Evropa v ohrožení

Hrozí příchod novodobého Hitlera?

24. červen 2016 četba na 18 minut

Foto: red

Volání po silných vůdcích. Popularita krajní levice a pravice. Západ zažívá odklon od demokracie podobný jako ve 30. letech 20. století.

Československou sametovou revoluci z roku 1989 kdysi kdekdo přirovnával k říjnu 1918. Trefně. Naše pravda a láska i celá euroatlantická demokracie zvítězily před pětadvaceti lety ve studené válce nad sovětským systémem skutečně stejně přesvědčivě, jako v první světové válce země Dohody nad militantním Trojspolkem.
Jenže bezstarostné užívání si „versailleského míru" uteklo současnému Západu v posledních dvou dekádách stejně rychle, jako ve dvacátých letech.

Možná proto si dnes můžeme připadat jako začátkem „hnědých" třicátých let. „Tvoje vlast tě teď potřebuje," slyšeli jsme před pár týdny krajně pravicového populistu Norberta Hofera svádět Rakušany, když byl krůček od usednutí do prezidentského křesla ve vídeňském Hofburgu. Naštěstí neuspěl, jenže Evropa je náhle plná nejen muslimských běženců, ale i dalších radikálních Hoferů, Kotlebů, Jobbiků, Le Penových, Wildersů, Konvičků, ba i ultralevicových Tsiprasů. A popularita jejich receptů roste.

Do toho se Británie právě rozhoduje, zda dát od Evropy ruce pryč, Španělsko, Belgii či Itálii nahlodává katalánský, vlámský i padánský separatismus, řeší se finanční krize. Postkomunistický střed a východ kontinentu se oligarchizuje a obrací k autoritářskému Rusku, ukusujícímu Krym, načež favorit amerických voleb Donald Trump si chce nechat za americkou ochranu tvrdě platit.

Zkrátka až příliš mnoho indicií k závěru, že jsme na nejlepší cestě k diktaturám a potažmo k válce jako před osmdesáti lety. Dá se to zvrátit? Dává historie vůbec nějaké poučení?

Evropa se ponaučila, ale polevila

Říká se, že ti, kteří neznají svoje dějiny, jsou nuceni je opakovat. V tom případě by dnes šlo snadno usvědčit z neznalosti historie všechny národy Evropy i Američany. Jenže skutečně svoje dějiny neznáme?

Evropa je náhle plná nejen muslimských běženců, ale i radikálních Hoferů, Kotlebů, Jobbiků, Le Penových, Wildersů, Konvičků, ba i ultralevicových Tsiprasů.

Už ve třicátých letech bylo klíčovým západním politikům zřejmé, že hlavní příčinou vzniku režimů silné ruky v Itálii, sovětském Rusku, Německu, Maďarsku, Polsku a koneckonců i ve Španělsku byl hospodářský a společenský rozvrat po první světové válce, vystupňovaný krizí po roce 1929. 

Podstatnou roli sehrál i versailleský mír z roku 1919, jímž mocnosti Dohody srazily Berlín doslova na kolena. Německo muselo zaplatit 132 miliard marek jako reparaci, ztratilo část svého území, muselo vítězům odevzdat všechny své kolonie v Africe a jeho armáda byla omezena na 100 tisíc mužů.

To ve Výmarské republice vyvolalo silné revanšistické nálady, které vinou hyperinflace a krize výrazně sílily (více viz rozhovor s historikem Robertem Kvačkem Každý mír v dějinách je diktát).

Proto se po druhé světové válce postupovalo záměrně jinak. Co se týče zpupnosti vítězů, dal si poučený Západ velký pozor jak po roce 1945 s Německem, jehož západní části pomocí Marshallova plánu rychle umožnil blahobyt a suverenitu, tak po roce 1989 se Sovětským svazem. Postsovětské Rusko Západ zbytečně neponižoval, nýbrž naopak je finančně sanoval a přijal do skupiny osmi nejvyspělejších zemí světa G8, ačkoli tam hospodářsky nepatřilo. Jenže dlouho zdánlivě úspěšná snaha začlenit Moskvu do systémů kolektivní evropské či euroatlantické spolupráce ztroskotala v posledních letech na Putinovi a jeho nezkrotných mocenských ambicích.

V Maďarsku je už dlouhou dobu druhou nejsilnější stranou pravicově fašistický Jobbik neboli Hnutí za lepší Maďarsko.
V Maďarsku je už dlouhou dobu druhou nejsilnější stranou pravicově fašistický Jobbik neboli Hnutí za lepší Maďarsko.

Opakovat se už nikdy neměla ani krize roku 1929. Západní Evropa kvůli tomu po válce přešla na model sociálního státu, čímž se posílily střední vrstvy a nastal stabilní sociální smír. I o tuhle vymoženost však Západ přišel – jednoduše se jí vzdal. „Aby Evropa mohla soupeřit o nadnárodní korporace s Čínou, vydala se na cestu zběsilých škrtů všeho sociálního," říká o devadesátých letech minulého století sociolog Marek Řezanka. A záhy – roku 2008 – se skutečně dostavila nová velká krize.

„Šancí Evropy bylo, že poukáže na tvrdě asociální politiku v Rusku a v Číně. Nestalo se. Unie se ukolébala zrůdně asociálními fiskálními pakty a není se co divit, že voliči politikům jejich antisociální kroky spočítají – bohužel však ve svém hněvu budou volit síly, které jim nepomohou," vysvětluje Řezanka, proč i k dnešnímu hnědnutí Evropy přispívají sociální problémy a zhoršování úrovně středních vrstev obyvatelstva.

Je-li pravda, že každý mír v dějinách je diktát, jak říká historik Kvaček, pak je zřejmé, že demokratická Evropa si dnes – 70 let po válce – přestala diktovat. Bez diktátu ovšem není garantován ani dosavadní mír, byť jsme iluzi světa bez válek rádi podlehli.

Někdejší maďarský protikomunistický aktivista Viktor Orbán je dnes autoritativním šéfem vlády a populistou.
Někdejší maďarský protikomunistický aktivista Viktor Orbán je dnes autoritativním šéfem vlády a populistou.

Předsedkyně francouzské krajně pravicové Národní fronty Marine Le Penová slíbila, že když se stane prezidentkou Francie, uzná Krym za ruský.
Předsedkyně francouzské krajně pravicové Národní fronty Marine Le Penová slíbila, že když se stane prezidentkou Francie, uzná Krym za ruský.

Prožíváme "výmarský moment"?

A tak kdo má rád historické paralely, může si teď připadat jako někdy roku 1932. Podle nedávno vysloveného názoru politického analytika Jochenna Bittnera v listu The New York Times dnes Západ znovu prožívá svůj „Výmarský moment". Neboli bod, v němž se kdysi Německo začalo otáčet zády k liberální demokracii.
„Podpora protisystémových hnutí v USA i v Evropě je symptomem kulturního šoku a odporu proti globalizované postmodernitě, která se podobá odmítnutí modernity ve třicátých letech. Masy dnes tvrdí, že liberální demokracie zašla příliš daleko a vytvořila ideologii pro elity na úkor všech ostatních," soudí Bittner.

Má tím na mysli, že třeba politické krytí pochybného jednání finančníků nebo bagatelizování aktuálního přílivu milionů imigrantů kladou běžní lidé za vinu jako před osmdesáti lety ultraliberálnímu přístupu politiků.

Proto se pomalu stalo módou vysmívat se takzvané politické korektnosti, což ovšem ve skutečnosti znamená jen rezignaci na vstřícnost ke kompromisům. Podobně v meziválečné době došla mnoha Němcům trpělivost s uhlazeně řečnícími politiky, až jim svůdné řešení nabídl drzý populismus Adolfa Hitlera.

„Protivníci nám, nacionálním socialistům, a zvláště pak mně osobně často a pokrytecky předhazují, že jsme netolerantní a nesnesitelní. Že prý nechceme spolupracovat s ostatními stranami. Ti pánové mají naprosto pravdu. Jsme netolerantní. Dal jsem si jeden cíl, a to vymést těch třicet stran z Německa!" řval Hitler bez obalu během německé prezidentské kampaně v roce 1932, kdy mu ještě moc nad Výmarskou republikou unikla těsně před nosem (komu by se přitom nevybavila aktuální Hoferova těsná prohra v Rakousku, jakkoli Hofer není Hitler).

Jestliže koncem 30. let Španělskem otřásala občanská válka frankistů a republikánů, dnes je nebezpečím hlavně katalánský separatismus.
Jestliže koncem 30. let Španělskem otřásala občanská válka frankistů a republikánů, dnes je nebezpečím hlavně katalánský separatismus.

Mimochodem, i ona dnešní korektnost je vlastně poučením z meziválečného verbálního antisemitismu a rasismu, které skončily Osvětimí a šesti miliony zavražděných Židů.
Jenže tupý dav a pochodující hnědokošiláči Hitlerově pravdomluvné nekorektnosti nadšeně tleskali. A tak už v lednu 1933 prezident Hindenburg jmenoval Hitlera kancléřem, aby uklidnil národ, který se od politického středu rozprchl ke krajní pravici a ke komunistům. Konzervativní němečtí politici jako Franz von Papen nebo Kurt von Schleicher si dokonce naivně mysleli, že Hitler v čele zdánlivě koaliční vlády, nazvané „kabinet národního soustředění" s dokonce jen menšinovou účastí nacistů, bude jejich užitečným idiotem. Mýlili se. Hitler se moci chopil skálopevně a diktátorská třicátá léta se naopak rozjela na plné obrátky.

Obdobně si už totiž, jak známo, našli frustrovaní Rusové v roce 1917 svého Lenina a posléze Stalina, Italové v roce 1922 svého Mussoliniho, Maďaři roku 1920 svého Horthyho, Poláci roku 1926 autoritativního Józefa Piłsudského a Španělé v letech 1936 až 1939 generála Franka. Izolovaný tak nezůstal Hitler, nýbrž západní demokracie.

Vymeteme všechny staré strany z Německa – jakého diktátora to jen připomíná? Dnes tak uvažují příznivci Alternativy pro Německo, relativně umírněného hnutí, v jehož programu je antiislamismus či vystoupení Německa z EU.
Vymeteme všechny staré strany z Německa – jakého diktátora to jen připomíná? Dnes tak uvažují příznivci Alternativy pro Německo, relativně umírněného hnutí, v jehož programu je antiislamismus či vystoupení Německa z EU.

Meziválečnou rudou Stalinovu diktaturu dnes v Rusku nahradil Putinův kult národa a vítězství, reprezentovaný hnutím Jednotné Rusko.
Meziválečnou rudou Stalinovu diktaturu dnes v Rusku nahradil Putinův kult národa a vítězství, reprezentovaný hnutím Jednotné Rusko.

Rozdělená Evropa

Z podobnosti tehdejší a dnešní mezinárodní situace až mrazí. Ve dvacátých letech udržovaly západní demokracie jakous takous světovou rovnováhu jednak pomocí Společnosti národů, jednak anglo-americkou finanční diplomacií.

Poučený Západ si dal velký pozor jak po roce 1945 s Německem, jehož západní části pomocí Marshallova plánu rychle umožnil blahobyt a suverenitu, tak po roce 1989 se Sovětským svazem.

„Začátkem 30. let se ale tento systém úplně rozpadl a nastala éra organizovaného gangsterství, kdy totalitní státy jednaly prostě podle svých vojenských možností," píše britský konzervativní historik Paul Johnson ve svých Dějinách 20. století. Není dnes něčím podobným nevypočitatelný ruský přístup ke Krymu, Donbasu či Sýrii?

Diktatury na vrcholu moci za druhé světové války

Srovnávejme dál. Země, které dodržovaly zákony, byly podle Johnsona hospodářsky na mizině a kromě toho jednostranně odzbrojily. „Francie ustoupila do izolace a začala budovat Maginotovu linii, jež byla už sama o sobě symbolem poraženectví. Američané a Britové byli posedlí ekonomikou. Roku 1930 přemluvili Američané zpola pacifistickou labouristickou vládu, aby podepsala takzvanou Londýnskou námořní dohodu, kterou se britské loďstvo redukovalo do stavu bezmocnosti," popisuje Johnson sebevražedné uvažování západních mocností ve chvíli, kdy se na kontinentu rodilo významné bezpečnostní riziko. Přičemž USA se po roce 1930 rozhodly pro ochranářskou politiku a následně se doslova odřízly od Evropy a nechaly ji na holičkách.

A dnes? Nejenže republikánský favorit prezidentských voleb Donald Trump mluví o zpoplatnění americké ochrany Evropy, ale vzpomeňme si na Obamův pokus o restart vztahů s Ruskem v roce 2008 ve chvíli, kdy si Putinova či Medveděvova velmoc zasluhovala spíš klepnout přes prsty za agresi v Gruzii.

Opakovat se už nikdy neměla ani krize roku 1929. Západní Evropa kvůli tomu po válce přešla na model sociálního státu, čímž se posílily střední vrstvy a nastal stabilní sociální smír.

Historik Robert Kvaček, expert na období vzniku diktátorských režimů ve třicátých letech, pro týdeník Dotyk potvrzuje, že Francie i Británie udělaly mezi válkami řadu tragických chyb. „Obě země byly vnitřně unavené, vyčerpané po první světové válce," říká. „Měly vlastně jen koloniální jednotky a pro Evropu postrádaly pozemní armádu," vysvětluje důvody, proč Hitlerovi tak dlouho procházely všechny kroky vedoucí k demontáži versailleského systému.

A zase – neodhalilo Putinovo chřestění zbraněmi v Pobaltí nepřipravenost NATO ochránit tuto výspu aliance? Ve třicátých letech hnědí lídři brzy pochopili – opět stejně jako dnešní euroskeptici toužící po vystoupení svých zemí z EU, že pro ně bude výhodné držet při sobě.

Snem šéfa hlavní polské vládní strany PiS Jarosława Kaczyńského je tradicionalistický autoritativní stát po vzoru Polska maršála Józefa Piłsudského.
Snem šéfa hlavní polské vládní strany PiS Jarosława Kaczyńského je tradicionalistický autoritativní stát po vzoru Polska maršála Józefa Piłsudského.

Zakladatel a teoretik fašismu, italský duce Mussolini, sice zprvu na Hitlera shlížel jako na vulgárního kašpara a nebezpečného gangstera. „Stoprocentní rasismus, obracející se proti všemu a všem, včera proti křesťanské civilizaci, dnes proti latinské civilizaci a zítra, kdoví, třeba proti civilizaci celého světa," popsal ještě v roce 1934 hitlerovskou ideologii.

Jenže když Západ prosadil v roce 1935 ve Společnosti národů protiitalské sankce za agresi v Habeši, původně probritský Mussolini se přimkl k Německu a už v roce 1936 mluvil o ose Berlín–Řím. Jinými slovy, Evropa byla náhle rozdělena do dvou bloků, od čehož vedla cesta k příští válce.

Pod střechou EU a NATO

Takovému rozdělení kontinentu – pokusů o ně ze strany putinovského Ruska jsme svědky dnes a denně – má v současnosti bránit Evropská unie a také Severoatlantická aliance.

Obě instituce jsou vůbec nejdůležitějším produktem poučení z krizového vývoje třicátých let.

Podle názoru politického analytika Jochenna Bittnera Západ znovu prožívá svůj „Výmarský moment". Neboli bod, v němž se kdysi Německo začalo otáčet zády k liberální demokracii.

Nebýt jich, je pravděpodobné, že Putinovo Rusko by už mělo v Evropě spojence. Třeba Orbánovo Maďarsko, jehož představitelé otevřeně tvrdí, že liberální demokracie je překonána a že funkčním modelem je právě ruská neliberální demokracie. Ale možná i zemanovsko-babišovské Česko či Kaczyńského Polsko, které je sice s Evropskou unií na kordy kvůli omezení nezávislosti médií a justice, ale pořád se ještě musí držet hodně zpátky.

Příklon ke krajní levici reprezentuje v současné Evropě Řecko, jemuž vládne Koalice radikální levice (Syriza) Alexise Tsiprase.
Příklon ke krajní levici reprezentuje v současné Evropě Řecko, jemuž vládne Koalice radikální levice (Syriza) Alexise Tsiprase.

Naopak ve třicátých letech čelila každá západní demokratická země nacistickému Německu osamoceně, a tudíž neúčinně. Francie nechala Hitlera v roce 1936 bez odporu vojensky obsadit demilitarizované Porýní, ačkoli to versailleská smlouva přímo zakazovala. Britové ve stejný čas zase dovolili Mussolinimu, aby se zmocnil Habeše. V obou případech byl kvůli strachu z rozpoutání války promarněn vhodný okamžik zastavit včas diktátorské systémy mající světovládné plány.

Muselo přijít ještě další usmiřování v podobě Mnichova, než se Západ odhodlal k „válce vsedě", aby po kapitulaci Francie uhájil aspoň Británii.

Filozofie lišek není sama o sobě morální, ale počítá s morálkou u jiných, říká jedno moudro. O lišácké strategii nacistů ve třicátých letech vydal výmluvné svědectví sám šéf jejich propagandy Joseph Goebbels, když v roce 1940 instruoval vybrané německé novináře. „Naši domácí nepřátelé až do roku 1932 nevěděli, kam směřujeme a že naše dovolávání se legality je pouhý trik. Chtěli jsme získat moc legálně, ale nechtěli jsme ji vykonávat legálně… Byli by nás potlačili. Už v roce 1925 mohli některé zavřít a tím by to skončilo. Neudělali to, nechali nás projít nebezpečnou zónou," líčil s neskrývaným pohrdáním demokratickými protivníky.

Co bylo za Beneše nepředstavitelné a za Háchy běžné: prezident republiky na jednom pódiu s pravicovými extremisty (Miloš Zeman a protiislámští aktivisté Marek Černoch, Martin Konvička a Miroslav Lidinský na Albertově 17. listopadu 2015).
Co bylo za Beneše nepředstavitelné a za Háchy běžné: prezident republiky na jednom pódiu s pravicovými extremisty (Miloš Zeman a protiislámští aktivisté Marek Černoch, Martin Konvička a Miroslav Lidinský na Albertově 17. listopadu 2015).

Necítíme dnes lišáckou strategii i za gestem šéfky francouzských ultranacionalistů Marine Le Penové, když se v zájmu prezidentských ambicí líbivě distancovala od rasismu svého stranického předchůdce a otce Jeana-Marie Le Pena? Dá se věřit demokratické fasádě protiislamistické německé Pegidy nebo Alternativy pro Německo?

Jen pouhých 30 tisíc hlasů dělilo letos v květnu šéfa rakouských krajně pravicových Svobodných (ŐFP) Norberta Hofera od usednutí do prezidentského křesla ve vídeňském Hofburgu.
Jen pouhých 30 tisíc hlasů dělilo letos v květnu šéfa rakouských krajně pravicových Svobodných (ŐFP) Norberta Hofera od usednutí do prezidentského křesla ve vídeňském Hofburgu.

V meziválečné době došla mnoha Němcům trpělivost s uhlazeně řečnícími politiky, až jim svůdné řešení nabídl drzý populismus Adolfa Hitlera.

Goebbels tehdy ještě pokračoval. „V roce 1933 měl francouzský ministerský předseda prohlásit – a já bych to na jeho místě řekl taky – ‚ten nový říšský kancléř napsal Mein Kampf, kde se praví to a to. Takového člověka v našem sousedství nestrpíme´… Ale nedali se na pochod. Nechali nás… A když jsme byli připraveni a dobře vyzbrojeni, lépe než oni, pak teprve začali válku," doznal otevřeně muž zvaný Kulhavý ďábel.

Takové uvažování by dnes v žádné ze zemí Evropské unie teoreticky nemělo mít šanci. Ovšem jen za předpokladu, že se unavená a zpohodlnělá bruselská osmadvacítka nezačne drolit, například pod vlivem brexitu. Ovládnout některý členský stát EU a otočit jeho kormidlem proti spojencům se posilujícím extremistům zatím nepodařilo, dokonce ani komunistům z vládnoucí řecké Syrizy.

Podpora populistických stran při posledních eurovolbách v roce 2014

Zdroj: strategic-culture.org

Samostatně stojící evropské země by však pro ně, ale třeba i pro nějaké extremistické síly zpoza hranice Unie, mohly být hračkou.

Právě z tohoto pohledu je mimořádně nebezpečný nedávný výrok Miloše Zemana pro čínskou televizi CCTV, že Česko už nepodléhá tlaku EU a USA jako dřív a že se vymanilo z jejich vlivu. Není právě tohle ukázka historické nepoučenosti, bohužel zrovna v našem případě? Vždyť co by za naše dnešní bezpečnostní záruky dal ve třicátých letech T. G. Masaryk nebo Edvard Beneš!

Pokud to ale není tak, že hlava České republiky nás před všeobecným evropským i ruským hnědnutím chrání pročínským zrudnutím…