Island: život na magmatu

27. červen 2016 četba na 6 minut

Foto: Magdaléna Selingerová

Island člověka nevyvede z míry, Island mu vyrazí dech. Nevystihnou ho fotografie ani videa. Nedokážou totiž zobrazit kontrastu síly a bezbrannosti islandské přírody, ani nevázanost a pokory Islanďanů.

Ze společenské místnosti nejlevnějšího hostelu v Reykjavíku se ozývá brnkání na kytaru. Když kolem sedmé ráno vejdu do prostorné haly, jejíž strop sahá až do druhého patra, musím přivřít oči před paprsky slunce, které se sem valí skrz prosklené stěny. Pronikají do dřeva v interiéru, rozsvěcují ho zevnitř. Mám pocit, že jídelní stoly hoří a sálá z nich příjemné teplo.

FOTOGALERIE

Zadívám se ven do světla. Převrácená popelnice, zuřivě poletující sáčky a narýsované linky vodorovného deště mě vrací do reality islandských podmínek. Jsou chvíle, kdy je snazší užít si slunce pod střechou.

Počasí se mění každou minutou

„Předpověď počasí je vtip! Už jste ji někdy viděli rozepsanou po minutách? Protože tak rychle se tady počasí mění," směje se řidič minibusu, jenž vozí turisty všech hlavních islandských atrakcích.

V jeho další větě „Tohle je Island!" hledám záblesk škodolibého zadostiučinění, protože jedeme už čtvrt hodiny ve zcela neprostupné mlze, ze které při troše štěstí občas vystoupí kluzký černý balvan, někdy dokonce svátečně oblečený do šedozeleného mechu. Cynismus však v jeho tónu hledám marně. Tohle prostě Island je.

Jedeme už čtvrt hodiny ve zcela neprostupné mlze, ze které při troše štěstí občas vystoupí kluzký černý balvan.

Mlha téměř tekuté, hutné konzistence obtéká měsíční krajinu. A pak ji, díky bohu, protne kužel slunce, jehož paprsky se odrazí od lesklého, jakoby vyleštěného povrchu magmatických kamenů. Je to černá, jakou jsem ještě neviděla. Snad jen v odlesku havraních křídel. Nikdy ale v kontrastu s tak ostře zelenou, díky které se Island jeví o něco laskavější.

Islandská vegetace je doslova opilá nikdy nekončícím přísunem vláhy. Její téměř halucinogenní barva opíjí zase mé smysly. Malebná krajina na kontinentu je v porovnání s ostrými protiklady živelného ostrova jen ospalou zahrádkou.

Necítím se jako turista v zahraničí. Cítím se jako návštěvník Země. Host, který si zaskočil na naši planetu na odpolední čaj, ale ručička na hodinkách mu nesmlouvavě ukazuje: „Tvůj čas zde je omezený."

Setkání s pokorou

Stojím na spojnici euroasijské a severoamerické desky a vnitřně se vysmívám své maličkosti. Pohledem putuji s vodní masou do průrvy, kde se před miliony let srazily tektonické kry a rozlitá láva utvořila zvrásněnou zemi, na které dnes stojím.

Když pozoruji obří vlny, které dorážejí na černou pláž orámovanou bazaltovými sloupy, a snažím se vzdorovat síle větru, který si se mnou hraje, jako bych byla papírový drak, cítím, že mi po tváři teče slza.

Je to poprvé v životě, co plně zachytím význam slova pokora. Ten pomíjivý zážitek už je pryč, ale od té doby se ve svých vzpomínkách na pláž často vracím. Doteď pro mne abstraktní pojem díky ní dostal zcela hmatatelné obrysy. Obrysy oceánské masy, která bez odpočinku omývá veledílo všudypřítomného islandského sochaře – vychladlé roztavené horniny.

Letmé pohlazení zelenkavého mechu, kterému se daří na lávových polích, znamená jeho nenávratné zničení.

„Bydlíme na řece magmatu. Víme, že to bouchne, jen nevíme kdy," prohodí náš řidič a po téměř neznatelné pomlce, během které asi rychle zhodnotil šance na přežití islandské populace dodává: „Zvykli jsme si spoléhat na štěstí."

Vypadá maximálně na pětačtyřicet, ale později, když už jsme v minibusu jen my dva, se mi svěřuje, že už má sedm dětí. Začal prý brzy a zimy jsou na Islandu dlouhé a temné. Jako malý je mimo jiné trávil sledováním českého Krtečka. Jeho vizáž jsou jeden široký úsměv a na pohled hřejivé, ačkoliv ledově modré, oči, kterými zve do svého světa. Světa venkovního koupání v horké gejzírové vodě se svými přáteli. Světa bývalého kapitána rybářské lodi. Světa, v němž každé ráno začíná čtyřmi šálky kávy. Světa, jenž existuje tady a teď a ve kterém nezáleží na tom, kolikrát si pořídíte jeho obrazovou repliku, protože tady už zítra on ani vy nemusíte být.

Síla a křehkost přírody i lidí

Vybavím si svíravý pocit v hrdle, který je předvojem slz. Přemohl mě, donutil mě zastavit a zabránil mi dojít až k jazyku ledovce. Ledovce, který zde kraloval nedotčen miliony let, ale každý krok vetřelců mu ukrajuje z jeho majestátu. Jít se na něj koulovat hraničí s velezradou. Přírody i respektu k sobě samému. Letmé pohlazení zelenkavého mechu, kterému se daří na lávových polích, znamená jeho nenávratné zničení, protože přestane růst. Sahají na něj všichni, po dotecích zůstávají mrtvá místečka.

Jen jediný islandský kůň kdy opustil ostrov. Když se vrátil, s pro zdejší faunu neznámými parazity, zdecimoval téměř celou koňskou populaci. Islandská příroda má sice sílu vybuchující sopky, ale také křehkost novorozeněte. Nejistota je jeho mateřským mlékem. Přemítám nad vzácnou pozitivní křivkou populačního vývoje na Islandu a také nad tím, zda by můj tým z minibusu vůbec do tak nejistého světa přivedl sedm dětí.

Cestou z nejznámějšího turistického taháku Islandu – Modré laguny, jejíž fascinující barva vznikla náhodou při procesech v bazéncích parní elektrárny – si povídám s řidičem. „Dříve či později ho stejně pohltí magma, to je nevyhnutelné," komentuje projekt šestihvězdičkového hotelu, který má co nevidět doplnit už tak luxusní spa resort.

Více se dočtete v aktuálním vydání týdeníku Dotyk: Tohle je Island.