejen se svou konečností, ale i s lidmi a s Bohem. Pak je najednou na to už pozdě.

Vidíte v tom selhání lékařů?

Lékař, který si „milosrdnou lží" vypomáhá, nemusí být vždy jen zbabělec, neschopný nepříznivou prognózu nemocnému sdělit. Jeho problém může spočívat v tom, že sám není vyrovnán se svou vlastní smrtelností. To ho pak vede k tomu, čemu říkáme „marná léčba". Zatěžuje pacienta zbytečnou a zatěžující léčbou, místo aby mu dovolil ze života odejít, když přišel jeho čas. Zde pak mluvíme o „dystanazii" neboli zadržované smrti. Tu si přeje málokdo.

Prevenci syndromu vyhoření jsme vzali velmi vážně a vyplatilo se to.

Pohybujete se dlouhá léta v prostředí, kde mnoho lidí – lékařů i sester – vyhoří. Lze tomu vůbec nějak čelit?

V roce 1994 během stáže v britských hospicích jsme tuhle otázku kladli našim školitelům. Jejich odpověď „v průměru po dvou letech vám personál vyhoří" nás tehdy řádně vyděsila. Prevenci syndromu vyhoření jsme proto vzali velmi vážně a vyplatilo se to. V našem prvním hospici je po dvaceti letech činnosti ještě téměř polovina původního personálu. Ostatní odešli většinou do důchodu nebo na mateřskou dovolenou.

Syndromu vyhoření lze podle mých zkušeností čelit zodpovědným výběrem personálu a soustavnou péčí o něj. U zájemců je nutno zkoumat motivaci, osobnostní předpoklady včetně vyrovnání se s vlastní smrtelností, fyzickou a psychickou odolnost, zázemí, ale i smysl pro humor.

K péči o personál patří mimo jiné supervize, při nichž personál v přímé péči může za pomoci externího supervizora ventilovat těžké prožitky, pochybnosti i případná nepochopení ze strany nadřízených, ale i rodinných příslušníků svých pacientů. Ti jsou většinou velmi vděční, ale někdy dovedou být i nevděční až agresivní, protože jednají ve stresu a leckdy i pod tlakem výčitek vlastního svědomí. To je nutno chápat, ale zároveň jim nastavit hranice a chránit personál.

Foto: J. Rasch

Vy jste nikdy vyhořením ohrožena nebyla?

Opravdu si nevybavuji ani jednu situaci, ve které bych u sebe mohla rozpoznat byť jen náznak syndromu vyhoření. Řeknu-li, že jsem nikdy žádného supervizora neměla, není to tak docela pravda. Téměř třicet let byl mým zpovědníkem a duchovním rádcem již zmíněný lékař a kněz Ladislav Kubíček. S ním jsem mohla kdykoliv řešit všechno, co jsem potřebovala. Uvědomuji si, že to byl velký nadstandard a mimořádný dar, kterého se mi dostalo.

Kolem vás bylo i mnoho smutku. Kdy jste byla ve svém životě nejšťastnější?

Na to nedokážu odpovědět. Svůj život prožívám s jistotou, že jsem milované dítě Boží a v tomto slova smyslu jsem šťastná pořád. I když, pravda, jsou situace, kdy si to své štěstí chráním připomínkou biblických citátů, jako například: „Milujícím Boha všechno napomáhá k dobrému." Nebo: „Když jsem slabý, právě tehdy jsem silný."

Foto: J. Rasch

Marie Svatošová (73)

Lékařka, zakladatelka a vůdčí osobnost českého hospicového hnutí, také spisovatelka a publicistka.

Vystudovala medicínu, do roku 1990 byla praktickou lékařkou. V roce 1990 ordinaci opustila a nastoupila do katolické Charity, aby realizovala myšlenku hospice, kterou znala ze samizdatového časopisu Salus.

V roce 1993 založila občanské sdružení Ecce homo – Sdružení pro podporu domácí péče a hospicového hnutí. V roce 1995 otevřela ve spolupráci s Charitou v ČR první hospic (v Červeném Kostelci). Poté následovaly další.

V roce 2002 získala z rukou prezidenta Václava Havla Medaili Za zásluhy III. stupně, v roce 2015 od prezidenta Miloše Zemana Medaili Za zásluhy o stát, v roce 2008 také Svatováclavskou medaili.

Je autorkou řady článků, publikací a knih. Nejznámější je Hospice a umění doprovázet. Kniha vyšla už v 7. vydání.

Je vdova, bezdětná.