Uprchlíci

Islám lze porazit jen v ložnici

8. leden 2016 četba na 20 minut

Hysterie namířená proti migrantům naráží na tvrdá data: i kdyby se teď v Česku prudce zvýšila porodnost, bez přistěhovalců se neobejdeme. Podle demografů jich potřebujeme desítky tisíc každý rok, jinak hrozí, že počet obyvatel se do roku 2100 sníží až o 40 procent. Problémy má celá Evropa, nejhůře je na tom Německo.

Už mnoho let žije Marie Stránská se svou rodinou na jižním předměstí Paříže. V poměrně chudé lokalitě, která nemá zrovna nejlepší pověst. Je zde relativně vysoká nezaměstnanost a v ulicích se to jen hemží přistěhovalci. Na jaře 2015 byl kousek odtud zmařen útok radikálního islamisty původem z Alžírska na kostel ve Villejuif, po němž se konal „bílý pochod" na památku ženy, kterou měl právě tento terorista ještě před zmíněným útokem zastřelit.

Podzimní atentáty v centru Paříže paní Marii, stejně jako všechny ostatní, šokovaly. Více než kterýkoliv jiný Čech by mohla mít důvod migranty nenávidět, zařadit se do stále početnějšího tábora jejich radikálních odpůrců, kdyby však i ona mezi ně nepatřila a neviděla problém též z druhé strany.

„Samosebou, že nás atentáty vyděsily. Mám strach, ale ne z ‚mohamedánů', ani z jiných přistěhovalců. Mám to štěstí, že znám Araby, muslimy a vůbec Severoafričany nejen z televize, ale hlavně jako maminky, se kterými jsme chodily pro své děti do školy, nebo jako naši paní lékárnici či jako spolužáky našich dětí. Sami jsme přistěhovalci, tak víme, jak je to těžké někde začínat znova, předat dětem dědictví našich kořenů a zároveň jim nechat možnost se zakořenit jinde," přemítá dcera českého filozofa, bývalého ministra školství a někdejšího kandidáta na prezidenta Jana Sokola. „A to nemáme na obličeji napsáno, že jsme původem odjinud, a nemusíme tak cizím lidem neustále dokazovat, že sem patříme," vidí Marie Stránská v multikulturní Francii svou jistou výhodu.

Dokážeme i my ostatní být vůči lidem z jiných částí světa někdy takto tolerantní? Jsme též schopni přijmout statisíce či spíše miliony cizinců a umožnit jim v Česku nalézt nový domov? Budeme patrně muset. Navzdory tomu, že už dvě třetiny českého národa přistěhovalce odmítají.

Tři strategie pro budoucnost

A můžeme se třeba stavět na hlavu, vztekat se, hrozit politikům šibenicemi, vyholit si hlavu, zhnědnout a přidat se k neonacistům. Nic platné. Otázka přijímání přistěhovalců totiž není ani tolik věcí našeho chtění či snad přání, jako spíše čistě racionální potřeby nových pracovních sil. Je to kvantitativní problém, demografický problém, jemuž bezprostředně čelíme. A celá Evropa s námi.

Civilizace, která ztratila ochotu se reprodukovat, stojí tváří v tvář jiné civilizaci, která tímto hendikepem netrpí a početně neustále roste. Jak dlouho jsme schopni vzdorovat? Ačkoliv jsme v Česku v posledních deseti letech zažili mírný populační boom, kdy počet novorozeňat lehce převyšoval počet zemřelých (rodily totiž ženy ze silných populačních ročníků sedmdesátých let), tato vlna právě odezněla a nyní už opět padáme do minusu. A dlouhodobé prognózy nejsou vůbec povzbudivé. V příštích desetiletích nám budou chybět miliony lidí (viz Bez přistěhovalců budeme vymírat).

Za situace, kdy žádný ze scénářů budoucího demografického vývoje v Česku nepředpokládá zajištění takzvané prosté reprodukce obyvatelstva (to je dle demografů dosažení hranice 2,1 dítěte na jednu ženu, nyní je to v ČR jen 1,53 dítěte), na přistěhovalce spoléhat musíme.

Stejně jako věřit v to, že se do české společnosti skutečně integrují a nezůstanou v ghettech na jejím okraji, jako se to mnohde stalo právě v úvodu zmíněné Francii. Migrace, o níž i český prezident hovoří jako o organizované invazi, bude muset v nějaké podoběpokračovat. Nám nezbývá než věřit, že už nebude mít ilegální, davový a zcela anarchistický charakter, podobu pochodu statisíců lidí napříč Evropou.

Druhou možností je, že migranty nyní začneme programově odmítat (odkudkoliv) a smíříme s trendem postupného vymírání obyvatelstva. I to je vlastně legitimní strategie, z hlediska cyklického fungování přírody dokonce naprosto přirozená (žádný růst, ani populační, nemůže trvat věčně), ale bude to mít některé velmi neblahé důsledky, jelikož naše infrastruktura je prostě nastavena na vyšší počet lidí. A tak se v onom regresivním stadiu, časově těžko ohraničitelném, můžeme setkat třeba opět s bouráním celých vesnic či částí měst, jako po vyhnání sudetských Němců z pohraničí.

Také by to znamenalo, že se zbylé práceschopné obyvatelstvo ocitne pod obrovským tlakem z hlediska udržení ekonomiky v chodu, zajištění sociálních služeb a zdravotnictví pro přestárlé obyvatelstvo (už teď je to obrovský problém), zajištění fungování penzijního systému. Ale také třeba zajištění splácení námi naakumulovaných dluhů či zajištění bezpečnosti země. A klidně se může stát, že střežit hranice před dalším návalem uprchlíků z přelidněných částí světa už nebude mít kdo. A potom je zde ještě třetí možnost, velice prostá: Dát odteď otázky vlastní reprodukce na prvořadé místo našeho hodnotového žebříčku, mít více dětí. Žádná jiná varianta už bohužel neexistuje.

Chybí děti za 400 miliard


Je otázkou, proč se u nás o těchto věcech více nemluví, proč se o otázkách evropské a české populační krize daleko více nediskutuje.
„My o tomto problému mluvíme již mnoho let. Že to média ignorují, za to nemůžeme," namítá vicepremiér a předseda vládních lidovců Pavel Bělobrádek.

Ten se ve svém komentáři pro týdeník Dotyk jednoznačně staví za přijetí třetí strategie, v otevření hranic přistěhovalcům žádnou spásu nespatřuje. „V důsledku klesající porodnosti u nás za posledních dvacet let chybí zhruba milion nenarozených dětí. Což znamená v dnešních cenách a při dnešním výkonu hospodářství výpadek HDP ve výši 400 miliard korun," snaží se Bělobrádek problém převést i do ekonomických relací (viz České děti, nebo cizí pracovníci?).

Se stejným tématem se týdeník Dotyk v anketě obrátil i na nejradikálnější odpůrce migrace. Chtěl totiž vědět, jak podle nich lze zabránit vymírání Česka. Například poslanec Tomio Okamura ve snižování počtu obyvatel žádný problém nevidí. „Pokud tu budou pracovití lidé, uživíme se bez problémů," tvrdí šéf hnutí Svoboda a přímá demokracie. Jihočeský entomolog Martin Konvička – za své rasistické a xenofobní projevy nyní trestně stíhaný zakladatel iniciativy Islám v ČR nechceme – nabízí dosti neortodoxní řešení.

Cestu ven z populační krize spatřuje v tom, že se namísto rozpadajících se „velkorodin" vytvoří nové modely partnerských vztahů na bázi sousedství či v rámci obce (viz anketa). „Samozřejmě mám spoustu nápadů, jak tyto deklarace převést do reality," chlubí se Konvička, jenž je stejně jako Okamura otcem jednoho dítěte. „Dlouhá léta jsem byl hloupý, a tyto věci jsem si neuvědomoval. Ale pracuje se na dalších," plánuje teď aktivista, řazený mezi politické extremisty, rozmnožit své potomstvo.

Až 60 tisíc lidí ročně

Demograf Tomáš Fiala, odborný asistent na katedře demografie pražské Vysoké školy ekonomické, pro týdeník Dotyk rozpracoval tři scénáře budoucího vývoje české populace. A čísla hovoří naprosto zřetelně. „Při současné nízké plodnosti by bez migrace klesl počet obyvatel ČR do konce tohoto století pod 6 milionů osob. Ani zvýšení plodnosti na 1,8 dítěte by bez migrace nezabránilo poklesu počtu obyvatel pod 7,5 milionu, a i při zvýšení plodnosti na 2,0 dítěte by počet obyvatel bez migrace poklesl pod 9 milionů," píše Fiala ve svém článku (viz Bez přistěhovalců budeme vymírat).

Jestliže by zůstala česká ženská plodnost na současné výši 1,53 dítěte a budeme chtít udržet počet obyvatel, bude nutné v tomto století ročně přijímat až 60 tisíc lidí ze zahraničí, v průměru za celé období do roku 2100 přes 40 tisíc ročně. Jde přitom o čisté migrační saldo (rozdíl mezi počtem vystěhovalých a přistěhovalých). Například v roce 2013 bylo v Česku toto migrační saldo dokonce záporné (-1297 lidí). Pokud i Češi začnou utíkat jinam (třeba zrovna emigrovat před imigranty), o to větší potřeba přistěhovalců u nás vyvstane.

Ani při prudkém zvýšení plodnosti na kýžené dvě děti na jednu ženu se bez imigrantů neobejdeme (kvůli nynějším početně slabším populačním ročníkům). Nutný migrační přírůstek ale bude ročně maximálně 25 tisíc, v průměru za celé období jen něco přes 10 tisíc lidí. „Scénář, že by stoupla plodnost v Česku na dvě děti, se mi v současných podmínkách jeví jako málo pravděpodobný," soudí přitom i šéfka katedry demografie VŠE Jitka Langhamrová. Tudíž bude potřeba spíše více přistěhovalců než méně.

Bylo by užitečné dát všechna tato čísla do kontextu s naší nynější ochotu poskytovat azyl běžencům z válečných oblastí, kdy jakékoliv čtyřmístné číslo se jeví jako obrovský politický problém. A ekonomická migrace je již dvojnásobně odsuzována jako něco zcela zavrženíhodného a nemorálního Nelze ale vyloučit, že již za pár let vyvstane v Evropě opačný trend – namísto hádek o to, kdo je ochoten kolik lidí přijmout, se budou evropské státy mezi sebou o pracovní sílu (ekonomické migranty) přetahovat, alespoň ty „použitelné".

A nemůžeme asi spoléhat na to, že Vietnamci a Ukrajinci, kteří se u nás již víceméně osvědčili, nás opět „spasí" a budou trvale dávat přednost České republice, pokud bude zájem i odjinud. Časem budeme patrně i my muset vzít zavděk lidmi z pro nás riskantnějšího islámského světa, který naopak čelí problému s populační explozí (viz Proč vzplanula Sýrie).

Dramatické dopady na ekonomiku

Fatální demografické potíže má celá Evropa (viz Úhrnná plodnost v Evropě a v uprchlických zemích). Jen v úvodu zmíněná Francie, také Irsko a Island, se blíží oné hranici prosté reprodukce obyvatelstva, ačkoliv zároveň platí, že ve většině zemí se v posledních letech počet dětí na jednu ženu plíživým tempem zvedá, což jistou naději přece jen skýtá. Podle tvrzení předních světových expertů je ale starý kontinent schopen své demografické problémy dobře zvládat zhruba jen do roku 2020.

Více využívat vnitřních rezerv, třeba častějším zařazováním žen-maminek a seniorů do pracovního procesu a lepším využíváním potenciálu nynějších přistěhovalců. V dlouhodobějším horizontu bude prý celá EU nucena hledat pracovní sílu už jen mimo své hranice. A bude úkolem politiků, aby na to veřejnost mentálně připravili. „Když zavřete dveře imigraci, budete za to platit ekonomickou cenu," varoval už loni Jean-Christophe Dumont, expert OECD na problematiku migrace. Přežít bez přistěhovalců by znamenalo dramaticky zvýšit produktivitu práce, jinak přijde hospodářský pád a prudké snížení evropského životního standardu.

Závažné problémy mají postihnout hlavně nejvýznamnější evropskou ekonomiku, Německo, kde se prognózuje několikamilionový úbytek obyvatelstva (podle některých scénářů ze současných 81 milionů až na méně než 70 milionů v roce 2060, v té době má na 100 lidí v produktivním věku připadat 59 seniorů nad 65 let).V lepším případě to vyvolá jen hospodářskou stagnaci, v horším citelný propad.

I proto Němci víc než jiní Evropané dávají současnou migrační vlnu s neblahým populačním vývojem do přímé souvislosti. A i mnozí tamní politici a ekonomové tajně doufají, že právě dobré zvládnutí migrační krize a integrace přistěhovalců do společnosti a na pracovní trh může ve výsledku vést k tomu, že se chmurné vize,

hovořící o živořících německých průmyslových podnicích a přestárlé populaci, o kterou se nemá kdo postarat, nenaplní (viz box Optimisté v Německu). Není od věci si připomenout, že Německo má dnes nejnižší míru nezaměstnanosti od sjednocení a hlad po pracovní síle stále roste. Každopádně teď Němci mají jakési neformální právo první volby. A lze odhadnout, že právě v zemi našich západních sousedů nakonec trvale zakotví ona nejkvalifikovanější pracovní síla. A ti ostatní, kteří tamním sítem propadnou či před nimi Němci uzavřou dveře, budou hledat své štěstí v méně atraktivních okolních zemích, jako je právě i Česko.

Ještě později do důchodu

Názor, že úbytek obyvatelstva není žádnou katastrofou, má v Česku poměrně silnou oporu. Zastává jej třeba i exprezident Václav Klaus se svým kolegou Jiřím Weiglem (viz Nic fatálního nehrozí). Ovšem například ekonom Petr Zahradník vážné potíže připouští. „Problém nastává, když je klesající počet obyvatel doprovázen zvyšujícím se průměrným věkem a úbytkem produktivní populace," podotýká.

„Může být znásoben i tím, jaký penzijní systém v dané zemi je. Pokud jde o systém založený na privátní zodpovědnosti – penze jsou de facto financovány z rezerv samotných penzistů, které aktuální produktivní generace toliko pomáhá zhodnocovat –, není to tak vážné, jako když životní úroveň důchodců financují průběžným způsobem výdělky produktivní populace," dodává Zahradník a poukazuje tím na situaci právě v Česku.

Záleží i na vývoji produktivity práce. Pokud by produktivní populace byla schopna „uživit" rostoucí počet penzistů a pokud by to oběma stranám vyhovovalo, tak je to podle Zahradníka stále společensky akceptovatelné, nicméně prý vývojově stejně neudržitelné. „Problém nastane v čase, kdy se financování potřeb penzistů dostane do rozporu se zájmy produktivní populace," předvídá Zahradník mezigenerační konflikt.

Někteří odborníci i přesto vizi o nevyhnutelných demografických potížích Česka zcela odmítají. Respektive vidí cestu, jak se s chybějící pracovní silou vypořádat vlastními silami. Hlavně tím, že do důchodu budeme chodit podstatně později. „U nás i v západní Evropě je v tomto směru velká ,rezerva'. Srovnatelný důchodový věk je v USA o tři roky vyšší než u nás, vzhledem k očekávanému počtu let dožití ve zdraví," naznačuje cestu, jak se vypořádat s hrozícím náporem na penzijní systém, profesor Jaroslav Vostatek, expert na penze a veřejnou ekonomiku z Vysoké školy finanční a správní.

„Podle studie Světové banky by bylo možno snížit průměrnou dobu pobírání starobního důchodu na 15 let, u nás je přitom tato doba přes 22 let, pokud vycházíme z prognóz demografů platných pro odchody do důchodu v roce 2016," dodává k tomu pro týdeník Dotyk Vostatek. Že ale otázka demografického vývoje a ochoty přijímat migranty s udržitelností penzijního systému úzce souvisí, připouští i ekonom Vladimír Bezděk. Jako šéf někdejší expertní komise pro penzijní reformu bral příliv migrantů jako hotovou věc.

„S faktorem přistěhovalectví se v našich kalkulacích samozřejmě počítalo. V rámci demografické prognózy jsme předpokládali čisté migrační saldo ve výši 25 tisíc osob ročně, pamatuji-li si to správně. Za jednu dekádu by to znamenalo příchod čtvrt milionu osob," uvádí pro týdeník Dotyk Bezděk, nyní ředitel ČSOB Pojišťovny, přičemž má opět na mysli čistý migrační přírůstek. Zároveň ale podotýká, že migrace samotná dlouhodobou finanční stabilitu důchodového systému nezachrání.

„I migranti se časem stanou důchodci a začnou ze systému čerpat dávky. Navíc migrace s sebou obnáší nároky na školství, zdravotnictví, sociální programy či bezpečnost," poznamenává. Na vlastní kůži to nyní poznávají třeba Britové, kde není ani tak problém najít pro přistěhovalce práci (nezaměstnanost je stejně jako v Německu nyní v Británii rekordně nízká), jako spíše právě s tím, že migrační vlna vysává sociální systém, vytváří obrovský tlak na školství a zdravotnictví. Přesto demografové soudí, že právě Velká Británie se i díky přistěhovalcům časem stane nejlidnatější zemí Evropy.

Jako američtí indiáni

Jisté je, že pokud by i etnická a náboženská struktura dalších migračních vln zůstala podobná té loňské, do Evropy se ze severní Afriky a Blízkého východu bude společně s lidmi přesouvat i zcela odlišná kultura a velmi pravděpodobně poroste vliv islámu. Muslimská menšina se časem může mnohde stát většinou a začít určovat „pravidla hry".

„Ze zemí plných mešit se valí proud lidí do zemí s prázdnými křesťanskými kostely," upozorňuje na další klíčový aspekt tohoto stěhování národů bývalý ministr zahraničních věcí Alexandr Vondra. Však sami Evropané mají s tímto civilizačním převratem bohaté zkušenosti. Před více než pěti sty lety zahájili „organizovanou invazi" do Ameriky. Hlavně po revolučním roce 1848 se do migrační vlny z politických i ekonomických důvodů masově zapojili i Češi. V roce 1910 byli s více než půl milionem přistěhovalců devátou největší národnostní komunitou mezi tamními imigranty.

Společně s dalšími evropskými národy se tak podíleli na zásadní změně náboženských a kulturních poměrů, marginalizaci původního obyvatelstva, které se stalo cizinci ve vlastní zemi. My to však dnes jako tragédii samozřejmě nevnímáme, jelikož se na celý proces díváme očima vítězů. „V Bruselu má být v roce 2030 víc muslimů než Evropanů. To si u nás nedovedu představit, něco takového by naši lidé neakceptovali. Chtějí, aby tu jako většinové obyvatelstvo zůstali Češi," reagoval nedávno na hrozící islamizaci Evropy vicepremiér Andrej Babiš. Bojí se, že bychom mohli skončit v „rezervacích" jako američtí indiáni.

Avšak samotné politické deklarace a protiimigrantská rétorika sotva mohou něco zvrátit. Evropa je z hlediska mladé populace jako vysychající houba, která nutně potřebuje nasát vodu. A řeka lidí proudících z islámského světa této poptávce „pouze" vychází vstříc. Uzavírání hranic a budování „pevnosti Evropa", jak o tom mluví prezident Miloš Zeman, náš interní demografický problém nikdy nevyřeší.

Pokud se bojíme ztráty identity a rozplynutí v multikulturním světě, jediné dlouhodobě udržitelné řešení nepochybně spočívá ve změně našich vlastních preferencí. Výstižně se na adresu muslimů pronikajících do Evropy vyjádřil někdejší ministr školství Petr Piťha, nyní probošt Kolegiátní kapituly Všech svatých na Pražském hradě. „Očekáváme, že odhodí svého Boha, protože jsme to my udělali. Ale oni to neudělají, protože na nás vidí, kam to vede, že vymíráme… Našimi nepřáteli nejsou ani Arabové, ani Ukrajinci, ani Rusové, a vůbec nikdo, stačíme si sami, protože si nevážíme zákona života," poukázal Piťha v proslovu, který byl i široce sdílen na YouTube (k vidění ZDE). Existuje jediná strategie, jak efektivně bránit islamizaci Evropy, po vzoru hippies v šedesátých letech: Make love, not war. Tuhle válku o přežití naší identity totiž nikdy nelze vyhrát na bitevním poli, výhradně doma v ložnici.