Blízká spolupracovnice hejtmana se schází se šéfem největší české stavební společnosti, aby spolu manipulovali veřejné zakázky na výstavbu nových nemocničních pavilonů a dojednávali rozdělení provizí. Tak lze ve zkratce interpretovat poslední epizodu korupčního skandálu kolem bývalého středočeského hejtmana Davida Ratha a ředitelky Oblastní nemocnice Kladno Kateřiny Pancové, do níž byla zatažena i firma Metrostav a její generální ředitel Pavel Pilát. Uniklé odposlechy z korupčních schůzek Pancové a Piláta vyvolávají jedinou otázku: je právě toto věrný obrázek o podobě české korupce? Když něco bylo běžné ve středních Čechách, proč by to mělo být jinak v dalších krajích a u dalších stavebních firem?

Když top manažer loví čudly

Odpověď bude přesto záporná. A to nikoliv proto, že by šlo o ojedinělý trestný čin. Všude na světě platí, že sektor stavebnictví je pro úplatky naprosto ideální živnou půdou. Vysoký podíl zakázek z veřejného sektoru, hmota částečně ukrytá pod zemí, možnost fakturování „víceprací" v souvislosti s „nečekanými" technickými problémy a složitějšími geologickými podmínkami, velmi časté nejrůznější subdodávky.

Kdyby se vyhlašovala hitparáda „sexy" branží z hlediska distribuce úplatků, stavebnictví by se určitě dostalo mezi TOP 5. Konkurovat by mu mohly jen zbrojní a IT zakázky společně s marketingem a právními službami. Jestliže tedy politiky korumpoval Pilát a Metrostav, nepochybně se nějak podobně museli chovat i v dalších českých stavebních firmách, byť o Pilátovi v kuloárech někteří tvrdí, že byl na rozdíl od jiných „ochoten jít dvě stě procent za hranu".

Přesto je v této aféře typicky český „pouze" systém, kdy je jedna firma předem určena za vítěze a ostatní jí dělají křoví (příště si to zase vyměníme). Neobvyklé naopak je, že zakázky v řádu desítek či několika málo stovek milionů korun osobně a opakovaně dojednává generální ředitel největší stavební firmy, když jsou tak na úrovni náměstka některé z divizí Metrostavu. Může to svědčit pouze o dvou skutečnostech: buď byl Pilát v celé věci nějak výrazně osobně zainteresován, nebo je na tom jím řízená firma a celé odvětví už tak špatně, že musí i top manažer lovit „malé čudly", aby nějak uživil stovky či spíše tisíce hladových krků.

Daleko běžnější způsob české korupce byl v posledních letech takový, že se korupční schůzky konaly u různých Dalíků, Janoušků a Rittigů, kteří mají na distribuci provizí know-how. Nikdy nebylo třeba předávat peníze v krabicích od vína. Elegantnější model je, že dodavatelská firma uzavře s někým poradenskou, marketingovou a sponzorskou smlouvu. Peníze odtečou zcela legálně a potom mohou jít dál, až na osobní konta politiků, lobbistů a na financování partají. Právě v tom je celý případ kolem Davida Ratha netypický, až archaicky prosťoučký.

Když se do korupce kolem středočeského hejtmana zamotala středně velká stavební firma Konstruktiva Branko, bylo ještě možné případ bagatelizovat. Nyní už ne. Metrostav je příliš silné kafe. Existuje vážné riziko, že se tato jediná skutečně česká velká stavební firma (dle dostupných informací ji ovládá skupina osmi manažerů v čele s šéfem představenstva Jiřím Bělohlavem) začne kácet. Zvláště, když je trestně stíhána i sama právnická osoba a soud jí může zakázat některou z činností i ji odříznout od dalších zakázek.

Prodejte, nebo skončíte

Je jisté, že celá tato situace může velmi rychle přinutit současné vlastníky, aby své podíly relativně levně prodali. Nelze si představit, že by se Metrostav, firma s netransparentní vlastnickou strukturou, nyní dostal k nějakým větším kšeftům. Úředníci a politici se budou bát mu další práci přiklepnout. Je také nereálné, že by někdo v pražském zastupitelstvu byl nyní příliš ochoten Metrostavu navýšit platby za rozestavěný tunelový komplex Blanka. Pokud však firma peníze nezíská, je to pro ni výpadek v miliardách korun a lehce se může sesypat jak domeček z karet. Aby nějaký stavební podnik padl, k tomu stačí třeba jen tři měsíce. Automaticky se nabízí i spekulativní otázka, zda toto všechno není od počátku něčí kalkul. Ale zatím jedinou odpovědí postavenou na hmatatelných faktech je, že si za hrozící „smrt" může sám ředitel Pilát a další akcionáři, kteří byli naivnější než jejich konkurenti.