Jak končí diktátoři

Před 200 lety vyřídila Evropa u Waterloo Napoleona, prvního novodobého diktátora. Přestože od té doby musela do vyhnanství nebo na popraviště řada autokratů, stále častěji odcházejí ve světě diktátoři od válu i s poctami či nabalzamovanými ostatky. Proč?

Jen si to představte. Červnově rozkvetlá bitevní pláň u belgického městečka Waterloo a luxusní tryskáč, v němž zdrcený ruský prezident Vladimir Putin opouští svou právě poraženou armádu a navečer se potichu vrací do moskevského Kremlu. Předáci Evropské unie jásají a britský premiér David Cameron už obstarává volný dům na ostrově Svatá Helena v jižním Atlantiku, kam Putina – až uzná svou prohru – pošle na zbytek života.

Napoleon u Waterloo na obraze v londýnské Královské vojenské hudební škole.

Lákavá vize? Možná, ale stejně tak málo reálná. A to přesto, že podobným způsobem a na stejném místě se 18. června 1815, tedy právě před dvěma sty lety, vypořádaly hlavní země Evropy s tehdejším „narušitelem světového pokoje“, francouzským císařem a prvním novodobým diktátorem Napoleonem Bonapartem.

Epidemie diktatur

Protinapoleonská koalice si tehdy představovala, že internace v tak vzdálené a izolované lokalitě, jako je Svatá Helena (více viz Napoleon na Svaté Heleně), nejen znemožní Napoleonovi návrat do Paříže, jako se mu to napoprvé povedlo z blízké Elby, ale také odradí případné další ambiciózní uchvatilete moci od světovládných plánů.

Jenže druhá představa evidentně nevyšla. Naopak, s diktátorskými režimy se od napoleonských časů roztrhl pytel.

Vladimir Iljič Lenin (1870–1924) uskutečnil v listopadu 1917 v Rusku boleševický převrat. Rozpustil parlament, potlačil opozici a zavedl teror. Právě za jeho vlády v Sovětském svazu vznikly koncentrační tábory a začalo se s masovým vražděním politických oponentů, kněží i "kontrarevolucionářů" v řadách bolševiků.

Po Waterloo se jen podobný scénář – spojené demokratické evropské státy versus mocnost posedlá ovládnutím kontinentu a světa – opakuje už minimálně popáté. Napoleonem počínaje přes Německo Viléma II., Třetí říši Adolfa Hitlera a Itálii Benita Mussoliniho, Stalinův sovětský blok až po dnešní Putinovo ruské impérium.

Vedle toho ovšem v Evropě vypučela řada lokálních diktatur třeba ve Frankově Španělsku, Salazarově Portugalsku, horthyovském Maďarsku či Lukašenkově Bělorusku, k nimž se v poválečné době přidala i spousta diktatur různě po světě. Kuba, Severní Korea, Chile, Zimbabwe, Zaire, Paraguay, Libye, Irák, Barma – to jsou jen některé z nich (více viz Diktatury v současném světě).

Co čekalo nebo čeká jejich vůdce? Nějaké novodobé Waterloo? A hned potom lidsky šetrné řešení v podobě vyhnanství čili exilu na izolovaném místě jako v případě Napoleona? Ještě před sto lety tomu tak běžně bylo, skončili tak francouzský císař Napoleon III., německý císař Vilém II. nebo rakouský císař Karel I. Habsburský.

Dnešní doba ovšem zhrubla. Vojenské rozdrcení je stále vyhrazeno jen pro nejvykřičenější diktátory, kteří nejvíc provokují mocnosti, jako byli třeba irácký Saddám Husajn, libyjský Muammar Kaddáfí nebo srbský Slobodan Miloševič. Ovšem jen u Miloševiče lze brát pohnání k soudnímu

tribunálu do Haagu v roce 2000 jako svého druhu vyhnání. Přičemž aktuální „exil“ proruského ukrajinského prezidenta Janukovyče v Moskvě je spíš jen návratem domů. Další jmenované po jejich „Waterloo“ čekala obyčejná poprava na útěku.

S diktátorskými režimy se od napoleonských časů roztrhl pytel.

*Napoleon na Svaté Heleně

Cesta francouzského císaře a prvního novodobého diktátora (završitele diktátorských excesů Velké francouzské revoluce) do vyhnanství na britském ostrově Svatá Helena nebyla zdaleka přímočará. A je možné, že kdyby Napoleon věděl, co ho čeká, nikdy by se dobrovolně do rukou Angličanů nevydal.

Když u Waterloo se svým vojskem promarnil rozhodující dopoledne 18. června 1815 a když pak odpoledne britský generál podporován armádou Prusů přemohl jeho 200 tisíc vojáků, pochopil, že je konec.

Kolem deváté hodiny večer se ještě pokusil své prchající rozprášené vojsko zastavit, ale nikdo už ho neposlouchal. Krátce poté císař odjel z bojiště. V jednu v noci se zastavil u Quatre-Bras, kde postál nad těly mrtvých vojáků z předchozí bitvy, z očí mu prý vyhrkly slzy. A pak zamířil do Paříže.

Když tam 21. června dorazil, stála už proti němu poslanecká sněmovna, zpracovaná intrikářským ministrem vnitra Josephem Fouchém, a žádala okamžitou abdikaci. Napoleon ji podepsal ve prospěch svého syna Napoleona II. a v klidu setrval ve městě ještě týden. Věřil, že s nástupem syna se situace uklidní. Patnáctého července odplul z Francie se záměrem vydat se Anglii.

Jenže všechno bylo jinak. Mocnosti protinapoleonské koalice nástupnictví Napoleona II. a dynastie Bonaparte neuznaly a 7. července 1815 se do čela Francie vrátil bourbonský král Ludvík XVIII. Osmadvacátého července bylo navíc rozhodnuto, že Napoleon bude internován na Svaté Heleně, takže na anglickou půdu ani nevstoupí.

Nuda uprostřed Atlantiku

Na vzdálený ostrov s ním odjelo jen několik nejbližších osob, například maršál Bertrand a generál Montholon s manželkami. Bydlení měli zpočátku velmi nuzné – Britové neměli pro excísaře připravené vhodné ubytování, a tak Napoleon žil v zahradním domku The Briars na pozemcích statku, který patřil anglickému obchodníkovi Belcombovi.

Později se sice přestěhoval do lepší vily Longwood v severovýchodním vnitrozemí ostrova, ale poklidný fádní život na venkově ho ničil. Snažil se číst, jezdil na koni, chodil na procházky, psal i dopisy. „Očistil jsem revoluci, zušlechtil národy a upevnil krále,“ popsal v jednom z nich cíle své politiky.

„Diktatura byla nutností. Řeknou, že jsem brzdil svobodu? ... Zavřel jsem anarchistickou propast a uspořádal chaos,“ odpovídá si na vlastní pochybnosti. Nejvyšším cílem mu prý bylo „založit konečně říši rozumu v plném lesku svobodné moci a využíti všech lidských schopností“, napsal. Mimochodem, stejně později argumentovali bolševičtí i nacističtí diktátoři.

V Longwoodu Napoleon navázal dokonce milostný poměr s Belcombovou šestnáctiletou dcerou Betsy. Přesto propadal splínům. A když na ostrov v roce 1818 dorazil nový guvernér sir Hudson Lowe, bylo ještě hůř.

Ve snaze zamezit excísaři ještě více v útěku Lowe omezil jeho pohyb po ostrově a zvýšil přímou ostrahu. Napoleon se bránil a hájil razantně svá práva, ale vedlo to jen k větší izolaci. Návštěvy k němu nesměly a za odesílání tajných zpráv byla z ostrova vyhoštěna rodina Belcombových včetně dcery Betsy.

Napoleon trpěl čím dál častěji nachlazením a revmatismem z vlhka v domě. V roce 1820 se jeho stav prudce zhoršil. V dubnu 1821 napsal závěť, v níž polovinu ze svých 200 milionů franků ve zlatě rozdal svým bývalým vojákům a polovinu regionům, postiženým jeho válkami.

Napoleon zemřel 5. května 1821 ve věku jedenapadesáti let, ale jeho vyhnanství skončilo de facto až v roce 1840. Tehdy bylo jeho tělo exhumováno z hrobu u Longwoodu a převezeno zpátky do Francie. Tam byly ostatky slavnostně uloženy do katafalku z růžového mramoru v pařížské Invalidovně. Místa na Svaté Heleně, spojená s životem Napoleona, jsou dnes ve vlastnictví francouzského státu.*

Zabití diktátora je dnes zkrátka jedním ze dvou nejfrekventovanějších fines diktatur. Po Mussolinim (1945) neminula drsná odveta třeba egyptského Anvara Sadata (1981) nebo konžského Laurenta Kabilu (2001).

Specialitou dvacátého století ovšem je, že mnohé tuhé diktatury se oděly do beránčího roucha. Tváří se jako záchranné a vědecky podložené režimy, založené na ideologiích marxismu, maoismu nebo ču-čche. Proto přežívají přirozenou smrt svých oslavovaných zakladatelů.

Sovětský diktátor Lenin tak mohl v klidu předat žezlo Stalinovi a roku 1924 spočinout nabalzamovaný v mauzoleu na Rudém náměstí v Moskvě, kam za ním přišel v roce 1953 spočinout i Stalin.

Napoleonův dům Longwood House na britském ostrově Svatá Helena v jižním Atlantiku.

I další komunističtí tajemníci pak postupně v poklidu uléhali podél kremelské zdi. Kubánský vůdce Fidel Castro jen předal moc svému bratru Raúlovi, dynastie Kimů „dědí" Severní Koreu už ve třetí generaci.

Obrácenou stranou mince je, že tam, kde už komunistický režim padl, to vůdcové obvykle přežili bez úhony. V roce 1989 nebyl kromě rumunského vládce Ceaușesca nikomu z posledních předáků komunistického bloku zkřiven ani vlásek.

Přímo karikaturou na Waterloo našich komunistů v listopadu 89 je Milouš Jakeš, který se dnes místo po Svaté Heleně prochází po pražských Dejvicích nebo po holešovickém Výstavišti a rozdává rozumy o zlatých rudých časech.

Dnes je jedním ze dvou nejfrekventovanějších fines diktatur zabití diktátora.

No řekněte – odradí tohle nějakého potenciálního českého diktátora od mocichtivých úmyslů?

Vyhnanci ze staré školy

Co tedy hrozilo uzurpátorům moci v 19. století? Kromě vyhnanství snad jen věčné pohřbení v místě exilu bez možnosti návratu ostatků do vlasti.

Zatímco Napoleon se ze Svaté Heleny nakonec mohl aspoň po smrti vrátit do vlasti (roku 1840), jeho synovec Ludvík Napoleon zůstává ve vyhnanství dodnes.

Napoleonovo úmrtní lože v Longwood House na Svaté Heleně

Připomeňme, že tento první přímo zvolený francouzský prezident (1848) uskutečnil v roce 1851 puč, jímž získal diktátorské pravomoci, nechal se referendem potvrdit v čele státu, v roce 1852 obnovil císařství a stal se císařem Napoleonem III. Osudným se mu roku 1870 stala válka s Pruskem, kdy Francie byla v bitvě u Sedanu poražena.

„Pane bratře, protože se mi nedostalo možnosti zemřít v čele svých jednotek, nezbývá mi, než abych odevzdal do rukou Vašeho Veličenstva svůj meč. Zůstávám, Vaše Veličenstvo, s bratrským pozdravem. Napoleon,“ napsal tehdy Napoleon III. pruskému králi Vilému I., čímž zpečetil svůj osud.

„Porážka zničila jakékoliv legitimní nároky Ludvíka Napoleona na trůn,“ připomíná ve studii Pád druhého francouzského císařství historička Lenka Šmejkalová ze Západočeské univerzity v Plzni.

Chilský diktátor Augusto Pinochet (1915–2006) zavedl v roce 1973 v zemi diktaturu, jíž do roku 1990 padly za obět na 3 tisíce lidí.

„Ve vzniklém politickém vakuu 27 republikánských poslanců požadovalo nahrazení císařství jiným režimem. Republikáni podporováni davy, které 4. září 1870 napadly Palais Bourbon, využili příležitosti a založili prozatímní vládu,“ popisuje Šmejkalová vznik třetí francouzské republiky.

Šest měsíců pobyl Napoleon III. v pruském zajetí, a pak se odebral do exilu v Anglii. Tam roku 1873 i zemřel, a protože nikomu ve Francii příliš nescházel, je dodnes pohřben ve Farnborough v hrabství Hampshire.

Mikuláš jako memento

Výstrahou, že časy a zacházení s vládci se mění, byl hrůzný konec vyhnanství rodiny posledního ruského cara Mikuláše II., bolševiky přezdívaného Krvavý. Ten byl svržen v únoru 1917 a prozatímní vláda jej v létě 1917 poslala i s rodinou do vnitřního vyhnanství v sibiřském Tobolsku na Urale.

Po bolševickém převratu v listopadu 1917 byla ovšem rodina deportována do Jekatěrinburgu a tam v obavě z osvobození bělogvardějci a českými legionáři 17. července 1918 brutálně zastřelena, zohavena a vhozena do jámy v lese.

„Mohlo by se stát, že korunovaný kat unikne soudu lidu, proto se předsednictvo oblastního sovětu v souladu s vůlí revoluce usneslo zastřelit bývalého cara, jenž se provinil bezpočtem krvavých represálií,“ psali bolševici v oficiálním zdůvodnění popravy.

Civilizovaný svět se činu natolik polekal, že vyhnanství dalších odstavených imperátorů po první světové válce proběhlo pod větší kontrolou vítězných mocností a také mírněji.

Napoleon III.

Novodobé diktatury se tváří jako záchranné režimy, založené na ideologiích marxismu, maoismu nebo ču-čche.

Třeba svržený německý císař Vilém II., jakkoli byl obviňován z rozpoutání první světové války, byl po roce 1918 vítěznými dohodovými velmocemi ponechán v luxusním exilu v neutrálním Nizozemsku. V Doornu si koupil zámeček, jehož okolí sice nesměl opustit, stejně jako nesměl veřejně vystupovat, jenže Vilém přesto dál pokračoval v životním stylu, jako by měl každým dnem znovu převzít moc v Německu.

V jednu chvíli se to zdálo i reálné. To když v roce 1932 do Doornu za Vilémem dvakrát zavítal nacistický předák Hermann Göring a diskutoval s ním o znovuzavedení monarchie.

Když se ale Hitler stal v roce 1933 kancléřem, pasoval se na vůdce Německa sám. Vilém nacisty opovrhoval, ale v roce 1940 poslal Hitlerovi obdivný telegram k německému vítězství nad Francií. Přesto byl excísař ponechán po smrti v roce 1942 v nizozemském Doornu, kde jeho ostatky leží dodnes.

n

Dopadeného a zastřeleného italského diktátora Benita Mussoliniho pověsili partyzáni 29. 4. 1945 i s jeho milenkou a doprovodem na konstrukci čerpací stanice v Miláně.

Dopadeného a zastřeleného italského diktátora Benita Mussoliniho pověsili partyzáni 29. 4. 1945 i s jeho milenkou a doprovodem na konstrukci čerpací stanice v Miláně.

Procházku po osudu poražených a vyhnaných imperátorů za starých časů skončeme u našeho posledního krále a rakouského císaře Karla I. Habsburského. Ten si své Waterloo protrpěl v listopadu 1918, ale až do března 1919 to vypadalo, že sesazený vládce zůstane žít v nové Rakouské republice na zámku Eckartsau. Leč odmítal abdikovat a útoky revolučně naladěného obyvatelstva sílily.

Britové proto Karlovi dojednali pohodlný exil ve Švýcarsku, s nímž po dlouhém váhání souhlasil. „Moji rodinu vyhnali z Francie, Itálie a Portugalska. Po svatbě jsem se stala Rakušankou a nyní mě vyhánějí z Rakouska,“ posteskla si podle historika Jana Galandauera ve vlaku směrem do Švýcarska excísařovna Zita.

Výstrahou, že časy a zacházení s vládci se mění, byl hrůzný konec vyhnanství rodiny posledního ruského cara Mikuláše II.

Ještě na rakouském území Karel vydal prohlášení, v němž potvrdil své vladařské nároky. A už v roce 1921 se o svá práva přihlásil i fyzicky – dvakrát se ilegálně vydal ze Švýcarska na maďarské území a pokusil se převzít moc. Ani jednou ovšem neuspěl, zato si uzavřel návrat do alpské konfederace. Dohodové mocnosti mu proto i s rodinou uchystaly vyhnanství na portugalské Madeiře.

n

Konce diktátorů bývají různé – na rozdíl od Gustáva Husáka (zemřel roku 1991 v ústraní v Bratislavě) skončil libyjský Muammar Kaddáfí v roce 2011 zastřelením na útěku.

Konce diktátorů bývají různé – na rozdíl od Gustáva Husáka (zemřel roku 1991 v ústraní v Bratislavě) skončil libyjský Muammar Kaddáfí v roce 2011 zastřelením na útěku.

*Diktatury v dějinách

Diktatura je jednou z nejstarších forem státního zřízení. Objevila se už ve starověku, například i v římské republice byli za mimořádných okolností během válek a nepokojů voleni senátoři s téměř neomezenými pravomocemi na půl roku, což usnadnilo řízení státu a omezilo neplodné diskuse.

Ve středověku toto účelné opatření vymizelo, diktaturami se stávaly spíš monarchie, v jejichž čele stáli bezohlední králové a hrůzovládci. Výjimkou byly jen některé italské městské republiky. Později se absolutistické monarchie proměňovaly revolucemi v diktatury (francouzští jakobíni, Napoleonovo císařství).

Po první světové válce se objevila řada diktatur na nacionalistickém nebo naopak internacionalisticky komunistickém základě. Režimy v obou variantách přinesly světu obrovské utrpení, války a jejich krachy způsobily dlouholetou destabilizaci. Ke zrodu diktatur v rozvojovém světě přispěl rozpad koloniálního systému v polovině 20. století.*

V tamním vlhkém podnebí a v domě vysoko v horách však přežil jen jednu zimu. Karel dostal zápal plic, 1. dubna 1922 zemřel a je dodnes pohřben v kostele Nossa Senhora do Monte ve Funchalu.

Diktátoři na život a na smrt

Skončila poklidná doba valčíků a období po první světové válce se stalo přímo érou diktatur. „Konec starého řádu a svět potácející se bez průvodce relativistickým vesmírem byl přímou výzvou gangsterským státníkům, aby se objevili na scéně,“ píše historik a publicista Paul Johnson ve své knize Dějiny 20. století.

Ani v moderní době samozřejmě odchody autoritářských vůdců do exilu neustaly. Připomeňme třeba maďarského meziválečného vládce Miklose Horthyho, který zprvu úzce spolupracoval s Hitlerem, ale včas se od něj distancoval. Po válce proto nebyl souzen, nýbrž dožil v Portugalsku, kde roku 1953 zemřel. V roce 1993 byly jeho ostatky převezeny do Maďarska.

n

Posmrtný snímek Karla I. Habsbursko-lotrinského, který zemřel 1. dubna 1922 ve vyhnanství na portugalském ostrově Madeira.

Posmrtný snímek Karla I. Habsbursko-lotrinského, který zemřel 1. dubna 1922 ve vyhnanství na portugalském ostrově Madeira.

V exilu skončil i poslední východoněmecký komunistický vládce Erich Honecker. Ten nejdřív v roce 1991 utekl před trestním stíháním do tehdejšího Sovětského svazu, a když tam neuspěl, bylo mu dovoleno uchýlit se k dceři do Chile, kde v roce 1994 zemřel.

Přesto daleko častěji soudobí diktátoři končí buď rovnou na popravišti, nebo naopak na piedestalu – a nic mezi tím. Může za to silná ideologická pravicová či levicová povaha jejich režimů, k níž se obyvatelstvo v dané době staví buď výrazně pozitivně, nebo těžce negativně.

Laťku, jak se má zacházet s tyrany, nadlouho nastavilo nacistické Německo, fašistická Itálie a militaristické Japonsko, jejichž předáci na sklonku druhé světové války raději sami spáchali sebevraždu (Hitler), byli zabiti davem (Mussolini) či skončili před soudem jako váleční zločinci a často byli odsouzeni k smrti (mimo jiné militaristický premiér válečného Japonska Hideki Tódžó, japonský císař Hirohito se díky benevolenci USA soudu vyhnul).

Mimochodem, stejně mohla dopadnout i sovětská diktatura, kdyby se před válkou s nacisty nespojila ona, ale naopak západní demokracie proti Stalinovi. Pak mohl tentýž soud soudit Stalina a jeho komunistickou suitu za podobné zločiny jako Němce – za deportace a smrt civilistů, za genocidu Poláků v Katyni nebo za vojenskou okupaci Pobaltí a části

Polska. Soud se ovšem, jak známo, nekonal a Stalin zemřel v roce 1953 v Kremlu jako uctívaný otec pracujících celého světa.

n

Německý diktátor Adolf Hitler pár dní předtím, než 30. dubna 1945 spáchal sebevraždu.

Německý diktátor Adolf Hitler pár dní předtím, než 30. dubna 1945 spáchal sebevraždu.

Laťku, jak se má zacházet s tyrany, nadlouho nastavilo nacistické Německo, fašistická Itálie a militaristické Japonsko.

Protože Západ vedl s komunistickými diktaturami na východě čtyřicet let jen dodatečnou studenou válku a propagandistickou bitvu, skončily i další etablované komunistické režimy v roce 1989 bez výrazného potrestání předáků.

Maďarský János Kádár, polský Wojciech Jaruzelski, bulharský Todor Živkov, českoslovenští Gustáv Husák a Milouš Jakeš – ti všichni přečkali rozpad sovětského bloku bez jakékoli újmy. Pouze rumunský vůdce Nicolae Ceauşescu se stal obětí rumunské prosincové revoluce, když byl spolu s manželkou Elenou chycen na útěku, odsouzen a popraven.

Naopak jako zachránci konzervativních hodnot se ve 2. polovině 20. století cítili pravicoví diktátoři Francisco Franco ve Španělsku, António de Salazar v Portugalsku a Augusto Pinochet v Chile. Přestože začínali násilně a s mnoha oběťmi na kontě, nakonec se jim podařilo zajistit ve svých zemích ekonomickou prosperitu a klidný přechod k demokracii (viz K čemu je užitečná diktatura).

*Není diktatura jako diktatura

Diktatura je autoritativní nedemokratická forma vlády, kdy je politická moc držená diktátorem nebo politickou skupinou.

Existuje několik typů autoritativních forem vlády, které se mohou vzájemně překrývat a mohou v různé míře nést i prvky demokracie a liberalismu.

Absolutistická monarchie

Forma autoritářského státu, v němž zákonodárná, výkonná i soudní moc náleží dědičnému panovníkovi.

V historii byly absolutistickými monarchiemi například Francouzské království, ruské impérium, španělská říše či habsburská monarchie.

V současnosti jsou absolutistickými monarchiemi například Saúdská Arábie, Omán, Katar, Svazijsko nebo Brunej.

n

Ludvík XIV.

Ludvík XIV.

Osvícenský absolutismus

Forma autoritářského státu, v němž se absolutisticky vládnoucí panovník označuje za prvního služebníka své země či říše.

V historii bylo příkladem Prusko krále Friedricha II. či Rakousko Marie Terezie a Josefa II.

n

Marie Terezie

Marie Terezie

Despocie

Jde o krajní formu absolutní vlády panovníka, která poddaným nepřiznává žádná práva a zachází s nimi jako se svým majetkem. Despota na rozdíl od absolutního monarchy nevládne prostřednictvím zákonů, ale jen podle své vůle a rozmaru.

V historii byla despocií třeba starověká Persie.

n

Konstantin XI. Dragases

Konstantin XI. Dragases

Diktatura

V původním úzkém slova smyslu šlo o pozitivně vnímanou formu autoritativní vlády ve starověkém Římě, kdy v případě mimořádných situací byl na půl roku volen senátem diktátor s neomezenými pravomocemi, což omezilo neplodné diskuse a zefektivnilo vládnutí.

V historii k diktatuře sahal starověký Řím, ovšem ještě v roce 1860 se sjednotitel Itálie Giuseppe Garibaldi prohlásil za diktátora.

n

Guiseppe Garibaldi

Guiseppe Garibaldi

Tyranie

Forma autoritativní vlády ve starověkém Řecku, kdy vládu v obci uchvátil jedinec opírající se o nespokojené vrstvy obyvatelstva. Omezoval moc rodové šlechty a podporoval hospodářský rozvoj obce.

V historii tyranie vznikaly hlavně ve starověkém Řecku. Archaická fáze tyranidy se datuje 7. stoletím př. n. l., mladší fáze se v 5. století př. n. l. rozšířila hlavně na Sicílii.

n

Gelón, syrakúský tyran, ovládal většinu Sicílie

Gelón, syrakúský tyran, ovládal většinu Sicílie

Vláda jedné strany

Forma diktátorského státu, kterou zplodily totalitní ideologie nacionální socialismus, fašismus, marxismus-leninismus

a ču-čche. Charakteristické je pro ni zachování vnějších znaků parlamentní demokracie, avšak veškerý život země se řídí vůlí jediné partaje a její ideologií, ostatní strany jsou zakázány nebo vytlačeny na okraj.

Zemí jediné strany byly v minulosti třeba Sovětský svaz, Mongolsko, hitlerovské Německo, mussoliniovská Itálie, Frankovo Španělsko, země sovětského bloku ve střední a východní Evropě a po válce řada rozvojových států pod sovětským vlivem.

V současnosti zůstávají zeměmi jedné (komunistické) strany Čína, Severní Korea, Vietnam, Kuba nebo Laos.

n

Adolf Hitler

Adolf Hitler

Teokracie

Forma autoritářského státu, v němž se vláda či vládce odvolává na božskou moc a božské právo.

V historii byl teokracií například starověký Egypt, kde bylo kněžstvo přímou součástí panovnického dvora. Teokracii založili i husité v Táboře (1419), Girolamo Savonarola ve Florencii (1494–1498) nebo Jan Kalvín v Ženevě (1541). Do roku 1946 bylo teokracií s božským panovníkem Japonské císařství.

V současnosti jsou teokraciemi Írán a Vatikán. Teokratické rysy má vláda v Saúdské Arábii.

n

Girolamo Savonarola

Girolamo Savonarola

Neliberální demokracie

Forma autoritářského státu, kdy sice existují politické svobody, ale opomíjena jsou občanská práva. Autorem pojmu je americký politolog Fareed Zakaria, podle něhož je tento model typický pro mladé demokracie, které jsou na přechodu od totalitarismu k demokracii. Charakteristickým rysem je silný vůdce, který se dovolává vlády ve jménu lidu.

V minulosti k neliberálním demokraciím patřilo třeba Slovensko Vladimíra Mečiara nebo Chorvatsko prezidenta Franja Tudjmana.

n

Vladimír Mečiar

Vladimír Mečiar

Vojenská junta

Jde o formu diktatury v zemích, kde proběhl vojenský puč a moci se buď přechodně nebo dlouhodobě ujala armáda.

V historii vládly vojenské junty ve Španělsku (1820), Mexiku (1944), Bolívii (1970–1982), Brazílii (1974–1985), Chile (1973–1990), Peru (1968–1980), Thajsku (1947–1973), Portugalsku (1974–1976) či Argentině (1976–1983) a v řadě dalších, převážně rozvojových zemí.

V současnosti vojenská junta vládne v Barmě (od roku 1988) a v Thajsku (od roku 2014).

n

Barmská junta

Barmská junta

Oligarchie

Forma autoritativní vlády, založená na vládě bohaté elity a skupiny aristokratů.

V historii byla oligarchií třeba starořecká Sparta, ale fakticky vládli bohatí obchodníci i ve starém Římě, když vládnoucí instituce neměly fakticky žádnou moc. Ve středověku vládla oligarchie třeba i v polsko-

-litevském útvaru Rzeczpospolita po roce 1410.

V současnosti lze za oligarchii označit Rusko, kde je postavena na skupině privatizačních zbohatlíků.

n

Starořecká Sparta

Starořecká Sparta

Policejní stát

Forma autoritativního státu, v němž vláda užívá neomezeně represi, cenzuru a existenci trestních táborů.

V historii neslo znaky policejního státu například Rakousko-Uhersko.

n

Mapa Rakouska-Uherska

Mapa Rakouska-Uherska

Už koncem 80. let 20. století Paul Johnson ve svých Dějinách 20. století trefně shrnul tehdejší soumrak diktatur. „Na totalitním konci spektra nabízeli političtí fanatici kulturní revoluce a vždy a všude plánování. Celá desetiletí pochodovali ve všech koutech světa šarlatáni, vůdcové, šílenci, světští svatí masoví vrazi spojeni myšlenkou, že politika je jediným lékem na všechny neduhy světa. Sunjatsen a Atatürk, Stalin a Mussolini, Chruščov, Ho Či Min, Pol Pot, Castro, Nehrú, Sukarno, Perón a Allende, Násir, šáh Páhlaví a Kaddáfí, a kam šlápli, tam působili neštěstí, bídu a smrt,“ vyjmenovává Johnson diktátory, kteří tehdy již byli za zenitem.

n

Bývalý německý císař Vilém II. ve svém nizozemském exilu.

Bývalý německý císař Vilém II. ve svém nizozemském exilu.

Smrt diktátora a chaos

Nedávné takzvané arabské jaro ovšem přineslo další, nový typ ukončení krvavých režimů. Totiž masovou a úspěšnou vzpouru proti místnímu diktátorovi, rozdmýchanou pomocí sociálních sítí a podpořenou občas ze zahraničí, a následný rozpad státní struktury a chaos.

Tak skončilo ozbrojené povstání proti libyjskému vladaři Muammaru Kaddáfímu (2011), který byl sesazen, dopaden na útěku, lynčován davem a zastřelen. Žádný demokratičtější režim jej ovšem nevystřídal, Libye se naopak propadla do chaosu a bezvládí, v němž je dodnes. K podobnému konci směřuje i občanská válka v Sýrii proti diktátoru Bašáru Asadovi.

Předobrazem tohoto vývoje byla už likvidace iráckého režimu i osoby diktátora Saddáma Husajna v režii USA. Mocenské vakuum vyplnil teroristy řízený Islámský stát.

Nedávné takzvané arabské jaro přineslo další, nový typ ukončení krvavých režimů.

A naopak v Egyptě, kde tamní armáda v roce 2013 nekompromisně odstavila od moci legitimního, leč slabého muslimského prezidenta Mursího, zavládl opět relativní klid.

Což připomíná, že diktatury měly už ve starověku svůj smysl jako nástroj proti nejednotě a ohrožení a mají jej evidentně i dnes.

Ostatně, ze stejných příčin se v roce 1804 dostal k moci ve Francii i Naopoleon Bonaparte, který ze země topící se v revolučním chaosu vytvořil v krátkém čase nejsilnější evropskou mocnost. A koneckonců, také Napoleonovi evropští konzervativní protivníci vytvořili na vídeňském kongresu v roce 1815 v reakci na ohrožení údernou Svatou alianci, likvidující následně v Evropě každý výhonek revolučního kvasu.

Nabízí se tedy otázka: Jak a do jaké míry dnes může ohrožení ze strany expanzivního Ruska zocelit současnou Evropu? Nebude-li Evropa proti Putinovi postupovat jednotně a trdě, může se stát, že z budoucího „Waterloo“ odjedou schlíple eurokomisaři a nikoli pán Kremlu.

n

Spolu s Ceauceșcem byla 25. prosince 1989 popravena i jeho žena Elena.

Spolu s Ceauceșcem byla 25. prosince 1989 popravena i jeho žena Elena.

Jak končí diktátoři

Epidemie diktatur

Vyhnanci ze staré školy

Mikuláš jako memento

Diktátoři na život a na smrt

Smrt diktátora a chaos

Jan Štětka

Newsletter

Newsletter